Škvorecký Josef - Zbabělci.pdf (1,4 MB) - Webnode

"Dyť my se nehádáme," řekl jsem.
"Jo ne. A Beník je už zas sprostej."
"Ale nezlob se na něj, Heleno. V týhle době sme všichni
sprostý. To sou nervy."
"Jo, nervy."
"To se máme na co těšit," řekl Benno. "Dyž to nezvoraj naši
fotři, tak to zvoraj Skočdopolovci, a dyž to nezvoraj ty, tak to určitě
zvoraj komunisti. V každý případě se máme na co těšit."
"Benno, di si lehnout a vyspi se," řekl jsem. Chápal jsem ho a
mělo by mně ho být líto, jenže jsem žádnou lítost nemohl pocítit.
Věděl jsem, že byl v koncentráku a že se proto má proč bát každého
střílení a smrti a tak. On ji viděl a já celkem ne. Tak jsem se choval,
jak bysem se měl chovat, kdyby mi ho bylo líto. Respektoval jsem
jeho nervy.
"Ano, Beníku," řekla Helena. "Poď, pudeš spát. Už seš
vospalej."
"Já stejně neusnu."
"Usneš. Dám ti prášek a budeš spát."
"Já sem tak nasranej."
"Beníku! Už zas mluvíš sprostě."
"Vážně, Helenko. Člověk nemá chvíli klidu, a teď ty blbci eště
všechno zkoněj."
"Ale, Benno, nic se nestane. Dyť se na nic nezmůžou," řekl
jsem.
"Dyby Pámbu dal a na nic se nezmohli."
"Určitě. Neměj strach. Dyť je znám."
"Idioti."
"Nojo.
"Tak dem," řekl najednou Benno prudce. "Tě noha."
"Dobrou noc. A vyspi se," řekl jsem.
"Dobrou noc, Danny," řekla Helena.
"Dobrou noc."
Obrátili se a spěchali kolem Okresního domu k Mánesovic
vile. Drželi se pod paždí a spěchali. Díval jsem se za nima.
Mánesovic vila stála v zahradě a zasklená hala zářila přepychově do
noci. Taky ignorovali zatemnění. Věděl jsem, že tam sedí Evka a
paní Mánesová a pan Mánes a zažívají. Po stěnách tam bylo plno