Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
kde jsi scelen, modrý,<br />
kde jsi průhledný, modrý,<br />
pokud ti z úst nevyšlehne krev<br />
jako oheň z dračí tlamy,<br />
aby se podívala, kde to vázne,<br />
kde budeš změněn<br />
ve všechny ženské světa,<br />
nabrousit sekyru,<br />
olíznout vejce černé slepice,<br />
rozsypat zrní se stejným humorem,<br />
jako se píšou básně,<br />
se stejnou ležérností,<br />
jako se píšou básně,<br />
dát králíkům,<br />
dát prasatům,<br />
a změnit se ve vodu, jež protéká<br />
rezavým kohoutkem<br />
v domě U Tří lilií.<br />
Krásnooká tě spatří<br />
a bokem zapadne<br />
do duše kamarádky.<br />
XX.<br />
To ten ctný pán Vilém Zajíc,<br />
zabili ho, je mi z toho na nic.<br />
Jen počkej, k ránu bezvětrno,<br />
všechny koráby nehybné,<br />
přízraky povětří zamrzly<br />
kdesi ve výši… autobusy rozvážejí<br />
mrtvoly k cvakačkám<br />
u hřbitovních bran<br />
a i mé tělo, na nějž si, Míno,<br />
v noci položila psací stroj<br />
a křižovala mě každý úderem do kláves,<br />
když jsi psala velikou báseň.<br />
Pak jsi odhodila flašku,<br />
v koutě rozbila její stín,<br />
pak zvracelas mi do peřin,<br />
opilá žiletkami,<br />
posekaná kosou chlebů a mlék,<br />
pak jsi, Míno, nakrmila germánského kance žaludy,<br />
včeličkám lípolibým dala dobrou noc…<br />
A pak řeklas luně:<br />
Je to orel. A orel divnou vášeň mívá,<br />
své tělo mění v báseň<br />
a své básně v tělo, v němž pak prodlívá,<br />
kdo tě, luno, nespatří,<br />
s tím se milost nesbratří.<br />
Svět vod,<br />
v němž nás všechny utopí<br />
orel tento, divný pták,<br />
básník jako rajský vrah,<br />
už i já se vznáším tak,<br />
i ty v těch hlubinách,<br />
roste v nás průhlednost,<br />
rybí oči,<br />
hehe.<br />
XXII.<br />
Ústa stále nadívaná sněhem.<br />
Všechny hrozné vzpomínky<br />
nabíráš žlicí, jako jiní k řízkům<br />
bramborový salát. Krásnooká<br />
čím dál tím stříbrnější,<br />
pokrýváš ji ledem, chmurnými anakoluty.<br />
Je ti tak veselo,<br />
že si vydupeš ze země<br />
všechny dešťovky světa. Krásnooká<br />
čím dál tím stříbrnější,<br />
pokrýváš ji ledem, chmurnými anakoluty.<br />
A stále je ti veselo.<br />
Led však pod tvýma nohama nepraskne,<br />
už se nepropadneš do hlubin,<br />
už se možná nikdy nepropadneš do hlubin.<br />
XXIII.<br />
Když jsem ještě chodil s Hankou a Lindou,<br />
bál jsem se veřejně smát. Po nocích<br />
jsme psali epické verše,<br />
občas jsem byl seknut přes prsty proutkem,<br />
když jsem udělal chybu v aoristu.<br />
Psací stroj rozžhavený pravidelnými údery<br />
soukal DNA poezie<br />
na bílá místa v bílém poli,<br />
na prastarý pergamen<br />
mé kůže…, nejprve však bylo třeba<br />
odstranit tetování. S úzkostí a se svým bratrem Radimem<br />
přihlížel<br />
barbarským zvykům,<br />
nakonec dal do klatby všechny,<br />
jeho domov vyvrátili,<br />
ale ty bezbarvé říše zůstaly,<br />
oblázky na cestách, když zapršelo,<br />
se staly jemnými písmeny,<br />
ze všech mincí hleděly tváře mrtvých,<br />
Velký básník to hodil na Strachkvase.<br />
Přiložit do ohně<br />
tisíce dřevěných smrtek,<br />
vstoupit do říše ohně; znovu<br />
být dočasný a věřit na dna poezie,<br />
ale co poezie, na dna.<br />
Na dna tak sladká, pokrytá dlažbou z pláství,<br />
kde zšedlý, příšerný slízáváš pochmurnou úrodu.<br />
XXX.<br />
Sálajícím městem,<br />
jen v mojí lebce útěšná tma,<br />
ohniví paníčci kloužou prsty<br />
po ohnivých dvojnících<br />
jako po půlnoční kolejnici,<br />
ohnivé brambory přilíplé k ohnivým rtům,<br />
jen v mojí lebce útěšný chlad,<br />
ohnivý vánek rozpráší popel,<br />
ohnivé můry vzlétnou;<br />
jen herci nehoří,<br />
ohnivá soulož, ohnivý durman,<br />
ohnivá písmena,<br />
jen v mé lebce útěšný chlad,<br />
je to tak daleko, že i<br />
„nemáš oheň?“ zní lhostejně.<br />
A tak mě ani hořící keř<br />
nijak zvlášť nevytrhne<br />
z četby životopisu,<br />
zajímalo by mě, kdo přestěhoval<br />
nábytek v učebně 104.<br />
XXXI.<br />
Smutně to<br />
prohrabává oharky,<br />
mé dvojnice v úle<br />
tomu češou pichlavé oči,<br />
z drštičky tomu lezou básně<br />
vyprdnuté do pláství<br />
jemných jak labutí myšlenka na sníh,<br />
smutně to<br />
prohrabává oharky<br />
počítám svíce<br />
dlouhé jako kurví nohy,<br />
počítám vlasy mrtvých otců<br />
a nemohu se dopočítat…<br />
XXXII.<br />
Ke mně ulehni,<br />
řeklo to druhé zvíře,<br />
tak hezky zlotřilé a jemné jako plyš;<br />
můj úder věru není nic<br />
než to, co z chlapců činí růže.<br />
XXXIII.<br />
Vše na mně je ostré,<br />
ano, když se ve vaně mydlím,<br />
mé dlaně jsou brzy zkrvaveny.<br />
Nedotýkej se. Na, zde máš<br />
jízdenku, žmoulej ji, hrej si.<br />
Ne, nesedej si na můj klín,<br />
pořežeš se,<br />
ani já se tě nedotknu,<br />
po prstech nepohladím,<br />
podetnulo bych je jako stébla.<br />
Nezhasínej, ani náhodou,<br />
tma kolem mě je to ze všeho nejostřejší.<br />
Ale tak ostré jako guláš,<br />
který vaří nešťastný slepec<br />
osleplý pohledem na Krysu,<br />
teda chci říct na Krásu,<br />
tak ostré zase nejsem.<br />
XXXIV.<br />
Jako se pálí starý papír, jdu.<br />
To se jen loupe povětří,<br />
jako se loupe stará kůže,<br />
pod níž je had lesknoucí.<br />
Vše je tak blízko,<br />
potrháno, odděleno,<br />
přitom tak divně svobodný?<br />
foto archiv autora<br />
Ondřej Macura se narodil r. 1980, vystudoval FF UK v Praze.<br />
Pracuje jako učitel literatury na střední škole. Knižně dosud<br />
nepublikoval, jeho básně a jiné texty však lze číst v literárních<br />
časopisech, čas od času i slyšet v kavárnách či klubech<br />
v rámci rozličných autorských čtení.<br />
LITERÁRNÍ ŽIVOT<br />
V rámci pravidelného cyklu besed se současnými španělskými<br />
autorkami, pořádaných Institutem Cervantes, došlo<br />
i na podmanivě krásnou Lucíu Etxebarríu. Ta Prahu navštívila<br />
předminulou středu, při příležitosti brzkého vydání překladu<br />
své románové prvotiny.<br />
V úvodu večera se pódium nečekaně proměnilo v tramvaj,<br />
v níž herečky Týna Průchová a Henrieta Hornáčková<br />
bravurně přehrály ukázku z Lucíiny knihy Láska, zvědavost,<br />
prozac a pochybnosti. Dialog dvou mladých dívek,<br />
vracejících se ráno z večírku, okořeněný patřičně peprnými<br />
výrazy, sklidil nakonec u zpočátku zaskočeného publika<br />
úspěch.<br />
Sama Lucía pak nezůstala nic dlužna pověstnému španělskému<br />
temperamentu ani své reputaci feministické autorky<br />
a v následné diskuzi se s návštěvníky vášnivě přela<br />
o to, je-li paní Bovaryová či Anna Kareninová žena, nebo<br />
ne, respektive jde-li o věrohodné ženské postavy, když<br />
pocházejí z pera muže.<br />
Dotazů na autorku padlo dost, ke slovu se dostal i <strong>Tvar</strong>. Na<br />
otázku, v čem se liší podle jejích zkušeností postavení ženy<br />
ve španělské a české společnosti, Lucía odpověděla:<br />
„Ve Španělsku jsou dvě ze tří žen nezaměstnané, což je vzhledem<br />
ke zbytku Evropy velice vysoké procento. Kromě toho ženy<br />
ve srovnání s muži mnohem méně vydělávají. V bývalých socialistických<br />
zemích jsou ženy již tradičně zaměstnávány, neznamená<br />
to však, že by tam – jako ostatně všude – neexistovaly<br />
machistické struktury. V něčem se musíme podobat, o čemž<br />
svědčí to, že český čtenář, který si přečte mou knihu, se směje<br />
stejným věcem jako španělský čtenář. Celá Evropa se dívá na<br />
stejné filmy, poslouchá stejnou hudbu, oblékáme se do stejných<br />
šatů, v současnosti existuje americký kulturní imperialismus.<br />
Díky tomu všemu se role obou rodů víceméně podobají.<br />
Národní rozdíly se v globalizované společnosti v podstatě stírají.<br />
Když jsem mluvila se svou překladatelkou, zjistila jsem, že má<br />
stejné citové problémy jako španělské ženy.“<br />
Michal Škrabal<br />
foto <strong>Tvar</strong><br />
Zleva překladatelka Anežka Charvátová, Lucía Etxebarría, ředitel pražského Institutu<br />
Cervantes Iñaki Abad Leguina<br />
tvar 05/06/17
Change language