Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

pevně uchopil mou paži, zesílil ještě tlak a vrhl se dopředu z kraje světa;
mne táhl za sebou.
Mraky z ničeho nic zmizely a my jsme viseli z trámoví sportovní haly
a jako opilí pavouci jsme se povážlivě houpali vysoko nad zemí.
„Hopla.“ řekl Sok, „malá chybička v režii.“
„Co to k sakru má být,“ křičel jsem a snažil jsem se lépe se zachytit.
Švihem jsem se dostal nahoru na jeden z trámů, bez dechu jsem na něm
ležel a přidržoval se rukama i nohama. Sokrates už se lehce vytáhl a
usadil se na protějším trámu. Všiml jsem si, že na svůj věk si vedl velice
dobře.
„Podívejte se,“ ukázal jsem. „Jsme na soutěži gymnastů. Sokrate, vy
jste ale cvok.“
„Já že jsem cvok?“ Tiše se zasmál. „Podívej se, kdo sedí na vedlejším
trámu.“
„Jak se dostaneme dolů?“
„Stejně jako jsme se dostali nahoru.“
„A jak jsme se sem dostali?“
Podrbal se na hlavě: „To tak úplně přesně nevím; doufal jsem, že
budeme mít místa v první radě. Asi měli vyprodáno.“!
Dal jsem se do pronikavého smíchu. Bylo to k popukání. Sok mi
přitiskl ruku na ústa. „Psst!“ Pak ruku stáhl, a to neměl dělat.
„Hahaha!“ smál jsem se hlasitě, dokud mi znovu nezacpal ústa.
Uklidnil jsem se, ale měl jsem závrať a začal jsem se tiše hihňat.
Šeptal nevrle: „Tahle cesta je skutečná - skutečnější než denní sny
tvého všedního života. Dávej pozor!“
V té chvíli opravdu scéna pod námi upoutala mou pozornost. Diváci z
té výšky splývali v mnohobarevný shluk teček jako třpytivý čeřící se
pointilistický obraz. Všiml jsem si vyvýšeného pódia uprostřed jeviště se
známým jasně modrým čtvercem žíněnky, obklopeným různým nářadím.
Zakručelo mi v břiše - pocítil jsem svou obvyklou nervózu před
závodem.
Sokrates sáhl do malého batohu (kde se tu vzal?) a podal mi
dalekohled právě ve chvíli, kdy na pódium vystoupila závodnice.
Zaostřil jsem dalekohled na osamělou gymnastku a viděl jsem, že je ze
Sovětského svazu. To tedy jsme někde na nějakém mezinárodních
~ 39 ~