Tvar 11/2007

si zvyknout, dokonce tak snadné, že kvůlitomu uveřejníte něco nového ještě předtím,než je to opravdu hotové. Tak se takystalo, že jsem se nenaučil nechávat si určitémnožství textů pro sebe – to dřív přece bylosamozřejmé, básník pak mohl mít předsebou větší, ucelený soubor textů. Autorna internetu si víceméně navykne, že můžehned uveřejnit, cokoli napíše, a tak se aninemusí cítit nucen na textu doopravdy pracovat.Mluvil jste o bezprostředních ohlasech,publikovaných na internetu. Reflexevaší knížky však budou asi trochu jiné,než s jakými jste se většinou setkávalna Totemu. Neobáváte se jich?Na ohlasy, pokud nějaké budou, se celkemtěším a doufám, že se jimi naplní i můjdosud překvapivě „prázdný“ pocit z knížky.Suť je pro mne zatím jen materiální podoboutextů, které už žily nějakou dobu mimomne samého, je jejich trvalým bydlištěm,tak doufám, že ji v brzké době pocítím jakofyzicky existující celek. Internetové prostředívám dá, byť v malém měřítku, jistouzkušenost s ohlasy a pak už víte, jaké typyreakcí asi můžete očekávat.V čem vidíte rozdíly mezi literaturouna internetu a literaturou na papíře?Největší a možná jediný viditelný rozdílse textů samotných netýká, týká se média.Vždycky je příjemnější číst text z časopisunebo z knížky, kterou máte v ruce, než jejčíst z obrazovky; pravděpodobně je to i příznivějšípro potřebné soustředění. No a pakse dá spekulovat o tom, že asi nejde na netuuveřejňovat texty moc dlouhé, že se autořizdají být tlačeni ke krátkosti, střihům apod.Nebo o tom, že na Totemu vykrystalizovalbezděky určitý mainstream, vyznačující setradicionalismem, důrazem na obraz a rytmus,zážitek, výpověď. Pokud se poetikyvětšího množství autorů skutečně přiblížily,je to ovšem dáno jen prostředím a žádnégeneračně-estetické založení v tom nemusíhrát roli. Když bydlíte společně v jednomúdolí, máte svůj vlastní dialekt.Samozřejmě na internetu najdete básněpostbeatnické, postundergroundové, postsurrealistickéa postmoderní, ale to bývajíty slabší. Literatura na papíře je nakonecmožná pestřejší.Když už jsme u těch post-: Kdy pro vászačínají dějiny české literatury?Je to hanba, ale jako čtenář poezie začínámněkde u Hlaváčka a Tomana. Nebo chcete-lilepší odpověď, vzpomenu si na modlitbuproroka Jonáše ve Starém zákoně, v nížasi začínám zcela privátně. Je tam úžasnýverš – závory země se za mnou zavřely...K avantgardě asi dobrý vztah nemáte,že?Co myslíte pojmem avantgarda? Beremelito historicky, pak poetismus mám docelarád, k surrealismu opravdu blízko nemám.Konkrétní básně mě baví a experimentv současné době považuji za prostředekk příjemnému osvěžení, nadechnutí.Jste hudebníkem. Často se říká, žepoezie a hudba spolu souvisejí. Souvisejíi pro vás?Samozřejmě souvisejí, ale v jednotlivýchprojevech se to snažím oddělovat. K hudběmám vstup vlastně ztížen tím, že studujihudební vědu, obor sekundární, teoretický,takže jsem směrován k analytičtějšímupojetí. Nevím, jak je to v jiných zemích, alezdá se mi, že naše hudební věda je někdypořád zatížena nějakým pozitivismem, žemísto do rukou bere věci zásadně do kleštiček,nebo jak to říct. Čekal jsem, že sestudium tohoto oboru bude pěkně podporovats mým hraním na nástroj, a byl jsempřekvapen tím, jak se to vzájemně omezuje.Doufám, že u poezie ten výlučně pitvajícípřístup nemám, a věřím, že se k němu aniv budoucnosti nedopracuji.Abych odpověděl: například příliš nemámrád operu – přímé spojování hudby a slovami zřejmě něčím vadí, asi nevím, kam skočits pozorností dřív, a pak si připadámblbě. Ale vidíte, jak hned nemístně generalizuju.Šostakovičovu Lady Macbeth, BergovaVojcka nebo Janáčkovu Bystroušku jsem prožilintenzivně, a to nemluvím o německépísňové kultuře, k jejíž intimitě jsem taképocítil blízkost. Poezie je mi odpočinkem odstudia hudby a hudba odpočinkem od bezmocislova.Se starým úslovím, že básník zpívá,zřejmě moc nesouhlasíte...Zpívá? Pokud se nemýlím, už Halas siliboval ve vrzání a skřípotu. Básník spíšmluví, chce něco říci, zachroptět, zašeptat...Navíc když píše, žádné publikum předsebou nemá, a dobře tak, snaží se přece býtsám se sebou, a to je někdy pořádná fuška.Nebo jinak. Na psaní máte potenciálněnekonečně mnoho času, báseň na vás můžepočkat, a pak zazní sama, vlastně se samazahraje. Když hrajete na nástroj, doma sicesám cvičíte, ale to hlavní se děje až na pódiu.Pak můžete v nejlepším případě být, kdyžto přeženu, sám básní, kterou napsal někdojiný. Takže básník nezpívá.Kromě básní občas píšete i recenze. Covám to dává?Především stres a trápení, jak nalézt veveškeré té subjektivitě alespoň relativníobjektivitu, jak překonat automatické rozumění.Jak správně přečíst někoho, ke komubych se neměl stavět zaujatě, ale jen jako„obyčejný“, trochu poučený čtenář... Pochopitelněmi to nejde, neboť jsem velice nezkušenýrecenzent. Nikdy nevíte, zda nejsteúplně mimo. Zároveň mě psaní recenzíbaví, vede mě k lepší orientaci v současnémliterárním kontextu a k formulovánínějakého vlastního, ucelenějšího názoru naněj. Během přípravy recenze se mohu sámmnohé dozvědět.Jaké autory jako recenzent (ne)vyhledáváte?Těžko říct, když jsem dosud o jiných psaljen několikrát. Nejspíš mě zajímají autoři,u nichž tuším určitou básnickou blízkostnebo s nimiž jsem spojen mládím, naopakjsem kritický k autorům pocitovým, konfesijním,autorům výlevů, kteří píší rychle,dlouze a nepříliš kontrolovaně. Zároveňzačínám být trochu ostražitý i vůči autorůmzmiňovaných miniatur, v nichž se más vámi zhoupnout podlaha.Když píšu recenze nebo sleduji časopisy,zdá se mi, že jsme tady trochu zakonzervovaní.Tím nemyslím konzervativní, aleže se nějak příliš odkazujeme sami na sebe,hovíme si zavinutí ve svých básničkách.Troufám si tvrdit – ale to říkám vlastněsobě –, že by neškodilo projevit víc čitelnéhozájmu o zahraniční autory, ať už byšlo o autory starší (např. Seamus Heaneyči Elizabeth Bishopová), nebo zcela současné.Mrzelo mne například, že na letošníknižní veletrh v Praze nepřijeli německojazyčníbásníci, když jich loni v Brně mohlabýt spousta. Předloni pro mne bylo velmiinspirativní setkat se s básníky slovinskými,jejichž tvorba mi přišla radikálně odlišnáve srovnání s tím, co můžeme číst „tadya teď“, letos se udála návštěva maďarskéhobásníka Szilárda Borbélyho u příležitostiuvedení jeho knihy Pompa funebris v českémpřekladu. Neškodilo by trochu si to všechnoztížit, znesnadnit.V čem vám Slovinci připadají jiní?Ono to vlastně nejde moc dobře formulovat...Když si přečtete Město a dítě odAleše Debeljaka, tak vlastně vším: od syntaxea dikce přes poetiku a práci s rýmy ažpo témata. V Debeljakově poezii čtu záměrpostavit se k věcem obecně společenským,a to nejen na slovinské, ale i na evropskéúrovni, přičemž ta výpověď zůstává ryzebásnická, dalo by se říci abstraktní. Neníto žádná krátkodechá sociální kritika,zastavování se u okna s čajem ani efektníhraní si se slovy, dekonstruktivní neborekonstruktivní. Jde mu, zdá se mi, předevšímo uchopení konkrétního tématu básnickýmjazykem. Zní to obyčejně, ale kdyjsme tu naposledy napsali dobrou báseňo historii?V české poezii vám tedy chybí společenskýpřesah?Možná... Ale to jsem v prvé řadě říctnechtěl. Chybí mi spíš odvaha ke konkrétnímutématu, po které volá Štěpán Nosekv rozhovoru pro Host č. 8/2006, k jasnémuvyjádření směrem k druhému. Zdáse mi, že mladí autoři se často uspokojujís obhlížením svého vlastního (vnějšíhonebo vnitřního) prostoru a nedbají na otevřenéprostranství plné pohybu a směru.Cítíte nějaké společné, generační téma?Mezi autory moc ne. Občas se mi sice přičetbě nebo poslechu poezie zdá, že v textechkmitá podobná závrať a úzkost, ale pokudje to něčím dáno, pak spíš dobou než generačníspřízněností. Na žádné generace se užnehraje. Cítím spíš společný problém u mladýchlidí bez rozdílu zájmu, i když samozřejměnemám tu jistotu, jestli nejde jeno můj osobní autismus – totiž že je to paradoxněrozdělení, co nás může spojovat, propastnérozdělení vnitřního a vnějšího světa,chování a prožívání. Že je úkolem básně tenhlerozdíl pojednat, je jasné, ale snad smímnaznačit, že nepřítomnost vnitřních nebezpečíje dnes jen zdánlivá; co nás ohrožuje,musí být stejně dobře skryté a maskovanéjako teroristi, ale je to tu taky a samozřejměo tom moc dobře víme. Velká pohoda naveneks nahozeným úsměvem a velký zmatekuvnitř spojený s přísným uschovávánímintimních prožitků, které nechceme prostěvyhodit do větru, jsou vlastně variantouMáchova „na tváři lehký smích, hlubokýv srdci žal“. Navenek je všechno v pořádku,uvnitř je něco hrozně pohnuté, co se vzpírá,ale co nemůže ven.V posledních básních se Petr Hruška ještěvíc obrací směrem k druhému, k tomu ty.A to je ono. Ne k nějakému abstraktnímučtenářstvu, ale jednoduše k tomu druhému,přičemž báseň – a to opět nemám ze sebe– by v ideálním případě mohla být takovouucelenou promluvou k druhému člověku,která je nakonec mnohem srozumitelnějšía jasnější než jakékoli jiné, běžnou řečízakalené sdělení.Připravil Lubor KasalEJHLE SLOVOWEBÍK A SPAMMÍKOnehdy jsem v televizi slyšela Jiřinu Švorcovourecitovat báseň. Byla to naštěstí jen retrospektivana dvojce a jméno autora sklouzlo dozapomnění. Nablblý optimismus toho opusumi ale připomněl jiný nešvar, krutě současný– copak jste si jej, lidičky, ještě neuzamkli dosrdíčka? Zdrobňuje se, co lze: človíček, brouček,dáreček, přáníčko, zdravíčko. Lepkavý šum-íček a -éček splývá z uměle vlhkých pusinek.Čistoskvoucí, chundelatý a křupavý vypadásvět, pokud na něj dospělec užívá mozkupřefiltrovaného deminutivy. Dokonce to pronikloi do psaného! Nemohl by nějaký človíčekpromazat na celém webíku ten spammík? Blběse pak dostává k článečkům! Pokrok už je zasev kurzu, a tak se my, tvrdou mluvou zcyničtělíhrubci, jistě brzy dočkáme dotyku pravéslovní bavlny i ve sdělovacích prostředcích.Jenže, nepřehlédli jsme ten nástup? Večerníček,Peříčko, Počasíčko, ba i Knihovnička JanyKlusákové… Veršíčky recitované JiřinkouŠvorcovou zahučely v propadlišťátku historie,ale šťavnatá, heboučká blbečkost je tu s námi(asi) na věčňounké časíčky.Anna CermanováBásník a prozaik Petr Motýl vydává, nejprvev podobě tištěné, nyní v podobě internetové,časopis Čmelák a svět. Někomu se líbí, někdosi v něm rád počte, někomu se nelíbí ani zblaa neztrácel by s čmeláčím psaním Motýlovýmni vteřinu. A v Čmeláku si básník píše, co chce,o kom chce a jak chce (a proč by nepsal, že), jednoupod svým jménem, podruhé, potřetí, bapomnohé pod všelijakými srandistickými pseudonymy,z nichž stejně se vždy vylupuje něconenapodobitelně petromotýlového. Nic protitomu, když si však Petr Motýl přivykl psát sámk sobě, cokoli mu libo, a také že píše a tolikrát sipřitom nevidí ani na špičku motýlího nosu, paknení divu, že se tolik rozčiluje, když v nějakémjiném časopise nejsou přešťastni z toho, co siumanul sepsat, a že je pak v motýlím provedeníoheň na střeše.Nový šéfredaktor Psího vína básník PetrŠtengl nedávno požádal Motýla o recenzní text.Zdá se, že po určitém váhání se Štengl dožadovalúprav v textu, na což recenzent nepřistoupil,a je zjevné, že obě strany mají na své počínáníplné právo. Leč zhrzený Motýl nemeškal a onen(div že ne zločinně zavržený) text natotataotiskl ve svém Čmeláku a světě (http://zebry.cz/cmelakasvet.cz/?cat=37).Píše v něm o několika básnických sbírkách(například o Ivanu Divišovi s nevídanou jasnozřivostípraví, že jde o velkého českého básníka– konečně to víme!), ale je mnohem vícpodstatné, že tu vynáší soudy o kritice, a torozkaceně skoro doběla. A mluví i o tom, o čemmluvit může, leč o čem nemá ani páru, řečenoodborně.Například se Motýl rozepisuje o tzv. korupčníchvýtiscích, „téměř s jistotou určených kekladnému posudku“. Inu, recenze není posudek,ale posouzení, ba dokonce kritická reflexe,jenže nehádejmež se o slovíčka. Malheur jev tom, že Motýl za „korupční“ výtisky považujezřejmě vše, co bývá odnepaměti označovánojako výtisky recenzní – a zřejmě se pohybujev prostředí (mezi čmeláky?), kde jsou podobnékorupční způsoby běžné, kdo ví! Možná žijiv jiném všehomíru, ale ni v Psím vínu – a užvůbec ne v Tvaru – po mně nikdo nikdy běhemdlouhých let nevyžadoval tzv. kladnou recenzi,a to samé ze stran nakladatelství, ať kráčí čikráčelo o Torst, o Argo, o Protis, o nakladatelstvíLubor Kasal... Leč Motýl si hude svoua pak se pouští do kritiků. S výjimkou JakubaGrombíře, kterého pokládá za „jediného kritikahodného tohoto jména“. Nezbývá nežGrombířovi pogratulovat, proč ale potomMotýl v Čmeláku otiskuje své kritiky, kdyžpodle jeho vlastních slov ani on nepatří kekritikům hodným toho jména? Bude tudíž kritikemnehodným stejně jako letošní laureátCeny F. X. Šaldy Jan Štolba, jenž se údajně„hluboce zadumá nad jakýmkoliv průměrem,ze kterého vykutá vždy něco nesmírněhlubokého“. Nemluvě o pisateli těchto řádků,který je prý sice „velice sečtělý pán, nicméněnázor žádný nemá a ani nechce mít, v současnédobě se chce především bez problémudočkat důchodu“. Svatá pravda nebo svatáprostota?Co s tím, jsou to „výpotky frustrovanéhohlupáka“, říkali mi ti, kteří si přečetli Motýlůvčlánek. Jak se to vezme: o výpotky nepůjde,motýli ani housenky se přec nepotí. Frustrovanýmnení, neboť Motýl je klasickým příklademarcisebezbožnění – a mohou za to i kritici,když vyzvedávají jeho přednosti a pomíjejí jehonedostatky. A hlupák? Spíše: čmelák! Kterýs prorockou dikcí plácne o jednom autorovi:Bude-li z něj básník, ukáže čas. Názor jakhrom! – Co k tomu všemu dodat? Že i motýlípenze přijde.Vladimír Novotnýtvar 11/07/