AUDIT

mise AUDIT 

Německo 2013 

Background kontroluje Spolkovou republiku Německo

2


Německo 2013 

Background kontroluje Spolkovou republiku Německo 

Bří Filáčkové 

knižnice Background, svazek č. 11 

©pif studio a studio U Nudle 2013 

3

Obsah: 

Mise Audit 5 

Pondělí 9. září 2013 5 

Úterý 10. září 2013 7 

Středa 11. září 2013 10 

Čtvrtek 12. září 2013 13 

Pátek 13. září 2013 14 

Sobota 14. září 2013 17 

Audit 2013 18 

Přílohy: 20 

Historie tajných zbraní fašistického Německa 21 

Dnešní německé ponorky 40 

Bořitelé hrází (Dambusters) 42 

4

Mise Audit Německo 2013 

Proč AUDIT? 

Německo jako současný tahoun Evropské unie je dnes, 68 let po válce zemí, která mimo jiné prošla jistě bolestným denacifikačním 

procesem. Paralela s naším vyrovnáním se s totalitní minulostí je tedy na místě a je na každém, aby posoudil, jak se to té 

které zemi více či méně zdařilo, nebo ještě daří….nedaří... 

Přesto ze své mysli nemůžeme vypreparovat pomyšlení na hrůzy, které se zrodily v koktejlu namíchaném z kontextu doby po 

Velké válce, z nespokojeného národa, z jednoduchých pravd i bludů národního socialismu a z dlouhodobého mytí mozků obyvatel 

hitlerovského Německa. 

A tak se tedy jedeme podívat, co z toho všeho zbylo a kam se to i ono posunulo. Dnes můžeme jet auty po dobrých dálnicích 

jako turisté a nikoli Shermany po betonových zubech Siegfriedovy linie; jedeme za kvalitním muzejnictvím, památkami, servisem 

a zázemím na úrovni a hlavně jedeme za poučením. 

Bude to taková naše malá „backgroundí“ kontrola, revize čili AUDIT: „Kam že jsi to došlo, Německo, za těch 68 let od zhroucení 

snu o tisícileté říši?“ 

Pondělí 9. září 2013 

Ranní snídaně na vidličku, lehká a střídmá. 

Počasí bohužel deštivé, babí léto 

právě uplynulého týdne je zřejmě pryč. 

Takže vzhůru do nepohody! 

Sraz na mělnickém parkovišti u některých 

s lehkým zpožděním, ale lze tolerovat. 

Vozový park tvoří již osvědčená a 

prašnými cestami řádně sjetá Fabia 

našeho velitele (Velitel Borek, Ivek, 

Renda, Fanda) a nováček KIA nestora 

Backgroundu Jaromíra (+ Igor a Míra 

zvaný Bivoj). 

Míříme do Roudnice, nabereme Fandu 

a jeho buchty (v dóze) a stále v dešti, 

chvílemi i v lijáku pokračujeme po dálnici 

D8 (známou jako E55) na Ústí a ven 

z české kotliny, do dnes spřáteleného 

Německa. Německo se pozná okamžitě. 

Silnice je náhle obklopena větrnými 

elektrárnami, desítkami ba i stovkami 

větrných elektráren. Jsou vděčným 

zdrojem stálých debat našich odborníků 

přes kilo i mega watty, kolikpak že to 

může dávat, jestlipak se to vyplatí, jak 

by se měly řešit Blackouty a tak podobně. 

Německo má instalováno téměř 31 500 

„větrných“ MW, nejvíc v Evropě, ČR má 

pouze 260 MW. Německé turbíny mají 

výkon 3,6 – 6MW, na trh ale již přichází 

francouzská turbína Enercon o výkonu 7,5 

MW. To jen na okraj, abychom se už nepřeli. 

Lije chvílemi vydatně, bývalé východní 

Německo ale působí klidně a 

vyrovnaně a v saském Torgau, první 

zastávce naší cesty, už chvílemi dokonce 

prosvěcuje sluníčko. 

Torgau (česky Torgava), město na Labi, 

centrum Severního Saska. 25. dubna 

1945 se zde setkala vojska USA a Sovětského 

svazu. Snímek z prvního setkání 

Američanů a Rusů na poškozeném 

mostě v Torgau, kdy si potřásli rukama Lt. 

William Robertson a por. Alexandr Silvaško, 

se stal známějším než fotky z oficiálního 

setkání, zinscenovaného pro tisk o 

dva dny později. 25. duben se také dodnes 

slaví jako „Elbe Day“ (Labský den) a symbol 

konce druhé světové války. 

Parkujeme na levém břehu Labe, u 

ranně renesančního zámku Hartenfels, 

před nímž je zbytek bývalého předmostí. 

Původní most byl Němci vyhozen 

časně ráno 25. dubna 1945. Spadly 

3 oblouky přes Labe, 4 oblouky nad 

loukou na předmostí zůstaly stát. Dnes 

je na malém prostranství pamětní 

5 

sloup s textem, který vyjadřuje úctu obětem 

války, připomíná vyhnání a touhu po 

usmíření a míru. Stojíme na výstupku 

v hradbách, na onom předmostí, kde 

začínal (či končil) tehdejší most. Na jeho 

zborcených obloucích došlo 25. dubna 

1945 k památnému setkání amerických a 

sovětských vojsk. Tady si vojáci podali 

ruce s úlevou, že prošli živí nejhroznější 

válkou, kterou lidé dokázali vymyslet. 

Tady si podávali ruce zástupci spojeneckých 

velmocí, ačkoliv opravdový duch 

spojenectví mezi Západem a Východem 

se tehdy, na konci války, stále více vytrácel. 

Ale z dokumentárních fotografií z 

onoho 25. dubna 1945, je 

vidět, že objímající se vojáci 

jsou skutečně šťastní 

u vědomí, že válka končí a 

že si tady, v německém 

Torgau na řece Labi, mohou 

přátelsky tisknout 

ruce. 

My fotíme a filmujeme a 

pak se přesuneme na dru-


hý břeh. Jsou tu tři stožáry pro tři vlajky 

a pod nimi tři kameny s dedikační 

deskou v němčině, ruštině a angličtině. 

Památník byl postaven nadačním fondem 

asociace 69. pěší divize Spojených 

států a sovětských veteránů z 1. ukrajinského 

frontu a slavnostně otevřen 

25. 4. 1998. Tady se vždy 25. dubna 

slaví Den Labe a můžeme se tu dočíst 

německy, rusky a anglicky o tomto 

památníku „Duch Labe“, respektive o 

tom, proč, kdy a čí zásluhou byl vytvořen. 

Začíná foukat ostrý vítr, ale milosrdně 

neprší, takže pokračujeme dále na 

sever. Krajina je tu plochá, písčitá, plná 

borovicových lesů. Vesnice i městečka 

jsou upravená, silnice rychlé a nálada 

výborná. 

Objedeme západním obloukem Berlín, 

míříme však stále severním směrem a 

zastavujeme až v Ravensbrücku. 

Ravensbrück byl největší nacistický koncentrační 

tábor pro ženy zřízený 15. května 

1939. Táborem prošlo do února 1945 

přes 107 000 žen 23 národností, z nichž na 

90 000 zahynulo. Velitelem tábora byl do 

léta 1942 SS-Hauptsturmführer Max Koegel, 

kterého nahradil SS - Hauptsturmführer 

Fritz Suhren. Nemocné a 

práce neschopné ženy byly původně deportovány 

do Osvětimi, avšak na přelomu 

ledna a února 1945 byla v Ravensbrücku 

vybudována vlastní plynová komora, v níž 

našlo smrt na 2 300 vězeňkyň. 

Jsme tady v tom rozlehlém 

areálu takřka sami, 

jen pár návštěvníků se 

občas objeví a zase zmizí 

mezi budovami. Na 

dlouhé kamenné zdi 

jsou názvy všech zemí, 

odkud přicházely do 

lágru vězeňkyně, u některých 

jsou povadlé 

květiny, někde věnec. 

Ta stěna se nazývá „Zeď 

národů“. U nápisu Tchechoslowakei 

se zastavujeme a pokládáme náš malý 

věnec s trikolorou. Je to pozdrav a 

vzpomínka, kterou věnujeme vězněným 

ženám z Čech. Byla mezi nimi 

např. novinářka Milena Jesenská, 

blízká přítelkyně Franze Kafky, nebo 

Nina Jirsíková, tanečnice, choreografka 

a výtvarnice. A v neposlední 

řadě také lidické ženy. 

Jejich osud uvádí Eduard STEHLÍK v knize 

LIDICE - Příběh české vsi: Z 203 lidických 

žen starších šestnácti let se jich do Lidic 

vrátilo 143. 

Paní Stříbrná a šest žen z rodin Horákových 

bylo popraveno 16. června 1942 v 

Kobylisích, dalších 50 zahynulo v koncentračním 

táboře, či bylo zavražděno v 

plynových komorách (21 v Ravensbrücku, 

23 v Osvětimi, 5 v Lublinu, 1 na neznámém 

místě), 3 přišly o život na pochodu 

smrti na jaře 1945. Lidická tragédie 

si tak vedle životů 192 mužů vyžádala 

i životy 60 žen z Lidic. A nešťastné 

lidické děti? Po válce bylo celkem nalezeno 

pouze 17 dětí z celkového počtu 

105. Zbývajících osmaosmdesát nacisté 

zavraždili. 

Jejich bestialita se nezastavila ani před 

novorozencem: "28. října 1942 se mi v 

cele v Ravensbrücku na slamníku narodil 

syn. Jen jednou jsem slyšela jeho hlas. 

První a poslední pláč," zapsala si Františka 

Hroníková. 

Květy od nás jsou ale také věnovány 

všem ženám zavlečených sem ze 

6 

všech koutů Evropy, které tu dennodenně 

musely procházet peklem, aby 

se mohly dostat do nebe... 

Součástí areálu jsou i dvoupatrové baráky 

a v některých jsou zachovány řady 

cel. Dnes v nich jsou instalovány malé 

expozice jednotlivých národností. V té 

naší zaujmou právě seznamy lidických 

žen, výrobky vězeňkyň a kresby Niny 

Jirsíkové. 

Milena JESENSKÁ, vynikající česká novinářka 

(Přítomnosti, Tribuna, Národní listy, 

Lidové noviny), přítelkyně Franze Kafky a 

překladatelka jeho děl. V Protektorátu se 

aktivně účastnila odboje. V listopadu 1939 

byla zatčena a deportována do Ravensbrücku, 

kde v roce 1944 zemřela. Jejím 

jménem je pojmenována mezinárodní žurnalistická 

cena. 

Nina JIRSÍKOVÁ, členka taneční skupiny 

Jenčíkovy girls z Osvobozeného divadla. V 

roce 1936 se stala sólistkou, choreografkou 

i kostymérkou divadla D 37. Zde nastudovala 

jinotajně pojatou Pohádku o tanci, 

která se stala příčinou likvidace Divadla D 

42 gestapem a jejího i Burianova věznění v 

koncentračních táborech. V Ravesbrücku 

vytvořila kresby, jež jsou výpovědí o hrůze 

světa za ostnatým drátem. Na jaře 1945 se 

vrátila s podlomeným zdravím, přesto pracovala 

dále jako choreografka. 

Jen o kousek dál je krematorium a před 

nainstalovanými spalovacími pecemi 

není věru nikomu do řeči…. 

Apelplatz je pak rozlehlý prostor a z 

jeho perfektně urovnaného povrchu 

návštěvníka mrazí, pokud si předtím 

všiml kamenného válce, 

jímž vězeňkyně 

plochu 

musely rovnat. Válec, vystavený 

dnes za krematoriem, 

musel mít mnoho 

metráků, možná tunu a 

tahal se, pochopitelně, 

ručně. 

Jako svědkové té 

hrůzy zde trčí dva pahýly 

stromů. Jsou původní, 

uschlé, ale stojí a zůstaly 

tu jako memento. Stře-


dem prostranství pak pokračuje alej 

nových vzrostlých stromů, snad také 

jako memento, či poselství něčeho pozitivního. 

Růstu, obnovy, zrození nového 

života... 

Je to smutné místo, a nikdo příliš nesrší 

vtipem ani bonmoty. Aniž bychom 

chtěli, ovládne nás pocit tragičnosti i 

dojetí. A také vzteku. To když vidíme 

hned proti vstupní bráně Siedlung SS – 

slušné a prostorné domy pro personál 

lágru. Tady si hrály německé děti dozorců 

SS a tady německé ženy ve svém 

malém německém štěstí připravovaly 

svým unaveným německým mužům po 

příchodu z práce prostou německou 

večeři. A jen o 100 metrů dále se po 

německém způsobu umíralo ve velkém. 

Z celkového počtu 132 000 žen a dětí, 

umístěných v Ravensbrückenu jich zde 

zahynulo 92 000. 

Už je poměrně pozdě odpoledne, když 

vyjíždíme z Ravensbrücku zalesněnou, 

kopcovitou krajinou, plnou jezer a 

malebných výhledů. Svítí sluníčko a 

vyjasnilo se. Nás trochu tíží na duši, 

kdeže složíme dnes své hlavy… ale! 

Když jsme se bez větších problémů 

s ubytováním chytali na 

zaostalé Ukrajině a vzdálené 

Rusi, tady v civilizovaném Německu 

to musí jít samo. Ovšem 

žádný motel, žádný penzion při 

cestě nevidíme, začíná se smrákat, 

žádná ubytovna na dohled…. 

Až tady, v Sarnowě, asi 

15 km před Anklamem, zahlédneme 

cosi jako penzion. Zastavíme 

a je to penzion, ale má plno a 

navíc, jak říká majitel – na jednu noc? 

To je málo, to se mu prý nevyplatí. (S 

touhle proklatou větou se bohužel 

v Německu setkáme ještě vícekrát.) 

Zkusíme to ještě v Anklamu na letišti, 

je tu ubytovna, ale je setmělá a tichá. 

Setmělo se i vůkol, je už po sedmé 

hodině a tak zkoušíme ještě poslední 

adresu, kterou máme staženou z internetu. 

Najdeme mezi vilami ukrytý 

penzion, je také tichý a opuštěný, ale 

na zazvonění se ozývá mužský hlas a 

sdělí Rendovi, že hned přijde. A po 

chvíli přijde sympatický muž našeho 

věku, hlaholí německy a umí i rusky 

neboť býval pilotem na stíhačkách 

NDR. Ocení Jaromírovo pilotování 

pozitivně, že prý to je taky dobrý, 

ty malý letadla... Ovšem na 

Jaromíra si nepříjde, vždyť ten 

pilot vzhledem k dosaženým 

hodnostem a době, kdy aktivně 

sloužil, musel být poměrně kovaný 

Genosse, že. 

A pak nás ten dobrý muž ochotně 

ubytuje, v podstatě nám 

patří celý dvoupatrový penzion, 

protože majitel má hlavní sídlo 

- hotel - o pár desítek metrů 

dál. Ráno tam máme přijít na 

snídani. UF! Takže to s tím spaním půjde 

i v Německu, zdá se. 

Večer posedíme, pokoukáme po hvězdičkách, 

popijeme, poklábosíme, pochválíme 

Rendu, kterak se domluví německy, 

a jsme rádi, že ho máme. 

Igor: „Járo, ještě jsi chtěl čůrat…..“ 

Trasa: Mělník – Roudnice n.L. – Dresden 

– Torgau – Berlin Spandau – Ravensbrück 

– Friedland - Anklam 

Ujeto: 542 km 

Úterý 10. září 2013 

Přivstaneme si, na nohou jsme už v 7.00. 

Ráno je krásné, slunce vychází z oparu, 

který se drží nad mořem vzdáleným necelých 

10 km východním a 30 km severním 

směrem. Dojdeme si na příjemnou 

snídani, s houstičkou, máslíčkem, marmeládičkou, 

jogurtkem a tak. A protože 

nám chutnalo, za odměnu jim nastavíme 

na počítačovém monitoru v hotelové 

chodbě „vygooglenou“ stránku Backgroundu 

s naší skupinovou fotkou z 

archivu! 

V Anklamu je muzeum Otto Lilienthala, 

tak se tam mrkneme, když už jsme tady. 

Mrkneme se ovšem jen na budovu, otevřeno 

je totiž až od 11.00 hod a tak 

dlouho čekat nebudeme. A to se vzápětí 

potě ještě motáme při výjezdu z města, 

protože mají zcela nedostatečně 

(Němci!?!?!) značenou objížďku přes 

náměstí a chvíli se zdá, že to bludiště 

nemá řešení. 

Díky naší navigační intuici se ale probijeme 

a pokračujeme do Wolgastu na 

most, kterým přejíždíme na poloostrov 

Useedom. Zbývá už dojet na konec, 

k Peenemünde, k jednomu z hlavních 

cílů letošní mise. Peenemünde a program 

tajných zbraní viz příloha 

Silnice nás vede typickou přímořskou 

krajinou této oblasti. Rovina, borovice, 

7


písek. A mezi Trassenheide a Karlshagenem 

je při pravé straně památník 

Mahn - und Gedenkstätte Karlshagen. 

Vybudovaný sice za endeéráckého 

socialismu a i přes pozdější úpravy 

stále nesoucí v monumentální mozaice 

ideologické sdělení o smrti, kterou 

přinesly britské bombardéry. V noci ze 

17. na 18. srpen 1943 provedla RAF 

první velký nálet na středisko vývoje a 

výzkumu raketových střel. Povedlo se 

tím oddálit reálné použití těchto zbraní 

minimálně o dva měsíce, ale tragédií 

jistě byl navigační omyl, vedoucí v 

bombardování pracovního tábora 

v Trassenheide. V něm zahynulo na 

500 zahraničních dělníků, kteří zde 

v rámci nucených prací budovali největší 

a vlastně jediný raketový zkušební 

polygon té doby. Zároveň tu zahynulo 

na 180 německých pracovníků – 

technického a administrativního personálu, 

ale i dozorců. Viz příloha. 

Všichni jsou pohřbeni zde, součástí je 

Trať byla postavena v polovině roku 1935 

k armádnímu výzkumnému ústavu, kde 

Wehrmacht našel vhodné místo pro své 

raketové zkoušky. Nové železniční spojení 

mělo sloužit především pro přepravu zboží 

a vojenského personálu. Civilistům byla 

jízda přes vojenský prostor zakázána. Po 

válce byl železniční systém rozebrán a 

odvezen včetně zbývajících vagonů jako 

reparace do Sovětského svazu. Provoz byl 

pak udržován parními vlaky, později se 

postupně přešlo na provoz s dieselovou 

soupravou. 

Konečně přijíždíme k cíli, ke komplexu 

zachované původní peenemündské 

elektrárny, kde je dnes památeční areál 

a muzeum. Přes rovněž původní 

vrátnici a vstupní bránu se zarostlým 

historickým kolejištěm vidíme k nebi 

mířící hrot V2 a pod ním rampu pro 

V1. 

Vchod do vlastního areálu vede původním 

bunkrovým objektem 01, kde 

v průhledech okýnek jsou monitory, na 

Oberth se díla zhostil s nadšením, které ho 

však po čase přešlo. Nakonec se však dílo 

povedlo dovést do kompromisu. Zajímavé je, 

že rakety V2 později vedle symbolu ženy na 

měsíci, přebraly také černobílý design, který 

byl použit právě v tomto filmu. 

Nadšeně si vše prohlížíme a fotíme, naši 

techničtí odborníci popisují funkci grafitových 

kormidel, která jsou dobře viditelná 

u V2 v prostoru výtokové trysky. Na 

vystaveném exponátu si 

popisujeme 

start létající střely V1 pomocí pístu, napojení 

přívodu páry z vyvíječe a funkci 

rampy. Je tady dobře vidět spoustu detailů, 

za všechny jmenujme šroubové 

spojení jednotlivých dílů rampy, nebo 

těsnící lištu u kořene „nosu“ pístu, která 

při jeho pohybu bránila úniku tlakové 

páry štěrbinou rampy. 

areál hřbitova s typicky německými 

náhrobními kříži, jak je známe 

z hřbitovů vojenských. Jména jsou zde 

vesměs německá a datum úmrtí u 

všech stejný. 18. 8. 1943 

Pokračujeme dále po silnici, kde po 

pravé straně mezi borovicemi vidíme 

docela blízko písečnou dunu a za ní už 

je jistě Balt; podíváme se na něj, až 

pojedeme zpátky. Cestu občas přetíná 

železniční trať, vine se podle ní, a 

v těch kolejích na trase Zinnowitz– 

Peenemünde je také kus historie. 

kterých běží dokumenty o Peenemünde. 

Zaplatíme vstupné a pak už stojíme 

na rozlehlé ploše. Neomylně zamíříme 

k maketám V1 a V2 (měřítko 1:1). 

Jsou dokonalé a věrné, V2 nese na 

trupu i původní emblém ženy na Měsíci, 

symbol populárního filmu, který byl 

v Německu natočen v roce 1929. 

V roce 1929 probíhalo natáčení filmu Žena 

na Měsíci, který režíroval Fritz Lang. Tento 

film byl reakcí na raketové nadšení, které 

tehdy ovládlo Německo. Jeden z posledních 

filmů němé éry hlásal, že bude stát 

na vědeckých podkladech. Proto přizval 

režisér k filmu známého vědce ing. Hermana 

Obertha jako odborného poradce. 

8 

Pak vnikneme do muzea. Je tu celá řada 

zajímavých původních částí jak V1 tak V2, 

opět úřadují naši techničtí odborníci a 

poukazují na gyroskopy, grafitová kormidla, 

jednotlivé části spalovací komory, 

víko komory se vstřikovacími tryskami, 

mechanismus ovládání aerodynamických 

kormidel atd. 

Je toho poměrně dost, včetně přesných 

maket tehdejšího terénu a budov, vidíme 

odpalovací rampy pro V2, promítají se


dokumentární filmy se vzpomínkami 

účastníků (i na onen zmiňovaný nálet 

18. 8. 1943), za sklem je řada tištěných 

dokumentů a také předměty denní potřeby 

personálu i nuceně nasazených 

dělníků. Vzpomenut je i koncentrační 

tábor v Karlshagenu, který byl sice malý, 

ale i tady museli umírat lidé pro Velkoněmeckou 

říši. 

Bonusem byl pak pohled do velké elektrárenské 

haly, pro veřejnost uzavřený, 

ale zřejmě akusticky dokonalý, neboť 

tam zkoušelo v rámci příprav na zdejší 

festival velké symfonické těleso a pateticky 

odtud zněla jakási dramatická 

hudba. 

Ale je tu ještě jedno překvapení, celý 

areál je na břehu moře, takže po projití 

raketového člunu Tarantul 1 máme 

možnost vstoupit ještě na ukotvenou 

sovětskou ponorku třídy Juliet. 

Tarantul - rychlý raketový člun sovětského 

námořnictva typu 1241, vyrobený v roce 

1986, v kódu NATO označován jako Tarantul 

1. Dlouhý je 56,1 m, široký 10,2 m, ponor 

3,9 m a max. rychlost 48 uzlů. Motory s 

výkonem 30000 koňských sil mají spotřebu 

4 t paliva na hodinu. Posádka: 5 důstojníků, 

6 praporčíků, 8 poddůstojníků a 19 

námořníků. 

Sovětské raketonosné dieselelektrické 

ponorky třídy Juliett se vyráběly v šedesátých 

letech. Nesly na palubě čtyři řízené 

střely s nukleární hlavicí a jejich hlavním 

bojovým úkolem byl jaderný útok na USA. 

Celkem jich bylo vyrobeno 16 a poslední z 

nich byly vyřazeny z provozu v roce 1994. 

Ponorka, vystavená v Peenemünde, měla v 

sovětském námořnictvu označení K-24, 

byla uvedena do provozu v roce 1965 a 

vyřazena z bojové služby v roce 1994. Proč 

dostala německé označení U-461 je poněkud 

záhadné. 

Moc se nám tu líbí, oči nám 

září, jsme u vytržení jako malí 

kluci. Plno hejblat, kohoutů a 

kohoutků, uzávěrů, potrubí 

manometrů a hloubkoměrů a 

do toho různě situované figuríny 

námořníků – ponorkářů. 

Radista, kuchař, strojník či 

odpočívající, montující, sprchující 

se námořník. A hlavně kulaté 

průlezy. Naši mladí a neklidní je zdolávají 

výmyky okoukanými z válečných 

filmů, kdy nohama napřed proskočí tu 

kruhovou díru rychlostí blesku. My 

starší to tu a tam zkusíme, ale spíše se 

přesunujeme systémem jedna noha, 

jedna ruka, heknout, půl těla, půl břicha, 

heknout, rána do hlavy, zaúpět, 

protáhnout zbytek 

těla, překonat křeč 

v noze a zvolat 

Urrrááááááá! 

Jsme z prohlídky 

nadšení. Moc pěkné, 

nicméně dlouhé, 

časový plán volá, 

už musíme jet a 

tak vyrážíme na 

další cestu - uháníme tak rychle, že 

přejedeme i místo, kde byla ideální 

možnost dojít přes borovicový les a 

písečnou dunu k moři a vyfotografovat 

si ten pravý a nefalšovaný Balt. 

Ach jo. 

Čeká nás poměrně dlouhá cesta severním 

Německem, po dálnicích, občas 

v dešti a občas ve slunci, zažijeme 

9 

záchranu za 30 vteřin dvanáct, kdy nás 

asi jako teprve páté auto odklání policie 

z dálnice, na které je, jak zjišťujeme 

z paralelní trasy, alespoň desetikilometrová 

fronta stojící za karambolem. Kdybychom 

tam přijeli před policií, strávili 

bychom pěkné odpoledne čekáním 

v koloně. 

Kiel. Přístavní město, kterým se chvíli 

motáme, ale nakonec nabereme správný 

kurs přímo na sever, do přímořského 

městečka a zároveň letoviska Laboe. 

Množství penzionů, vlastně jeden vedle 

druhého, dává naději. „Tady bude 

noclehů habaděj“ myslíme si a máme 

i nějaké adresy. Všechny selžou, selžou 

i další, kterém získáme či objevíme. A 

proč selžou? Buď je obsazeno, nebo je 

jim naše jedna noc málo, nebo fungují 

jen v sezóně nebo to pronajímají jako 

rodinný dům na celý týden. Nic, nic, 

prostě nic. Je to trochu zoufalá situace, 

se kterou jsme nepočítali, je už dosti 

hodin a co zbývá… máme adresu na nějaký 

hotel v Kielu, tak se tam vrátíme a 

zkusíme. Nevím, jestli to bylo štěstí, hotel 

jsme sehnali, za 50,-€ na jednoho


nocležníka, krásné apartmá ve vysoké 

prosklené budově přímo ve středu 

města. Nic dražšího poblíž není. Nebo 

je, ale to bychom si museli vzít apartmá 

se snídaní a slečnou. A to nechceme. 

Po sprše a převlečení si ještě vyjdeme 

do nočního Kielu, různě se procházíme, 

zajdeme i na pivko. Všude je klid, žádní 

opilí a hluční námořníci, prostě klidná a 

spořádaná městská čtvrť s přístavem. 

Autor řádků byl u místní rejdy 

v restauraci Venezia, pivo bylo moc 

dobré, obsluha příjemná a bylo nám 

tam dobře nejen díky vědomí, že máme 

kde složit hlavu. Uvědomuji si mlhavě, 

že jsem si ani na okamžik nevzpomněl 

na práci, stres a každodenní honičku 

doma. Kromě vzpomínky na manželky a 

milenky, samozřejmě. Na ty myslíme 

stále. 

Vracíme se do prosklené moderny hotelu 

Astor a já si říkám, jaký jsme učinili 

skok od roku 1994, od nocí trávených 

ve stanu na špatně posekané louce 

v zálivu La Vey v Normandii až 

k dnešku, k tomuto apartmá se sprchou, 

naleštěným hajzlíkem, ramínky 

ve skříni, prostornou ložnicí a televizí 

s 50 programy. 

Igor: „Uvědomte si, že takto o těch věcech 

nelze přemýšlet, to vede k šílenství 

- Mackbeth, II. dějství , volové.“ 

Trasa: Anklam – Trassenheide – Peenemünde 

– zpět Woglas – kolem Lübecku 

– Bad Segeberg – Kiel – Laboe - Kiel 

Ujeto: 438 km 

Středa 11. září 2013 

Probuzení v nóbl hotelu je příjemné, 

jen postele se nám zdají příliš nadýchané 

a zhýčkané a navíc od kuropění ruší 

projíždějící městská i jiná doprava. 

Dnes se s hledáním noclehu 

polepšíme, pokusíme se dojet 

včas do Brém, tam je Etap hotel, 

tam se určitě chytneme a 

vyžádáme si trochu méně péřové 

polštářky i matrace. Tak. 

Ale nejdříve musíme zpátky do 

Laboe, kde nás včera večer nikdo 

nechtěl. Chceme sem ale my. Nejprve 

nakoupit v místních obchoďácích 

a pak už k pobřeží, kde se do úctyhodné 

výšky 72 m tyčí památník německé 

Kriegsmarine Marine – Ehrenmal, jehož 

součástí je i ponorka U 995. 

A jen vylezeme z aut, je tu bonbónek 

pro sběratele zážitků. Proti nám pluje 

po hladině zálivu ponorka pod německou 

vlajkou a míří ven na širé moře. 

Fotoaparáty cvakají a kamery vrčí, suchozemští 

červi se mají čím kochat. 

Po zvětšení fotografií a prostudování 

zdrojů zjišťujeme, že se jednalo 

s největší pravděpodobností o ponorku 

třídy 212A. 

Ponorky třídy 212 A jsou dlouhé 56, vysoké 

6,8 a široké 6,4 metrů a váží 1 450 tuny. 

Poháněny jsou hybridním dieselelektrickým 

motorem kombinovaným s palivovými 

články s výkonem 3 120 kW. Rychlost 

až 20 uzlů pod a 12 uzlů nad hladinou 

(tj. 37, resp. 22 km/h). Osádka 27 námořníků, 

z toho 7 důstojníků. Bez vynoření 

vydrží pod hladinou 30 dní. Ve výbavě 24 

min a 12 torpéd. Ta mohou být vypuštěna 

z šesti 533mm komor (více příloha). 

V areálu impozantního památníku nás 

hned zkraje uvítá obrovský lodní 

šroub, který pochází z těžkého křižníku 

Prinz Eugen. 

10 

Prinz Eugen byl třetím těžkým křižníkem 

třídy Admiral Hipper. Na vodu byl spuštěn 

22. srpna 1938, do služby nastoupill 1. srpna 

1940. Pohon zabezpečovaly 3 turbíny. Max. 

rychlost 33 uzlů. Pancéřování od 20 do 150 

mm. Hlavní výzbroj: 8 děl ráže 203 mm ve 

čtyřech dvouhlavňových věžích, dostřel 33 

500 m. Pomocná výzbroj 12 ráže 105 mm v 

šesti dvouhlavňových věžích, dostřel 17 700 

m. Proti letadlům se dala použít i děla ráže 

105 mm, na ochranu proti letadlům instalováno 

šest 37 mm kanónů a osm kanónů ráže 

20 mm. Dvanáct torpédometů ráže 533 mm 

bylo ve střední části lodě ve čtyřech trojhlavňových 

kompletech. Katapult byl ve střední 

části lodě, loď mohla nést tři hydroplány 

Arado Ar 196. 

Nejvýznamnější akcí křižníku byl doprovod 

bitevní lodě Bismarck v květnu 1941, kdy po 

náročném pronásledování byl Bismarck potopen 

a Prinz Eugen unikl. Dále pak doprovod 

válečných lodí Gneisenau a Scharnhorst 

při jejich legendárním průniku z Brestu do 

Severního moře kanálem La Manche. 

Z aktivní služby byl Princ Eugen vyřazen 7. 

května 1945. Po válce ho převzaly Spojené 

státy a použily na jaderné testy v Tichomoří. 

V červenci 1946 přečkal testy Able a Baker a 

i když už byl zasažen radioaktivitou, byl přesunut 

k atolu Kwajalein. 22. prosince 1946 

byl nedaleko Enubuj potopen. 

V roce 1978 byl vyzdvižen lodní šroub a věnován 

kielském námořním památníku v Laboe. 

Ve vitríně si prohlédneme přesný model 

tohoto křižníku a v kruhu kolem lodního 

šroubu si čteme pamětní desky padlým 

americkým ponorkářům a památce posádek 

australského lehkého křižníku HMAS 

Sydney II a německého pomocného křižníku 

Kormoran, které šly ke dnu v listopadu 

1941 po vzájemném střetnutí v


Shark Bay. Opodál je pamětní kámen 

s japonskými znaky a německým překladem, 

který říká, že po návštěvě 

posádky kapesní bitevní lodi Deutschland 

v Tokiu v (dnes kontroverzní) 

Svatyni Jasukuni, projevil její hlavní 

kněz Fujimaro Tsukuba nejhlubší 

úctu Německu. 

Kruh památek kolem lodního šroubu 

doplňuje polní dělo z roku 1900, 

z období boxerského povstání v Číně 

a opodál ještě standardní německá 

námořní mina C/12 používaná během 

1. světové války. 

Pokračujeme na kruhové prostranství, 

kde je vchod do místností, v nichž nalézáme 

výstavu přesných modelů lodí, 

které sloužily německém námořnictvu 

v minulosti i nyní. Můžeme si prohlédnout 

mimo jiné legendárního Bismarcka, 

je tu Schanhorst, Graf Spee, lehký 

křižník Emden, vidíme krásný model 

pancéřové fregaty Kaiser Wilhem 

z 1868, je tu celá řada dalších lodí, jsou 

tu ale i ponorky, menší plavidla, torpédoborce 

a dělové čluny. 

Schody nás pak zavedou do podzemní 

krypty, která je pod zmiňovaným kruhovým 

prostranstvím. Jsme vlastně 

v základech bývalé otočné pancéřové 

věže děla pobřežní obrany. Je tu šero a 

ponuro a samozřejmě hodně pietně. 

Po stěnách i na sloupech jsou dedikace 

všem možným lodím i jejím padlým 

námořníkům a to nejen německým. 

Vidíme tu vlajku řeckou, anglickou, 

zmiňují se tu padlí při evakuaci 

Narvicku, plno věnců a 

stuh osvětluje blikotání svíček, 

prostě taková malá námořní 

Valhalla. 

A z šera podzemí už nás výtah 

vyveze k nebi, na vyhlídku ze 

72 m vysoké vyhlídkové věže z kamenů 

a neomítnutých cihel, vztyčené do 

výše 85 m nad hladinu Baltského moře. 

Nádherný pohled na Kielský fjord 

(Kieler Förde) i na otevřené moře, které 

je stále ještě Baltem. Pobřeží lemují 

písečné pláže, plno kotvících jachtiček 

a plachetniček, malebné upravené 

domečky a v pozadí i nezbytné větrné 

elektrárny. Počasí docela přeje, 

fouká sice vítr, ale neprší a občas 

vykoukne i sluníčko. A ještě jedna 

lahůdka. Z té výšky vidíme dole na 

souši jakoby mrňavý šedý doutníček, 

který čeká na naši návštěvu. Je 

to německá ponorka U-995, – jediná 

dochovaná ponorka typu VII C na světě, 

která tu láká návštěvníky 

k prohlídce a i když už máme za sebou 

sovětskou U-461, údajně největší muzeum 

v ponorce na světě, nemůžeme 

tento exponát minout. 

Ponorka U 995 typu VII C/41 byla spuštěna 

na vodu 22. července 1943. Prvním 

velitelem byl kapitán poručík Walter 

Köhntopp. V oblasti Severního a Barentsova 

moře absolvovala čtyři operační plavby. 

Od 10. října 1944 až do konce druhé 

světové války velel ponorce jednadvacetiletý 

námořní nadporučík Hans-Georg 

Hess, nositel Rytířského kříže. Ponorka 

podnikla v oblasti kolem Severního mysu 

a poloostrova Kola pět operačních plaveb, 

potopila pět sovětských a jednu americkou 

loď o celkové tonáži 9 474 BRT. 

V březnu 1945 ponorka kotvila v doku 

v Trondheimu a 8. května byla U 995 potopena 

posádkou, která se poté vzdala 

spojencům. Ponorka byla vyzvednuta 

spojeneckými experty, zprovozněna a 

předána do užívání Velké Británie. 

V říjnu 1948 ji převzalo Norské královské 

námořnictvo. Po nutných opravách a vystrojení 

ji 6. prosince 1952 zařadilo do 

svého stavu pod názvem KAURA, kód 

NATO „S 309“. KAURA sloužila 10 let a 

zúčastnila se několika námořních cvičení v 

rámci NATO. Závěrem aktivní služby byla 

provozována jako školní. 15. prosince 

1962 byla ponorka U 995 vyřazena z aktivní 

služby. 

11


V roce 1965 Norské královské námořnictvo 

ponorku prodalo za symbolickou cenu 1 

západoněmecké marky tehdejší Bundesmarine. 

Loď byla předána spolku Deutscher 

Marinebund e. V. se sídlem v Kielu. Byla 

znovu přejmenována na U 995 a celkově 

zrestaurována do stavu roku 1945. 

Dne 13. března 1972 byla slavnostně otevřena 

pro veřejnost. Jedním z prvních návštěvníků 

prý byl i bývalý velitel ponorkového 

loďstva Třetí říše Karl Dönitz…. 

A i tady jsme nadšeni. Vnitřek udržovaný, 

k vidění jsou tu do posledního detailu 

renovované jednotlivé segmenty 

ponorky. I z hlediska estetického je to 

skutečně oku lahodící pohled na řady 

ventilů a kohoutů, umně propleteného 

potrubí a vedení, uspořádaného vybavení 

a označení motorových součástí. 

Vše podbarvuje zvukový doprovod - 

hřmot motorů, hlasy námořníků i tíživé 

klepání asdicu, podmořského sonaru. 

Dojem je lepší než z ruské ponorky, byť 

je mladšího data, tady je vše německy 

precizní a to musíme ocenit. 

V kiosku nakoupíme suvenýry, jsou to - 

mezi námi - samé blbosti, ale jsou od 

moře a od ponorky, že. 

A vracíme se opět směrem na Kiel, už se 

tu pomalu orientujeme i bez navigace. 

Bohužel jsme asi v polovině cesty mezi 

Kielem a Laboe, v městečku Heikenbort, 

minuli další památník, o kterém jsme 

nevěděli. Jmenuje se U-Boot – Ehrenmal 

a jak napovídá jeho název, je věnovaný 

nejen padlým německým ponorkářům 

v obou světových válkách, ale i 

obětem havárií ponorek v době míru. 

Před námi je cesta do Hamburku po 

rychlých německých dálnicích a nevadí 

ani mírné přepršky, kterými projíždíme. 

Hamburk je obrovský, zahlédneme 

přístavní jeřáby a část doků, ale pak se 

noříme do tunelu, do Elbtunnelu, který, 

jak hlásají doprovodné cedule, podjíždí 

tok Labe. A když se vynoříme, projedeme 

ještě část města, ale pak se silnice 

stočí na severozápad a my víme, že 

Labe se do moře ve skutečnosti vlévá 

asi o 50km dále právě tímto směrem. 

Naším cílem je Cuxhaven. 

Ač se zdá, že to není velké město, přesto 

se chvíli motáme, najdeme sice Lidl, 

najdeme Haus&Garden geschäft, ale 

nemůžeme najít ono místo, kde je ústí 

Labe jako na dlani a kde symbolem 

konce této evropské veleřeky je Kugelbake. 

Kugelbake je dřevěné navigační 

zařízení postavené na ústí řeky Labe 

do Severního moře. Označuje nejsevernější 

bod Dolního Saska. Inspirace 

na stavbu majáku pochází ze středověku. 

První maják tu byl postaven 

v roce 1703, v roce 1737 musel být 

zrekonstruován. V dnešní době patří 

Kugelbake městu Cuxhaven a je 

místní chráněnou památkou. Současný 

návrh majáku pochází z roku 

1945. Kugelbake je 30 m vysoká, 

dřevěná konstrukce, přístupná po 

250 m dlouhém vlnolamu. Dnes 

slouží jako oblíbená turistická atrakce, 

je přístupný i v noci a je osvětlen. 

Nakonec ovšem směr i příhodné parkoviště 

nalezneme, a zde se i při slavnostním 

nástupu dozvíme, že Mirek – Bivoj 

je potřetí dědečkem a doma na něj ode 

dneška čeká malý Mireček. 

A po slavnostní chvilce vzhůru na duny, 

vystoupáme cestičkou kolem místní 

pevnosti Fort Kugelbake v klasickém 

pětibokém tvaru z let 1869 -1879, a 

pak už se před námi rozklene to naše 

Labe, které tady u přímého ústí má 

šířku přes deset kilometrů, což nás přivádí 

k tichému úžasu. Kdo by to byl řekl 

do toho pramínku na Pančavské louce 

v Krkonoších, při procházce po nábřeží 

v Hradci Králové, při přejezdu svatoštěpánského 

mostu v Neratovicích, při pohledu 

na soutok s Vltavou u Mělníka 

nebo v ohbí jejího toku u Roudnice nad 

Labem. Tam všude to známe a nyní můžeme 

říci, ano, známe tě milé Labe od 

zrodu až po zmar. Ale ten konec je jedinečný, 

na břehu ho obdivuje plno lidí, 

na vlnách, zřejmě už mořských, plachtí 

surfaři, v pozadí míří do hamburgského 

přístavu nákladní lodě a u samé paty 

mola, tam kde se zdvihá navigační konstrukce 

starodávného Kugelbake, narážejí 

svou silou vlny napůl labské a napůl 

už mořské, vlny moře Severního. 

Opět fotíme a filmuje, samozřejmě pár 

kamínků či mušliček na památku, počasí 

nám tu přeje. Svítí slunce a modrá se 

obloha a ostrý vítr nevadí. 

A pak už dolů na jih, na Bremen, Brémy. 

Vypouštíme návštěvu bývalého koncentračního 

tábora Bergen - Belsenu, protože 

se s nadějí upínáme k hotelu typu 

Etap v Brémách, se kterým máme dobré 

zkušenosti z Anglie. 

No – vezmeme to zkrátka: Etap byl plný 

a ostatní Etapy v okolí také, což jsme po 

získání adresáře zjistili telefonicky 

(Renda - lingvista funguje bezchybně). 

Takže navolíme pomocí navigace adresy 

zaregistrovaných penzionů, ubytoven a 

hotelů a do tmy objíždíme, co se dá. 

12


Všude plno a dozvíme se i proč. Je tu nějaký 

blbý, ale opravdu blbý veletrh a zřejmě 

máme smůlu. 

Co teď. 

„V Ardenách to měli kluci mnohem horší“ 

praví Igor s nehybnou tváří Clinta Eastwooda 

v jeho vrcholných oscarových rolích. 

OK, popojedeme po dálnici směrem na 

Hannover, někde pojíme, zapijeme malého 

Mirka od velkého Mirka a prostě přežijeme 

noc v autech…. 

Kupodivu toto rozhodnutí je víceméně 

úlevné, protože to je prostě nějaké rozhodnutí 

v beznadějné situaci a tak už za 

tmy vyjedeme z Brém, samozřejmě nespěcháme 

a najdeme si parkoviště u 

pumpy, kde mají i záchody. A zkraje noci, 

kdesi v Německu pod zamračeným nočním 

nebem, kdy se střídá déšť a občasný 

měsíc mezi mraky, vypukne stojací mejdan. 

Stojací, protože stojíme okolo stolku 

na parkovišti neb je všude mokro, hrneme 

do sebe kávu, čaj, pivo, bourbona a 

vyprávíme si veselé historky o tom, jak se 

kdo, kdy a kde dobře vyspal. 

A když čas vyprší – obrazně i fakticky - , 

popojedeme ještě kousek, zaparkujeme 

na odpočívadle, pod stromy, vypadá to, 

že jsme v lese. Příhodně se oblékneme, 

na dobrou noc si dopřejeme několik peprných 

slov a nasoukáme se do vozů. A já si 

zase říkám, jaký že je to skok, od toho 

roku 1994 ze stanu na špatně posekané 

louce v zálivu La Vey v Normandii až po 

apartmá se sprchou, naleštěným hajzlíkem, 

prostornou ložnicí, televizí s 50 programy 

v Kielu až po dnešní zadýchanou 

Fabii na deštivém odpočivadle se čtyřma 

zkroucenejma maníkama v sedačkách! 

Noc z 11. na 12. září 2013 

No, měli jsme z toho větší strach, ale 

kupodivu nebyla zima. Tři lidi v jednom 

a čtyři ve druhém autě dokázali poměrně 

dostatečně prostor „vytopit“. Někteří 

samozřejmě strávili část noci venku 

nemoha už vydržet v podstatě neměnný 

posez a stlačený močový 

měchýř. Všichni, až na Igora, sice 

nepohodlně, ale přesto část nočních 

hodin skutečně prospali. Igor tvrdil, 

že nespal vůbec a tvářil se při tom 

jako Clint Eastwood, když mu 

v kritické situaci selhal jeho Magnum 

ráže 44. 

Igor: ten už toho dnes řekl dost 

Trasa: Kiel – Hamburg – Cuxhaven – – 

Bremen – spací odpočivadlo na 365 km 

cesty, nejspíš Hamweide 

Čtvrtek 13. září 2013 

Je po šesté hodině ranní, mlhavo, lezavo 

a deštivo, když první zombie začínají 

vylézat z aut. Nutno říci, že ale okamžitě 

zní humorné pokřiky, výzvy a přání dobrého 

jitra. Vaří se káva, první cigaretky, 

tatranky. Vůkol voní les, v němž svobodně 

močíme, provoz na dálnici houstne a 

my se chystáme k odjezdu. 

V plánu je letecké muzeum 

v Laatzenu v Hannoveru, 

pak přejezd do 

Münsteru, kde je jednak 

tankové muzeum, ale 

hlavně se tady ubytujeme, 

už určitě, protože 

tam budeme kolem třetí 

odpoledne a snad tam 

není žádný festival nebo 

veletrh!! Takže – jdeme 

na to. 

U leteckého muzea jsme brzy, otevírají 

v 10 hod, máme spoustu času a tak se 

snažíme doklimbat vše, co zůstalo 

dnes v noci nedoklimbané. Místnímu 

pořadateli se nás zželí, otevře nám asi 

o půl hodiny dříve. Nutno říci, že muzeum 

nezklamalo. Precizně vyvedené 

modely nebo originální kousky, vše 

označené, logicky uspořádané. 

Začneme balónovým létáním přes pokusy 

Otto Lilienthala, bratry Wrighty a 

pak už se vše týká toho, co kdy 

v Německu létalo a létá. Doplněno 

dobovými automobily, figurínami 

v příslušném oblečení, spoustou dokonale 

provedených kitů, zajímavé dokumentace 

i doplňujících artefaktů. Tak 

třeba: uniforma Rudého barona 

(pravá), Zeppelinova vzducholoď 

(maketa), Lindberghův Spirit of St. 

Louis (replika 1:1), kabina Junkerse, 

proudové motory, Spitfire i Focke 

Wulf, zelinkavý trabant, Starfighter, 

letecká esa obou světových válek, 

z nebe se snášející lamety Windows... 

Loučíme se 

nadšeně 

s panem muzejníkem, 

který nám – 

vida to nadšení 

- také 

projevuje své 

sympatie. 

13


Dostaneme, či spíše Mirek nějak sežene 

pro každého zajímavou a obsáhlou propagační 

publikaci o muzeu. Opravdu, 

toto muzeum nezklamalo. 

Zklamal ovšem Münster, další zastávka 

a pro dnešek snad i konečná. Byli jsme 

tu ve tři odpoledne, toto se povedlo. 

Horší to bylo s navigací po městě, protože 

tu mají jakési zelené zóny, kam 

naše smradlavá auta z Česka nesmějí a 

do nichž jsme samozřejmě vjeli a velitel 

z toho měl depku. Naštěstí se nám je 

povedlo uklidit do podzemní garáže a 

vyrazili jsme za noclehem. V prvním 

hotelu to už už vypadalo, ale sedm postýlek 

prostě neměli. Nicméně poradili 

nám, kde je turistické centrum a to se 

ukázalo jako zásadní. Úžasně příjemná 

paní se sluchátky na uších a monitorem 

před sebou si ověřila naše požadavky - 

počet, za kolik, snídani, bez slečen - a 

během čtvrt hodiny jsme měli zajištěný 

nocleh v hotelu Münnich na Herremansweg 

13, na jihovýchodním okraji 

města a za přijatelnou cenu! Huh. 

Radostně jsme paní Němce líbali ruce a 

zmínili se o jejím krásném Münsteru a o 

tom, jak se těšíme na jejich úžasné tankové 

muzeum. To se ovšem paní zarazila 

a my už tušili mrak na jasném nebi. 

Paní něco brebentila a nakonec nám 

ukázala na mapě, že my jsme sice 

v Münsteru, ale tankové muzeum je 

v Munsteru, necelých 300km odtud na 

severovýchod. Takže oni mají krásné 

historické centrum, dějiny protkané 

reformací, ale tankové muzeum skutečně 

nikoli. No, nevadí, 

v tuto chvíli jsou pro nás 

po včerejší noci zajištěné 

teplé a pohodlné postýlky 

prioritou. A také velitel 

pookřál a zahnal depku do 

prosluněných uliček starého 

Münsteru. Takže projdeme 

pouze částí starého 

města, za jedno euro se 

všichni vyčůráme v místní 

buňce a nalezneme svá 

auta v pořádku v podzemí. 

Navigace nás pak dovede do kouzelného 

klidného vilového a zelení zarostlého 

předměstí, ubytujeme se v pohodlných 

pokojících s plným komfortem a večer 

se sejdeme v místní hospůdce, dáme si 

teplé jídlo, polívčičku, pivečko, Mirek 

ještě pohostí panáčkem, aby malý Mireček 

dobře rostl. Pohodička a teplo 

v bříšku, kde jsi skrčená noci 

z předešlého dne? 

Igor: „Nesnášejte to a nestrpte, aby lože 

dánských králů pelechem bylo krvesmilné 

říje….“ (bez dalšího komentáře) 

Trasa: odpočivadlo Hamweide - Hannover 

– Bad Salzuflen - Münster 

Ujeto: 292 

Pátek 15. září 2013 

Ráno je sice kalné, ale naše mysl jasná. 

Perfektní vyspání a ve vedlejší budově 

s recepcí opulentní snídaně. (Čech: „Tady 

bych klidně mohl jít okolo, zaskočit sem, 

nasnídat se a pokračovat dál, oni to vůbec 

nehlídaj…. Jaká, že je tady adresa?“ - Vysvětlení: 

Němec nic nehlídá, protože ho 

vůbec nenapadne takový bezva nápad, 

který napadne Čecha!) 

Takže ještě jednou – posnídáme, pobalíme, 

naložíme a skutečně odpočinutí vyrážíme 

směrem jižním k hlavnímu cíli letošní 

mise - k přehradám na řekách Möhne, 

Sorpe a Erde. 

Za Dortmundem sjedeme z dálnice č.1 na 

č.44, pokračujeme po ní asi 25 km na východ 

(směr Kassel), ale pak na exitu 58 

sjedeme a projíždíme příjemnou pahorkatinou 

(Přírodní park Ansberger), půvabnými 

německými městečky a vesnicemi 

s hrázděnými domy a upravenými náměstíčky. 

Všude je čisto, vzorně posekáno, jen 

žádné penziónky nebo motely nebo hotely, 

ty tady v Německu ze silnic nějak nejsou 

vidět. Nicméně počasí se lepší, a když vyleze 

sluníčko, dojíždíme do Delecke 

a před námi je přehradní 

jezero Möhnesee. Jen musíme 

podle mapy zjistit, kde je hráz, 

která nás zajímá a kde je konec 

přehrady, který nás nezajímá. 

Samozřejmě se sekneme 

(nebudeme jmenovat, kdo 

první řekl: „jedeme doleva“...) 

a skončíme u konce přehrady 

na Kanzelbrücke am Möhnesee, 

kamenném mostě, který se klene už 

spíše nad mokřady. Je tu sice hezky, půvabné 

místo, ale evidentně tu nikde poblíž 

žádná přehrada není, notabene taková, do 

které by se někdo chtěl strefovat Wallisovou 

bombou! Vše podstatné, co souvisí s 

pojmem Wallisova bomba a s operací 

Chastise čili s ojedinělou akcí britských 

bombardérů proti přehradám, které chce- 

14


me dnes navštívit, lze najít v příloze tohoto 

Reportu. 

Pak prostudujeme orientační tabule, 

pochopíme omyl a vracíme se zpátky, až 

skutečně dojedeme k impozantní přehradní 

hrázi Möhnetalsperre. 

Přehrada Möhne byla postavena mezi lety 

1908-1913 na stejnojmenné řece, 45 kilometrů 

východně od Dortmundu. Je zde zabudována 

hydroelektrárna. Hráz je složena s kamenů 

spojených maltou. Délka hráze 777 m, 

výška 36,6 m, tloušťka u základu 30,5 m a 

tloušťka koruny 7,6 m. 

Je to mohutná stavba s charakteristickými 

věžičkami, tak jak ji známe 

z dokumentů. V prostředním poli hráze 

je světlejší zdivo, zřejmě tady bylo nutno 

opravit proražení způsobené britskými 

bombardéry. Prohlédneme si místo skutečně 

důkladně, sejdeme kousek pod 

hráz, pak se projdeme po vlastní koruně, 

pokusíme se vymezit směry nalétávajících 

bombardérů. Zajímavý je i pohled do 

údolí řeky Möhne pod přehradou, kudy 

se oné noci z 16. na 17. května 1943 valil 

příval vody z protržené hráze a ničil vše, 

co mu přišlo do cesty. Tabule ukazuje 

fotografie původní hydroelektrárny 

(snímek z roku 1925 - viz příloha), která 

po protržení hráze úplně zmizela. Při 

pohledu do údolí a na okolní svahy se 

nám neodbytně vtírá vzpomínka na posádku 

F/Lt Johna Hopgooda. Při náletu 

byli zasaženi flakem, bomba přeskočila 

korunu hráze, explodovala tam někde 

dole a výbuch zasáhl vybírající Lancaster. 

Letoun havaroval asi 1,5 míle od přehrady; 

přežili jen dva členové 

posádky, ostatní zahynuli. 

Dnes je jedinou připomínkou 

této události jakýsi stojan 

s anoncí na knihu Helmutha 

Eulera Wasserkrieg. 

Helmuth Euler je německý přední 

znalec letecké války a problematiky 

událostí týkající se operace 

Chastise. Shromáždil ve svých knihách 

řadu unikátních fotografií a dokumentů. 

Tématem knihy Wasserkrieg se nadchl 

oscarový režisér Peter Jackson a usiluje 

natočit film o náletu na přehrady. 

A také máme možnost koupě barevně 

kolorované fotografie protržené 

hráze. Dnes je tu prostě rekreační 

letovisko se vším všudy. U břehů 

jsou ukotveny lodě a lodičky, je 

vidět výletní parník, břehy lemují 

pláže se staženými slunečníky a je 

tu i dost návštěvníků, hlavně důchodců 

a dětí. A hoši z Backgroundu. 

A tak se vyfotíme a nafilmujeme na 

místě, které je 

spojeno 

s významnou 

událostí 

v dějinách leteckých 

válek, a pak 

se 

vydáváme 

dále na jih. Projedeme 

město Arnsberg 

a pár kilometrů 

serpentin 

a jsme na místě. 

Tady na řece Sorpe leží další z přehrad, 

které se v noci z 16. na 17. května 1943 

staly terčem útoků letadel 617. bombardovací 

perutě vedených plk. Guy Gibsonem. 

Hráz Sorpe je sypaná. Délka 640 m, výška 

61 m, tloušťka u základu 30,5 m a tloušťka 

koruny 7,6 m. Spolu s přehradou Eder zásobovala 

vodou ocelářské podniky. 

Zaparkujeme na okraji vesnice Langscheid, 

z parkoviště je dobrý výhled 

na korunu této sypané hráze. Tady žádné 

opravy vidět nejsou, hráz je sypaná, 

útoku odolala a byla pouze lehce poškozena. 

Dnes tu korzují hlavně důchodci 

na upravené asfaltové cestě, vedoucí po 

hřebeni přehrady. Nafotíme okolí a sebe 

a obracíme vozidla zpět na sever. 

Abychom se dostali k poslední přehradě, 

patřící do našeho itineráře zajímavých 

válečných cílů, k přehradě Eder, 

musíme najet znovu na dArlosen a Korbach 

po cca 160 km přijíždíme do Hemfurthu, 

který je asi 500m od přehrady. 

Chvíli se nemůžeme zorientovat, 

chtěli bychom navštívit 

muzeum, které se tu avizuje na 

webových stránkách, jsou čtyři 

hodiny odpoledne, přehrada 

neuteče, ale zmíněné muzeum 

zavřou…., nakonec dojedeme 

k nějakému parkovišti, transparent 

nabádavě vybízí 

k zaplacení parkovného, což 

snad uděláme, kousek má být 

přehrada a skutečně je. Ale 

nekocháme se, hledáme stále 

15


ono muzeum, doptáváme se, je to složité, 

nakonec se auty vracíme zpět do městečka 

Hemfurth a tam vidíme poměrně utajenou 

ceduli, že ve směru šipky je někde 

muzeum. Nutno ale podotknout jeden 

naprosto zásadní fakt. Zatímco jsme se 

pachtili kolem přehrady po muzeu, Renda 

zajistil nocleh! 

Zlatý Renda. 

V autě sice občas ukrutně prdí, ale já 

osobně mu to odpouštím. Sehnat nocleh 

totiž nebylo snadné, opět stará známá 

písnička – obsazeno nebo jen na celý 

týden, pár penziónků je už také definitivně 

zavřeno. Tento náš, zabukovaný, je jen 

kousek od přehrady, takže budeme 

mít později dost času na 

prohlídku. 

V klidu dojedeme do muzea, 

kde nás jako poutač vítá replika 

rotující bomby ing. Barnese 

Wallise a bodrý muzejník. Je 

řečný, familiární, dal i slevu. 

Ovšem vlastní expozice je pro 

nás zklamáním. Na internetu 

halasně zmiňovaná maketa 

přehrady s nalétávajícími bombardéry a 

efektně nasvícená, aby působila věrohodným 

dojmem, je taková sádrová kašírovaná 

platforma, tři bombardéry se houpají 

na nitích, je to takové amatérské. Ale 

budiž. V jednom sále promítají v televizi 

anglický film z r. 1955 Dammbusters (v 

české distribuci poněkud nepochopitelně 

pod názvem Ďáblové v oblacích), v dalším 

jsou kopie různých fotografií a dokumentů, 

plakátů a letáků. Vše se víceméně 

týká přehrad – před, při a po útoku, dále 

přípravě pilotů na nálet, vlastní nálet a 

dění po úspěšném návratu. Pro nás je 

docela zajímavý náčrtek umístění protiminových 

sítí u přehrady a kus této sítě, 

skládající se z pletených kovových kroužků 

o průměru cca 15cm a také rukou 

kreslená trasa letu bombardérů 

v závěrečných fázích náletu na Eder. 

V posledním sále jsou modely letadel, 

Fanda tvrdí, že jsou pěkně odfláknuté, 

jsou tu zbytky leteckých motorů, 

bomb i náboje do osmaosmdesátek. 

Buďme ale rádi, že tu něco je, Němci 

událost s bombardováním přehrad 

v květnu roku 1943 nikde moc nepřipomínají. 

Po prohlídce před muzeem 

ještě diskutujeme o rozměrech vlastní 

Wallisovy pumy, něco tu není jasné. 

K diskuzi o tom, zda maketa pumy před 

muzeem odpovídá skutečné velikosti: 

Některé údaje se dost liší, např. v muzeu 

byla fotka, kde průměr pumy výrazně 

převyšoval postavu člověka. V knize Guy 

Gibsona Nepřátelské pobřeží před námi je 

uvedena poznámka překladatele: 

„Wallisova puma ... se podobala olejovému 

barelu o průměru 3,75 m.“ Oproti 

tomu v německém technickém nákresu 

pumy je kótován vnější průměr hodnotou 

1270 a na stránkách www.valka.cz v textu 

„Bořitelé hrází I. díl“ (viz příloha Reportu) 

je nákres s kótou v průměru 1,3 m a fotografie 

pumy a stojící postavy, jejichž poměr 

tomuto uvedenému rozměru odpovídá. 

Jako solidní se nám 

jeví údaje z článku 

Bořitelé hrází I. díl: 

Puma měla válcovitý 

tvar, 1,5 metrů 

dlouhá, průměr 

válce 1,3 metru. 

Měla zařízení, které 

podle rozdílu 

tlaku vody v bombě 

a v okolí automaticky 

odpálilo 

nálož v hloubce 10 

m. Byl zde časovač 

nastavený od vy- 

16 

puštění na 90 sec., který bombu odpálil, i 

kdyby tlakové zařízení selhalo. Bomba vážila 

4200kg, z toho 2700kg připadlo na TNT, 

RDX a další zesilovače exploze. 

A pak se ubytujeme, je to nóbl spaní, a 

při tom v naší cenové relaci, paní domácí 

něco brebentí o Polsku, jméno má 

skutečně polské, ale nevíme přesně, 

cože nám to s úsměvem sděluje a ani 

nás to moc nezajímá. 

Podvečerní prohlídka přehrady Eder 

nezklamala a byla přesně taková, jaká 

má být prohlídka vyhlédnutého cíle. 

Beze spěchu, bez davů turistů, v klidu a 

pohodě. 

Eder spolu s přehradou Sorpe zásobovala 

vodou ocelářské podniky, které vodu využívaly 

k výrobě oceli v poměru asi 8 tun vody 

na 1 tunu oceli. Hráz je složena s kamenů 

spojených maltou. Délka hráze 393 m, výška 

44 m, tloušťka u základu 36,2 m a tloušťka 

koruny 6 m. Přehrada Eder byla největší, 

plná měla objem 300 milionů kubických 

metrů vody. Tato přehrada sloužila primárně 

jako zdroj elektrické energie. Instalovaný 

výkon byl 20 MW. Dále regulovala hladinu 

vody, zajišťovala splavnost řeky Wesera 

a kromě toho měla význam při předcházení 

záplav v Hessensku. 

Máme dost času ji prozkoumat ze všech 

stran, Fanda dokonce vyběhne na vyhlídku 

na protější stráni a má jedinečné 

foto přehrady tak trochu z ptačí perspektivy. 

Můžeme si tu i posedět, obhlédnout 

údolí pod přehradou, zhodnotit 

dole umístěnou elektrárnu 

(odborníci z EMĚ opět perlí). Rekapitu-


Sobota 16. září 2013 

deme. Německá ekonomika tak může 

pokračovat ve svém růstu. Uf. 

lujeme problematiku přiblížení nalétávajících 

posádek a oceňujeme, že to byl 

skutečně náročný a mistrovský kousek, 

protože zdejší kopcovitý terén, kterému 

vévodí hrad z roku 1120 Waldeck, je velmi 

obtížný a na srovnání směru a výšky 

náletu tady opravdu nebylo mnoho prostoru. 

Dá se s námi do řeči i veselý důchodce 

s paní a i když je to poražený Němec, je 

milý a vstřícný. Nutno říci, že obecně jsou 

lidé, se kterými jsme v Německu přišli do 

styku vstřícní a milí, jen ty noclehy… 

Ještě chvíli posedíme na terase našeho 

penzionu, dáme si pivo, popř. čaj a pak 

odcházíme do příjemných prostor našich 

ložnic, kde sladce usínáme, neboť stále 

máme v kostech tu skrčenou noc. 

Igor: „Vojenská kobyla se zapřahá vždy 

hlavou od vozu.“ 

Trasa: Münster – jezero Möhnsee – Arnsberg 

- jezero Sorpe – Korbach – jezero 

Edersee 

Ujeto: 320 km 

Budíček máme už v 7.00, protože 

se pokusíme po dnešní prohlídce 

muzea v Sinsheimu dojet domů. 

Snídaně opět opulentní, tohle 

Němci umí, a pak opět do deštivého 

a mlhovatého počasí. 

A je to škoda, protože krajina je 

tady v okolí Edersee skutečně malebná, 

romantická, z dálnic takovéto 

Německo neuvidíme. Kopcovitý, 

občas zalesněný terén, s rázovitými 

vesnicemi, s různými památkami od 

hradů až po katedrály, něco zahlédneme, 

něco tušíme, něco nám oznamují 

místní cedule u silnic, ale mlha i déšť 

brání výhledu i následnému kochání. 

Cestou přejedeme 

hranice Dolního 

Saska a vjedeme do 

Hessenska, čímž 

opouštíme bývalou 

britskou okupační 

zónu a 

vjíždíme do 

americké. 

Najedeme na dálnici směr Franfukrt 

am Main, naštěstí není nikde 

žádná stau neboli zácpa, a tak se 

šťastně dostáváme až do Sinsheimu. 

Nejprve nalezneme oblíbený 

Lidl, nakoupíme něco zajímavostí 

domů – vína, sýry, blbosti. Renda je 

nadšen, že se tu vykupují plastové 

lahve, vyzkouší si to a už plánuje byznys, 

kterak v Čechách nashromáždí 

prázdné plasty a bude je jezdit do 

Němec vracet a vydělávat na tom. 

Myšlenku ještě vylepší – stačí přece 

jedna láhev, kterou teď má a provázek, 

na kterém vždycky tu lahev po 

započtení vytáhne ze stroje ven. 

Pak začne hledat provázek. Pročež 

ho naložíme do auta a rychle odje- 

V Sinsheimu je velkolepé Auto & Technik 

museum, my mu chceme věnovat pár 

hodin prohlídky. Stojí to za podívání, je 

to vyhlášené muzeum nejvyšší úrovně. 

Mají tu od bicyklů a motorek přes auta 

po letadla úplně všechno. Všechno znamená 

i lokomotivy, šicí stroje, lodní 

šrouby, katry, secí stroje…. Jsou tu sály 

věnované válečným strojům, dělům, 

letadlům. Jsou tu sály věnované zemědělským 

strojům a lokomobily se točí a 

fungují. Procházíme okolo velkých parních 

lokomotiv. Vidíme naleštěné ameriky, 

bouráky, které patřily třeba Marylin 

Monroe nebo Elvisovi Preslymu, jsou tu 

stroje formule F1 včetně šestikolového 

17


Tyrella. Je tu slavný Blue Flame, který na 

solných pláních v Utahu vytvářel světové 

rychlostní rekordy (v roce 1970 rychlost 

1000km/hod). Jsou tu auťáky z předválečných 

dob, jejichž design je nepřekonatelný. 

Je tu první benzínový vůz konstruktéra 

Benze, co mu s ním první dálkovou 

jízdu vykonala jeho manželka 

Bertha a přesvědčila tak veřejnost o jeho 

spolehlivosti. Nad hlavami jsou letouny 

všech dob a všech druhů od Lilienthalových 

rogal po letouny druhé světové 

války. 

Venku máme možnost vidět tankovou a 

dělostřeleckou techniku, pro nás tu jsou 

zajímavé dva obří kanóny z továrny Škoda. 

A největším lákadlem jsou letouny, 

umístěné na konstrukci na střeše muzea 

a do kterých je přístup. Vedle Junkerse 

JU - 87, Iljušina s československou vlajkou 

a označením OK, Vickerse Viscount 

800, Tupoleva – 134 je to hlavně nadzvukové 

TU – 144 a francouzský Concorde. 

To skutečně stojí za to nekřesťanské 

vstupné, které tu vybírají! 

Prohlídku končíme ve tři odpoledne, za- 

číná poprchávat a my po známé dálnici 

A 6 míříme k české hranici. Rozvadovem 

projíždíme v podvečer, čas máme 

dobrý, ale chuť na hospodské české 

jídlo je velký. A tak nás zdrží poněkud 

obsluha v restauraci Ve Století 

v Loděnici, kde mají sice vynikající svíčkovou 

s karlovarským knedlíčkem, ale 

zase jim to dost dlouho trvalo, než nás 

obsloužili. 

Auta od Loděnice míří po vlastní ose, 

přes noční Prahu, kde na chodnících 

stály fronty jak za socíku na zájezd 

s CKM, leč byli to kultury 

chtiví Pražané, neb byla muzejní 

noc a všechny vstupy grátis. Dav 

u Veletržního paláce tehdy cílil 

na Alfonse Muchu z Lendlovy 

sbírky. Jaromírova KIA míří přímo 

na Mělník, Fabia to vezme 

přes Neratovice s Rendou a do 

Roudnice, kde vysadíme Fandu a 

kde shodou okolností vrcholí 

vinobraní. Motor ztichne v Mělníku ve 

22. 15 a je po akci. 

Igor: „Střela z kanónu letí vrchem po 

křivce. Tím pádem dáš-li kanón na bok, 

střílí okolo kopce…. ovšem v praxi se to 

moc nepoužívá.“ 

Trasa: jezero Edersee - Frankfurt am 

Main - Mannheim - Sinsheim - Norimberk 

- Rozvadov - Plzeň - Mělník. 

Ujeto: 820 km 

Jako dovětek nutno doplnit, že 

hradecký člen dokončuje misi o 

den později, v neděli 15. září, 

v 15:30 hod po absolvování tohoto 

programu: 12:10 odjezd z Me, 

13:50 příjezd a uvítání manželkou 

v HK, do 15:00 oběd a posezení 

v restauraci U Dvora a v 15:30 

ulehnutí do vany za účelem odhmyzení 

a celkové očisty! 

Audit 2013 

Jak tedy dopadl ten náš audit, to naše 

neskromné kádrování Německa? Hodnotit 

takovou zemi po pouhých šesti 

dnech je jistě troufalost, ale audit je 

audit, takže do toho: 

Prezentace válečné historie 

Ta postrádá pochopitelně pompéznost 

a halas vítězů, ale je velice solidní a zdá 

se i bez postranních úmyslů. Žádná protiagitace, 

žádné zamlčování. Ve Speermauer 

muzeu u přehrady Eder jsou 

k vidění němečtí návštěvníci, kteří tiše 

hledí na monitor s britským filmem 

Dambusters, jenž pochopitelně není 

prost oslavných vět na adresu hrdinů 

z 617. perutě. Tváře diváků jsou ale 

klidné, bez známek nesouhlasu či nějakých 

komentářů. I muzejník vcelku zaníceně 

ukazoval model Lancasteru 

s technickým řešením zavěšení Wallisovy 

skákající pumy. 

Muzea, exponáty, památky – vše mají 

Němci precizní, logicky uspořádané a 

přehledně interpretované. Prezentace 

technicky velmi vyspělých německých 

zbraní v kontextu příslušné doby má 

v sobě skrytou jistou pýchu – vidíte, 

toto vše jsme dokázali a uměli. Je to 

takové pod povrchem, skryté, ale asi 

pochopitelné, protože technická vyspělost 

Německa té doby je prostě neoddiskutovatelná. 

Nicméně nemá to rovinu 

šovinismu, necítili jsme v tom rozhodně 

propagaci nacismu či nějakou 

omluvu válečných zvěrstev. 

A je také škoda, že očekávané tankové 

muzeum nebylo v našem Münsteru, ale 

v zcela jiném Munsteru. 

Setkání s lidmi 

Vesměs příjemné zážitky. První byl hoteliér 

v Anklamu. Přátelský, ochotný. Ač 

jistá jazyková bariéra, přesto jsme se 

spontánně smáli takovým těm 

18


„chlapským“ fórkům, které neznají hranic… 

Dvě setkání se staršími lidmi, staršími než my. 

(Ano jsou i tací). Patřili do té generace, která 

byla „namočená“, ale zároveň byli onou automaticky 

pracovitou populací, která hned po 

bojích sbírala a třídila materiál, čistila cihly 

z bouraček a začínala stavět nové domy a nové 

Německo. Pouštěli se s námi do řeči, a když 

zjistili odkud jsme, dávali často k dobru svoje 

poznatky z důchodcovské turistiky do Čech. 

Byli milí, vlídní, slušní a nevtíraví, asi i věřící. 

V obchodech, pokladnách muzeích, stáncích se 

suvenýry je ochotné jednání samozřejmostí, to 

patří k věci, ale velmi přátelsky a srdečně jsme 

komunikovali třeba i s personálem navštívených 

restaurací (v Münsteru byla třeba jedna 

hezká servírka z Pomořan…). 

Komunikace 

Možná k tomu přispívala i naše snaha domlouvat 

se německy. Renda výborně, Jaromír se 

dohovoří též velmi dobře, ale i my ostatní, 

jsouce postiženi v rámci základního a středoškolského 

vzdělání Nejedlého jednotného školství 

vedle ruštiny zpravidla i němčinou, jsme se 

domluvili, ba i žertovali, a taková snaha a úsilí 

vždy bourá komunikační bariéry. 

Resumé 

Pro Německo to byl nezáviděníhodný čas od 

roku 1918, v němž nastává trauma z ponižující 

kapitulace a které dovede tento národ 

až do roku 1933, kdy se říšským kancléřem 

stane Hitler, dále pak přes bezpodmínečnou 

kapitulaci 8. května 

1945 do měnové reformy v roce 1948, 

od níž se teprve pozvolna mluví o německém 

hospodářském zázraku. 

Denacifikace nebyla určitě krátkodobým 

aktem, dlouhá léta trvalo, než se 

na protihitlerovské spiklence přestalo 

pohlížet jako na zrádce německého 

národa. A vyrovnání se s minulostí, 

poznamenanou tak strašlivými událostmi, 

do té doby nezaznamenanými, 

to je prostě běh na hodně dlouhou 

trať a zcela jistě stále trvá. Trvá a ještě 

dlouho asi trvat bude, i přesto, že při 

srovnání s naším úsilím a ochotou vyrovnat 

se otevřeně s minulostí komunistické totality 

se zdá, že toto dnešní prosperující Německo 

má problém zúčtování s minulostí 

úspěšně za sebou….. 

Ale my si myslíme, že náš audit dopadl (až 

na ty noclehy!) dobře a zdá se, že není na 

místě strach z německé Evropy, prostě 

proto, že je zde evropské Německo. 

A to je jistě dobře. 

Ať žije mise 2014! 

19

Přílohy 

Obsah: 

 

 

 

Historie tajných zbraní fašistického Německa 

Dnešní německé ponorky 

Bořitelé hrází (Dambusters) 

20


©pif 2013 

Hlavní zdroje: 

NÁLET NA PEENEMÜNDE, (Noc ze 7. na 18. srpna 1943). Martin Middlebrook. BB/art s.r.o. 2008 

AKCE V-1, V-2. Michal Wojewodzki. Naše vojsko 1981 

LEGENDÁRNÍ 617. PERUŤ, Osudy elitních válečných letců. Chris Ward, Andy Lee, Andreas Wachtel. JOTA, s. r. o., 2010 

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA, V. díl., VI. Díl. Winston Churchill, Lidové noviny 1995 

INTERNET: 

http://background.webnode.cz/zajimave-materialy/nemecke-raketove-zbrane/ 

http://blog.kosmonautix.cz/tag/wernher-von-braun/ 

http://www.v2rocket.com/ 

http://cs.wikipedia.org/wiki/V-2_(raketa) 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fieseler_Fi_103 

http://www.psywarrior.com/V1RocketLeaf.html 

21



historie vývoje a výzkumu tajných zbraní, míst jejich vzniku i umístění, jejich tvůrců i ničitelů 

__________________________________________________________________________________________________________ 

Předměstí Londýna Chiswick, 8. září 1944, 18. 43hod. 

Poklidný podzimní navečer. Londýňané v tuto dobu již sice vědí, že existují střely V1, které je mohou ohrozit, ale britská protiopatření 

jsou v září už velmi účinná a ze sedmi odpálených střel V1 doletí k cíli stěží jedna a také doby ničivých leteckých náletů jsou už 

dávno pryč…. Zničehonic se ale ozve obrovská detonace, do povětří létá zemina, kusy cihel, ozývají se výkřiky. Když se rozplyne 

dým, objevuje se kráter 9m široký a 6m hluboký. Jsou tu tři mrtví lidé. Na Londýn dopadla Hitlerem dlouho avizovaná zbraň odplaty 

– první raketa s dlouhým doletem, známá jako V2. 

Vývoj raket v Německu 

Němečtí raketoví teoretici a experimentátoři 

Koncentrace skutečně zdatných vědců a konstruktérů, kteří v poválečném Německu experimentovali s raketovým programem je 

obdivuhodná. 

Nejznámějším průkopníkem ve vývoji a výzkumu raket po 1. světové válce v Německu je prof. Hermann Oberth, původem 

z Rumunska. Jeho kniha Cesty do vesmíru ovlivnila i nadchla řadu jeho pozdějších spolupracovníků a následovníků. 

Nepřehlédnutelný je se svými výzkumy také ing. Rudolf Nebel, patří sem ing. Walter Robert Dornberger a v roce 1930 se přidává 

18tiletý Werner von Braun, pozdější premiant tohoto odvětví nejen v Německu, ale i ve světě druhé poloviny 20. století. Ing. Rudolf 

Nebel, Klaus Riedel a Willy Ley pak pracují pod hlavičkou tzv. Verein fuer Raumschiffahrt (VfR) – Sdružení pro vesmírné lety. 

V roce 1930 se začíná o raketový vývoj zajímat armáda a projevuje výzkumu i vývoji svoji přízeň a podporu. Raketové zbraně totiž 

nebyly nikterak omezovány ustanoveními Versaillské smlouvy, která jinak striktně vymezovala restrikce zbrojního programu Německa. 

V té době už probíhají pokusy na raketové základně u Berlína (Reinickendorf a Kummersdorf). 

V r. 1934 však při havárii pokusné rakety na tekuté palivo v Kummersdorfu zahynul její vedoucí výzkumu dr. Wahmke. Postupně pak 

začíná i v souvislosti s dusnou atmosférou v Německu po nástupu nacistů v roce 1933 jakási likvidace raketových konstruktérů. Byl 

odsunut Nebel s poukazem na židovský původ, zahynul konstruktér Tilling, neúspěch dvojice konstruktérů Winklera a Huckela s 

raketou HW – 2 je také odsunuje do pozadí a zelenou stále více dostává mladý Werner von Braun, který konstruuje svůj první prototyp 

již v roce 1931 pod názvem Aggregat n. 1 (odtud pak i německá označení v dalším vývoji raket na tekuté palivo – A1). V roce 

1934 pak přichází s dalším vývojovým typem A2 a potom s A3. Gestapo rozpouští Sdružení pro vesmírné lety a od hlavní práce je s 

odůvodněním rumunského původu odsunut i ing. dr. Hermann Oberth, později ho zaměstná Werner von Braun v Peenemünde a 

v roce 1944 je přesunut k vývoji protiletecké rakety s pevným palivem (projekt WASAG). 

Do pomyslného i faktického čela raketového výzkumu se tedy dostává Werner von Braun a v roce 1935 navrhuje na místo nevyhovující 

základny v Kummersdorfu oblast, kde jeho děd kdysi lovil divoké kachny, místo opuštěné a nedotčené zásadně člověkem, 

úzký pruh písčitého pobřeží na severu u Baltu, cíp poloostrova Usedom, kraj u malé vesnice, kterou do té doby nikdo neznal - Peenemünde. 

Tady by mohla vzniknout nová raketová základna s vývojovým a materiálním zázemím. 

Walter Robert Dornberger Hermann Oberth Werner von Braun 

22


V roce 1936 hlavní velitel Wehrmachtu genplk. Werner von Fritsch, který přihlížel pokusu s raketou a byl nadšen perspektivami 

této zbraně, tento projekt podpořil jako zásadní z hlediska armádní důležitosti. 

Peenemünde 

2. 4. 1936 byl zakoupen státem příslušný pozemek za 750 000 marek a po úpravách a výstavbě nezbytných výzkumných a výrobních 

zařízení a také ubytovacího zázemí přicházejí v roce 

1937 do Peenemünde první specialisté. Jejich cílem a úkolem 

je vývoj rakety na kapalné palivo schopné nést bojovou 

hlavici s výbušninou. Není to nereálný projekt, navíc od roku 

1936 ovládají němečtí vědci novou technologii výroby H 2 O 2 

(peroxidu vodíku) s takřka 80% koncentrací, nutnou 

k výrobě tekutého paliva. 

Velitelem Peenemünde po vojenské stránce se stává dr. ing. 

Walter Dornberger a von Braun je pověřen technickým velením 

celého projektu. 

Peenemünde ale není prostorem pouze pro vývoj raket 

s kapalným palivem. Od roku 1939 v západní části poloostrova 

probíhají také zkoušky s projektem bezpilotní střely 

označené 16 Fzg (Fieseler-Flugzeugwerken) nebo ZFL 76 

nebo dokonce „Kirschkern“ třešňová pecka, později známé 

jako Fi-103 či V1. Údajným tvůrcem je snad Robert Lusser, 

ale autorství se připisuje také dr. Oberthovi nebo Hainzi 

Bunsovi. Projekt přešel nejprve do rukou firmy Heinkel jako 

typ proudového letadla, později ho přebírá Luftwafe, které 

se daří vypustit upravený letoun He-112 s ne zcela dokonalým 

raketovým motorem. A zatímco rakety typu A von Brauna 

podporuje Wehrmacht, vývoj letounových, bezpilotních 

střel je v gesci Luftwafe. Samozřejmě lze očekávat konkurenční 

boj o to, čí projekt bude podpořen špičkami nacistické 

říše, nebo dokonce zásadně upřednostněn na úkor druhého. 

Samotný Hitler v předvečer války nadšeně podporuje oba 

projekty, ale po rychlých a úspěšných taženích v Polsku a 

později v západní Evropě, hlavně ve Francii, začíná program 

vývoje střel a raket ignorovat, neboť se zdá, že je vítězné 

německé zbraně nebudou potřebovat. Až po neúspěchu v letecké bitvě o Anglii se začíná opět zajímat o Peenemünde a jejím 

projektům přiznává nejvyšší stupeň důležitosti 

Všechny tajné zbraně označí Hitler později jako zbraně odplaty, německy „Vergeltungswaffen“, a proto získávají onu zkratku V 

(fau) – V1, V2 a V3. Pod tímto označením vstoupily i do vojenské historie. 

Podporovatelem projektů je i Himmler, potažmo jím řízená organizace SS. Černé uniformy mají eminentní zájem celý proces 

podřídit svému velení. 

Plán poloostrova 

Celá oblast Peenemünde je přísně střežena a je vynaloženo velké úsilí, aby nedošlo k prozrazení toho, co se tu děje. Hlídkování a 

strážní službu tu vykonávají vojáci, kteří musí skládat dokonce i zvláštní přísahu. A je tu co hlídat, zvláště tábor zahraničních dělníků, 

kteří budují celý komplex výzkumných i výrobních hal a zařízení, ubytovacího a jiného zázemí. Postupně je shromážděno 

v přilehlém táboře Trassenheide na 10 000 - 12 000 zahraničních dělníků. Nejvíce je Poláků, dále jsou zastoupeni Rusové, Ukrajinci, 

Češi, Italové, Nizozemci, Jugoslávci, Francouzi, a to v rámci nucených prací nebo i v rámci pracovní smlouvy. Je zde tedy 

vyšší riziko úniku informací, než by bylo třeba v případě nasazení vězňů z koncentračního tábora. I ten v Peenemünde existuje, 

ovšem poměrně malý, jeho kapacita je asi 1200 mužů. 

23


Výstavba Peenemünde rozhodně nebyla levná záležitost, Von Braun a Dornberger ale dokázali získat dostatek finančních prostředků 

k výstavbě skutečně špičkového experimentálního pracoviště. V roce 1943 působilo v Peenemünde celkem asi 17 – 20 tisíc lidí 

včetně personálu a vojáků. 

Tým Wernera von Brauna odpaluje 13. 6. 1942 první raketu A4, která exploduje ve vzduchu, v půlkilometrové výšce. 16. 8. téhož 

roku je tu pak druhý pokus odpálení A4, opět neúspěšný, neboť raketa vybuchla již na odpalovací rampě. Konečně 5. 10. přichází 

třetí a úspěšný pokus. Raketa uletí 190 km a dopadne do Baltu. Probíhají další pokusy, ne příliš úspěšné, zdařilý byl zhruba každý 

desátý start. 

Luftwafe, která sází na úspěch V1, provádí první odpálení této zbraně 24. 12. 1942. 

Fi-103 čili V1 

A snad stojí ještě za zmínku, že von Braun se stává SS sturmbannfürerem, námluvy Himmlera s prominentním vědcem jsou evidentní 

a konstruktér se jim nijak zásadně nebrání. Konečně členem NSDAP je od roku 1938. Nakolik je to úlitba vrchnosti, kompromis 

za možnost věnovat se naplno životnímu poslání nebo skutečné přesvědčení, není smyslem této eseje. Nicméně jsou to fakta, 

která dokreslují charakter tohoto jistě geniálního technika v barvách ne příliš lichotivých. 

V lednu 1943 se vyhrocuje spor o Peenemünde, o využití raketových zbraní a o dalších možnostech vývoje. Von Braun přesvědčuje 

Hitlera a silou svých argumentů i charismatem své osobnosti získává jeho další podporu. Zároveň se ale ve vedoucích kruzích objevují 

reálné úvahy o neudržitelnosti utajení raketového programu a s tím spojené riziko záškodnických akcí nebo dokonce bombardování 

peenemündského komplexu. Proto se postupně přijímají preventivní opatření. Jde o zabezpečení budov a speciálních nástrojů, 

plány a výkresy se duplikují a ukládají do trezorů. 

Vzniká také představa budoucího podzemního odpalovacího zařízení a Hitlera nakonec uchvátí monumentální model bunkru 

s odpalovací rampou, odkud by se bezpečně ostřelovala Anglie. Tento model byl předložen 24. 3. 1943 a po delších úvahách byl 

jako místo realizace výstavby vybrán d´Eperlecques – v severní Franci, poblíž Saint-Omer. 

Peenemünde navštěvují v tomto roce i vysoce postavené návštěvy - 

Himmler, Speer, Goebels – a všem jsou předváděny převážně zdařilé 

starty raket A4. 

Werner von Braun uprostřed představitelů Wehrmachtu 

V létě 1943 začínají první velké a těžké nálety na Německo (Porúří, Essen, 

Hamburk), Spojenci začínají pro průlety využívat letiště v Itálii. Od 

Hitlera začínají přicházet požadavky, které vycházejí z touhy po odvetě 

a zároveň se vyznačují nesplnitelnými úkoly. Chce okamžitě urychlit, 

lépe řečeno okamžitě začít s odvetnými zbraněmi V1 a V2. Nařizuje ve 

své Nezvratitelnosti, že první útok na Anglii provedou V1 a to na Štědrý 

den 1943 a bude to 1000 ks střel, je proto třeba do prosince vyrobit 30 

000 ks V1. Luftwafe ale plánuje, a to za optimálních podmínek, výrobu max 2000 ks měsíčně nejdříve až v závěru roku 1943. 

U raket A4 (tedy V2) se v tomto roce již počítá se sériovou výrobou, ale zatím jsou to spíše postupy připomínající ruční manufaktury. 

Nicméně představa je vyrábět na konci roku 1943 až 950 ks měsíčně. 

24


A4 čili V2 

Pátrání britské zpravodajské služby 

Signály, že Němci připravují nové technologie ve zbraních s dlouhým doletem a že se v Peenemünde něco děje, přicházely britské 

tajné službě už řadu let, ale nikdo je nedokázal včas a řádně analyzovat. 

Už na podzim 1939 dostal britský atašé v Oslu balíček, a když ho v Londýně 4. 11. 1939 analyzovali, zjistili, že obsahuje soubor informací 

včetně údajů o velkých raketách na severním cípu Usedomu. Nikdo těmto zprávám ale nevěnoval pozornost, až mnohem 

později bylo potvrzeno, že to byly informace převážně pravdivé a že v tu dobu dokonce vývoj raket probíhal již třetím rokem…. 

Kdo balíček poslal, není zcela jasné, snad to byl Hans-Heinrich Kummerow, levicový sympatizant, který později zahynul 

v koncentračním táboře. 

Během roku 1942 přichází do Londýna více informací. Už na jaře jsou to zprávy polského odboje o vývoji raket v Peenemünde, 

objevuje se informace ze Stockholmu – prý u se Swinemünde zkouší rakety 5t těžké a s doletem 200 km, nic z toho však Brity nepřesvědčuje 

a ani na tyto zprávy nijak nereagují. 

15. 5. 1942 Peenemünde fotografuje britský výzvědný spitfire, ale ani tehdy nevzniká žádné podezření. 

K obratu dochází až v březnu 1943. Po výslechu a tajném odposlechu zajatých německých generálů Wilhelma von Thomy a Ludwiga 

Crüwella, kteří se spolu v tajně sledovaném rozhovoru diví, proč není Londýn ještě bombardován raketami, dochází zpravodajské 

službě (po spojení s dalšími indiciemi) význam a možná míra ohrožení Velké Británie, mají-li Němci skutečně k dispozici nějakou 

dálkově ovládanou, dalekonosnou střelu či raketu. V té době ovšem Němci už chystají hromadnou výrobu V1 i V2. 

A i když v některých vědeckých i vojenských kruzích ještě v březnu trvá podezření, že jde ze strany Němců o dezinformaci, neboť si 

britští odborníci nedokázali představit jako technicky možné, aby cokoliv raketového dolétlo na britské ostrovy (Britové znali jen 

pevné palivo – kordit – a ten neumožňoval tak dlouhý dolet a možnost kapalného paliva jim vůbec nepřišla na mysl), spojený výbor 

náčelníků štábů všech britských ozbrojených složek se přesto schází a rychle rozhoduje. Vytváří 15. 4. 1943 analytickou komisi 

a do jejího čela staví Duncana Sandyse. 

Tomu je v té době 35 let. Na začátku války sloužil v Norsku u protiletecké obrany, později velel raketovému 

zkušebnímu pluku, ale těžká automobilová nehoda znamenala konec vojenské kariéry. Ve volební 

kampani se poznal s dcerou Winstona Churchilla Dianou, kterou si vzal za manželku. Stal se členem britského 

kabinetu, byl jmenován parlamentním sekretářem ministerstva zásobování. Z tohoto postu měl 

odpovědnost i za zbrojní program, včetně vývoje i výroby zbraní. 

Sandys okamžitě začíná pracovat, s týmem analyzuje všechny dostupné informace, včetně zpráv 

z polského odboje, a také od civilních pracovníků z Lucemburska, které Němci po smlouvě pustili domů. 

Poměrně přesné informace přicházejí i od odboje ve Francii. 

Duncan Sandys 

Na základě výsledků a vyhodnocování předkládá Sandys tři možné varianty německé zbraně: 

1. dalekonosné dělo 

2. letadlo – raketa 

3. raketa startující buď z hlavně, nebo z podzemního prostoru 

25


Dr. Frederick Alexandr Lindemann, pozdější lord Cherwell, britský fyzik a Churchillův vědecký poradce, tedy velmi vlivná osoba, ale 

nevěří na raketu, předpokládá nutné technické problémy – použité palivo, možnosti dálkového řízení a nemožnost směrování rakety 

po odpálení, kdy musí mít nutně nízkou letovou rychlost. (To ale už von Braun vyřešil - počáteční řízení v době nízké rychlosti 

rakety provádí grafitovými kormidly umístěnými v proudu plynů uvnitř výtokové trysky). 

Sandys tedy pokračuje v získávání důkazů, hlavně fotografickým průzkumem. Od 11. 4. 1943 provádí RAF pravidelné přelety nad 

Peenemünde (např. letka A, 540. peruť, letiště Leuchars, Skotsko; do Peenemünde 1120 km, 5 letů), usilovně je fotografováno 

francouzské severní pobřeží, kde se předpokládá nějaké odpalovací zařízení. Na vyhodnocování leteckých snímků se podílí odborná 

skupina vedená mjr. E. J. A. Kennym. 29. 4. 1943 sice uvede mylné závěry z analýzy fotek, nicméně potvrzuje, že se 

v Peenemünde nějaké zbraně rozhodně vyvíjejí. V květnu 1943 byl pořízen první snímek V1, dle popisu šlo o „cylindrické objekty“, 

bílé čárky 1,5mm dlouhé. O správnou identifikaci zobrazených objektů se zasloužila Constance Babington-Smithová, původně vyučená 

modistka. Do WAAF vstupuje v r. 1940, o rok později již řídí sekci analytiků fotografií, zhotovených v týlu nepřítele. Získává 

důstojnickou hodnost a ve službě je až do r. 1945. Od Churchilla získává přízvisko „Miss Peenemünde“, dostává vysoké britské 

vyznamenání, působí i u Američanů v době bojů v Pacifiku, od kterých nakonec přijímá vyznamenání Legion of Merit. 

Tato vynikající vyhodnocovatelka fotografií rozpoznává na snímcích odpalovací rampu a na ní malé letadlo. 

Mezitím docházejí další zprávy a informace. Velmi aktivní je polská expozitura Armiji Krajowej „Lombard“, která pomocí tajného 

agenta T2-As (R. Träger) získává poměrně podrobné informace o raketách v Peenemünde. V červnu 1943 přicházejí zprávy od norských 

rybářů o divných střelách, které dopadly do moře. Byl také získán dokument z německého ministerstva letectví o prioritách 

v přídělu benzínových kupónů. Peenemünde zde figuruje na vysokém místě důležitosti. I to zapadá do mozaiky získaných informací. 

V červnu už jsou k dispozici poměrně jasné důkazy o ohrožení raketovým útokem, neboť fotografie z francouzského pobřeží ukazují, 

že tu probíhá výstavba ramp, podobných ze snímků z Peenemünde. Dále jsou zjištěny různé práce ne zcela jasně identifikovatelné 

povahy, hlavně v oblasti Wattenu u St. Olmer a v Brunevalu u Félu. 

28. 6. 1943 je analytickým týmem oznámeno, že sloup v délce 12m a síle 1,2m, zachycený na fotografii z přeletu nad Peenemünde 

je raketa. Dolet se odhadl na 90 – 130 mil. 

29. 6. 1943 zasedá schůze válečného kabinetu a rozhoduje i přes stálé diskuze o přesném charakteru a povaze vyvíjených zbraní, o 

nutnosti náletu na Peenemünde. 

Jsou dva měsíce od začátku pátrání po tajemství německé raketové zbraně. 

Nálet 

V historii Peenemünde a jejího významu ve vývoji zbraní V1 a V2 je britský nálet ze 17. srpna 1943 důležitým mezníkem. Často se 

při studiu materiálů o fenoménu Peenemünde setkáváme s odkazy na dobu „před náletem“ a „po náletu“. 

Věnujme tedy tomuto ději širší pozornost. 

Plánování bombardovacího velitelství 

Velitelem britského bombardovacího letectva je maršál (Air Chief Marshall) sir Arthur Harris, zvaný příznačně „bombarďák Harris“. 

Je zastáncem masivních bombardovacích útoků, chce dostat Němce na kolena bezohledným bombardováním průmyslových i civilních 

cílů německých měst. Tentokrát je postaven před úkol zasadit úder na malé, leč strategicky velmi 

důležité místo. Se svým štábem proto vypracoval plán do té doby ojedinělého útoku bombardovacích 

letadel na pozemní cíle. 

Hlavním požadovaným úkolem je zničit ve třech vytipovaných oblastech poloostrova výrobní a civilní 

budovy včetně ubytovacích prostor pro technický a odborný personál, popř. uschovanou dokumentaci. 

Tento tak velmi malý prostor pro plošné bombardování je vzdálen cca 900 km od Velké Británie. 

Britské bombardování mělo postihnout tři oddělené části Peenemünde: 

1. pokusný areál se zařízením, jehož zničení by postihlo výzkumnou činnost a vývoj rakety 

sir Arthur Harris 

2. výrobní areál, skládající se ze dvou velkých továrních dílen, kde zřejmě probíhá konečná montáž 

raket či výmetného zařízení. 

26


3. sídliště – obytné plochy a ubytovny s cílem usmrtit nebo zásadně zranit co nejvíce vědeckého a technického personálu. 

Taktické předpoklady vyžadují nutnost bombardování z poměrně malé výšky a s využitím těchto nových metod: 

- nepřímé značkování a bombardování (shoz značek cílových indikátorů na snadno viditelné místo vně cílového prostoru. Pumy 

jsou pak zaměřeny s vhodnou mírou přesahu. Takto umístěné značky jsou dobře viditelné, nezakrývá je kouř a prach 

z následného bombardování. Problémem je vítr, který může značky posunout. 

- bombardování s časovým odstupem – metoda využívá snadno rozeznatelné orientační body před cílem a spolupráci s hlavním 

bombometčíkem. Ten po průletu orientačních bodů hlásí přesný čas přeletu a instruuje přesný směr na cíl. Navigátor s použitím 

doby přeletu orientačních značek vypočítá přesný čas shozu bomb, bez ohledu na mraky, mlhu či kouř. Problémem je nutná viditelnost 

předem daných orientačních bodů 

- systém „master-bomber“ – hlavní bombometčík (poprvé byl uplatněn Guy Gibsonem při náletu na přehrady); funkce byla také 

označována „hlavní ceremoniář“, „komentátor náletů“ nebo „hlavní letovod“. 

Základním předpokladem je samozřejmě noční nálet, který pro výše uvedené parametry a charakter bombardování vyžaduje jasnou 

noc s dostatečným měsíčním svitem 

7. července 1943 se uskutečňuje porada velitelů vybraných skupin bombardovacího letectva. 

Jde o 5. skupinu bombardovacího velitelství, velitelem je air-vicemarshal Ralph Cochran, (v rámci této skupiny byla vytvořena i legendární 

617. letka „The Dambusters“), a dále o 8. skupinu bombardovacího velitelství. 

Hlavním bombometčíkem je určen plk. J. H. Searby, propracují se jednotlivé segmenty náletu. V rámci operace se využije také systém 

Windows (z letadel vypouštěné staniolové pásky, které ruší radarový odraz) a jako klamný cíl bude v téže době proveden diverzní 

nálet několika letadel Mosquito na Berlín. 

Nálet bude uskutečněn v srpnu, kdy je od 11. 8. vhodných 12 nocí pro provedení útoku za předpokládaných podmínek dostatečného 

měsíčního svitu. Požadováno je dále bezmračné nebe nad Peenemünde a jasné počasí je požadováno i pro přistání zpět v Anglii. 

Operace dostává název Hydra a klamná operace nad Berlínem Whitebait (šprot). 

Na vytipovaných úsecích pobřeží Anglie, které se podobá tomu v Peenemünde, se začínají provádět cvičné nálety, zdokonaluje se 

taktika bombardování s časovým odstupem i spolupráce s hlavním bombometčíkem. To vše za co nejpřísnějšího utajení. Posádky 

letadel ani velitelé nevědí, kam a co poletí bombardovat, jsou si jen vědomi důležitosti a ojedinělosti budoucího náletu. 

Výzvědná služba předkládá Němcům informace o tom, že příští nálet čeká Berlín a protože už od jara Spojenci začínají s masivním 

bombardováním německých měst a průmyslových cílů, uskuteční se několik menších náletů nad Berlín, přičemž letadla záměrně 

nalétávají od severu přes Peenemünde. 

Sir Arthur Harris bedlivě zkoumá zprávy meteorologů. První měsíční noci v plánovaném období jsou ovlivněny oblastí nízkého tlaku 

provázené oblačností, ale pak přichází konečně zásadní informace. 

Vhodná noc by mohla být dle meteorologů ze 17. na 18. srpen 1943. 

Start 

Maršál Harris se okamžitě rozhoduje a dává povel k útoku. Začínají probíhat poslední operační rozkazy. 

V 16.00 proběhne brífing pro 4241 příslušníků RAF z Velké Británie, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a dalších zemí. 

Stále není prozrazen pravý účel náletu, jen se zdůrazňuje jeho důležitost a ojedinělost, letcům je i přijatelně vysvětleno bombardování 

civilního sídliště. A hlavně je kladen důraz na fakt, že pokud se nálet nezdaří či nepřinese očekávané výsledky, bude se opakovat 

další dny bez ohledu na ztráty, které samozřejmě budou větší a větší, neboť Němci posílí obranu i letecké krytí. 

Je potřeba zmínit, že několik hodin před náletem na Peenemünde podnikne 8. letecká armáda USAF velký nálet na závod pro výrobu 

kuličkových ložisek ve Schweinfurtu a na Řezno. Nálet mimo jiné pomůže odpoutat pozornost Němců, ztráty ale byly značné, 

sestřeleno bylo 60 létajících pevností. 

Ve 20.00 začíná rolování a letištím je oznámeno, že začíná operace Goodwood (je to slovní hříčka, neboť Goodwood je závodiště, 

kde se konají každoročně dostihy a přeneseně je to výraz pro maximální úsilí). 

Ve 21.00 start prvních naváděcích letounů a Pathfinderů, po 15 minutách startují hlavní letecké síly. Před letci je celkem cca 2000 

km a 7 až 8 hodin letu. 

27


Letecké síly 

Náletu se nezúčastnilo tolik letadel, kolik si britští plánovači představovali. Vedlo k tomu několik důvodů. Jednak v té době ještě 

stále přecházely některé perutě přestavbou z Wellingtonů na Lancastery, byly i posádky, které se nemohly zúčastnit pro únavu 

z předchozích letů do Itálie a zpět, na některých letištích v jižní Anglii řádila pověstná mlha a byly i kuriózní případy, kdy ubikaci 

mužstva zaplavil obtížný hmyz a v době dezinfekce dostali letci i personál dovolenou. Svou roli samozřejmě sehrála i úroveň výcviku 

posádek, některé musely být kvůli tomuto hledisku vyřazeny. A také po startu část letounů odpadla z důvodů přetížení pumami 

a palivem, došlo i ke zřícení, objevily se poruchy a následné návraty. 

Nakonec míří přes Severní moře ke shromažďovacímu bodu „Poloha A“ (55 0 10´ SŠ a 07 0 VD) 569 čtyřmotorových bombardérů. 

V bodě A dochází ke zformování celého uskupení. 

Bombardéry mají na svých palubách 1924t pum (1650 trhavých, 274 zápalných), dále 1760 galonů paliva, značkaři vezou 214 cílových 

indikátorů, 216 světlic, 200 balení staniolových proužků Windows a také balíky letáků, které budou shazovány nad Dánskem. 

Nálet by měl trvat 40 minut a jednotlivé cílové části měly být bombardovány podle daného plánu třemi postupnými vlnami bombardérů, 

nejprve sídliště, pak výrobní a nakonec pokusné závody. 

Luftwaffe 

Odpovědnou osobou za obranu Německa před stále sílícími bombardovacími útoky Spojenců je genplk. Hans Jeschonek - náčelník 

štábu Luftwaffe. Gen. Josef Kammhuber je velitel celé složky nočních stíhačů (XII. letecký sbor) a má velitelství v Deelenu u Arnhemu. 

(Letiště Deelen hraje svoji roli o rok později v plánech operace Market Garden. V případě úspěchu tu má být vysazena 52. divize 

Lowland – to se ale nikdy nestane). 

Němci měli obranu pobřeží a vzdušného prostoru členěnou na systém tzv. boxů, což byly pásy oblastí cca 56km široké napříč. Tyto 

boxy se táhly ve dvojitém pásu podél pobřeží Severního moře a byly hlídány radary a protiletadlovým flakem. Zároveň tu byla 

k dispozici letadla pro ochranu jednotlivých boxů a dle potřeby jsou do předem určených úseků svolávány noční stíhačky. Letecký 

park se skládal zpravidla z letounů Junkers 88, Messerschmitt 110 a Dornier 217. 

V té době ale Němci začínají s novou taktikou nasazení nočních stíhaček. Jednotka mjr. Hajo Hermanna vytvořila systém nazvaný 

Wilde Sau - Divoká svině nebo Divočák. Tyto posádky mají vlastní individuální taktiku, nepodřizují se radarovým upozorněním a 

organizačně složitému navádění z pozemních stanovišť. Operují poblíž centra shozu pum, vyhledávají v kuželech světlometů jednotlivé 

bombardéry a pak na ně útočí. Tato taktika je zatím nová a ne příliš vyzkoušená. 

Novinkou je i zkušební výzbroj dvou Me 110, umístěných v Parchimu, asi 160 km od Peenemünde. Mají namontovány dva 20mm 

kanony, které mohou střílet vzhůru, tedy z hluchého místa pod napadeným bombardérem. Tento systém dostal přezdívku Schräge 

Musik – Zvláštní muzika a Němci do něj vkládají velké naděje. 

užití Schräge Musik 

Systém Windows, který Spojenci začali s úspěchem používat je sice dobrý, ale neúčinný v případě radaru typu Freya. Ty zachycují 

diverzní přelet 8 Mosquitů, které míří na Berlín nad nizozemským pobřežím a později i větší formaci bombardérů mířící 

k Peenemünde. Ohlašují tuto skutečnost dalším rutinním postupem, který zásadně nezdůrazňuje výjimečnost očekávaného náletu. 

Dochází ještě k jiné události, která ovlivní nastávající události. V divizním bojovém štábu v Arnhemu, kudy procházely všechny zprávy 

na velitelství generála Josepha Kammhubera, velitele obranného systému nočních stíhačů, náhle dochází k výpadku a přerušení 

spojení. Bylo to snad diverze britských agentů? Toto nikdy nebylo ani potvrzeno ani vyvráceno… 

Na základě získaných a vyhodnocených informací odhadují Němci směr náletu jednoznačně na Berlín. 

28


Přiblížení 

21.30hod jsou aktivovány německé noční stíhačky – v té době je už RAF 160 km od dánského pobřeží. Vzlétá 213 stihaček (158 

dvoumotorových a 55 Me 109 a Fockewolf 190). Všechny míří k Berlínu. Také RAF má k dispozici dálkové perutě nočních stíhačů, 

tzv. intruder´s neboli rušitelů. Tu noc vzlétá k opotřebování a obtěžování nepřítele 141. peruť z Witteringu. Jejím úkolem je napadat 

vzlétající nebo přistávající německé noční stíhačky u jejich domovských letišť při pobřeží kanálu La Manche a Severního moře. 

Mezitím se bombardéry zformovaly a míří přes Dánsko ke svému cíli. Let je prozatím klidný, v tu dobu totiž německé noční stíhačky 

míří na Berlín a rovněž fungují shazované staniolové proužky – Windows. A v sektorech – boxech – mají Němci k dispozici jen asi 13 

letounů. Ty sice vyletí a dojde k několika střetnutím, ale bombardéry se ubrání a minimálně dvě stíhačky jsou poškozeny. 

Letci vzpomínají, že nad Dánskem, i přes přísné okupační pokyny k zatmění, se objevovala blikající světla oken jako pozdrav přilétajícímu 

svazu. Nad Dánskem byly také shozeny letáky a v jednom případě byl proveden po dohodě s odbojem i shoz zbraní. Ten byl 

však Němci zjištěn, odbojová skupina zadržena a v souvislosti s tím byl popraven vůbec první Dán od začátku německé okupace. 

A tak v klidu prolétá nad Dánskem 569 bombardérů RAF. Jako zjevení z jiného světa pak bylo pro britské letce osvětlené švédské 

Malmö. Byl to náhle pohled na zcela jiný svět než ten, který letci znali ze zatemněné západní Evropy. 

Berlín 

Ve 23.00 se nad Berlínem v rámci krycí operace „Whitebait“ objevuje 8 Mosquitů ze 139. perutě z Wytonu, velitel plk. L. C. Slee. 

Každé Mosquito nese tři 500kg pumy. Nad cílem začínají shazovat indikátory cíle a Windows tak, aby byl vyvolán dojem velkého 

náletu. 

Odveta nedá na sebe čekat, flak začíná okamžitě pálit a noční stíhačky v rámci taktiky „divoká svině“ prolétávají v okolí předpokládaného 

výskytu velkých bombardérů. Mosquita shazují své pumy, které samozřejmě způsobí minimální škody, větší způsobily střely 

flaku a prázdné dopadající nábojnice, ty dokázaly dokonce i zabít několik osob. 

6 posádek Mosquit bezpečně splní úkol a vrátí se na základnu, jeden letoun je zasažen, ale pilot dokáže 690 km domů dotáhnout 

na jeden motor. Při přistání sice havaroval, letadlo bylo na odepsání, ale oba letci se zachránili. Jediné sestřelené Mosquito se stalo 

obětí pilotů skupiny Divoká svině. 

A německé stíhačky dál čekají nad Berlínem na hlavní bombardovací svaz, jsou svolávány i další stíhačky, nakonec je jich tu na 200. 

Operace Whitebait vyšla dokonale – 8 Mosquito odvedlo pozornost 200 německých stíhačů. 

Tak měla RAF v Peenemünde výhodu výměnou za dvě Mosquita a dva mrtvé členy posádky. 

Nálet 

Když se bombardéry RAF dostaly nad cíl, posádky zjistily, že je částečně zakryt kouřovou clonou. Značkaři začali shazovat světelné 

indikátory k vyznačení jednotlivých cílů. Už tady se projevily nepřesnosti, které v průběhu akce napravuje hlavní bombometčík. 

Pro 1. vlnu jsou zatím výborné podmínky, i přes kouřovou clonu je dobrá viditelnost. Začíná se ozývat flak, nicméně nízko letící 

bombardéry přestřeluje. 

0.15hod od příletu: 1. vlna (250 bombardérů) svrhává celkem 500t trhavin. Díky chybnému značkování ale část pum dopadá mnohem 

jižněji, až po zásahu hlavního bombometčíka je bombardování korigováno. 

0. 31hod: 2. vlna (124 bombardérů Lancaster) shazuje 480t trhavých a 40t zápalných pum. I tady je nepřesné značkování a musí 

zasáhnout hlavní bombometčík, dodržoval se sice čas a výška bombardérů, ale výsledek nebyl tak zdárný, jak se zdálo. Ostrý vítr 

zanášel značky, už se začal projevovat vliv sílícího flaku a také se objevují první stíhačky. Bombardování 2. vlny je ukončeno za 11 

minut 

Hned poté nastupuje 3. vlna: 173 bombardérů s 670t pum. Užívají taktiku metody časového odstupu, i když pro ni nemají zcela 

dodrženou výšku. Útočí tu kanadské posádky, které přistupují volněji k vytyčené taktice, vedle ne zcela dodržované výšky se posunuje 

i časový plán a navíc zde nebyla hlavním bombometčíkem zjištěna odchylka značek. 

Přesto bombardéry odvedly dobrou práci, až 7x nalétávaly na cíle, odrážely útoky protiletadlové lodě, ukotvené u pobřeží a zahnali 

i několik nočních stíhaček. 

Bombardování bylo ukončeno za 48 minut, ale ještě po dalších 20 minutách byl proveden poslední nálet (Lancaster, Harry Lock, 

467. peruť). Celkem bylo svrženo 1795t pum. 

29


Na zemi 

Jaká byla v době náletu ochrana Peenemünde? Víme už, že od jara 1943 bylo připravováno protiopatření, vše ale bylo ve stadiu 

počátečních prací. Na sídlištích se sklepy přebudovávaly v kryty, totéž proběhlo v pokusných závodech. V okolí byly umístěny baterie 

lehkého flaku, v písčitých dunách se budovaly tzv. Splitterraben - zákopy proti střepinám. Kasárna a ubytovny měly ovšem 

minimální ochranu, budovaly se pouze kryty v blízkých lesících. A také sem byla umístěna zařízení pro výrobu umělé kouřové clony. 

V době náletu pak 1. vlna vinou příliš jižně posunutých značek bombardovala tábor pro zahraniční dělníky Trassenheide. Baráky 

zde byly hlídané a na noc uzamykány. Proto vznikl zmatek a chaos a zahynulo tu na 500 osob. 

Tyto pumy byly ovšem určeny pro sídliště severněji polohované (Siedlung) a v něm umístěný odborný technický a vědecký personál. 

Po opravě umístění cílů došlo k bombardování i zde, nicméně obyvatelé tohoto prostoru měli více času pro ukrytí a sklepy 

přeměněné v kryty převážně vydržely. Bylo ovšem zničeno 70-80% budov. Celkem tu zahynulo cca 178 lidí, což je relativně málo. 

Smrti neunikl Dr. Walter Thiel, vedoucí inženýr oddělení raketového pohonu V2 a Dr. Erich Walther - hlavní inženýr údržby. Zahynul 

také generál W. Chamin-Glyczinski, vojenský velitel zkušebního střediska. 

Značné ztráty byly také v jihovýchodní části poloostrova, kde byla ubytovna 

pro 400 žen, převážně administrativní personál. Druhý prostor pro 

bombardování - dvě velké montážní budovy, kde probíhala hromadná 

výroba raket V2, dostaly vedle několika menších pouze dva přímé zásahy 

těžkých pum. Zásadních škod uchránil budovy ráz staveb s vysokou střechou, 

která zachytila výbuchy pum, silná podlaha pak ochránila spodní 

prostory. Nicméně byly poškozeny části hotových raket i strojů. Dále 

bylo zničeno mnoho domů, kanceláře a projekční prostory. Bohužel 

mnoho pum šlo jen těsně mimo a také výrobní a konstrukční plány se 

v tu dobu již duplikovaly a byly ukládány mimo místní závody. 

Peenemünde po bombardování, snímek ze září 1943 Třetím cílem byly pokusné závody. Tady byl prostor k bombardování asi 

1000m dlouhý a 450m široký. Třetí vlna bombardérů se už potýkala s hustou kouřovou clonou, flakem i stíhačkami. Lidé měli dostatek 

času se ukrýt. Značkování posunulo střed rámce bombardování asi o 365m, přesto tu byly způsobeny vážné škody. Bylo 

zničeno 25 hlavních budov, 9 poškozeno, asi 77 menších domů, kde byly 

administrativní štáby a některá technické zařízení, bylo zničeno. Bez 

úhony vyvázl jak Werner von Braun, tak i generál Dornberger. 

Útok byl soustředěn pouze na východní část poloostrova. Letiště West 

v západní části poloostrova, kde probíhal vývoj V1, zůstal nepoškozen. 

Stejně tak nedotčen byl i závod na výrobu kapalného kyslíku, umístěný 

též na západní straně ostrova. Na vlastní obec Peenemünde dopadlo 

ovšem pár pum, zahynuli 4 lidé. 

Dodejme jen, že jakýkoliv výzkum, výroba či činnosti související 

v Peenemünde ustaly až po amerických náletech v roce 1944. Asi největší 

chybou a tragédií bylo chybné označení první zóny a do hledáčků bombardéru 

se tak dostal tábor Trassenheide, kde došlo k masakru civilních 

zahraničních dělníků. Hodně pum také spadlo do lesa a moře. 

nálet amerických bombardérů na Peenemünde 

Evangelická církev v Karlshagenu postavila po válce na místním hřbitově kamenný kříž, na kterém je vyryt tento nápis: “V tomto 

hrobě odpočívá 91 Poláků, 23 Ukrajinců, 17 Francouzů, 16 vězňů koncentračního tábora, 66 osob neznámé národnosti, celkem 

213 osob přivezených na nucené práce. Bůh praví: Znám tě dle jména“. 

V době existence Německé demokratické republiky (NDR) byl v Karlshagenu vybudován pomník na památku všech vězňů, kteří 

nalezli na Usedomu smrt. Odhalen byl 8. 5. 1970. 

Vzdušné souboje 

Vraťme se ještě jednou nad Peenemünde do doby, kdy nálet teprve začíná. Prvních 30 minut se díky diverzní operaci Šprot neobjevila 

na nebi ani jedna stíhačka. Němečtí piloti, kteří čekali nad Berlínem, viděli sice na severu záblesky výbuchů, zůstávali však 

30


v očekávání vytrvale na berlínském nočním nebi. Protože ale někteří po čase začali tušit zradu, pár se jich vydalo na vlastní pěst na 

sever, kde viděli záblesky výbuchů. Postupně se přidali i další a celkem jich nakonec nad Peenemünde operovalo asi 35. Tak jako 

bombardéry těžily z dobré viditelnosti, tatáž výhoda platila nyní i pro německé stíhače, kteří se okamžitě pustili do vzdušných soubojů, 

hlavně s bombardéry 2. a 3. vlny. Celkem došlo nad Peenemünde ke 46 střetnutí a 28 bombardérů RAF bylo sestřeleno (18 

Lancasterů, 8 Halifaxů, 2 Stierlingy). Němci měli ztráty 5 stíhaček (4Me 110, 1 Dornier 2017, možných sestřelů bylo ale zřejmě více). 

Jako velice účinné se projevilo nasazení dvou Me 110, vybavených systémem „Schräge Musik“. Jeden z nich, řízený zkušeným pilotem, 

dokázal střelbou z kanónu, umístěném v kopuli, zničit 6 bombardérů za 30 minut, aniž by piloti RAF postřehli kdo, a odkud se 

vůbec střílí. 

Zpáteční let 

Při zpáteční cestě docházelo i nadále k dalším ztrátám RAF. Obětmi byli jednak odchýlené letouny, které se nad městy dostaly do 

hledáčků světlometů a následně dobře zaměřeného flaků a pak hlavně letouny třetí vlny, které byly napadeny dalšími nočními stíhači. 

Jejich větší nasazení bylo naštěstí znemožněno činností britských intruderů. 

Posledním přistávajícím letounem byl Halifax 419. perutě v 5. 35, sgt. J. McIntosh. Jeho let trval 8hod 40min. 

Halifax 

Druhý den 

Mosquito 

Lancaster 

18. srpna v 10.00 výzvědný letoun RAF provedl vyfotografování Peenemünde a bezpečně se vrátil na základnu. 

V německých řadách pokračuje tragédie započatá včerejší nocí. Náčelník štábu Luftwafe genplk. Hans Jeschonek se zastřelil po opakovaných 

výtkách Hitlera a Göringa. Oba mu již předtím dávali za vinu selhání leteckého mostu pro zásobování 6. armády von Pauluse 

u Stalingradu a také jej obviňovali za neschopnost bránit německá města před spojeneckými nálety. Dnešní výtky za překvapivý 

úder na utajované Peenemünde byly pro něj příslovečnou poslední kapkou… 

V samotném Peenemünde začíná sčítání a také odstraňování škod. V rámci úklidu se provádějí různé zastírací taktiky, jako je natírání 

nepoškozených střech, aby vypadaly jako vyhořelé, odstranění trávy do kruhů, aby to vypadalo jako krátery, vyhozeny byly i 

některé poškozené budovy. Potíže činí časové pumy, které maří obnovu, prodleva jejich zapalovačů je od 6 hodin až po 3 dny 

Padlí příslušníci RAF jsou pohřbeni většinou v písečných dunách, po válce pak byly ostatky 69 těl britských vojáků uloženy na britském 

válečném hřbitově v Berlíně, kde jsou pochovaní i další letci z následující letecké bitvy o Berlín. Zajatci pak byli rozmístěni do 

různých Stalagů – zajateckých táborů pro spojenecké vojáky. 

Bilance 

Z 596 bombardérů jich shodilo bomby 560. Celkem bylo shozeno 1795t bomb (1528t trhavých, 267t zápalných). 28 bombardérů 

bylo sestřeleno při náletu přímo nad Peenemünde, ostatní na zpáteční cestě, takže celkové ztráty RAF činily 40 letounů (28 Lancasterů, 

10 Halifaxů, 2 Stierlingy). 

Připočítejme do celkového počtu zúčastněných letounů ještě 8 Mosquito nad Berlínem, a také 38 Beaufightrů a Mosquit, které 

působily jako intruder´s - narušitelé. 

Samozřejmě je potřeba do závěrečné bilance započítat ztrátu 290 kvalitních členů posádek, z nichž zahynulo 245 mužů (Velká Británie 

- 167, Kanada 60, Austrálie 10, Nový Zélend 3, USA 2, Rhodesie 1, Trinidad 1, Jižní Irsko 1). Nejtěžší ztráty zaznamenala 5. a 6. 

skupina bombardovacího letectva, přičemž 6. skupina (kanadská) vykázala až 20% ztráty. 

Taktický výsledek operace 

Všechny tři vybrané prostory peenemündského perimetru byly mnohokrát zasaženy. Zásadní chybou bylo samozřejmě počáteční 

příliš jižně označená hranice první zóny. Tak byl bombardován Transsenheidenský tábor a řada pum spadla do lesa a do moře. 

31


Ve výsledku lze však konstatovat úspěch, zvláště s přihlédnutím k tomu, že šlo z hlediska taktiky o první použití velkého počtu bombardérů 

na tak malý cíl a v tak malé výšce. 

Roli úspěšnosti tu hrály tři, možná čtyři zásadní faktory: 

1) posádky si byly vědomé významnosti akce, byly dobře připravené a učinily vše pro konečný úspěch 

2) přítomnost hlavního bombometníka, jeho činnost a oprava chybného značení 

3) použití bombardování s časovým odstupem (5. skupina) - ukázalo se jako přesnější 

4) úspěch diverze Mosquitů nad Berlínem 

Do faktorů podmiňujících úspěch samozřejmě patří i dobré klimatické podmínky, jasná noc s měsíčním svitem a také činnost intruderů. 

Na straně Němců by se mohlo říci, že došlo k selhání, ale v konečném součtu lze v souvislosti se zásahem nočních stíhačů přiznat 

přece jen úspěch a také taktika „Schrage Musik“ překvapila svou efektivností. 

Německé ztráty: 8 Me 110, 1 Dornier 217, 2 Focke Wulfy 190, 1 Me 109, možná ale bylo sestřeleno nebo alespoň poškozeno více 

letadel. Zklamáním byla účinnosti flaku, jeho zásah nebyl nijak výrazný. Na překážku byla zdlouhavá organizace řízení a přestřelování 

do větších výšek, takže na svém kontě vykázal sestřel asi 3-4 letounů. 

Vliv na další rozvoj raketového programu 

Peenemünde nebylo náletem zcela zničeno, i když se to pilotům zdálo. Lze říci, že nedošlo ani k zásadnímu poškození. Pokusné a 

výrobní závody nevykazují ochromující škody, někdy hrála roli i obyčejná smůla - nepodstatné budovy jsou zcela zničeny, důležité 

(aerodynamický tunel, telemetrický blok, výrobna kyslíku) nezničeny. Zůstaly i nákresy a plány, v té době už fungoval systém, kdy 

byly duplikovány a ukládány v trezorech mimo areál. 

Důvody, které vedly k nepřesnosti bombardování, jsou hlavně v problému udržení výšky a směru, dosti pum dopadlo jen těsně 

vedle cíle. Eliminujícím faktorem byla také měkká, písčitá půda, do které se pumy hluboko bořily, a vlastní síla detonace pak míří 

neškodně vzhůru. 

Hodně zásahů utrpělo sídliště, ale protože měli obyvatelé více času k nějaké reakci a zajištění úkrytu, ze 4000 osob zahynulo jen 

178 osob (z toho dva důležití technici). 

Velké ztráty byly hlášeny z Trassenheidenu který nebyl cílem bombardování. Zahynulo 500 - 600 mužů (Poláci, Rusové, Ukrajinci, 

Francouzi...). Tento fakt byl samozřejmě Němci propagandisticky náležitě využit. 

Nicméně všechny zdroje se shodují na odhadu ztráty tempa nebo zdržení ve vývoji raketových zbraní v řádu přibližně dvou měsíců. 

Ale dalších souvisejících faktorů je více. Hlavně jde o poznání, že tajemství Peenemünde je prozrazeno a z tohoto faktu vyplývající 

následné rozhodnutí o přesunutí a rozdělení vývoje a výroby. S tím je samozřejmě spojeno další zdržení reálného nasazení raketové 

zbraně. Němci si uvědomovali dobře nebezpečí dalších náletů a také zintenzivnění snahy o špionážní infiltraci vývojového a výrobního 

programu. 

Hitler pověřuje velením nad celým programem vývoje tajných zbraní SS grupenführera dr. Hanse Kammlera a nacistické vedení 

určuje další postup: 

1. hlavní montážně výrobní podnik bude přesunut do výrobních prostor v podzemí v pohoří Harzu 

2. výzkumně vývojové podniky se přemístí do podzemí u Traunsee 

3. odpalovací zkušební rampa pro A4 bude umístěna více na východ, do vesnice Blizna (Polsko) 

A tak se vývoj i nadále opožďuje kvůli všem těm nutným přesunům a reorganizacím. 

Zmenšil se i objem plánované výroby. Projekt a vývoj rakety Wasserfall a dvoustupňové A 9, který vznikal souběžně 

v konstrukčních kancelářích se ani nedostal na výrobní linku (zásadní zde byla smrt dr. Thiela). 

Je tu ještě i jistý morální dopad. Němci náhle zjišťují, že Britové mohou doletět do Německa kamkoliv a udeřit kdekoliv. 

A konečně víme, že první raketa dopadla na Londýn až 8. 9. 1944 - 3 měsíce a 2 dny po D-Day a více než rok po peenemündském 

náletu. 

32


Následující spojenecká taktika 

I přes úspěch obtížného manévru přesného zásahu malého cíle maršál Harris prosadil i nadále „plošné bombardování“ před snahou 

rozvíjet dále tuto taktiku. Projevuje se to v následných bombardovacích doktrínách, např. jen 6 nocí po Peenemünde je proveden 

první velký nálet na Berlín, další následují 31. 8. , 3. 9. , pokračování je od listopadu až do března 1944, bylo to 16 velkých 

útoků (letecká bitva o Berlín) a 19 dalších gigantických náletů na jiná velká města. Jak známo, Německo a Němci se nezlomili a RAF 

přitom ztratila 1046 bombardérů (5,2%). 

Peenemünde přestalo být důležité, pokračují tu jen dílčí práce. Američané je pak ještě celkem třikrát bombardují v červenci, 

v srpnu a v září 1944. B17 shazují celkem 3000t bomb a Peenemünde postupně totálně devastují. 

Raketové zbraně po náletu 

Po náletu tedy převzala velení nad celým projektem organizace SS, byly zvoleny náhradní výrobní 

i vývojové lokality a zabezpečeno maximální utajení. Např. tajemství výroby v podzemí 

pohoří Harz, tzv. tábor Dora, zůstalo utajeno před Brity skoro rok. (25. 2. 1944 přichází údajně 

od polského ústředí Armiji Krajowej depeše, která odhaluje výrobu V2 v Doře). 

Továrna Dora je fenomén, který si zaslouží samostatné pojednání, snad jen pár údajů: 

- zřizovatelem a výrobcem jsou závody a.s. Mittelwerkw G.m.b.H., které dostávají objednávku 

z 19. 10. 1943 na 12 000 A4, po 900ks měsíčně, cena 40 000 marek/kus, celkem 480 000 000 

marek 

- v letech 1943 – 1945 tu prošlo 36 000 vězňů, jen v roce 1944 tu jich pracovalo na 13 000, 

včetně Čechů (např. lékař Jan Češpiva, jeden z vůdců místní podzemní organizace; Václav 

Baštář, Jan Chaloupka). Panovaly tu nelidské podmínky, 12 – 14 hodinová pracovní doba a 

samozřejmě velká úmrtnost, snad na 18 000 lidí tu zemřelo nebo bylo zabito. 

- v lednu 1944 tu bylo vyrobeno 50 ks, v únoru 81 ks a v březen 170 ks rakety V2. Pak začíná 

sériová výroba, do března 1945 tu bylo vyrobeno 6000 ks V2 

- budovaly se tu haly pro budoucí výrobu V3, ale výroba tekutého kyslíku byla umístěna do 

tábora Redl Ziepfe v Alpách. 

- rakety byly stále hodně poruchové, objevovalo se plno různých problémů 

z podzemních prostor Dory 

Bezpilotních střel V1 se ujímá firma Volkswagen ve Fallerslebenu. 

Britové ale stále nemají zcela jasno o konkrétním charakteru raketových zbraní vyvíjených Němci, chybějí průkazné důkazy, které 

by pomohly i specifikovat odvetná opatření. 

V srpnu 1943 přichází další konkrétní informace od německého důstojníka o bezpilotním letadle a raketě A4. Britové se dozvídají, 

že výroba těchto zbraní je rozmístěna po celém Německu. Starty střel jsou nutné z lafet. Pak přichází další informace od francouzského 

důstojníka. Tvrdí, že existují dálkově řízené pumy a dalekonosné rakety s doletem až 500 km a mohou vzlétnout do výšky 80 

km. A také potvrzuje počátek října za zahájení výstavby odpalovacích zařízení pro V1. Britská tajná služba získává z Dánska fotografie 

letící rakety. Komise vedená Duncanem Sandysem rozděluje pozornost na V1 (tu předává letectvu) a na V2, kterou si ponechává. 

Stále se vedou spory o existenci raket s dlouhým doletem. Bez existence průkazných důkazů oponuje této teorii hlavně lord 

Cherwell. Duncan Sandys, podporován brilantním vědcem R. V. Jonesem, tuší, že klíčovým důkazem je druh paliva, proto se obrací 

na britské vědce, kteří intenzivně provádějí různé zkoušky, které by potvrdily možnost avizovaných německých raket. 

Fotografický průzkum ve Francii dokládá výstavbu stejných ramp jako na fotografiích z Peenemünde, a proto se jako aktuálnější 

nebezpečí ukazuje použití V1 (Fi-103). Možný účinek těchto zbraní vyvolává různá opatření, je např. objednáno na 100 000 Morrisonových 

krytů, je rozpracován plán evakuace obyvatelstva v Londýně (všechny zjištěné rampy jsou totiž orientovány na Londýn) 

a zastavena výroba dvou válečných lodí. 

V září 1943 považuje Werner von Braun vývoj rakety A4 v zásadě za ukončený. Nejdelší dolet je 287, 5 km. 

Totéž oznamuje dr. Heyne u V1, nejdelší dolet 242km. 

Blizna 

Dokončení vývoje rakety A4 přenesli Němci na území polského gouvernementu, na základnu Heidenlager (Vřesoviště) u obce Blizna 

(poblíž Pustkovówa, na trati Midlec – Debica – Tarnow) 

33


Hned od podzimu 1943 odbojové skupiny Armiji Krajowé (dále AK) sledují výstavbu 

základny, kde byly ponechány stávající domy tak, aby místo mělo charakter 

normálně obývané vesnice. 

Od listopadu 1943 se začínají shromažďovat hlášení o vypouštěných střelách z 

Blizny, první A4 tady startovala 5. 11. 1943. Celé tyto série pokusů byly pozorovány 

a vyhodnocovány, díky dobré organizaci odbojových skupin probíhal i sběr 

spadlého materiálu z raket dříve, než na místo stačily dojet oddíly německých 

vojáků. Zpočátku rakety často vybuchovaly ve vzduchu, přesto se postupně u 

zdařilých pokusů odbojářům podařilo zjistit směry jejich letů. 

U vesnice Sarnak, asi 300 km severně od Blizny, dopadlo vysoké procento zdařile 

odpálených raket. Místo se okamžitě dostalo do zorného pole AK. Dodejme, že 

Němci v této vesnici ponechali místní obyvatelstvo a tak byly nevyhnutelně zaznamenány 

v případě dopadů raket i smrtelné případy. 

Čas před invazí 

Bombardování ramp ve Francii bylo zahájeno v prosinci 1943. Efekt byl ale minimální, 

proto bylo použito i těžkých 6t bomb zvaných „Tallboy“. Pro Němce byla 

směry letů V2 z Blizny a místa dopadů 

ale neustálá pozornost bombardovacích perutí velkým problémem, navíc V1 má stálé technické problémy a proto se neustále odsunuje 

datum útoku na Londýn. Do 12. 6. 1944 na stanoviště ramp dopadlo celkem cca 24 000t pum. Proto došlo postupně na 

německé straně ke změně koncepce v technologii ramp. Začaly se vyrábět z prefabrikátů, rychle sestavitelné a dle potřeby i dostatečně 

mobilní. 

V únoru 1944 Himmler a SS převzali konečně celkovou kontrolu nad výrobou raket, dokonce nakrátko zatkli i von Brauna, Klause 

Riedela a Helmutha Gröttropa. Riedel později zahynul při autonehodě (snad inscenováno SS). Od jara se také uskutečňuje prosazování 

projektu V3 (ing. August Coender) „Die Hochdruckpumpe“ (vysokotlaká pumpa). 

V červnu 1944 se ale náhle Britům dostává konkrétních důkazů o charakteru rakety A4 

V2 v polských rukou 

Poláci se na základě zájmu a požadavků z britských míst rozhodují, že se pokusí jednu raketu získat. Plán na ukradení kompletní 

rakety z vlaku však musel být odložen, přednost dostává vyhazování mostů na železničních magistrálách v souvislosti s plánovanou 

spojeneckou invazí. 

12. 6. 1944 polský odboj analyzuje kapalinu z raket jako 80% koncentraci peroxidu vodíku H 2 O 2 . Peroxid poháněl turbočerpadlo, 

které dodávalo palivo, což byl alkohol a tekutý kyslík jako okysličovadlo. 

A pak přichází zpráva ze Sarnaku. Nevybuchlou raketu, která dopadla na břeh řeky Bugu, získali polští odbojáři. Nejprve ji shodili 

do řeky, aby ji ukryli před hledajícími Němci, později byla vytažena a postupně demontována a díly odvezeny do Varšavy. (Verzí o 

získání rakety je více – dopadla do bahna a hned zamaskována, ukrývaná v rákosí…). 

Je naplánována operace Wildhorn, Poláky označována jako Most. Jde o přistání spojeneckého letadla v Polsku, naložení dílů rakety 

a odborníků z řad AK a návrat do italského Brindisi. 

25. 7. 1944 po delších peripetiích na přistávací ploše „Motýl“ u Tarnowa, kolem půlnoci, konečně přistává Dakota, velitel por. George 

Culliford z Nového Zélandu, druhý pilot kpt. Kazimierz Szrajer 

Nakládka probíhá v přesně určeném pořadí: 

1. zvláštní materiál (díly V2) 

2. specialista Jerzy Chmielewski (Rafal) – šéf ilegálního úřadu hospodářských studií II. oddělení hlavního velitelství AK, organizuje 

a analyzuje zpravodajskou činnost o V1 a V2 do léta 1942, pak zatčen a vězněn v Osvětimi, propuštěn v březnu 1943. Byl od 

začátku u sledování a organizace získávání informací o raketových střelách 

3. dr. Józef Retinger – polský politik, spolupracovník Sikorského. V 56 letech seskočil v roce 1944 do Polska, tedy jeden 

z nejstarších lidí, kteří seskočili v rámci bojové mise. Po různých peripetiích, nedůvěře ze strany AK a pokusů o atentát na jeho 

osobu, vrací se zpět do Londýna. Po válce emigroval na Západ, angažoval se v evropských strukturách. 

34

4. další dva pasažéři - členové odboje, politici 


Při odletu dochází k potížím, kola se zabořila a hodinu trvalo, než se konečně podařilo letoun vyprostit. Vše bylo velmi riskantní i 

z toho důvodu, že jen 800m od přistávací plochy byla ubytována německá posádka. 

26. 7. 44 za svítání přistává Dakota úspěšně v Brindisi. 

A ještě jeden nečekaný úlovek se dostává Britům do rukou. V červnu 1944 omylem jedna V2, vypuštěná z Peenemünde v rámci 

korekce některých technických závad, přistála ve Švédsku. V červenci je už v Anglii a spolu s V2 z Polska mají Britové jasné důkazy 

o velikosti rakety a účinnosti trhaviny a začínají mít jasnější představu o použitém pohonu. 

Polskou Bliznu v červenci 1944 obsazují partyzáni AK, spojují se s výzvědnými ruskými oddíly. V souvislosti se zastavením fronty tu 

pak obranné boje probíhají až do října 1944. 

Britští a sovětští experti u Sarnaku a v Blizně 

Churchill vyjedná u Stalina návštěvu britské mise v Blizně v září. Britští experti potvrzují alkohol a kyslík jako palivo pro německé 

rakety. Obrázek je ucelený. 

V tu dobu už ale první V2 zasahuje Londýn 

Použití V1 

Ale ještě je tu V1, bezpilotní kluzáková střela, jejíž vývoj je ukončen dříve než raketa V2. 

V noci z 12. na 13. 6. 1944 dopadly na Londýn první střely V1. Bylo 6 dní po invazi a Hitler mohl konečně ohlásit svoji neodvratitelnou 

odvetu. Ale nevyhlásil. První start V1 byl totiž v podstatě fiaskem. 

Odpal z 253 ramp se zdařil pouze 10 bezpilotním střelám, tři se hned zřítily, 

jedna nevybuchla a na Londýn nakonec dopadly jen čtyři střely V1. 

15. 6. 1944 o půlnoci začíná nový útok a ten je úspěšnější. Do poledne 16. 

6. dopadá na Londýn 244 střel, byť se jich 45 zřítilo po startu. Do 18. 6. to 

už bylo na 500 střel V1. 

Stín nad Anglií - německé propagandistické letáky 

Britové brzy zjistili, že sice dochází ke ztrátám na budovách i lidských životech, 

ale efekt není zdaleka tak ohromující, jak někteří předpovídali. Byl 

utvořen výbor „Crossbow“, složený ze zástupců všech složek ozbrojených sil 

a vedený Duncanem Sandysem. Ten brzy dokázal zorganizovat účinné obrané 

prvky, mezi které v prvé řadě patřila balónová bariéra a součinnost protiletadlového 

dělostřelectva s RAF, konkrétně stíhači. Muselo se dokonce zcela přeorganizovat postavení protiletadlových baterií 

směrem k pobřeží, ale všechno se úspěšně zvládlo. Postupně se daří zneškodnit až 75% střel. Pak se pomocí radaru daří zjišťovat 

dráhy střel a procento úspěšnosti se zvyšuje. MI5 podsouvá německé straně klamavé informace o škodách a zaměření střel pak je 

orientováno na méně významné cíle. 

Je třeba i zmínit úsilí, které vynakládalo bombardovací letectvo, a které se zaměřovalo na ničení jak odpalovacích míst, tak i skladů 

V1 ve Francii – Eperlecques (bunkr Watten), Wizernes a také Mimoyecques, kde se budovalo hromné podzemní postavení pro 

užití V3. Tady mělo být 25 ohromných hlavní dlouhých 128m namířených na Londýn. Náletem ze 6. 7. 1944 bylo toto postavení i 

díky použití pum „Tallboy“ zásadně poškozeno a výstavba i použití V3 bylo prakticky zastaveno. Tallboye byly úspěšné i při útoku 

35


na hlavní sklady bezpilotních střel v podzemních jeskyních u Paříže v St-Leu-d´Esserent, kde bylo 

zničeno na 300 střel, a prostor skladu se stal nepoužitelný. Těchto náletů se často zúčastňovala i 

617. bombardovací peruť „The Dambusters“ (proslavená zničením přehrad na řece Ruhr nebo 

zničením bitevní lodi Tirpitz). 

V1 byla Němci ještě postupně zdokonalena na odpalování z letadel, těchto odpalů bylo celkem 

576, z toho 321 kusů bylo sestřeleno. 

Do 22. 7. 1944 bylo realizováno 5000 startů V1, koncem srpna ale už musí Němci stanoviště ve 

Francii opustit. 

Od 16. 12. 1944 jsou ostřelovány raketovými střelami 

Antverpy, které byly velmi poškozeny. Celkem na ně 

dopadlo 2448 střel. 

29. 3. 1945 byl v Datchworthu proveden poslední dopal 

V1 za 2. světové války. 

torzo vysokotlaké pumpy V3 

Celkem odstartovalo na Anglii 7488ks střel V1. 3957 jich bylo zneškodněno (1847 stíhači, 

1878 protiletadlové dělostřelectvo, 232 balónová přehrada) což činilo 52,8% odstartovaných 

střel. Některé zdroje uvádějí, že bylo celkem vypuštěno přes 10000 V1, ale 

jen 2419 dosáhlo cíle. 

V1 na odpalovací rampě 

Tyto střely usmrtily 6214 osob (92% v Londýně), 18 037 osob bylo zraněno. Zničeno 

bylo 23 000 domů a 100 000 poškozeno. 

V2 na scéně 

Vraťme se na začátek našeho pojednání. 

8. 9. 1944 na čtvrť Chiswick dopadá první V2. Proletěla vzdálenost 320km z nizozemského Den Haagu. 

Premiéře ale předcházel podobný nezdar jako v případě V1. První start V2 proběhl totiž už 6. září v 10.30, ale nepovedl se. Následoval 

druhý pokus s týmž nezdařeným výsledkem. Pak se už ale rozjíždí série úspěšných odpalů. 

Do 20. 11. 1944 dopadlo na Londýn cca 210 V2 s výsledkem 456 zabitých. 25. 11. zabíjí V2 160 osob v Deptfordu. Rakety V2 útočily 

nejen na Londýn, ale dopadaly i kolem Norwiche a Ipswiche, zasahovaly cíle ve Francii, Belgii i v jižním Nizozemí. 

A i když použití V2 nepotvrdilo předpokládané katastrofické scénáře, přesto představovaly tyto rakety poměrně vážnou hrozbu. 

Jedinou jakousi obranou byl radar. 48% raket dokázal zachytit, pak šlo spočítat dráhu letu a podle toho umístění odpalovacího 

zařízení i místo dopadu, takže mohlo být provedeno bombardování míst startu a využilo se systému varování pro ohrožená místa. 

To bylo vše, jinak nebylo proti raketám V2 obrany. 

Největším omezujícím limitem pro odpalování V2 se tak stal spojenecký postup západní Evropou, který zatlačil Němce na samou 

mez operačního doletu raket a samozřejmě bombardování odpalovacích zařízení. Tak byl rozsah z plánovaného měsíčního vypuštění 

cca 900 raket za měsíc omezen na cca 450 raket, který se na jaře ještě snížil a poslední V2 dopadla 27. 3. 1945 na čtvrť Orpington 

v Londýně. 

Celkem bylo odpáleno 2500 raket, z toho 517 na Londýn, 1265 na Antverpy, 537 na jiná místa v Anglii, 61 nedoletělo, zbytek se 

zřítil při startu. Zabito bylo 2724 osob zabito, 6467 zraněno. 

A pro dokreslení ještě jeden údaj: cena odpálení V2 – 1200 liber, V1 - 125 liber. 

Závěr 

Němci opouštějí Peenemünde v průběhu ledna a února 1945, Von Braun při evakuaci zajišťuje pro svůj tým (cca 5000 osob) na 

stovky nákladních aut a dokonce 2 vlaky. Vše s jediným cílem. Uniknout přicházejícím Rusům a dostat se do podzemní továrny v 

Harzu. 

Rusové přicházejí do Peenemünde 5. 5. 1945 (2. běloruská armáda). Co šlo, bylo demontováno a odvezeno do Ruska, včetně techniků 

a specialistů, převážně druhé kategorie. 

Von Braun si v průběhu přesunu zlomil při autonehodě ruku i rameno, přesto se mu daří ukrýt v Harzu dokumentaci o vývoji a 

36


výrobě raket. Pak odjíždí i s týmem nejbližších spolupracovníků do Bavorských Alp. Díky Walteru Dornbergerovi se dostává mimo 

dosah podezíravé SS a 2. 5. 1945 se vzdává Američanům a s ním i na 500 dalších specialistů. Dornberger je předán Britům a odsedí 

si nějaký čas ve vězení, neboť jej Britové činí spoluzodpovědným za smrt civilistů, které zabily raketové zbraně. Později se i on dostává 

do USA, kde pracoval pro letectvo na programu řízených střel. 

Werner von Braun se zlomenou rukou se vzdává Američanům 

Dory se zmocnili Američané, zajistili pro sebe, co bylo potřeba a po třech 

měsících ji předali Rusům, neboť se nacházela v jejich zóně. 

Ostatní vědci i s Wernerem von Braunem odcházejí do USA, je to 492 

německých vědců a techniků, jádro tvoří právě von Braun a 126 členů 

jeho personálu z Peenemünde. 

Werner von Braun se v r. 1947 oženil. 

V r. 1969 dostal on i jeho tým člověka na Měsíc. 

V roce 1977 zemřel na rakovinu. 

pif 2013, Hradec Králové 

několik pohledů na dnešní Peenemünde 

památník v Karlshagenu 

areál bývalé elektrárny a makety V1 a V2 

V2 s emblémem Ženy na Měsíci 

maketa V1 v měřítku 1:1 

rampa pro V1 

raketový motor V2 

kryt hlavice V2 

turbočerpadlo pro V2 

37

Spojenecká a německá letadla, která se zúčastnila či jinak zapojila do akcí během operace 

Hydra 17. - 18. 8. 1943 

Vickers Wellington Mk II byl britský střední dvoumotorový bombardér. 

Oproti verzi Mk I byly jeho motory Pegassus o 59 kW výkonnější 

a v tomto provedení se vyráběl do roku 1941, aby byl vystřídán 

typy Mk IV až Mk X. Letounů Wellington, nazývaných britskými letci 

„Wimpey“ a českými letci „Velouš“, bylo vyrobeno zhruba 4,5 tisíce 

kusů. Do dnešních dní se zachovaly pouze dva stroje, oba jsou ve 

Velké Británii. 

Avro 683 Lancaster, čtyřmotorový bombardér, byl jedním z nejvýznamnějších 

typů, které během války sloužily v RAF, a tvořil páteř 

britského Bomber Command v druhé polovině války (dá se říci, že v 

této funkci nahradil typ Vickers Wellington). Lancastery v letech 

1942–1945 provedly přes 156 000 operačních letů a svrhly okolo 

610 000 tun pum. Mezi nejznámější akce Lancasteru patří Operace 

Chastise (prolomení přehrad v Porúří), nebo potopení bitevní lodi 

Tirpitz. V boji bylo ztraceno 3249 Lancasterů. Průměrný Lancaster 

vydržel v bojích nad Evropou 2 týdny, než byl sestřelen. Dva stroje 

jsou letuschopné dodnes. 

Handley Page Halifax byl čtyřmotorový těžký bombardér používaný 

za druhé světové války britským RAF. Ve službách RAF Bomber 

Command Halifaxy nalétaly 82 773 operačních letů, při kterých svrhly 

224 207 tun bomb, při vlastních ztrátách 1 833 strojů. Mimo bombardování 

sloužily také jako vlečné letouny, pro vysazování agentů a 

dopravu zbraní do okupovaných území Evropy, v boji proti ponorkám 

a pro meteorologický průzkum. V dobách největší výroby sjížděl z 

výrobní linky jeden kompletní stroj každou hodinu. Poslední stroj byl 

vyroben v listopadu 1946. Celkem bylo vyrobeno 6177 strojů. 

Short Stirling mk IV byl prvním a nejstarším z britských čtyřmotorových 

těžkých bombardérů. Ačkoliv byl schopen nést značný náklad 

pum, nedokázal nést pumy těžší než 900 kg. Byl brzy nahrazen bombardéry 

Lancaster a Halifax. V roce 1943 byl už Short Stirling považován 

hlavně za letoun k vlečení kluzáků, dopravní letoun a letoun pro 

elektronický boj. Ve verzi C.Mk.IV sloužil nejen pro vlek těžkých 

kluzáků, ale také pro přepravu materiálu. Vyrobeno bylo celkem 

461kusů ve 134 verzích. 

Bristol Beaufighter byla britská dvoumotorová stíhačka používaná v 

době druhé světové války jako noční stíhací letoun, ale i jako bitevní 

a torpédový letoun. Byl zařazen jak pod stíhacím velitelstvím 

(Fighter Command), tak pod pobřežním velitelstvím (Coastal 

Command). Celkem bylo ve Velké Británii vyrobeno 5934 Beaufighterů 

všech verzí, z toho 1369 kusů ve stíhací verzi. 

38

ponorky 

de Havilland Mosquito Tento britský letoun představoval od počátku svého 

nasazení roku 1941 tvrdý oříšek pro stíhače Luftwaffe, kterým většinou 

unikal díky své vysoké rychlosti. Byl užíván jako lehký bombardér, noční 

stíhač i průzkumný letoun. Pro své kvality, které měl i přesto, že většina 

stroje byla tvořena dřevěnou konstrukcí, dostal přezdívku Dřevěný zázrak. 

Do konce války bylo vyrobeno 5584 Mosquit všech verzí (celkem 7781 i s 

poválečnou produkcí). Málo který typ dosáhl takových bojových úspěchů 

při tak nízkých ztrátách. 

Dornier Do 217 byl německý střední bombardér, určený pro běžné i 

střemhlavé bombardování s možností nést různé vybavení, jako závěsy pro 

kamery, řízené i neřízené pumy apod. Došlo i na přestavbu na verzi noční 

stíhač. Výroba byla ukončena roku 1944. Celkem vzniklo přes 1 500 bombardérů 

a 350 nočních stíhačů. 

Focke-Wulf Fw 190 byl jednomístý jednomotorový stíhací letoun. Fw 190 

s hvězdicovým motorem BMW 801 byl vyráběn v 18. základních variantách. 

Ve své době to byla jedna z nejlepších stíhaček a od roku 1941 do 

konce války jich bylo vyrobeno přibližně 20 000 ks (včetně asi 6 000 ks 

stíhacích bombardérů). 

Messerschmitt Bf 109 byl standardním stíhacím letadlem Luftwaffe v 

průběhu druhé světové války. V roce 1935 nahradil dvouplošník Heinkel 

He 51. Letoun byl zprvu neoblíbený - konstrukce trpěla velkým zatížením 

a stroj měl i těsný kokpit. Po řadě zkoušek byl však roku 1936 vybrán jako 

hlavní stíhačka pro Luftwaffe a ve verzi E patřila na začátku války mezi 

nejlepší stíhačky světa. Létala na něm většina nejlepších německých stíhacích 

letců. Byl vyráběn postupně v deseti verzích ve značném množství 

výrobních variant. Celkem bylo postaveno kolem 33 000 exemplářů. 

Messerschmitt Bf 110 byl německý dvoumotorový těžký stíhací letoun. 

Byl využíván jako bitevník, jako noční stíhač nebo jako lodní doprovod. 

Typ Bf 110 ve výrobě zůstal po celou dobu války, celkem se ho vyrobilo 

přes 6 000 kusů. 

39



Málokomu z nás, suchozemců, se povede spatřit plovoucí ponorku. My 

jsme měli to štěstí v Kielském zálivu, v Laboe, plul tam po zčeřené hladině 

moderní U-boat s německou vlajkou a proto se podívejme na několik 

údajů o současných německých ponorkách. 

Stoletá historie německých ponorek 

Výhoda této zbraně se projevila již během první světové války v roce 

1914. Přesně 5. září se totiž podařilo německé ponorce U 21 potopit 

anglický lehký křižník Pathfinder. Další vojenský úspěch zaznamenala 

ponorka U 9, které se podařilo torpédovat a potopit křižník Hawke. Ještě za první světové války dostalo německé námořnictvo 

k dispozici ponorky s dieselovými motory, které nekouřily a tím pádem je nebylo tak jednoduché objevit, 

když pluly na hladině. 

Asi nejslavnější německou ponorkou se stal model U 21, jehož posádka dokázala při náročné cestě postupně potopit 

anglický křižník Triump a loď Majestic. Kontroverzní se naopak stalo potopení cestovního parníku Lusitania v roce 

1915. Němci tehdy ještě operovali pouze se 111 ponorkami. Po válce si však vítězné mocnosti rozdělily celkem 172 

německých podvodních plavidel. 

Ve druhé světové válce ponorky nejvíce ohrožovaly konvoje mířící do Velké Británie a Sovětského svazu. Na začátku 

války oceán brázdilo 56 německých ponorek určených především pro blokádu Velké Británie. Během vrcholící ponorkové 

války v roce 1942, bylo potopeno 1 160 lodí protiněmecké koalice. Od roku 1943 naráželi němečtí velitelé ponorek 

na stále lepší obranu konvojů. V konečném součtu za celou válku pak Kriegsmarine ztratila 781 ponorek. 

Současnost 

V současné době jsou ponorky německé výroby stále na vrcholu ve své kategorii a náš západní soused s nimi zásobuje 

spojence po celém světě. 

Největším ponorkovým loďstvem disponují Spojené státy a Rusko, následují 

"evropské velmoci" Velká Británie a Francie a tradiční "ponorková mocnost" 

Německo. Ostatní země NATO mají ve výzbroji právě převážně výrobky německých 

loděnic, nebo alespoň jejich licence (Itálie). Nizozemsko má ponorky 

vlastní, Kanada britské a Španělé se poohlédli v sousední Francii. 

Ponorky německé výroby se objeví i u našich severních sousedů, kde v Marynarke 

Wojennej nahradí čtyři ponorky třídy Kobben norského námořnictva, dvě 

staré, sovětské třídy Foxtrot. V současné době už existují a montují se do nových 

plavidel pohonné systémy, umožňující konvenčním ponorkám dlouhodobé 

působení pod hladinou, přibližující je tak typům s jaderným pohonem. Ve 

Francii je to autonomní pohonný systém MESMA, v Německu pohonný systém nové generace pro ponorky typu 212. 

Nejmodernější nejaderná ponorka světa 

V roce 2005 byla zařazena do služby první ponorka třídy 

212 A U 31 s inovovaným, na vzduchu nezávislým AIP pohonem 

(viz rámeček). Do r. 2014 přibylo dalších 5 lodí 

této třídy, U-32 až 36. 

Ponorka třídy 212 A je dlouhá 56, vysoká 6,8 a široká 6,4 

metrů a váží 1 450 tuny. Poháněna je hybridním dieselelektrickým 

motorem MTU 16V 396, kombinovaným s 

devíti membránovými palivovými články HDW/Siemens, 

každý o výkonu 30–40 kW (v případě U31), resp. dvěma 

membránovými palivovými články, každý o výkonu 120 

kW (u ponorek U32 a výše). 

Dosahuje rychlostí 37 km pod a 22 km nad hladinou. Zcela 

bez vynoření vydrží pod vodou 3 týdny, při použití 

šnorchlu může operovat až 12 týdnů. Testována je na 

Řez ponorkou třídy 212 A 

40



pokračování 

hloubku přes 700 m. Podle dostupných informací je při provozu na palivové články bez vibrací, bezhlučná a současnými 

metodami jen velmi obtížně detekovatelná. 

V lodi je posádka v počtu 27 námořníků. 

Výzbroj tvoří 24 námořních min a 13 těžkých torpéd Seehecht (naváděných optickým kabelem a dosahujích rychlost 93 

km/hod). Ta mohou být vypuštěna z celkem šesti 533mm komor. Kromě torpéd lze použít rakety Idas s dosahem 20 km 

(do jedné torpédové roury se vejdou čtyři střely). 

Na vzduchu nezávislý pohon AIP (Air Independent 

Propulsion) 

Pohon byl poprvé nasazen v roce 1989. Umožňuje 

nejaderným ponorkám s diesel-elektrickým pohonem 

provoz bez vynoření až kolem jednoho měsíce. 

Systém spaluje naftu, vodík aj. a čistý kyslík v oddělených 

spalovacích komorách. Výhodou pohonu je i tichý 

chod oproti klasickému pohonu, který způsobuje vibrace 

a tím pádem generuje hluk. 

Další možnosti AIP systému nabízejí palivové články, 

které jsou využívány právě u modelu 212 A. 

Pro srovnání: Ponorka U995 TYPU VIIC/41 měla délku 67m, 2 přeplňované 6-válcové diesely o výkonu (2 400 kW) pro 

hladinovou plavbu a dva BBC elektromotory 750 hp (560 kW). Max. rychlost: na hladině 32,8 km/hod, pod hladinou 14 

km/hod. Posádku tvořilo 44-52 mužů. 

Výzbroj: pět 533 mm (21 in) torpédometů (4 příďové, 1 záďový); 12 torpéd, jedno 3,7cm protiletadlové dělo a dvě protilet. 

dvojčata ráže 2cm 

Použité zdroje: 

http://technet.idnes.cz/nemci-slavi-100-let-ponorek-predstavili-nejmodernejsi-nejaderne-plavidlo-1a8-/tec_technika.aspx? 

c=A070503_151823_tec_technika_vse, 

http//technet.idnes.cz/vodik-pohani-vojenske-ponorky-i-vas-notebook-fn5-/tec_technika.aspx?c=A071130_173323_tec_technika_vse 

41

Bořitelé hrází - Dambusters 

Bořitelé hrází 

(Dambusters) 

Text převzat ze stránky 

http://www.valka.cz/clanek_10949.html) 

©df 2013 - částečně upraveno a doplněno 

Protože uvádíme dle britských zvyklostí jména pilotů či jiných důstojníků zásadně s příslušnou zkratkou hodnosti, přinášíme v 

úvodu tohoto pojednání tabulku s uváděnými zkratkami, jejich vysvětlivkami a příslušným českým ekvivalentem hodnosti: 

Marshal of the RAF MRAF maršál RAF 

Air Chef Marshal ACM letecký maršál 

Air Marshal AM maršál letectva 

Air Vice Marshal AVM vicemaršál letectva 

Air Commodore A/C komodor letectva 

Group Captain G/C plukovník 

Wing Commader W/C podplukovník 

Squadron Leader S/L major 

Flight Lieutenant F/L kapitán 

Flying Officer F/O nadporučík 

Pilot Officer P/O podporučík 

Warrant Officer W/O štábní rotmistr 

Flight Sergeant F/S rotný 

Sergeant Sgt četař 

Corporal Cpl desátník 

Leading Aircraftman L/A svobodník 

Aircraftman First Class A 1 vojín 

Aircraftman Second Class A 2 vojín - nováček 

42



Text převzat z http://www.valka.cz/clanek_10949.html) - částečně upraveno a doplněno 

Další prameny: 

THE DAM BUSTER`S. Paul Brickhill 

NEPŘÁTELSKÉ POBŘEŽÍ PŘED NÁMI. Guy Gibson 

LEGENDÁRNÍ 617. PERUŤ, Osudy elitních válečných letců. Chris Ward, Andy Lee, Andreas Wachtel 

www.thedambusters.org.uk 

_______________________________________________________________________________________ 

Vznik rotační bomby 

Myšlenka, jak účinně pomoci ukončit válku, trápila Ing. Barnese Wallise (pozdějšího Sira) 

již několik týdnů. Tento vynálezce a letecký konstruktér, který je znám jako tvůrce 

geodetických konstrukcí (vzducholoď R100, letadla Vickers Wellesley, Wellington a 

Warwick) tušil, že bomby, které se dosud vyráběly, nejsou účinné tak, jak by si představoval. 

Vadila mu metoda bombardování řadou, kdy možná jedna bomba z mnoha zasáhne 

vybraný objekt, vadily mu i trhaviny, které se dosud používaly (AMATOL). Nejtěžší 

standardně vyrobená bomba vážila pouhých 500 lb (cca 250 kg) a plněná nekvalitním 

amatolem nebyla schopna zničit jakýkoliv silněji opevněný cíl. Na podzim 1939 začal 

studovat, jak nejcitelněji zasáhnout Hitlerovské Německo a dopracoval se k názoru, že 

nejúčinnější by bylo zničit energetické zdroje. Jako nejefektivnější cíle vycházely přehrady 

v Porúří Möhne, Sorpe a Eder. Möhne regulovala výši hladiny v Mittellandském kaná- 

Sir Barnes Neville Wallis 

lu, který byl jednou z největších dopravních tepen v Německu, Eder a Sorpe zásobovala vodou ocelárny, které k výrobě 

1 tuny oceli spotřebovaly asi 8 tun vody. 

Přehrada Möhne Přehrada Eder Přehrada Sorpe 

Počátek 

stavby 

1909 1908 1927 

Dokončena 1913 1914 1935 

Typ gravitační gravitační sypaná 

Délka 777 m 393 m 640 m 

Výška 36,6 m 44 m 61 m 

Tloušťka 

základny 

Tloušťka 

koruny 

30,5 m 36,2 m ? m 

7,6 m 6 m ? m 

Pokud by se povedlo hráze protrhnout, byl by to citelný úder německé výrobě. Jak toho ale dosáhnout? Z rozměrů 

přehrad vyplývalo, že i kdyby se vyrobila bomba 20x těžší, než současné typy a použila se konvenčním způsobem, stejně 

by to nemělo valného účinku. Beton je velmi odolný proti stlačení, nikoliv však proti rozpínání. Nejlepším způsobem 

je vystavit jej nárazové vlně, při které vzniká stlačení i podtlak. Nárazová vlna se ovšem ve vzduchu rychle vybije 

a oslabí, daleko účinnější je v hutném prostředí. Těleso přehrady ani terén v těsné blízkosti hráze nepřicházel v úvahu, 

jedinou možností bylo tedy umístění shozené nálože pod hladinu vody. Tam by se nárazová vlna šířila podle Pascalova 

zákona do všech stran a zapůsobila na hráz efektem podobným zemětřesení. 

43



Po několika výpočtech Wallis zjistil, že bomba musí mít cca 10 tun a musí být shozena z velké výšky, aby vnikla hluboko 

pod vodu. Dosud však nebylo zkonstruováno letadlo, které by takovou bombu uneslo. Přesto se svou studií seznámil 

několik vlivných lidí. Bohužel zájem byl nepatrný vzhledem k tomu, že vynálezů přicházela v té době celá řada a 

naprostá většina z nich byla fantaskních a nesmyslných. Proto se jimi odpovědní lidé často ani nezabývali. 

Jediným, koho tato studiaezaujala, byl Air Vice Marshal Arthur Tedder. Ten s ním seznámil ministra pro leteckou výrobu 

lLorda Beaverbrooka. Jeho postoj byl víceméně skeptický, ale se studií se seznámili další lidé: Air Commodore Pat 

Huskinson, který byl ředitelem pro výzkum a výzbroj Ministerstva pro leteckou výrobu, Sir Charles Craven, správní 

ředitel firmy Vickers, Sir Henry Tizard, vědecký poradce Ministerstva pro leteckou výrobu a konečně G/Cpt Winterbotham, 

zabývající se neortodoxními zbraněmi. Ti se zasloužili o vytvoření výboru v čele s Dr. Pyem, který tuto studii 

prošetří. Výbor hodnotil plán jako proveditelný a jeden z členů komise Dr. Glanville, ředitel laboratoře pro silniční výzkum 

navrhl, aby se postavil model přehrady zmenšený v měřítku 1:50 a na něm se ověřovaly možnosti destrukce. Po 

několika týdnech pokusů, kdy byly zkoušeny různé vzdálenosti od hráze i množství trhaviny, Ing. Wallis zjistil, že nejlepší 

výsledky dává nově vyvinutá trhavina RDX (RDX = hexogen, velmi silná, bezpečná a často používaná trhavina, 

označovaná také jako Cyklonit, nebo T4). Aby byl efekt co nejlepší, musí být nálož odpálena pokud možno těsně na 

stěně přehrady a přibližně v její poloviční výšce. 

Jenže jak tuto nálož dostat na místo? Použití torpéd vylučovaly řady ochranných protitorpédových sítí, které prokázal 

letecký průzkum u všech přehrad. Shodit bombu z malé výšky s určitostí přesný zásah vylučovalo, neboť bomba by 

dopadla na vodu horizontálně a nezajela pod hladinu. Zdálo se, že projekt skončí ve slepé uličce. Ing. Wallis ale brzy 

našel způsob, jak dopravit bombu na místo. Inspirovalo jej dětské “házení žabek”. Bomba ve tvaru válce, roztočená na 

určité otáčky, by skoky po hladině překonala protitorpédové sítě, narazila na hráz, potopila se přímo u zdi a poté v 

potřebné hloubce vybuchla. 

Avro Lancaster 

44 

Závěr výzkumu a výpočtů zněl, že k protržení 

přehrad stačí trhavina o váze cca 2 994 kg 

(6 600 lb). Když se připočetla váha pláště 

bomby cca 1 200 kg (2 650 lb), tak celková 

váha bomby byla cca 4 196 kg (9 250 lb). Pro 

tuto bombu se už bombardér našel. Byl jím 

nový Avro Lancaster, který by po určitých 

modifikacích tuto bombu na cíl dokázal dopravit. 

S výpočty a nákresy navštívil Ing. Wallis prof. Patrika Blacketta, ředitele operačního výzkumu, který usoudil, že věc je 

životaschopná a ihned ji předal Siru Tizardovi. Sir Tizard okamžitě povolal Ing. Wallise, aby pokračoval v projektu. Ten 

měl již vyhlédnutou starou nepoužívanou přehradu ve Walesu, Nant-y-Gro nedaleko Leominsteru. Byla asi tak 5x 

menší než Möhne, a tak bylo nutno přepočítat množství potřebné trhaviny. 

24. července 1942 byl proveden ostrý pokus, který skončil naprostým úspěchem, 

hráz byla protržena. Sir Tizard zařídil, aby Ing. Wallis mohl pokračovat 

ve výzkumné nádrži v Teddingtonu. Bohužel Dr. Tizard byl jen poradce a Dr. 

Wallis potřeboval, aby dal “zelenou” někdo z výkonných orgánů. Jenže reakce 

byly stále vlažné až do podzimu roku 1942. Tehdy se ozval člen výboru pro 

tajné a nové zbraně, který se zajímal o některé staré Wallisovy projekty. Ten 

se mu zmínil o přehradách a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již druhý 

den ředitel z výboru pro tajné a nové zbraně vyslovil souhlas pro výrobu 6 

prototypů poloviční velikosti. Dne 4. 

Skákající bomba dr. Wallise 

12. 1942 se odpoutal od vzletové 

dráhy v Woeybridge upravený Vickers Wellington s bombou. 

Bombardér byl pro bombu speciálně upraven. V pumovnici byl umístěn motor, 

který roztáčel bombu na 500 ot/min. Berany svíral zkušební pilot fy. Vickers 

“Mutt” Summers a Ing. Wallis byl na místě bombometčíka. Provedli zkušební 

shoz bomby z výšky 45,5 m (150 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph) a 

zjistili, že princip funguje, ale bomba neskákala úplně podle představ Ing. 

Wallise. Plášť byl pravděpodobně tenčí a bomba se poškodila, proto zbylých



pět kusů bylo zesíleno. Výpočty ukázaly, že když se provede shoz z 18 m, bude se bomba chovat stejně, ale síly při 

dopadu budou menší, takže by nemělo dojít k jejímu poškození. Dne 12. 12. byl proveden další shoz a bomba fungovala 

výborně, stejně tak to platilo i pro zbylé 4 kusy. 

Vše nafilmoval kameraman ze země jako důkaz a G/Cpt Winterbotham vyjednal slyšení před výborem ministerstva 

pro zásobování. Na začátku února 1943 výbor vše podpořil a informoval o výsledcích další místa. Dr. Wallise začal 

tlačit čas, protože nejlepší doba pro útok byl květen. Přiměl zkušebního pilota “Mutta” Summerse, zda by nevyjednal 

návštěvu u vrchního velitele Bomber Command A. M. Arthura Harrise, kterého znal osobně. Harris jej přijal i se Summersem 

a vědce vyslechl. Došlo i na promítání filmů se zkušebními shozy z Woeybridge i pokusné nádrže 

z Teddingtonu. Krátce poté se věci daly do běhu a 26. února 1943 dostal Wallis příkaz od náčelníka štábu letectva, 

aby provedl vše potřebné k protržení přehrad nejdéle do konce května. Termín pro útok byl stanoven mezi 13. – 19. 

květnem z důvodu nejvyššího stavu vody v přehradách po jarním tání a období, kdy je měsíc v úplňku. 

Vznik 617. perutě 

13. 3. 1943 převzal velení 5. bombardovací skupiny Air Vice – Marshall Ralph Cochrane a 15. 3. si jej 

pozval Arthur Hariss na své velitelství. Přikázal mu, aby sestavil novou peruť pro bombardování přehrad. 

Dal mu volnou ruku pro výběr osádek na tuto akci. Jako velitele perutě si vybral W/Cdr Guy 

Gibsona DFC a DSO&bar, který právě dolétával svou 3. operační túru, což činilo cca 600 hod a 170 

startů. Naznačil mu, o jaký úkol se jedná a určil mu jako domovskou základnu Scampton, které velel 

G/Cpt Charles Whitworth. Dal mu volnou ruku při výběru osádek z celé 5. bombardovací skupiny, 

která spadala pod jeho velení, a naznačil mu, aby nacvičoval 

především nízké létání v noci. Více informací z 

něj Gibson nedostal. S výběrem personálu vypomohl W/Cdr Smith, s 

výzbrojí a výstrojí S/Ldr May. 

Hned na druhý den se začala budovat peruť doslova od píky a v tom pomáhal 

G/Cpt H. Satterly, který musel sehnat vše, počínaje náhradními 

motory, přes výstroj až po toaletní papír či krém na čištění bot. Dále dorazili 

velitelé letek, a to S/Ldr Henry Young DFC&Bar, občan USA sloužící 

v RAF a S/Ldr Henry Maudslay DFC od 50. perutě. Jako adjutant perutě 

byl určen F/Sgt. Humphreys, výkonný praporčík F/Sgt. Powell a vedoucí 

kanceláře velitele perutě Sgt. Hevron Oficiálně byla peruť založena 20. 

března a 22. března proběhlo rozdělení do letek. Už 26. března byla peruť 

schopna zahájit výcvik. Zatímco se tvořila peruť, neustále se zkoušela 

a vylepšovala bomba, teď již vyrobená ve skutečné velikosti. Teprve teď 

byl W/Cdr Gibson obeznámen s typem zbraně, ale nikoliv s cílem. Bylo 

mu uloženo začít trénovat nízké lety a především přiblížení do bodu shozu 

ve výšce 18m (60 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph). 

Guy Gibson, velitel křídla a vrchní velitek 

(Commandig Officer) 617. perutě 

45



Vzniklo několik problémů: 

1) kde a jak provádět simulace nočních letů 

2) zabezpečení podkladů a metody pro navigaci v nízkém letu 

3) stanovení a udržení přesné výšky 18m 

4) zajištění odhozu bomby přesně 366 - 412m od hráze. 

Nejprve bylo třeba vyřešit, jak simulovat noční světlo, protože v Anglii nebylo mnoho dní, kdy byly příznivé meteorologické 

podmínky pro nízké létání v noci. Proto bylo třeba létat ve dne. Řešení spočívalo v namontování tenké jantarové 

clony přes kabinu a pilot nosil modré brýle, což celkem věrně imitovalo noční světlo. 

Problém s navigací byl v tom, jak číst mapy, množství map, z nichž je potřeba vždy jen malý výřez. Navigátoři to vyřešili 

po svém: Nastříhali si potřebné části map, spojili je v jeden pás a ten si během letu převíjeli podle potřeby. 

Princip použití Wallisovy 

pumy pro ničení přehrad 

Nejtěžší se ale ukázalo létání v 18 m nad vodou. Barometrické výškoměry vykazovaly různé vady (tzv. přístrojová chyba, 

rozdílné tlaky nad Anglií a Německem atd.) a radiovýškoměry byly v té době ještě v plenkách. Nakonec to bylo 

jednoduché. Pan Lockspeiser z programu vojenské pomoci vymyslel, že do přídě a za pumovnici se nainstalují dva 

reflektory směřující pod letadlo, které se 

budou sbíhat a v požadované výšce 18 m 

tvoří na hladině číslici 8. 

Určení požadované vzdálenosti pro odhoz 

bomby bylo také řešeno celkem primitivní 

pomůckou, vymyšlenou W/Cdr 

Dannem z programu vojenské pomoci. 

Tvořilo ji jednoduché zařízení ve tvaru Y, 

opatřené na kratších koncích hřebíky a na 

delším konci záměrným otvorem. Na korunách 

přehrad byly většinou dvě věže, a 

pokud měl bombometčík v zákrytu věže s 

hřebíky, věděl, že je v přesné vzdálenosti 

pro uvolnění pumy. 

46



Stále však ještě nebyla připravená bomba pro ostrý shoz. Při zkouškách byly problémy, především strukturální. Nakonec 

bylo vše zvládnuto a 29. dubna připraveno a odzkoušeno. Shozy z 18 m (60 ft), při rychlosti 385 km/h (240 mph), 

ve vzdálenosti 366 - 412m (400-450 yardů) od hráze byly 100% úspěšné a při tom zůstalo. Teď se čekalo již jen na počasí. 

Útok 

2. května přistály ve Scamptonu první modifikované 

Lancastery. Měly poněkud pozměněnou 

pumovnici pro nesení skákavých 

bomb a sejmutou hřbetní věž. V této době se 

objevily znepokojivé zprávy o zjištění lehkého 

protiletadlového dělostřelectva (flaku) v 

okolí přehrad. Na štábu zavládlo zděšení, že 

je operace prozrazena. Naštěstí tato aktivita 

byla pouze u přehrady Möhne, ale i tak se 

tam objevilo 5 stanovišť se čtyřkanóny ráže 

20 mm. 

Dne 13. května W/Cdr Gibson, G/Cpt Charles Pickard a G/Cpt Satterly naplánovali tratě pro přílet a odlet k cílům. Byly 

navrženy tak, aby se vyhnuly největším koncentracím flaku a každá jinudy. (viz mapka dále) 

Celá operace obdržela název CHASTISE (Odplata). Provedení útoku bylo naplánováno ve třech vlnách. První vlnu o 9 

letounech povede W/Cdr Gibson jižní trasou a zaútočí na Möhne a Eder. Druhou vlnu o 5 letounech povede S/Ldr 

Munro na Sorpe severní trasou a třetí vlna, též o 5 letounech, letící o dvě hodiny později, bude zálohou pro první a 

druhou vlnu. 

Tabulka hesel a kódů pro koordinaci útoku za letu: 

GONER 

PRANGER 

NIGGER 

DINGHY 

DANGER 

EDWARD 

FRASER 

MASON 

APPLE 

CODFISH 

MERMAID 

TULIP 

CRACKING 

GILBERT 

zásah cíle 

útok na cíl X (Möhne) 

cíl X (Möhne) prolomen, provést útok na Y (Eder) 

cíl Y (Eder) prolomen, provést útok na Z (Sorpe) 

útok na cíl D (Lister) 

útok na cíl E (Ennepe) 

útok na cíl F (Diemel) 

všechny letouny návrat na základnu 

první vlna na příjmu kanál A 

rušení kanálu A, přepnout na kanál C 

rušení R/T, kontrola na W/T 

číslo 2 převzít dohled nad cílem X 

číslo 4 převzít dohled nad cílem Y 

útok na poslední vybraný cíl 

Před startem, Guy Gibson stojí ve dveřích Lancasteru 

47



15. května nastal dlouho očekávaný okamžik. A/V/M Cochrane telefonoval W/Cdr Gibsonovi, aby spustil operaci 

CHASTISE, pokud bude přát počasí. V 15:00 hod byl svolán briefing pilotů a navigátorů, kde byly vydány pokyny pro 

provedení náletu. Byly sem dopraveny makety všech přehrad, na které se mělo útočit. V 20:00 hod byl briefing ukončen. 

16. května v poledne přistálo průzkumné Mosquito s čerstvými snímky přehrad, které ukazovaly, že jsou po okraj 

plné vody. 

Meteoslužba vydala předpověď, kde se konstatovalo, že počasí 

pro útok je plně vyhovující. V 16:00 hod byl svolán briefing 

všech osádek. Teprve zde se peruť dozvěděla, jaký je cíl náletu. 

Poté následovala večeře a nástup do letounů. V 21:10 byla 

vypálena zelená světlice pro 2. vlnu, která letěla jako první, 

poněvadž její trasa byla delší. Bohužel Lancaster AJ-Q F/Lt 

McCartyho byl neschopen pro poruchu hydrauliky a proto byl 

odstaven. Osádka přesedla do záložního AJ-T a přitom se F/Lt 

McCarthymu rozbalil padák. Takže se čekalo, až dorazí náhradní. 

V 21:29 hod odstartoval F/Lt Munro a dále F/Lt Barlow, 

P/O Byers, P/O Rice. 

Ve 21:39 startovala první vlna: první roj W/Cdr Gibson, F/Lt Hopgood , F/Lt Martin, druhý roj S/Ldr Young, F/Lt Maltby, 

F/Lt Shannon a třetí roj F/Lt Maudslay, F/Lt Astell, F/lt Knigt a jako poslední z druhé vlny F/Lt McCarthy v 22.01 se 

záložním letounem. 

Trasa letu; 

Třetí vlna se zvedla do vzduchu 17. května od 00:09 do 00:15 hod, a to v pořadí P/O Ottley, P/O Burpee, F/Sgt 

Towsend, F/Sgt Brown a jako úplně poslední F/Sgt Anderson. Přesně v 23:00 začaly první potíže. Letoun F/Lt Munroa 

dostal při přeletu ostrova Texel zásah od flaku, který kompletně vyřadil radiokomunikaci, a to jak vnitřní tak vnější, a 

po pěti minutách letu byl nucen otočit nazpět do Scamptonu, kde dosedl v 00:36 hod. V ten samý okamžik sklesal P/ 

O Rice do výšky 18 m podle světlometů, když v tom se ozvala rána a letoun se dotkl vodní hladiny. Světlomety byly 

špatně seřízeny. Pilot prudce přitáhl a začal stoupat, nicméně bomba se nárazem utrhla, zmizela a zadní střelec Sgt. 

Burns se málem utopil. Letoun otočil zpět a v Scamptonu dosedl v 00:47 hod. V tutéž dobu letoun F/Lt Barlowa narazil 

u Haldernu (Nizozemí) do drátů elektrického vedení a zřítil se. Z osádky nepřežil nikdo. O minutu později byla flakem 

doslova smetena z oblohy i osádka P/O Byerse. Takže z druhé vlny pokračoval již jenom F/Lt McCarthy, který 

startoval později a tudíž neletěl ve skupině. V 00:15 se odchýlil od kursu i F/Lt Astell (z 1. vlny) a byl sestřelen nad 

Dorstenem. Ani z této osádky nepřežil nikdo. 

Během hodiny bylo tedy flakem sestřeleno či poškozeno pět letadel, přičemž z druhé vlny pokračoval jen jeden letoun. 

Ostatní letouny pokračovaly dále a když otočily kurs jih, za 10 minut se ocitly nad Möhne. 

48



Po příletu nad Möhne vytvořily široký okruh a W/Cdr Gibson se v 00:28 hodin ponořil do výšky 18 m a počal provádět 

přiblížení kolmo na hráz. Jakmile nasadili na kurs, spustila protiletadlová palba, kterou začal tlumit přední střelec ze 

svého dvojčete. W/Cdr Gibson držel kurs a P/O Spafford odhodil bombu ve vzdálenosti 412 m. Poté letoun přešel do 

prudkého stoupání a zadní střelec kropil pozice flaku svým čtyřčetem. W/Cdr Gibson prudce otočil do protikursu a sledoval 

práci bomby. Ta vybuchla těsně vedle hráze a vyhodila sloup vody do výše asi 300 m. Vlny se začaly přelévat přes 

korunu hráze, ale to bylo vše. Hráz dosud odolávala. Jako další šel do útoku v 00:32 hodin F/Lt Hopgood, nasadil kurs a 

výšku a blížil se k hrázi. Bylo vidět, jak reflektory kloužou po hladině, až se spojily. V tu chvíli se proti nim zvedla hradba 

oceli od flaku. Najednou se na levém křídle objevil oheň, který se neustále zvětšoval. V tu chvíli byl zasažen zřejmě i 

bombometčík a snažil se bombu odhodit, ale bylo již pozdě. Bomba přeskočila hráz a dopadla na elektrárnu, která stála 

pod hrází. 

Ohromný výbuch zasáhl i letoun F/Lt Hopgooda, který se snažil stoupat. Vzápětí se ulomilo levé křídlo a letoun se zřítil 

asi 6 km za elektrárnou na pole. Z osádky se zachránil radiooperátor F/Sgt Fraser a zadní střelec F/O Burcher, kteří se 

stali válečnými zajatci. Další na řadě byl F/Lt Martin, který začal nalétával na hráz, přičemž W/Cdr Gibson létal rovnoběžně 

s hrází a poutal na sebe část flaku. Ač byl letoun F/Lt Martina zasažen do křídla, bombu úspěšně shodil, ale ta 

byla “krátká”, a tak hráz opět odolala. Pak nastupuje do útoku S/Ldr Young, přičemž u hráze létal W/Cdr Gibson a F/Lt 

Martin a nadále zaměstnávali flak, takže S/Ldr Young měl relativní klid pro přesný odhoz. Ten šanci využil a bomba vybuchla 

u hráze. I přes přesný zásah hráz nadále stála. (Letoun S/Ldr Younga byl sestřelen na cestě zpět v 02:58 hodin 

nad holandským pobřežím, sedl nouzově do moře. Nikdo nepřežil.) W/Cdr Gibson povolal do útoku F/Lt Maltbyho. 

I jeho útok byl přesný a poté, co voda opadla, uviděli letci, že hráz je konečně protržena. Otvorem 90 x 90m se začal 

valit ohromný vodopád, zaplavující údolí pod přehradou. V 00:52 byl vyslán kód “NIGGER”, který byl zachycen i ve 

vzdálené Anglii. A/M Harris, A/V/M Cochrane i dr Wallis propukli v jásot, nemožné se podařilo. 

Přehrada Möhne po útoku. Na březích je patrný úbytek vody. Elektrárna stojící pod hrází zcela zmizela. 

Poté W/Cdr Gibson povolal zbytek 1. vlny k útoku na Eder. Údolí přehrady bylo již pomalu zaléváno mlhou a chvíli trvalo, 

než bylo identifikováno. Jako první zaútočil F/Lt Shannon, a i když piloty neobtěžoval žádný flak, přiblížení bylo dosti 

obtížné. F/Lt Shannon provedl čtyři pokusy, přičemž žádný nebyl dost dobrý. Přece jen údolí bylo hluboké a na klidu 

nepřidala ani mlha. 

Údolí Ederu v současné době. 

49



Když W/Cdr Gibson viděl tyto marné útoky, F/Lt Shannona odvolal , aby poodlétl a trochu se zkoncentroval. Mezitím 

se k útoku připravil F/Lt Maudslay. Ten provedl jedno neúspěšné přiblížení, ale při druhém již bombu odhodil. Měl 

ale smůlu. Buď letěli velkou rychlostí či odhodili pozdě, ale v každém případě bomba narazila do koruny nad vodou a 

vybuchla. V záři exploze byl spatřen letoun F/Lt Maudslaye přímo nad epicentrem výbuchu. Letoun pomalu otočil a 

letěl zpět do Anglie. Bohužel nedoletěl a byl sestřelen flakem v 02:35 nad Emmerichem. Celá posádka zahynula. 

F/Lt Shannon opakoval nálet a napoprvé odhodil. Zásah byl tentokrát přesný, 

ale kromě rozbouřené vodní hladiny se nic nestalo. Poslední letoun s bombou 

na palubě byl Lancaster F/Lt Knigta. Ten, dirigován W/Cdr Gibsonem, provedl 

perfektní přiblížení i odhoz. Po tomto útoku hráz nevydržela a provalila se. Poté 

mohl být v 01:52 hodin odeslán kód “DINGHY” a zbylé letouny se otočily zpět do 

Anglie, kde úspěšně přistály. 

Poškozená přehrada Eder 

ráno po útoku. 

Vlevo letecký snímek, 

vpravo čelní pohled na 

proraženou stěnu 

Mezitím F/Lt McCarthy, jediný z druhé vlny, dolétl k Sorpe. Ta byla zalitá mlhou tak, že trvalo téměř deset minut, než 

byl cíl pozitivně identifikován. F/Lt McCarthy nasadil letoun do útoku v 00:46 hodin a již na první pokus trefil přesně. 

Bohužel to bylo málo a Sorpe žádnou újmu neutrpěla. Zatímco se první vlna blížila k cíli, v Scamptonu odstartovala v 

00:09–00:15 třetí vlna tvořená osádkami P/O Ottley, P/O Burpee, F/Sgt Towsend, F/Sgt Brown a F/Sgt Anderson. Již v 

02:00 byl nad letištěm Gilze-Rijen sestřelen letoun P/O Burpeeho V této výšce neměl nikdo šanci na přežití. V 02:35 

hodin byl nedaleko Hammu sestřelen i letoun P/O Ottleye. Tento sestřel zpozoroval W/Cdr Gibson, který už letěl nazpět 

do Scamptonu. Jediný, kdo přežil, byl zadní střelec Sgt Tees, jenž 

se stal válečným zajatcem. Zbylé letouny pokračovaly k cílům. 

Vlevo přehrada Sorpe na soudobém leteckém snímku, vpravo na průzkumné 

fotografii po náletu 

Letoun F/Sgt Browna byl nasměrován na Sorpe. Nebyla téměř k nalezení 

pro mlhu, ale pak se na chvíli rozpustila a bylo možno útočit. Povedlo 

se mu to až na osmý pokus v 03:41hod, ale bomba nebyla dostatečně přesná, aby hráz protrhla. Další letoun F/Sgt 

Towsenda byl nasměrován na Lister, ale kvůli mlze byl cíl zaměněn za přehradu Schwelme. Po třetím pokusu byl v 

03:14 odhoz přesný, avšak hráz byla pouze poškozena. 

Poslední letoun F/Sgt Andersona byl směrován na Sorpe, která však byla už zase zahalena mlhou natolik, že nebyla 

nalezena. Proto se F/Sgt Anderson otočil i s bombou zpět do Anglie. 

Během této doby začaly v Scamptonu přistávat letouny první vlny. Jako prvý v 03:11 F/Lt Maltby, v 03:19 F/Lt Martin, 

50


03:23 F/Lt McCarthy, 04:06 F/Lt Shannon, 04:15 W/Cdr Gibson, 04:20 F/lt Knigt, o hodinu později F/ 

Sgt Brown, F/Sgt Anderson a jako poslední téměř za rozbřesku v 06:15 hodin F/Sgt Towsend. 

Závěrem 

Úspěch mise byl vykoupen vysokou cenou – 53 mužů zahynulo a 3 padli do zajetí. 17. května se tedy 

ve Scamptonu sešlo 84 přeživších členů osádek a 11 letounů z původních 133 mužů osádek a 19 letounů 

. Nevrátilo se 56 mužů, 1 letoun se vrátil předčasně a sestřeleno bylo 7 letounů, tedy 42 %. 

Tuto vysokou cenu vykoupily škody, napáchané pouhými 19 letouny německému průmyslu. 330 milionů 

kubických metrů vody zaplavilo vše do vzdálenosti 80 km. Byly strženy důležité mosty, zaplaveny 

doly, města, továrny i vojenské objekty, narušena dodávka vody a plynu. Zničeno bylo 125 továren, 

odplaveno 3 000 ha orné půdy, 25 silničních a železničních mostů strženo a 21 těžce poškozeno, utonulo 

přes 6 500 hospodářských zvířat a 1 294 osob. Některé statistiky uváděly toto číslo jako německé 

oběti, ale je prokázáno, že z toho bylo 750 zajatců a válečně nasazených. Jeden pracovní tábor byl 

přímo pod přehradou Eder, 526 obětí si povodeň vyžádala v táboře nucených prací pod přehradou 


Památník obětem povodňové vlny, Neheim 

Möhne v městečku Neheim-Hüsten, kde byly nasazeny ruské ženy. Započítejme i dlouhodobou ztrátu produkce asi 

100 000 dělníků na několik měsíců. 

Po náletu Němci přehrady opravili a zabezpečili proti dalším vzdušným útokům, ale to již bylo pozdě. Na přehrady už 

nikdy zaútočeno nebylo. 

Při tomto náletu byl také poprvé nevědomky použit systém tzv. „Master Bomber“, což znamenalo, že jeden člověk 

dirigoval celý nálet a určoval, co kdo má dělat. Tento princip byl rozvíjen a do konce války byl efektivně rozpracován 

do detailů a využit. (viz nálet na |Peenemünde). Však také němečtí noční stíhači dělali vše pro to, aby takového 

„ceremoniáře“ sestřelili co nejdříve. 

Dne 28. května vyšel rozkaz, kde byli vyznamenáni účastníci náletu: 

1x Victoria Cross (VC) 

5x Distinguished Service Order (DSO) 

14x Distinguished Flying Cross (DFC) 

W/Cdr GIBSON Guy Penrose DFC, DSO & bar 

F/Lt MARTIN Harold B. M. DFC 

F/Lt MALTBY David John DFC 

F/Lt SHANNON David John DFC 

F/Lt McCARTHY Joseph Charles DFC 

F/Lt KNIGHT Leslie Gordon 

F/Lt HUTCHISON Robert Edward George DFC 

F/Lt HAY Robert Claude DFC 

F/Lt LEGGO Jack Frederic DFC 

51


F/O GOODALE Brian DFC 

F/O WALKER Daniel Revie DFC 

P/O SPAFFORD Frederick Michael DFM 

P/O TAERUM Torger Harlo 

F/Lt TREVOR-Roper Richard Algernon Dacre DFM 

F/O CHAMBERS Leonard 

P/O FORT John 

P/O BUCKLEY Jack 

F/O HOBDAY Harold Sidney 

P/O HOWARD Cecil Lancelot 

F/O JOHNSON Edward Cuthbert 

12x Distinguished Flying Medal (DFM) Sgt PULFORD John 

F/Sgt DEERING George Andrew 

F/Sgt SIMPSON Thomas “Tammy” Drayton 

F/Sgt SUMPTER Leonard Joseph 

F/Sgt McLEAN Donald Arthur 

Sgt JOHNSON George Leonard 

F/Sgt CHALMERS George Alexander 

Sgt FRANKLIN Charles Ernest 

Sgt WEBB Douglas Edward 

Sgt WILKINSON Raymond 

Sgt HEAL Dudley Percy 

Sgt OANCIA Stefan 

2x Conspicous Gallantry Medal (CGM) F/Sgt BROWN Kenneth William 

F/Sgt TOWSEND William Clifford DFM 


52


Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek 

1. vlna náletu, místo určení Möhne a Eder 

53



1. vlna náletu, místo určení Möhne a Eder - pokračování 

54



2. vlna náletu, místo určení primární Sorpe, sekundární Enerpe, Lister, Diemel 

55



3. vlna náletu, záloha 1. a 2. vlny 

56



Poprvé publikované fotografie všech 133 mužů, kteří se 17. 5. 1943 zúčastnili obtížného a odvážného útoku na německé přehrady 

v Porúří 

Dambusters 

Publikováno 28. srpna 2013 v Daily Mail Reporter, snímky byly sestaveny společností BBC 

HORNÍ ŘADA (zleva doprava) 

Posádka AJ-G: Guy Gibson, GB pilot, velitel; Torger Taerum, CAN navigátor; John Pulford, GB palubní inženýr; Frederick 

Spafford, AUS bombometčík; Robert Hutchison, GB radista; Andrew Deering, CAN přední střelec; Richard Trevor-Roper, GB 

zadní střelec. 

Posádka AJ-M: John Hopgood, GB pilot; Ken Earnshaw, CAN navigátor; James Fraser, CAN bombometčík; Charles Brennan, GB 

palubní inženýr; John Minchin, GB radista; George Gregory, GB přední střelec; Anthony Burcher, AUS zadní střelec. 

DRUHÁ ŘADA 

Posádka AJ-P: Harold Martin, AUS pilot; Jack Leggo, AUS navigátor; Robert Hay, AUS bombometčík; Ivan Whittaker, GB palubní 

inženýr; Leonard Chambers, NZ radista; Bertie Towner Foxlee, AUS přední střelec; Thomas Simpson, AUS zadní střelec. 

Posádka AJ-A: Henry Young, GB pilot; Charles Roberts, GB navigátor; Vincent MacCausland, CAN bombometčík; David Horsfall, 

GB palubní inženýr; Lawrence Nichols, GB radista; Gordon Yeo, GB přední střelec; Wilfred Ibbotson, GB 

Posádka AJ-J: David Maltby, GB pilot; Vivian Nicholson, GB navigátor; John Fort, GB bombometčík. 

TŘETÍ ŘADA 

Posádka AJ-J: (pokr.): William Hatton, GB palubní inženýr; Anthony Stone, GB radista; Victor Hill, GB přední střelec; Harold 

Simmonds, GB zadní střelec. 

Posádka AJ-L: David Shannon, AUS pilot; Robert Henderson, GB palubní inženýr; Daniel Walker, CAN navigátor; Brian Goodale, 

GB radista; Leonard Sumpter, GB bombometčík; Brian Jagger, GB přední střelec; Jack Buckley, GB zadní střelec. 

Posádka AJ-Z: Henry Maudslay, GB pilot; John Marriott, GB palubní inženýr; Robert Urquhart, CAN navigátor; Alan Cottam, CAN 

radista; Michael Fuller, GB bombometčík; William Tytherleigh, GB přední střelec. 

ČTVRTÁ ŘADA 

Posádka AJ-Z: (pokr.): Norman Burrows, GB zadní střelec. 

Posádka AJ-B: William Astell, GB pilot; John Kinnear, GB palubní inženýr; Floyd Wile, CAN navigátor; Abram Garshowitz, CAN 

radista; Donald Hopkinson, GB bombometčík; Francis Garbas, CAN přední střelec; Richard Bolitho, GB zadní střelec. 

Posádka AJ-N: Leslie Knight, AUS pilot; Raymond Grayston, GB palubní inženýr; Harold Hobday, GB navigátor; Robert Kellow, 

AUS radista; Edward Johnson, GB bombometčík; Frederick Sutherland, CAN přední střelec; Harry O'Brien, CAN zadní střelec. 

Posádka AJ-E: Robert Barlow, AUS pilot, Samuel Whillis, GB palubní inženýr. 

pokračování 

57



Poprvé publikované fotografie všech 133 mužů, kteří se 17. 5. 1943 zúčastnili obtížného a odvážného útoku na německé přehrady 

v Porúří - pokračování 

Dambusters 

Publikováno 28. srpna 2013 v Daily Mail Reporter, snímky byly sestaveny společností BBC 

PÁTÁ ŘADA 

Posádka AJ -E: ( pokr. ) : Phillip Burgess, GB navigátor; Charles Williams, USA radista; Alan Gillespie, GB bombometčík; Harvey 

Glinz , CAN přední střelec; Jack Liddell , GB zadní střelec . 

Posádka AJ- W: John Munro , NZ pilot; Frank Appleby, GB palubní inženýr; Grant Rumbles, GB navigátor; Percy Pigeon, CAN 

radista; James Clay, GB bombometčík; William Howarth, GB přední střelec; Harvey Weeks, CAN zadní střelec. 

Posádka AJ- K: Vernon Byers, CAN pilot; Alistair Taylor, GB palubní inženýr; James Warner, GB navigátor; John Wilkinson, GB 

radista; Arthur Whitaker, GB bombometčík . 

ŠESTÁ ŘADA 

Posádka AJ-K: (pokr.): Charles Jarvie, GB přední střelec; Jakub McDowell, CAN zadní střelec. 

Posádka AJ-H: Geoffrey Rice, GB pilot; Edward Smith, GB palubní inženýr; Richard MacFarlane, GB navigátor; Chester Gowrie, 

CAN radista; John Thrasher, CAN bombometčík; Thomas Maynard, GB přední střelec; Stephen Burns, GB zadní Gunner. 

Posádka AJ-T: Joseph McCarthy, US pilot; William Radcliffe, CAN palubní inženýr; Donald Maclean, CAN navigátor; Leonard 

Eaton, GB radista; George Johnson, GB bombometčík; Ronald Batson, GB přední střelec; David Rodger, CAN zadní střelec. 

Posádka AJ-C: Warren Otley, GB pilot; 

SEDMÁ ŘADA 

Posádka AJ-C: (pokr.): Ronald Marsden, GB palubní inženýr; Jack Barrett, GB navigátor; Jack Guterman, GB radista; Thomas 

Johnston, GB bombometčík; Harry Strange, GB přední střelec; Frank Tees, GB zadní střelec. 

Posádka AJ-S: Lewis Burpee, CAN pilot; Guy Pegler, GB palubní inženýr; Thomas Jaye, GB navigátor; Leonard Weller, GB radista; 

James Arthur, CAN bombometčík; William Long, GB přední střelec; Joseph Brady, CAN zadní střelec. 

Posádka AJ-F: Kenneth Brown, CAN pilot; Harry Feneron, GB palubní inženýr; Dudley Heal, GB navigátor; Harry Hewstone, GB 

radista. 

SPODNÍ ŘADA 

Posádka AJ-F: (pokrační): Stefan Oancia, CAN bombometčík; Daniel Allatson, GB přední střelec; Grant MacDonald, CAN zadní 

střelec. 

Posádka AJ-O: William Townsend, GB pilot; Dennis Powell, GB palubní inženýr; Cecil Howard, USA navigátor; George Chalmers, 

GB radista; Charles Franklin, GB bombometčík; Douglas Webb, GB přední střelec; Raymond Wilkinson, GB zadní střelec. 

Posádka AJ-Y: Cyril Anderson, GB pilot; Robert Paterson, GB palubní inženýr; John Nugent, GB navigátor; William Bickle, GB 

radista; John Green, GB bombometčík; Eric Ewan, GB přední střelec; Arthur Buck, GB zadní střelec. 

58


Bořitelé hrází (Dambusters) - několik závěrečných zajímavostí 

Přehrada Möhne - tabule s dokumentární fotografií údolí pod přehradou z roku 1925... 

… je zde zobrazena hydroelektrárna, která po útoku britských bombardérů a po protržení hráze úplně zmizela. 

Zajímavý autentický nákres - rozmístění protitorpédových 

sítí před přehradou Eder 

Německý náčrt směru náletu Lancasterů na Eder - vytvořeno v 

rámci svědeckých výpovědí po náletu 

Naše rekonstrukce směru náletu na přehradu Eder 

KONEC 

59


Německo 2013 

Background kontroluje Spolkovou republiku Německo 

Bří Filáčkové 

knižnice Background, svazek č. 11 

©pif studio 2013 

www.background.webnode.cz 

60

AUDIT

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?