Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
V následujících dnech jsem byl vyveden z míry. Cítil jsem se vedle<br />
toho muže slabý a nedostatečný a štvalo mě, jak se mnou zacházel. Zdálo<br />
se mi, že mě soustavně podceňuje; nebyl jsem přece už žádné dítě! „Proč<br />
bych měl dobrovolně přijmout roli osla, vysedávajícího v benzínové<br />
stanici,“ říkal jsem si, „když na svém místě, na universitě, budím obdiv a<br />
úctu?“<br />
V tělocvičně jsem trénoval tvrději než obvykle - tělo mi žhnulo<br />
horečkou, když jsem si probojovával cestu od jednoho cviku ke<br />
druhému. A přece mě to uspokojovalo jaksi méně než dosud. Pokaždé,<br />
když jsem zvládl nový cvik nebo se mi dostalo pochvaly, vzpomněl jsem<br />
si, jak se mnou ten dědek mrštil na pohovku.<br />
Můj kouč Hal si se mnou začal dělat starosti a vyptával se, co se se<br />
mnou děje. Ujišťoval jsem ho, že všechno je v nejlepším pořádku. Jenže<br />
nebylo. Už mě netěšily zábavy s chlapci z mužstva. Byl jsem prostě<br />
zmatený.<br />
Tu noc se mi vrátil sen o Smrtce, ale byl jiný. Vítězně se smějící<br />
Sokrates, zahalený do ponurého smrtčina roucha, na mne namířil pistoli<br />
a vystřelil z ní praporek s nápisem „Bum!“. Pro změnu jsem se probudil<br />
se smíchem místo výkřiku.<br />
Následující den jsem ve schránce našel lístek. Obsahoval jen jednu<br />
větu: „Tajemství střechy.“ Když tu noc Sokrates přišel na stanici, už<br />
jsem tam seděl na schodech a čekal na něho. Přišel jsem o něco dřív,<br />
abych se chlapů z denní směny na Sokrata pozeptal - abych zjistil jeho<br />
skutečné jméno a dokonce snad, kde bydlí - ale ti o něm nic nevěděli.<br />
„Koho by to zajímalo?“ zívl jeden z nich. „Je to prostě jakýsi dědek,<br />
kterému vyhovují noční směny.“<br />
Sokrates si svlékl větrovku. „Tak co,“ vybafl jsem na něj, „ povíte mi<br />
konečně, jak jste se dostal na tu střechu?“<br />
„Povím; myslím, že už jsi připravený to slyšet,“ řekl vážně. „Ve<br />
starém Japonsku byla elitní skupina bojovníků - zabijáků.“ Poslední<br />
slovo vyslovil tak, že jsem si velmi jasně uvědomil, jaké se venku<br />
rozhostilo ticho. Zase jsem pocítil šimrání v týle.<br />
„Ti bojovníci,“ pokračoval, „se jmenovali nindžové. Provázely je<br />
strašlivé legendy a pověsti. Říkalo se o nich, že se dovedou proměnit ve<br />
~ 25 ~