Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
zervovaný hlas na druhé straně drátu, věděla jsem, že něco<br />
musí být v nepořádku, protože máma mi jen tak pro nic za<br />
nic nevolá. Když mě kontaktuje, zřídkakdy a podle plánu,<br />
musí to mít důležité opodstatnění, vážný důvod, který ji nutí<br />
překročit křehký most spletený ze zastřených výčitek a absurdních<br />
očekávání, který jsme natáhly přes propast, jež nás<br />
odděluje. Nevíte, co mě to stojí, jak mě bolí přiznat si, že<br />
mezi mnou a mojí rodičkou není jiné pouto než vzájemná nedůvěra.<br />
A zatímco máma mluvila o sestře a vysvětlovala mi,<br />
jaké si dělá starosti, že moje sestra Ana, ta nejspolehlivější<br />
žena v domácnosti, vždycky miloučká a s perfektním chováním,<br />
v poslední době neustále brečí a hubne před očima, musela<br />
jsem si přiznat, že jsem se cítila, jako by mluvila o někom<br />
úplně cizím, protože vlastně co já vím o tom, jaká je moje<br />
sestra Ana? Skoro spolu nemluvíme a myslím si, že jsme to<br />
nedělaly ani v době, kdy jsme žily v jedné domácnosti (a to<br />
mi přijde tak tisíc let nazpátek). Nebudeme si lhát: pro ni<br />
jsem děvka. A ona pro mě domácí puťka. Na tom se zakládá<br />
naše sesterská láska. A člověka netěší mluvit o rodině, když<br />
mu brzy dojde, že nemá žádné prkno, kterého by se chytil<br />
v tomhle obecném ztroskotání rozpadlých rodin, nejistých<br />
zaměstnání, pochybných vztahů a nakaženého sexu.<br />
Ale o čem jsem to mluvila, vždycky ztratím nit, o svých<br />
gynekologických problémech, takže druhý test byl výškrab<br />
(ušetřím vás vyprávění, jak se získává vzorek tkáně z vaječníků)<br />
a tentokrát doktorka usoudila, že můj problém je „endometrióza“,<br />
to je cosi jako vrstva mrtvých buněk nebo tak<br />
něco, které se ukládají na stěnách dělohy a blokují ji. Taková<br />
endometrióza je prý jedna z hlavních příčin ženské neplodnosti,<br />
a já ani tucha. Takže mi předepsala tablety, po kterých<br />
se mi dělalo strašlivě špatně, točila se mi hlava a blinkala<br />
jsem, kudy jsem chodila, a to nemluvím o té bolesti, příšerných<br />
křečích, jako kdyby mi svírali vnitřnosti kleštěmi. Dva<br />
dny jsem se potácela ulicemi skoro po hmatu, budovy se mi<br />
rozmazávaly před zamlženýma očima a musela jsem každé<br />
tři kroky zastavovat, abych vyplivla hořkou poloprůhlednou<br />
tekutinu, které jsem měla neustále plnou pusu. A měsíčky<br />
kde nic tu nic.<br />
Při posledním testu, tom definitivním, mi přeměřili hladinu<br />
hormonů a po čtyřech týdnech analýz, sona, výškrabů,<br />
měření a dalších zásahů do mé ženské intimity, té tolikrát<br />
přepadené svatyně, došla doktorka k závěru, že mám „nadbytek<br />
testosteronu“, no to mě podržte, jak to pěkně zní. Aby<br />
vám to bylo jasné, testosteron je mužský hormon a estrogen<br />
ženský a v lidském těle, jakémkoli lidském těle se nacházejí<br />
oba. Jejich proporce určuje pohlaví. Když převažuje estrogen:<br />
holka. Když testosteron: kluk. A já, zrovna já, mám víc testosteronu,<br />
než bych měla, a proto nemám měsíčky. Kdo by to<br />
řekl, s mýma kozama a zadkem. Já, nejženštější stvoření na<br />
Zemi, a vypadá to, že mám mužské hormony navíc.<br />
A hele ta náhodička, za dva dny jsem v Kosmáči narazila<br />
na článek přesně o tom. Podle něj začali Amíci léčit skupinu<br />
žen v přechodu testosteronem, zkoušeli, jestli jim to<br />
pomůže, skoncovali s jejich klimakterickou zadýchaností<br />
a objevili, že těm paním léčeným testosteronem vyletělo<br />
libido až do stratosféry. Představuju si ty chudinky paní,<br />
nezadržitelné a hltavé, jak se vrhají na pošťáka, na mlékaře,<br />
na prodavače časopisů, na jakéhokoli chlapa, co jim<br />
přijde do cesty. Takže doktoři se vážně soustředili na zmíněný<br />
fenomén a došli k následujícím závěrům: za prvé že<br />
ženy s nadbytkem testosteronu cítí, nebo cítíme, výraznější<br />
sexuální nutkání než ty ostatní, a za druhé že jsme<br />
agresivnější a rozhodnější.<br />
Když mi bylo patnáct a mámu přestaly bavit moje záchvaty<br />
vzteku, začala mě posílat k psychologům, a nebylo<br />
jich málo. Strávila jsem svoje nejlepší léta analýzou předpokládaných<br />
příčin mých pocitů a reakcí. Přišli s verzí, že<br />
moje nezvladatelná promiskuita je jen hledání otcovské<br />
postavy. Hádky s mámou zase zoufalý pokus definovat si<br />
osobnost pomocí vzdoru. Ale vzhledem k mé hormonální<br />
hladině to vypadá, že jsem si všechny ty nekonečné hodiny<br />
na pohovce, kdy jsem se snažila vybavit si minulost<br />
až k první lžičce rozmixovaného banánu, mohla ušetřit,<br />
protože důvod mých vášní a vzteku je úplně jasný: obyčejný<br />
nadbytek hormonů.<br />
Totéž se stalo Rose, mojí rezervované sestře. Vždycky<br />
jsme si mysleli, že holka je tak divná a obrácená do sebe,<br />
protože na ni zapůsobilo, jak se táta sebral a zmizel, tak<br />
náhle, beze slova vysvětlení. Ale představte si, že si taky<br />
zašla k psychiatrovi (dobře, uznávám, že to máme doma<br />
trochu hustší, dvě sestry chodí k cvokařovi a nejstarší<br />
brečí doma s depresí jak bejk) a doktor jí vysvětlil, že za<br />
všechno může problém s vylučováním serotoninu. To znamená,<br />
že sestře selhala látka, která funguje jako přenašeč<br />
mezi mozkovými buňkami. A tak je teď Rosa závislá na<br />
prozaku, kouzelné a legální droze, která jí zřejmě srovná<br />
hladinu serotoninu a udělá z ní nového člověka. To chci<br />
vidět.<br />
Takže. Mně přebývá testosteron a jí chybí serotonin.<br />
A naše problémy tedy nemají nic společného s osobními<br />
a rodinnými okolnostmi, ale s chemickým složením našich<br />
mozků a vaječníků, takže Freude, Lacane, Jungu, Rogersi,<br />
jste v pytli, pánové. Ale já se ptám, jestli to náhodou<br />
není naopak, jestli s námi život tak nezacloumal, že<br />
Rosin mozek přestal vytvářet serotonin a moje vaječníky<br />
se vrhly jak šílené na vylučování testosteronu, a kdo ví,<br />
co se stalo Aně s čert ví jakým orgánem. Protože, co si pamatuju,<br />
tak kdysi snad existovalo období, když jsem byla<br />
ještě moc, moc, moc malá, kdy jsme byli něco jako normální<br />
rodina a hrály jsme si se sestrami a vyprávěly si příběhy<br />
ve tmě pod peřinou a nebyly jsme celé dny deprimované,<br />
podrážděné a ubrečené, věčně v křížku jedna s druhou;<br />
a všichni nás považovali za úplně normální, tak miloučké,<br />
tak sladké, úžasné holčičky. Koneckonců co bylo<br />
dřív, vejce, nebo slepice? Ovládá nás naše tělo, nebo je<br />
ovládáme my? Zajímavá otázka.<br />
Mezitím se moje gynekoložka rozhodla, že budu brát nové<br />
tablety, a já se bráním, jednak už nemám chuť zase zvracet<br />
a snášet křeče a nevolnost, za druhé si nejsem zas až tak jistá,<br />
jestli toužím po tom, abych znovu menstruovala, a za třetí od<br />
té doby, co mě nechal Iain, nebo co jsem ho nechala já, nebo<br />
co jsme se nechali – a to už je měsíc, příšerný měsíc –, skoro<br />
vůbec nemívám chuť si zašukat, a jestli mi ještě sníží hladinu<br />
testosteronu, obávám se, že budu mít definitivně po libidu.<br />
A i když mi sestry nadávají do nymfomanek, jak to mám vysvětlit,<br />
prostě jsem, jaká jsem, ať už protože nám odešel táta,<br />
nebo protože mi přebývá testosteron, já jsem taková a líbí se<br />
mi to a nemám chuť vzdát se jediného hmatatelného potěšení,<br />
které nám život nabízí.<br />
Ze španělštiny přeložila Hana Kloubová<br />
foto <strong>Tvar</strong><br />
Lucía Etxebarría (1966) je jednou z nejčtenějších současných<br />
španělských spisovatelek. Vystudovala žurnalistiku,<br />
vykonávala nejrůznější zaměstnání od prodavačky<br />
hudebních nosičů po překladatelku, psala pro různé časopisy.<br />
Svůj první román Amor, curiosidad, prozac y dudas<br />
(Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti) vydala v roce<br />
1997, po odmítnutích v sedmi nakladatelských domech jej<br />
prý protlačila přes svého známého v prestižním vydavatelství<br />
Plaza y Janés. Kniha zaznamenala velký čtenářský<br />
úspěch, stejně jako její další romány: Beatriz y los cuerpos<br />
celestes (Beatriz a nebeská těl/es/a, 1998), Nosotras que<br />
no somos como las demás (My, co nejsme jako ostatní, 1999),<br />
De todo lo visible y lo invisible (O všem viditelném i neviditelném,<br />
2001) – touto knihou zabodovala Lucía poprvé<br />
i u kritiků – a konečně Un milagro en equilibrio (Vyrovnaný<br />
zázrak, 2004).<br />
Kromě beletrie píše i prózu, eseje či filmové scénáře. Společným<br />
jmenovatelem celé její tvorby zůstává téma – postavení<br />
ženy v minulosti a v současnosti, především její role ve<br />
společnosti, ale i její místo v literatuře.<br />
Díla Lucíe Etxebarríy byla přeložena do mnoha jazyků,<br />
např. němčiny, francouzštiny, italštiny, portugalštiny a norštiny,<br />
nejnověji i do češtiny. Ukázka, kterou přetiskujeme,<br />
pochází z chystaného českého překladu jejího prvního románu<br />
Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti, který v blízké<br />
době vyjde v nakladatelství Garamond.<br />
VÝLOV<br />
V televizi běhá Katka s větry o závod a pod<br />
Džegrem roste kalužina tělesné tekutiny<br />
na čtyři. Součástí dnešního rybářského<br />
trojboje bude ale fotbal, poezie a próza, ve<br />
které není jediný háček (a proto se k rybaření<br />
naprosto nehodí).<br />
Ono se blíží světové mistrovství a nakladatelé<br />
se budou předhánět, kdo k té příležitosti<br />
vymyslí větší fotbalovou pitomost. Kopaná<br />
s veršíky už tu byla. Nakladatelství BB/Art je<br />
však třeba přiznat, že s tou hrou otravuje pořád,<br />
nikoli konjunkturálně. A to je fair.<br />
Loni vydali knížku Andrewa Anthonyho<br />
Penaltová loterie. Název originálu<br />
byl sušší – On Penalties. BB/Art ale správně<br />
pochopil, že fotbal je zábava mas a masy<br />
že je třeba oslovit rozeklamným jazykem<br />
reklamním: „Pro anglickou reprezentaci se<br />
[penaltový] rozstřel navíc stal novým a nekonečně<br />
mučivějším (zvýraznil G. P., čárku<br />
za »způsobem« odstranil též) způsobem jak<br />
prohrát.“ Tak to stálo na obálce (a byly tam<br />
i jiné koniny, o „fyzické zručnosti“ třeba),<br />
ale to jsem si pořád myslel, že najdu nějakou<br />
správně anglickou, nejlíp vtipnou<br />
story. Jenže ouha! Adeptů na hlavního hrdinu<br />
jsem našel víc, jeden měl přezdívku<br />
Psycho – s tím jsem se chtěl ztotožnit, ale<br />
nenašel jsem příběh. Totiž ta knížka spadla<br />
v redakci mezi beletrii omylem. Ve skutečnosti<br />
je to lament nad tím, kolikrát Anglie<br />
prohrála cosi na penalty a kam pak nepostoupila.<br />
A spekulace o tom, zda anglická<br />
reprezentace penalty trénuje, co kdyby je<br />
trénovala… a kdyby si Pearce tolik nezařezával<br />
trenky. Taková spekulativní sportovní<br />
žurnalistika. Nebavila mě, komentáře<br />
Míry Bosáka jsou zábavnější: tam ať<br />
napne fotbalové nakladatelství své síly.<br />
Ale i já načerpal – ponaučení: „Penalta byla<br />
zprvu mezi hráči nepopulární, protože v ní<br />
spatřovali urážku svého dobrého sportovního<br />
chování. Členové Corinthians, slavného amatérského<br />
klubu gentlemanů, (…) se proti nim<br />
ani nebránili, (…) brankář se obvykle opřel<br />
o brankovou tyč a zapálil si. Legendární kapitán<br />
Corinthians C. B. Fry zastával tento<br />
názor: »Je trvalou pohanou sportovce, má-li<br />
hrát podle pravidla, jež předpokládá, že hráči<br />
úmyslně podrážejí, napadají a strkají své soupeře<br />
a chovají se jako hulváti toho nejhoršího<br />
ražení.«“ Bez dalšího komentáře.<br />
Proza, v niz neni hacek, se jmenuje Kratka<br />
zprava. Napsal Ivan Derer. Nebo Derer, to<br />
se tezko pozna, kdyz v knizce neni hacek.<br />
A carka. Kratke zpravy bez hacku & carek<br />
si posilame mobily, tady ale absence interpunkce<br />
jde spis ruku v ruce s tim, ze vypravec<br />
travi znacnou cast (resp. casti 1. a 3., zaverecnou)<br />
knihy za morem, v tropickych rajich,<br />
kde na hacky nemaji klavesnice. A ktere by<br />
byly raji… kdyby v nich svuj cas netravil pracovne.<br />
A kdyby zrovna nepracoval pro nadnarodni<br />
firmu, v niz sice nic nedela, jen hledi,<br />
jak uz uz vypadnout v bar & vyhnout se povinnostem<br />
– ale divili byste se mu? „V devet<br />
miting s kretenama, co chtej nasi firme dodavat<br />
naky hovadiny, v jedenact miting s lidma, kterejm<br />
firma, kde delam, dodava naky hovadiny…<br />
obed… interni miting (…)“ Nezvlada praci, rodinny<br />
zivot, vecne alkoholove vylety mu pomalu<br />
zacinaji lezt na mozek. Osudy i dikci<br />
pripomina trochu „hrdiny“ neutesnych Haklovych<br />
povidek, pruserare motajiciho se od<br />
steny ke stene.<br />
Knizka je vydana „nadivoko“, bez nakladatele,<br />
redaktora, korektora a vubec… a vubec<br />
to nevadi. Ma spoustu chyb, od nedostatku<br />
stylistickych pres celkovou kompozici<br />
az po boha (bohyni) z bedny v zaveru<br />
posledni casti… ale nejak mam pocit, ze jakakoli<br />
dalsi prace na textu by mu ubrala na presvedcivosti,<br />
drsnosti. Zadny zazrak, a prece<br />
zajimava, autenticka & samorostla vypoved<br />
o demonech & ne-poradku.<br />
Záviš. Zpívává prasárny s kytarou a říkají<br />
mu kníže pornofolku. Mívá úspěch, dlužno<br />
podotknout, že často prostě proto, že je<br />
sprostější, než je v kraji zvykem, a kdekdo<br />
je ještě ochoten považovat to za protest.<br />
Že se občas v jeho textech skrývají perly,<br />
to může uniknout. Jeho čtvrtou knížku<br />
vydal Julius Zirkus pod názvem ať žije republika.<br />
Obsahuje především kratší básně<br />
či rýmovačky a též několik miniatur prozaických.<br />
Po mém soudu jde z větší části<br />
o balast a zbytečnosti, jejichž jediná síla<br />
je v použitých silných výrazech… ale najde<br />
se několik kousků poetikou blízkých třeba<br />
Bondymu nebo i Wernischovi… jestli jich<br />
byl stejný počet v knížkách předešlých,<br />
byl by z toho jeden svazek dobrých existenciálních<br />
textů.<br />
Výborné ilustrace Kristiny Šilerové!<br />
Gabriel Pleska<br />
tvar 05/06/19