Objektivem - Ministerstvo obrany

• Jak se vám za poslední rok změnil
život?
Samozřejmě zásadně. Už když jsem
byl ve funkci hlavního praporčíka AČR,
tak jsem hodně cestoval. Navštěvoval
jsem vojenské jednotky, zahraniční velitelství
a vojáky v misích, ale na této funkci to
dostalo úplně jinou dimenzi. Takže moje
cesta do Německa na toto sympozium
hlavních praporčíků NATO, kde se nyní
nacházíme, je již osmadvacátým letem
přes oceán od 9. května 2007, kdy jsem
přicestoval do USA ujmout se funkce hlavního
praporčíka na Velitelství NATO pro
transformaci. Za posledních dvanáct měsíců
jsem strávil mnoho hodin a dní v letadlech
a dost zásadně mi to změnilo práci
a život. Mnoho lidí mi připomíná, že můj
předchůdce tolik nelétal a dokonce vůbec
nedoprovázel velitele na jeho služebních
cestách. Hned po příchodu na toto velitelství
jsem se na tom s velitelem domluvil
a navštívil s ním řadu zemí, kde jsem si
myslel, že budu prospěšný. Nezakrývám,
že to ze začátku u některých lidí na velitelství
vzbuzovalo velký údiv.
• Proč jste zvolil tento odlišný
přístup?
Důvod byl prostý. Na národní pozici
hlavního praporčíka jsem cítil, co mi
VRCHOL v kariéře
Text: Jan ZEMAN
Foto: Jiří HOKŮV a archiv šprap. Luďka Kolesy
Nejvyšší praporčickou funkci na Velitelství NATO
pro transformaci, které sídlí na americké námořní základně
v Norfolku, zastává poprvé v jeho historii „neameričan“
a navíc suchozemec štábní praporčík Luděk Kolesa.
Za velmi krátkou dobu si zde získal respekt podřízených
a uznání nadřízených.
Na začátku minulého roku vyhrál výběrové
řízení na pozici hlavního praporčíka Velitelství
NATO pro transformaci šprap. Luděk Kolesa
z NATO chybí, a teď se to snažím napravovat.
Inicioval jsem třeba užší spolupráci
hlavních praporčíků působících
na nejdůležitějších velitelstvích NATO,
kdy spolu řešíme různé záležitosti týkající
se třeba vzdělávacích kurzů, rozvojového
programu pro poddůstojníky a praporčíky
NATO nebo diskutujeme o jejich
postavení na aliančních velitelstvích,
kde opět probíhá transformace, změny
struktur a snižování počtů.
• Jak bylo náročné si na tomto
velitelství se silnou námořní tradicí
vybudovat svoji pozici a získat
respekt kolegů?
Ze začátku se mi skutečně zdálo,
že příslušníci amerického námořnictva,
kteří tvoří většinu personálu v mé pod-
řízenosti, vnímají moji přítomnost ne-
gativně. Říkal jsem jim, že se s tím mu-
sejí smířit,
protože třeba ani v příštích
padesáti letech nebude na této funkci
americký
námořník. Vysvětloval jsem
jim, že o námořnictvu nic nevím, jsem
suchozemec, ale když mi pomohou,
abych do této problematiky nahlédnul,
bude to prospěšné pro všechny. Později
jsem se začal účastnit například jednání
praporčické komise řešící přestupky
námořníků. Je to o tom, že když někdo
z poddůstojnického nebo praporčického
sboru udělá chybu, tak si ho pozvou
jeho nadřízení praporčíci a celou kauzu
s ním proberou. Pochopitelně ho nejprve
pořádně vyděsí a teprve pak s ním procházejí
celou událost. Podle toho, co jim
říká a jakou má za sebou kariéru, doporučí
veliteli nejvhodnější řešení. Mohou
se za něj zaručit, že nic takového už
neudělá, a hříšník může vyjít bez trestu,
nebo se ukáže, že to je nenapravitelný
lotr, a pak dostane pořádně za uši. Stejně
tak se účastním i jednání povyšovací
komise pro poddůstojníky a praporčíky
U. S. Navy na našem velitelství, kdykoliv
mi to čas dovolí, různých ceremoniálů
a navštívil jsem už i pár válečných plavidel.
Myslím si, že se mi tak podařilo překlenout
ten počáteční odstup. Ostatně,
nic jiného mi nezbývá, vždyť i moje asistentka
je příslušnice U. S. Navy.
• Rok působíte na Velitelství NATO
pro transformaci. Jak se s tímto
nadhledem díváte na systém
vedoucích a vrchních praporčíků,
který jste v Armádě České republiky
budoval?
Lidem v České republice se často zdá,
že se nic nemění a vše se hýbe jen velmi
pomalu. Mám ale nyní šanci se na to
dívat z jiného úhlu pohledu a díky své
vysoké pozici vidím i do ostatních zemí.
Zjišťuji, že změna, kterou jsme v uplynulých
letech udělali, je naprosto zásadní.
Nyní si to tolik neuvědomujeme. Možná
to byl v počátku velký skok, ale jak jsme
si zvykli na velké změny, tak nám ty
další a menší kroky už připadají pomalé.
Někdy se mi ale zdá, že se otáčíme
a děláme kroky opačným směrem, než
je dělají ostatní.
• Co máte na mysli?
Tím, že jsem ve Spojených státech,
tak se dostávám k informacím, ke kterým
bych z domova asi neměl přístup. Nejde
o nějaké tajné údaje, jen se prostě některé
věci u nás nedočtete. Americké námořnictvo
například ustoupilo od požadavku,
aby jejich vojáci na úrovni OR-9,
což jsou v našem případě štábní praporčíci,
měli bakalářské vzdělání. Vzdělání
je samozřejmě bezvadná věc, ale když
se tito lidé zabývají studiem, nemají
čas na to ostatní. Nemohou se naplno
věnovat své funkci a práci nebo se studium
komplikuje intenzivním nasazováním
do operací. V Česku jsme udělali
pravý opak než Američané. Rozkazem
ministryně obrany jsme tento požadavek
zavedli. Nechci domýšlet, co by to mohlo
způsobit. Při tvorbě tohoto systému nám
totiž šlo právě o to, aby funkce vrchních
praporčíků byly postaveny především
na zkušenostech z jednotek, vojenském
vzdělání a kurzech. Tak, jako to funguje
a osvědčilo se to v západních armádách.
Bakalářské vzdělání je dobré, pokud
jde o obor, který s touto funkcí souvisí.
Nemělo by to být jakékoliv bakalářské
vzdělání a nesmí být zásadní podmínkou
k povýšení do nejvyšší praporčické
hodnosti, ale případně pomocným kritériem
přinášejícím plusové body.
• Nyní uplynul rok vašeho působení
na tomto aliančním velitelství.
Uvažujete o tom, co budete dělat
za dva roky, až zde vaše mise
skončí?
Na to se mě ptá hodně lidí. Zatím
vidím jedinou možnost, že až se vrátím,
tak odejdu do zálohy. Počítal jsem
s tím, že moje vojenská kariéra skončí
už na funkci hlavního praporčíka AČR
a byl jsem s tím smířen už v okamžiku,
kdy jsem funkci před lety přijal. Myslel
jsem si, že by to měl být vrchol kariéry.
Potvrdilo se mi to i později, když jsem
jednal s Nizozemci, kteří mi říkali, že jejich
první hlavní praporčík ozbrojených
sil se později stal důstojníkem. Povýšili
jej do hodnosti majora, což vzbudilo velmi
negativní reakce v praporčickém sboru,
když se jejich bývalý šéf stal jedním
z tisíce důstojníků. Na základě toho to
jejich náčelník Generálního štábu zakázal
a už se to nesmí opakovat. Od začátku
jsem byl smířen s tím, že poté, co
opustím funkci hlavního praporčíka, tak
odejdu do zálohy. Postup na tuto funkci
ve strukturách NATO byl nečekaným
dalším stupněm mé kariéry. Snad jediná
šance by byla, kdyby se celý systém
funkcí vedoucích a vrchních praporčíků
nějak rozpadl a náčelník Generálního
štábu mi řekl: „Pojď zpátky a pomoz
nám to znovu postavit na nohy.“ Takovou
situaci si ale vůbec nepřipouštím, nevidím
důvod, proč by se cokoliv takového
mělo stát. Ale třeba existují záměry, co
se mnou, o nichž nemám zatím tušení.
4 5