díl 1. - Hurontaria

spatřil na vlastní oči vampa filmů z let třicátých. Přivítala se srdečně se svými kolegyněmi z dávných let
Nelly Gaierovou a Jiřinou Steimarovou. Seděl jsem v prázdném hledišti a napjatě pozoroval cvrkot. Po
delší debatě s režisérem Jernekem se Adina rozloučila s přítomnými a chystala se sejít po schůdkách z
jeviště. Okamžitě jsem přiskočil a nabídl jí svoji ruku. S úsměvem mě poděkovala a odkráčela z
hlediště. Připadal jsem si v té chvíli jako filmový Kristián. Druhého dne jsme se dověděli, že to paní
Mandlová vzdala. Byla to však tenkrát kolem šedesáti stále krásná štíhlá hvězda.
Nemohu ještě nevzpomenout na Jana Wericha. Koncem 70 tých let přišel pan Werich do divadla a
nastala varianta, že tu bude od sezóny šéfovat. Měli jsme dokonce zahajovací schůzi sezóny v Obecním
doně, kde pan Werich ve fungl nových džínách měl zahajovací projev. Okolnosti se však nějak
proměnily a z této události sešlo. Netušil jsem tenkrát, že budu páně Werichovým sousedem ve stejné
pražské čtvrti. O tom ale až později.
Po mnoha debatách s přáteli (také s Ivanem a se svou ženou) jsem opět zatoužil po pravé nefalšované
činohře. Jak ale na to? Udělal jsem radikální řez a dal v Karlíně výpověď. Bylo to v sezóně 1967-1968.
Doma jsem pak zavařil psací stroj a začal psát žádosti o angažmá do všech možných divadel. Odezvy se
nedostavovaly. Dostal jsem odpověď z činohry divadla v Českém Těšíně, velmi kladnou. Po dohodě se
ženou jsem se rozhodl tuto nabídku přijmout. Boty "toulavého klauna " měly tedy odkráčet 250km od
Prahy! Sezónu jsem měl zahájit v září 1968. Přišla však jiná událost - v srpnu dorazili do
Československa okupanti. Moje budoucnost se poněkud narušila. Koncem srpna jsem však dostal
telegram z Těšína od ředitele Františka Korduly následujícího znění:"Pane Brothánku, přijeďte dle
úmluvy, nestrachujte se, vše bude v pořádku". Sbalil jsem tedy kufry a rozjel se do nového angažmá.