e-mailová adresa redakcie: redakcia.prosocio@gmail.com - Fakulta ...

36
Tržnice
la na centrum života celého kraje. Najdeme
zde kamenné dláždění, silnici, normální kamenné
domy, poštu, policejní stanici, tržiště,
nádraží, kde zastavují i rychlíky, ale především
přehlídkové prostranství, muzeum
historie, chrám a hotel vystavěný speciálně
pro Vladimíra Putina, který sem jednou
zavítal na oslavy výročí a zasadil zde strom.
V poli za městem stojí tolik vojenské techniky,
že by to stačilo na obsazení menší evropské
země. Obyvatelé Prochorovky jsou
vesměs milí, paní z bufetu nás dokonce zve
k sobě domů na kartošku a vanu. To raději
odmítáme, ale víme, že exotickému cizinci
se tady všichni snaží pomoci. Ne jako jinde.
Jsme ve vlídném a zaostalém zemědělském
kraji, kde se nikdo a nic nehýbe, pokud nemusí.
Pokračujeme dále, do Stalingradu a ke
Kaspickému moři…
Stalingrad
Ve Stalinově pevnosti na Volze se naše pozornost
samozřejmě neustále točí kolem
druhé světové války. Co bychom tu jiného
hledali? Začneme tím, že počkáme, až v šest
ráno trhovci otevřou své stánky se suvenýry
a koupíme si několik přívěsků na klíče vyrobených
z protitankových střel věhlasné švý-
PRO SOC
IO
SPRIEVODCA SVETOM
6/2011
Bydlení
carské značky Oerlikon. Stalingrad má tři
hlavní atrakce pro turisty. Jedna je lepší než
druhá a všechny vypadají přesně jako v dějepisných
knížkách: Mamájevova mohyla,
muzeum na břehu Volhy a bunkr, kde Rusové
slavně chytili několik velice zlých a důležitých
Němců, čímž tenkrát ohromili svět.
Jdeme se na to podívat blíže.
Vystupujeme z metra a pěšky procházíme
nábřeží Volhy. Stovky metrů od řeky směrem
do města jsou pouze parky nebo nové
domy. Stará zástavba je kompletně pryč.
Zůstal zde stát jediný rozstřílený dům, aby
potomci měli představu o tom, jak tu Němci
Stalingrad
Stalingrad
kdysi šířili evropskou kulturu a vzdělanost.
Do jeho omítky jsou vyryté vtipné a sprostné
vzkazy. O kousek dál stojí klasická muzejní
panoráma. Rusové milují muzea ve tvaru
kruhu, kde na pozadí nástěnné malby jsou
po zemi poházené předměty a lidé dokumentující
boj. Když k tomu ještě pustí světelné
efekty a zvuk, odlétáme v myšlenkách
do Rudého října a Traktorového závodu. To
jsou názvy pro továrny, o které se tenkrát
zuřivě bojovalo a které dodnes stojí, fungují
a jmenují se stejně. Rusové umějí stavět
muzea. Další zastávkou je Paulusův bunkr.
Paulus byl velitel, který se nechal chytit,
ačkoli mu jeho nadřízený blázen v Berlíně
radil, že zastřelit se bude lepší, než vydat
se „azijským hordám“ a dělat mu po světě
ostudu. Bunkr je dnes stejně těžko přístupný
jako tenkrát. Není nijak označen pro turisty
a cesta k němu vede přes zadní trakt
supermarketu mezi popelnicemi, malými
dveřmi, potom mezi zlatnictvím a drogerií,
a jsme tam. Vidíme ceduli: Místo zajetí štábu
6. polní armády Wehrmachtu. Tohle místo
je něco extra. Tady to bylo…
Mamájevova mohyla je kopec asi o sto metrů
vyšší než město. Je velký asi jedenkrát
jeden kilometr a byl tenkrát u Rusů i Němců
tak oblíbený, že ho všichni chtěli mít jen
pro sebe. Přetahovali se o něj tak dlouho, až
jich tam jeden a půl milionu zůstalo ležet.
Kdo byl zrovna na kopci, postavil tam děla
a ničil všechno pod sebou. Dnes tu nalezneme
slavnou sochu Vlast-matka volá, což je
žena s velkými ňadry, která zvedá svůj čtrnáctitunový
meč k boji. Špička její zbraně je
osmdesát sedm metrů nad zemí, takže opodál
stojící kostel jí nesahá ani po kotníky.
Z Volgogradu můžeme jet zpět do Moskvy
buď komplikovaně tři dny vlakem a přestupovat
v obci Špína (Grjaz´), nebo raději vsadit
na autobus, který jezdí každou hodinu,
přímo a stojí jen tisíc rublů. Jedeme domů…
-Petr Poborský-
Foto: autor