Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
ČTENÁŘ POEZIE<br />
F. X. Šalda: Jen kurvy se musí líbit, básně ne.<br />
Aleš Haman, literární historik a příležitostný<br />
kritik, vysokoškolský pedagog. Dosud<br />
působí na Filozofické fakultě Jihočeské<br />
univerzity. Napsal monografii Neruda prozaik<br />
(1968) a vydal dvě knihy literárních<br />
pojednání (Východiska a výhledy, Literatura<br />
v průsečíku pohledů), soubor literárních kritik<br />
(Prozaické surfování) a skripta z teorie literatury<br />
a dějin literární kritiky. Žije v Praze.<br />
V náhlém hnutí mysli jsem přikývl na pozvání<br />
paní redaktorky Správcové, abych přispěl do<br />
rubriky Čtenář poezie, jakkoliv jsem si byl vědom<br />
toho, na jak ošidnou půdu se pouštím.<br />
Poezie totiž nebyla až na výjimky středem<br />
mého literárněhistorického, natož kritického<br />
zájmu. Rád si přečtu verše, ale zkoumat<br />
jemné předivo jejich rytmických, zvukových,<br />
skladebných a významových vztahů jsem se<br />
odhodlal jen zřídka. Připadalo mi to vždycky<br />
buď jako pitevní zásah do složitého organismu,<br />
jenž ničí jeho jedinečnou, neopakovatelnou<br />
podobu, rozkládá ho na mechanický<br />
soubor analyzovaných prvků a usmrcuje životnost<br />
jeho tvaru, anebo jako snaha navléci<br />
na „ruku“ podávanou básníkem čtenáři rukavici<br />
ušitou z názorových předsudků, která<br />
překryje teplo živé pokožky básně chladnou<br />
kůží kritikových myšlenek. Tak jako někomu<br />
je bližší matematika a přírodověda a jinému<br />
umění a humaniora, mám zase já blíže k syžetovému<br />
básnictví, k vyprávění (i když i to<br />
je již dnes rovněž podrobeno neúprosné analýze<br />
teoretiků zabíjejících radost z příběhů).<br />
Přes mé varování mi paní redaktorka poslala<br />
šest textů s výzvou, abych si je „užil<br />
a něco si o nich začal myslet“ a teprve poté<br />
zjistil, kdo jsou jejich autoři. Je to tedy pro<br />
mne zároveň vlastně jakýsi test mé „gramotnosti“<br />
v oblasti poezie.<br />
Zrození hřbitůvku<br />
(čteme z náhrobní desky):<br />
Je to už dávno<br />
/jak dávno?/<br />
jednoho listopadového odpoledne<br />
stoletá stařenka si vyšla do polí<br />
vidím to jako dnes<br />
/ale kdo?/<br />
nebe se zatáhlo a celé odpoledne<br />
padalo listí<br />
když přešla vesnici<br />
byla už hodně stará<br />
/něco přes sto let/<br />
správně, tak si musela odpočinout<br />
na mezi mezi poli<br />
pochopitelně usnula<br />
uzlíček kostí se rozvázal<br />
kosti se vysypaly<br />
do úrodné hlíny<br />
do rána vyrostly z brázd<br />
kříže a smuteční vrby<br />
ráno jeden kos<br />
vyhrabal z hlíny ještě<br />
márnici, bílý kostelík<br />
kostelík vypálen v husitských válkách<br />
Petr Koťátko: Úvod do zoologie (Petrov 1999)<br />
Svým suchým vyprávěcím stylem mi báseň<br />
připomíná poetiku někdejšího Miroslava Holuba,<br />
zejména její intelektuální suverenitu.<br />
Dá se to postřehnout zejména při vměšování<br />
otázek a poznámek do textu, které rozrušují<br />
jeho vyprávěcí plynulost (jak dávno?, ale<br />
kdo?, něco přes sto let) a jež dodávají textu<br />
rysy vnitřního dialogu (básnický mluvčí<br />
dokonce reaguje na upřesňující poznámku<br />
o stařenčině věku (která je přitom zbytečná,<br />
protože ten už byl uveden dříve). Jako by se<br />
do poetické báje o vzniku venkovského hřbitůvku<br />
náhle vmísil cizí hlas, jenž rozrušuje<br />
svou intelektuální zvídavostí a věcností jeho<br />
naladění (totéž platí i o závěrečné pointě<br />
uzavírající text historizujícím údajem). Můžeme<br />
tedy z těchto příznaků usuzovat, že jde<br />
o básníka (jehož jméno jsem nepoznal) intelektuálně<br />
založeného, ale zároveň schopného<br />
vytvořit působivý poetický obraz.<br />
Poznání, že autorem je Petr Koťátko a jde<br />
o báseň z jeho sbírky Úvod do zoologie (1999),<br />
mne – nespecialistu v současné poezii – naplňuje<br />
jistým uspokojením, že jsem byl s to<br />
aspoň rámcově postihnout rysy básnického<br />
subjektu, ale zároveň pocitem zahanbení,<br />
že jsem nepoznal autora, jehož knížku jsem<br />
sám recenzoval.<br />
Druhý text Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře byl<br />
vybrán zřejmě z milosrdného ohledu na mou<br />
sklerózu a ve snaze, abych se příliš neblamoval<br />
před literární veřejností eventuální nejistotou<br />
o jménu autora.<br />
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!<br />
Ostatně je mi jedno s kým.<br />
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!<br />
(Chci se zas opít šampaňským.)<br />
Skromní lidé mívají štěstí.<br />
Nečiníš velkých nároků.<br />
Někdo ti pomůže nudu tvou nésti,<br />
Někdo ti hnít bude po boku.<br />
Snadno lze riskovat starosti chudé.<br />
Duše je po nich vyprahlá.<br />
Když nejhůř bude, sklenka ti zbude,<br />
Srdce se utiší znenáhla.<br />
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!<br />
Ostatně je mi jedno s kým.<br />
Chci se zas opít! Chci se zas opít!<br />
Chci se zas opít šampaňským!!!<br />
František Gellner: Spisy, díl I. (Pantheon 1926)<br />
Starý známý Gellner se tu prozrazuje svým<br />
osobitým, lehce ironickým tónem se skrytou<br />
notou melancholie a (po Macharovi zděděného)<br />
splínu, zastíraným blazeovanou nonšalantností.<br />
Tady jsem si byl od prvních veršů jistý;<br />
jen nevím, zda tenhle pijácký motiv ještě<br />
dneska působí tak provokativně, jak mohl<br />
a měl působit v době, kdy byl poprvé otištěn.<br />
Připadá mi totiž, že někteří naši mladí<br />
básníci sklonku 20. století hledali spřízněné<br />
duše mnohem spíš v dekadentech Karáskovi<br />
a Hlaváčkovi než u intelektuálních skeptiků<br />
typu Gellnerova či mladého Dyka.<br />
Co to je, mám divnej pocit<br />
Jako když na dvůr padají ořechy.<br />
Asi jako<br />
Když oraništěm běží zajíc.<br />
Pod nohama šustí tráva,<br />
Z lesa voní tabák<br />
A člověk se začíná podobat svýmu dědečkovi<br />
Něco mi říká Nic už neříkej<br />
Ivan Wernisch: Hlava na stole (Knihovna Jana<br />
Drdy 2005)<br />
Podle veršové faktury jde nepochybně<br />
o současného básníka, možná postmodernistu,<br />
jenž si libuje v uvolněné veršové<br />
výstavbě, v projevu (samo)mluvního<br />
rázu (Něco mi říká Nic už neříkej), v prozaizované<br />
obraznosti s překvapivými asociativními<br />
přeskoky (Z lesa voní tabák).<br />
Pod zdánlivě jednoduchou významovou<br />
výstavbou světa textu se však skrývá<br />
hlubší konotace pocitu neúprosného dění,<br />
v němž zraje čas (Jako když na dvůr padají<br />
ořechy) a stárnutí (Člověk se začíná podobat<br />
svýmu dědečkovi) tiše a němě ubíhajícího<br />
ve venkovském světě.<br />
Tak tedy čerstvý Wernisch; nestačil jsem<br />
ho ani zaregistrovat. Současná básnická produkce<br />
mi nezadržitelně uniká, stěží totiž při<br />
současném tempu vydávání novinek stíhám<br />
sledovat současnou prózu.<br />
Sovy<br />
Pod tisem v opuštěném kraji<br />
se drží v řadě hejno sov,<br />
jak modly patří beze slov<br />
svým rudým okem. Přemítají.<br />
Tak budou sedět pod stromy<br />
a bez hnutí až do hodiny,<br />
kdy slunce vystřídají stíny<br />
a soumrak padne na domy.<br />
Hle, mudrc podle jejich vzoru<br />
se bude chránit hlučných sporů<br />
a příliš pohyblivých gest;<br />
a piják stínů, jež jdou v kole,<br />
v tom bude vidět vlastní trest<br />
za změnu místa, změnu role.<br />
Charles Baudelaire: Květy zla (MF 1964)<br />
Překlad Vítězslav Nezval<br />
Klasická forma sonetu, pravidelný rým, průhledná,<br />
čistá a ostrá kresba uvádějící do paralely<br />
přírodu a člověka – to všechno připomíná<br />
19. století. Metafora „piják stínů“ se<br />
zdá ukazovat někam do okolí Paula Verlaina<br />
nebo některého z dalších „prokletých“ básníků,<br />
ale abstraktnost obrazu posledního<br />
trojverší by slušela i Mallarméovi. Rozhodně<br />
má ta báseň obraznou sugestivnost romantického<br />
malířství – opuštěná krajina, hejno<br />
ptáků na osamoceném stromě, nehybná sošnost<br />
živých tvorů a jejich poněkud přízračný<br />
zjev (rudé oko), ale antropomorfizující paralela<br />
(přemítají) přenáší čtenáře do světa lidí<br />
– na jedné straně odtažitých myslitelů stranících<br />
se hlučícího davu, na druhé straně „pijáků<br />
stínů“, které míjejí, milovníků jevové<br />
přítomnosti, pro něž je nehybnost a odtažitost<br />
trestem.<br />
Charles Baudelaire! Myslím ovšem, že tohle<br />
není právě báseň pro něho nejpříznačnější,<br />
i když nese některé rysy jeho básnického<br />
vidění, především smysl pro unikavou<br />
přítomnost, který z něho učinil průkopníka<br />
modernismu. Postrádám v ní však onu břitkou<br />
kontrastnost a pestrou barvitost, jaká<br />
ho spojovala do jisté míry i s básníky francouzského<br />
parnasismu, jako byl Théodore de<br />
Banville nebo Théophile Gautier. Není v té<br />
básni také tak výrazný moment baudelairovského<br />
„pařížského splínu“ ani krutá pravdivost<br />
jeho Mršiny.<br />
O poledni<br />
Do hřbetu mé slepice<br />
Praží slunce<br />
V pravidelném kolíbání<br />
Probdím s tváří<br />
V rozpáleném peří<br />
Den<br />
Ivan Acher (Liberecké listy – 1. číslo)<br />
Tento kratičký text bude asi patřit zase některému<br />
současnému autorovi. Lehce ironický<br />
a v podtextu spíše rezignující tón mi,<br />
s prominutím – literární historik se ve mně<br />
zase ozývá – připomíná verše klasika Nerudy<br />
z doby jeho mládí, které vyzdvihl kdysi už F.<br />
X. Šalda jako projev pocitu tvůrčí osobnosti,<br />
která ve svých existenčních podmínkách<br />
nenalézá možnost se realizovat: „V chladné<br />
trávě, v palných snech svých, / zas se povyválím /<br />
mysle, jak as rok zas žití / marně prozahálím.“<br />
U současného autora by ovšem přicházela<br />
v úvahu spíše rezignace na dnešní hektický<br />
hon za úspěchem a slávou, za „vyvoleností“,<br />
než aby palčivě pociťoval nemožnost zápasit<br />
o hodnoty, jaké byly pro jeho více než stoleté<br />
předky významné. Je asi pohodlnější mít nějakou<br />
tu „slepičku“, v jejímž měkkém peří lze<br />
probdít den, než se mučit pocitem nucené<br />
zbytečnosti.<br />
Jméno autora textu otištěného v 1. čísle Libereckých<br />
listů, Ivan Acher, mi ani jako vlastní<br />
jméno, ani jako pseudonym nic neříká.<br />
Nožka<br />
Nožko bílá, nožko malá,<br />
Tys mi věru udělala,<br />
S elfy ty jsi ve vrb stínu,<br />
v tymiánu, rozmarýnu<br />
skákala a tancovala.<br />
Nožko malá, nožko bílá,<br />
Koketně jsi se teď skryla,<br />
abych snil, že ve vrb stínu.<br />
V tymiánu, rozmarýnu<br />
Odpočívá z ráje Víla.<br />
foto <strong>Tvar</strong><br />
Jaroslav Vrchlický: Kniha sudiček (Kabinetní<br />
knihovna, František Šimáček 1895)<br />
Bílá nožka ze dvou strof básně pojmenované<br />
po končetině zvláště oblíbené muži<br />
u žen je evidentně výtvorem domácího<br />
parnasismu (hodná paní redaktorka zřejmě<br />
opět brala ohled na mou profesní orientaci).<br />
Tady, myslím, nelze pochybovat o tom, že<br />
jde o poezii z okruhu Jaroslava Vrchlického,<br />
ne-li o jeho vlastní produkt. Svědčí<br />
o tom zřetelně nejen celkové koketní ladění<br />
básně (parnasisté, zvláště Vrchlický<br />
sám, si rádi pohrávali s erotickými motivy),<br />
nýbrž i rekvizity, jichž při tvorbě obrazu<br />
autor používá: jakmile se v českém básnickém<br />
textu vyskytne „elf“, můžeme se vsadit,<br />
že jsme v 19. století a ve společnosti<br />
parnasistů. Lehce erotické ladění básně<br />
zároveň dosvědčuje, jak daleko se posunul<br />
literární vkus za dobu, která nás dělí<br />
od básníků druhé poloviny 19. století a jejich<br />
stylu, zejména v oblasti tak emotivně<br />
exponované, jako je erotika. Motivy obnaženého<br />
ženského těla (byť v našem případě<br />
jde jen o „nožku“) mohly tehdejší čtenáře<br />
vzrušovat (a některé – třeba Elišku Krásnohorskou<br />
– i pobuřovat); dnes však působí<br />
spíše jako prostinká nevinná hříčka.<br />
Je to samozřejmě Vrchlický, což jen potvrzuje<br />
má slova o vzdálenosti, která nás dělí<br />
od poezie vyhovující tehdejšímu dobovému<br />
vkusu. Neznamená to, že bychom v básníkově<br />
tvorbě nenašli básně, které nás mohou<br />
oslovit i dnes – ostatně naznačil to již<br />
třeba Seifertův výbor z Vrchlického básní.<br />
Nožka k nim však podle mého mínění nepatří.<br />
Chápu ji proto jako benevolenci redakce<br />
vůči „čtenáři poezie“, který se k četbě básní<br />
(zejména těch současných) dostane jen nesoustavně.<br />
Připravila Božena Správcová<br />
tvar 05/06/11
Change language