Ekologické dopady Společné zemědělské politiky a ... - Hnutí DUHA

3. Společná zemědělská politika
Rozvoj průmyslového zemědělství v patnácti dosavadních členských zemích Evropské unie byl po několik desetiletí
spjat se systémem pravidel a dotací pod souhrnným označením Společná zemědělská politika (Common Agricultural
Policy – CAP).
CAP byla řadu let předmětem kritiky Hnutí DUHA i dalších ekologických organizací – a také spotřebitelských sdružení,
ekonomů, politiků a nakonec rovněž zemědělců, zejména těch malých. V této kapitole shrnujeme historii
Společné zemědělské politiky, její důsledky a letité snahy o zásadní reformu.
3.1. Historie a reformy CAP
Společná zemědělská politika původně vznikla se záměrem zvýšit produkci a zajistit Evropě spolehlivé dodávky
potravin. Státy EU ji zakládaly v době, kdy byl ještě v živé paměti nedostatek potravin během druhé světové války
a v letech po jejím skončení. Principy CAP stanovila Římská smlouva z roku 1957, zakládající listina tehdejšího
Evropského hospodářského společenství. Konkrétní náplň a opatření pak určila série jednání během první
poloviny 60. let.
Cíl: produktivita
Vznik CAP byl podpořen také založením jednotného trhu, který v ustavujících šesti členských zemích garantoval
volný obchod se zemědělskými produkty. Zavedení CAP a odstranění zemědělských cel mezi členskými zeměmi
odrážely zejména zájmy Francie, která si tak zajistila financování svého rozsáhlého zemědělství a zároveň získala
přístup na německý trh [144].
CAP původně fungovala jako systém garantovaných cen. Rada ministrů zemědělství na začátku každého nového
roku na tzv. „maratonských vyjednáváních“ stanovila ceny zemědělských produktů. Pokud tržní hodnota spadla
pod minimální garantovanou částku, musely od zemědělců jejich úrodu vykupovat intervenční agentury za původně
stanovenou cenu. Politicky určené ceny byly obecně vyšší než hodnota na světových trzích. Proto si systém
žádal zavedení vysokých cel, která bránila levnějším dovozům, a exportních dotací, jež umožňovaly prodej drahé
evropské produkce na světových trzích za snížené ceny.
Výsledek: nadprodukce
Systém dotovaných cen stimuloval obrovský růst produkce, z něhož těžili zejména velcí zemědělci v nejúrodnějších
a nejproduktivnějších oblastech. Cíl, kterým mělo být dosažení potravinové nezávislosti členských států,
se brzy podařilo splnit a do konce 70. let překročit natolik, že výsledkem byly nechvalně známé hory masa a másla
i jezera mléka a vína, které nešly prodat. Zatímco v roce 1962 státy EHS produkovaly pouze 80 % své spotřeby
potravin, v polovině 90. let to bylo už 120 % [145]. Přebytečná produkce se pod cenou prodávala na trhy mimo
EHS – ovšem s podporou exportních dotací, které zaplatily cenový rozdíl mezi evropským a světovým trhem. Co
nešlo vyvézt, to se zničilo (zejména ovoce a zelenina), opět s podporou subvencí.
S tím, jak intenzivní hospodaření zvyšovalo znečištění a devastovalo krajinu, připravovalo lidi na venkově o práci
a poškozovalo bezpečnost potravin, rostla z různých stran kritika CAP.
Zároveň se evropské dotace ocitly pod silným mezinárodním tlakem. Evropa se stala obrovským vývozcem potravin,
pod cenou je prodávala na mezinárodních trzích, a tím světové ceny snižovala. Postupně se dostala do konfliktu
s řadou zemí. Na uruguayském kole jednání GATT (tehdejší Všeobecné dohody o clech a obchodu, později
přeměněné v WTO) v roce 1986 se zúčastněné státy poprvé musely zavázat k liberalizaci zemědělského obchodu,
tedy k výrazným škrtům ve clech a v dotacích. Začínalo být jasné, že CAP ve své dosavadní podobě nemůže
přetrvat. Po zdlouhavých vyjednáváních se státy EU v roce 1992 dohodly na velké reformě CAP. Později následovalo
několik dalších reforem tohoto dotačního systému.
Společná zemědělská politika – 45