Tvar 11/2007

VELMI KŘEHKÉ VZTAHY:PŘERVANÉ, SLEPOVANÉ A…CO DÁL?Evita Naušová: JizvyPaseka, Praha 2007Recenzní výtisk zve k ohmatání. První větana záložce začíná: „autobiografická novelavypráví příběh dívky…“ – Přiznám se. Odradilomě to. Jako by tu už stokrát dřívenevznikla propast mezi osobním a obecněsdělitelným, propast mezi autorem, kterýchce vypsat zákruty své duše, a čtenářem,který v těch zákrutách zmateně, znuděněa nakonec s cynickými úsměšky bloudí.Dobré knížce svědčí autorův nadhled, a je-lito těžké i u holé fikce, jaké to asi je u toho,co se pisatele osobně a většinou bolestnědotýká. – Bylo pro mě nakonec překvapeníma snad i výchovným záhlavcem počátečnískepsi, že Jizvy Evity Naušové se sicetrochu lopotně, nakonec však přece překážkámautobiografie vyhnuly.Jak čtenář podvědomě očekává, dramazde nevyrůstá z nějaké komplikovanějšínarace, ale z konfliktů postav. Mnoho jichnení: hlavní hrdinka Eva Raušová (průzračnýodkaz na jméno autorky), její oteca bratr Tomáš. Starší sestra, strýc a dalšírodina zde figurují jen v okrajích. Eva přijíždíz Prahy do rodné vesnice kdesi v Lužickýchhorách pohřbít svou matku, jejíž smrtji k návratu vyburcovala. Zahořklý otecpohřeb odmítá, bratrovi je vše jedno, Evazůstává z bezradnosti v polorozpadlémdomě s nimi a marně se snaží přinutit sebei ostatní k činu a domluvě. Novela končíjejím rezignovaným odjezdem – rodinnéledy se sice o kousek hnuly, ale pro ni tamnezůstalo místo.Naušová se zprvu soustředí na hlavníhrdinku: jejíma očima čtenář vnímá strnuléa chladné vztahy mezi sourozenci a otcem,naráží na odpor a nedorozumění, pozastavujese nad devastací okolní krajiny. Dokudautorka tento přístup neopustí, má textspád a budí očekávání ústřední peripetie.Ta však nepřichází; Naušová náhle pozornostpřesune na postavu otce, potom naTomáše a zpět na Evu. Vypravěčská strategiese tříští, navíc v útržcích informací,jmen a vzpomínek je snadno se ztratit; kterákomu patří, kdo o čem ví a komu je naopakcosi tajeno... Skrývaná pravda sice časemvyjde na světlo v mnohých verbálních přestřelkách(členové rodiny Raušových snadani neznají jiný dialog než hádku), sloužívšak spíš pro dokreslení minulosti, nežže by určovala či dokonce měnila stávajícívztahy. Autorka je v dialozích silná, rytmushádky, kdy navíc jeden druhému nenaslouchá,má odposlouchaný výborně. Stejnětak se daří budovat napětí díky napohlednelogickému, až výstřednímu chování otcea bratra, jejichž komplikovaný vztah-boj ječástečně vysvětluje, částečně ale zůstávádůležitým motivem neproniknutelnostia odcizení.Zde by se dalo skončit, pokud by Jizvyneměly jeden zásadní nedostatek, a točetná formální pochybení. Většinu z nichlze přičíst na úkor redakční práce s textem– obvykle jde o opakující se scény či slovníspojení. Například „z televizní obrazovkyzase zmizel obraz, ozýval se šum a blikaly naní pouze trhané příčné čáry“. O třináct řádkůníž „signál opět zmizel“ (s. 21, přirozeně anižby předtím opět naskočil). Jinde tlusté ženěvoda „sahá pod objemný zadek“, na následujícístraně však nelze odtrhnout pohled odženy, které opět „chladná voda rybníka halilaobjemný zadek“. (s. 63–64) Jinde si hrdinkapovšimne, že kytara opřená v rohu pokojemá mezi strunami vpletené trsátko, aby setémuž o něco později překvapeně podivila.– Ač to zní (a snad i je) jako výčet banalit,jejich účinek na čtenáře je rušivý, vytrhujez textu a budí k němu nedůvěru. Implikujedvě věci: a) že kniha prošla značným krácením,které podobné chyby způsobilo (krácenílze autorce i redaktorům celkem bezobav přičíst k dobru), b) že však její finálnípodoba nebyla dostatečně ošetřena. Znátje to i zhruba v polovině novely, kde se tokděje téměř zastaví na mělčině zbytečnýcha opakujících se scén a dialogů.Mám-li nakonec shrnout dojmy z tohotoprozaického debutu (autorka vydala ještěbásnickou sbírku), musím se vzdát paušalizujícíhopopisku. Nějaké to „syrové rozkrývánívztahů na pozadí krajiny devastujícílidské duše“ zní lépe, než co kniha ve skutečnostinabízí. „Formálně rozkolísaný textopřený pouze o osobní zkušenost“ je naopaknepřesný, ne-li lživý. Naušová ukazuje, že sedokáže přenést přes propast autobiografičnosti.A také, což rozhodně není málo, žeumí psát. Na druhou stranu Jizvy více nežjeden krátce-životní, k širšímu sdělení seneobracející příběh nenabízejí. Byla bychzvědavá na prózu, kde by se Naušová pustilado krajin fabulace a nechala svůj darvyprávět pořádně fantazijně nadechnout.A doufám, že třeba vznikne.Anna Cermanová…SLOV BYLO DOSTMagdalena Tulli: SoukolíPřeložila Iveta MikešováPaseka, Praha a Litomyšl 2006Ze zemí bývalého východního bloku se nejvyššímuzájmu českých překladatelů zřejmětěší polská literatura. Není divu – je to nášsoused nejbližší a s českou literaturou jidlouhodobě pojí úzké vztahy. Otázkou k diskuziby bylo, zda úroveň zdejší polonistikyje srovnatelná s úrovní polské bohemistikya obeznámeností polského (vzdělaného)publika s českou literaturou. Tím si všakčtenář nemusí příliš lámat hlavu, neboťtu existuje jistý – ne zanedbatelný – početkvalitních překladů polských knih, po nichžmůže sáhnout a s polskou literaturou seseznamovat nikoli zprostředkovaně, ale „navlastní kůži“.Magdaleně Tulli (1955) u nás vyšla nejprvev pořadí její druhá próza Stehy (1998, č. 2002),následně pak její prvotina Sny a kameny(1995, č. 2003). Její třetí kniha Soukolí (2003)se českého překladu dočkala v loňském roce.Na obálce knihy se lze dočíst, že spisovatelka„patří k nejvýznamnějším polským autorůmstřední generace“. Její knihy se těší přízniporot literárních cen a jsou prý „literárníudálostí“. Podobná reklamní tvrzení nakladatelstvíbývají zavádějící, alespoň však zvyšujíčtenářskou zvědavost a chuť je prověřit.Co tedy skutečně v knize Soukolí MagdalenaTulli čtenáři nabízí?Jsme vrženi do světa, kde je všechnomožné, kde na ničem nezáleží a nic nemásmysl. Ústřední postavou je „vypravěč“,který má sice na začátku přiřčen úkolodvyprávět jakýsi příběh, vyprávění se všakodvíjí zcela nezávisle na něm. V tradičnímnarativu privilegovaná postava vypravěčeje tu svržena ze svého piedestalu, je jí odepřenanejen její vševědoucnost, ale jakákolivpráva a kompetence. Toho si je vypravěčdobře vědom, proto se snaží různými způsobypostavám, pletoucím se mu do cesty,uniknout. Skrývá se, mystifikuje, schováváse za er-formu – aby si udržel odstup nejenod postav a dějů, ale i od své groteskní rolev tomto vyprávění. Je totiž pouhou loutkou,klaunem, osamělou groteskní postavičkou,která je nakonec jen všem k smíchu. Neníušetřen ani odhalení jednoho ze svýchnejvětších tajemství. Ukáže se totiž, že jepostavou s tělem (v závěru prózy je dokoncepostřelen) a že je tedy zcela rovnocennýostatním postavám, které by měl ovládat.Ve skutečnosti je úplně bezmocný. Poté, coje proti své vůli vystaven zmanipulovanémutrapnému výstupu v cirkusovém šapitó, senakonec úplně vytrácí. Avšak i ona „nejvyšší“,zodpovědná instance, jež si u něj příběhobjednala, se nejeví být všemocná a vševědoucí,i jí leccos unikne. A tak se nakoneczdá, že vyprávění se odvypráví a dovyprávísamo, neboť „slov bylo dost, a slovy se dá uvéstdo pohybu všechno“. (s. 80)Zůstává jen jazyk, či lépe řečeno gramatika,gramatické formy. Vyprávění je vlastnějen otázkou jejich variování a obměňování.Minulý čas je spojen s pamětí, vzpomínkami,pravdou a jistotou, ale tady se (zřejmě právěproto) téměř nevyskytuje. Vyprávění plynev čase přítomném, místy se odkloní k časubudoucímu. Jako by vše bylo známo, rozhodnuto…,i když známo není vůbec nic. Známyjsou však všechny možné varianty příběhu,vše již bylo tisíckrát řečeno, proto je možnátvoření světů tak snadné (s. 7) – „jsou vytvářenybez hlubší myšlenky a jen tak mimochodemvrhány do prázdna, a není kdo by je spasil“.V kontextu evropské literatury mi knihaMagdaleny Tulli připomíná poetiku francouzskýchNetečných (minimalistů, autorůnového „nového“ románu). Podobně jakooni i ona uplatňuje výrazný smysl pro detail,vizualizované vnímání, propracovaný jazyks originálními metaforami a ironizace příběhovýchbanalit a klišé. Ironie obecněstejně jako rozvíjení příběhu stále dál, anižby mezi jednotlivými postavami a dějovými(a jinými) motivy byly čtenáři jasné jejichlogické vztahy, ji staví po bok autorů, kteřípředstavují experimentální linii v evropsképróze 2. poloviny 20. století (a nyní již století21.).Jakýkoliv motiv je v Soukolí arbitrární,vyprávění je koláží zaměnitelných postav(jejichž jméno je jen otázkou náhody, nemátedy identifikační funkci) a dějových motivů.Do celku je pojí ohraničení formální, nikolivvnitřní významové vztahy. S lhostejnostíjsou čtenáři předloženy různé tragédie– přestřelka na ulici, sebevražda z nešťastnélásky, umírající ve válečném špitálu. Neexistujezde rozdíl mezi vyprávěným a vyprávěním,metajazykové a metanarativní metaforickémotivy zároveň fungují v konkrétníchvýznamech v dějové linii textu. A když „slovamizí, poztrácená mezi řádky“ (s. 101), vyprávěníse končí ve tmě a tichu, které je „jakonekonečný oceán, v němž se topí světy“ (ibid.).Ale co s tím vším? Co s evidentním literárnímtalentem a darem řeči, který všaknedělá nic jiného, než že vytváří artificiálnísvět, v němž pouze manifestuje ontologickýa epistemologický skepticismus a nihilismus?Nemíří k transcendentále, nehledá,jen – třebaže „na úrovni“ – konstatuje.Nevyčítám Magdaleně Tulli její nevím, jejítmu, ticho, nicotu, chaos a skepsi. Není-livšak z textu cítit jakési vnitřní znepokojení,zůstává pro mne jen efektním obalem, kterýnemá většího smyslu. Zároveň však dodávám– přála bych této knize, aby třeba jiníčtenáři v ní ono znepokojení našli. Možnáje v ní za nějaký čas naleznu i já. Snad tenstrach a smutek z bezmoci a nemohoucnostisubjektu, které jsou kdesi uvnitř textucítit, by mohly být zárukou…Veronika KošnarováMartin Skalický, Žena, 2004, 30 cm, skleněné korálky na keramiceMartin Skalický (nar. 31. 5. 1976 v Brně) studuje posledním rokem brněnskou FVU VUTv ateliéru figurativního sochařství u Michaela Gabriela.tvar 11/07/21