Objektivem - Ministerstvo obrany

Jaroslav Šišpera létal
u 311. bombardovací
perutě, později
u aerolinek,
nakonec ale skončil
v komunistickém
kriminále
BOJOVNÍCI
PROTI TOTALITĚ
S využitím materiálů Post Bellum
připravil: Vladimír MAREK
Foto: archiv Post Bellum
Většina kluků nejspíš touží
létat. Málokomu se ale
tento dětský sen podaří
dotáhnout do konce.
Jaroslav Šišpera měl
neuvěřitelné štěstí.
K 311. československé
peruti ho během druhé
světové války přivedla
vlastně náhoda.
Letcem z vůle osudu
Když 10. května 1940 napadlo
Německo Francii, sloužil Jaroslav Šišpera
ve spojovací rotě druhého československého
pluku. Měl za sebou poddůstojnickou
školu, s jednotkou zažil chaotické
ústupové boje na frontě. „Neměli jsme
v podstatě žádný spojovací materiál,
a tak jsme dělali jakési kurýry na kolech.
Na nádraží jednoho městečka v jižní
Francii mi ale kolo někdo ukradl,“ vzpomínal
později Jaroslav Šišpera. „Vlakem
jsem se dostal do Montpelier a odtud pak
do Agde. Tam ale již nikdo nebyl, jenom
čeští letci. A tak jsem dostal modrou leteckou
uniformu a společně s nimi jsem
cestoval po moři až do Liverpoolu.“
V tomto okamžiku Jaroslav Šišpera
ještě netušil, že začíná jeho nová životní
dráha. Že s letectvem od tohoto okamžiku
spojí svůj osud prakticky na celý život.
Jaroslav Šišpera se narodil 9. dubna
1920 v Milokošti poblíž Veselí
nad Moravou. V nedalekém Uherském
Ostrohu absolvoval měšťanku. Když
Němci obsadili zbytek republiky a vytvořili
protektorát Čechy a Morava, čekalo
ho pracovní nasazení v Kielu. Stavěl tam
pro Němce kasárna. Jednoho dne si ale
řekl, že to tak dál nejde a společně s kamarády
6. prosince 1939 přešel slovenské
hranice. Dostal se až do Budapešti,
kde se přihlásil na francouzském velvyslanectví.
S dalšími šesti českými
• Jaroslav Šišpera
se od spojařiny dostal
postupně až na místo
telegrafisty a navigátora
letounu.
• V roce 1941 se oženil
s Angličankou. Manželka mu
porodila tři děti.
• V padesátých letech minulého
století ho podobně jako řadu
dalších vojáků ze západní
fronty čekal komunistický
kriminál.
důstojníky převážně z Hlavního štábu
ho zařadili do polské jednotky a převedli
je přes Drávu do Jugoslávie.
„V Koprevnici se nás ujal starosta, který
studoval v Praze. Za manželku měl
Češku, moc dobře se o nás postaral,“
vybavuje si po letech Jaroslav Šišpera.
Přes Záhřeb, Bělehrad, Řecko, Turecko
a Bejrút se dostali do Marseille. V lednu
1940 pak ukončil celou anabázi
v Agde, kde vstoupil do československé
zahraniční armády.
TŘI ŠIŠPEROVÉ VE VÁLCE
Když dorazil společně s letci do Velké
Británie, umístili je na polní letiště
v East Wrethamu. Důstojníci byli ubytováni
ve zdejším zámečku, mužstvo
pak v dřevěných barácích. Šišpera dělal
pozemního telegrafi stu na zaměřovací
stanici zdejšího letiště. V té době
se také oženil. Vzal si Angličanku a bydlel
ve městě.
Po redislokaci do Severního Irska působil
Šišpera jako údržbář radiokomunikačního
zařízení. Později prošel rádiovým
a střeleckým výcvikem a začal
létat. Z rodiny nebyl jediný, kdo se ocitl
uprostřed bojů druhé světové války.
Jeho strýc byl zařazen na velitelství letectva
v Londýně. O devět let starší bratr
odešel už před válkou do USA. Bojoval
v Barmě a dalších jihoasijských zemích.
Když Jaroslav Šišpera prodělával
na Bahamách přeškolení z welingtonu
na liberatory, setkal se na americkém
kontinentu se strýcem a švagrovou.
Po návratu do Skotska na základnu
Tain hlídala jejich peruť přístup
na Severní moře. „Létalo se za každého
počasí. Jednou náš navigátor nevěděl,
kde jsme. Prostě zakufroval. Měli jsme
víc štěstí než rozumu, když
jsme konečně našli letiště,
bylo v nádrži benzinu
tak akorát do zapalovače,“
vyprávěl Jaroslav Šišpera.
„Velitel pak už nechtěl
s
tímto navigátorem létat,
a
tak jsme dostali jiného.
Ten byl mnohem lepší, vydržel
u nás až do konce.“
V KRIMINÁLE BYLI
OPOROU
Po válce se Šišpera
ještě nějakou dobu vracel
do Británie. Až do konce
roku 1945 jeho letoun
přepravoval naše
vojáky z Anglie zpět
do vlasti. Teprve pak
se rozešel s armádou a nastoupil
jako radista a navigátor
k Československým
aeroliniím. Pracoval zde
až do roku 1950. Tehdy
ve známé akci uletělo několik
letounů s bývalými
letci RAF na Západ. A tak všichni, kdo
neměli ten správný kádrový profi l, museli
okamžitě odejít. Za těchto okolností
Šišperu v Československu již nic nedrželo.
S dalšími „zápaďáky“ se domluvili,
že se vrátí zpět do Velké Británie.
Ofi ciální cestou to ale samozřejmě
nešlo, a tak se rozhodli, že utečou.
Dřív než to ale stačili uskutečnit, prozradil
je konfi dent. Společně s dalšími
fronťáky ze Západu Šedou, Schořem,
Nedělkou a Holodou ho zatkli a odsoudili
na jedenáct let. „Byli jsme na tom
hůře než kriminální zločinci. Snažili
se je od nás izolovat, tvrdili, že je kazíme.
Přesto se ale kolem nás vytvářely
další skupinky vězňů. Tím, že jsme drželi
pohromadě, byli jsme pro ně oporou,“
upozorňoval Jaroslav Šišpera.
Postupně prošel Horním Slavkovem,
Jáchymovem, Pankrácí, věznicí
na Borech a Leopoldovem. Po šesti letech
a třech měsících se konečně dočkal
svobody. Přesto ještě nějaký čas pracoval
v jáchymovských dolech. Později
dělal hromosvodáře. V roce 1967 ho
rehabilitovali a mohl se vrátit zpět
do Československých aerolinií, kde pracoval
až do důchodu.
40 41