Ekologické dopady Společné zemědělské politiky a ... - Hnutí DUHA

2. Ekologické a sociální aspekty zemědělské politiky
Tato kapitola mapuje ekologické dopady intenzivního zemědělství a dopad, který na jednotlivé aspekty bude
obecně mít vstup do Evropské unie, CAP a evropská legislativa. Nezabývá se ovšem ještě dílčími technickými prvky
CAP a jejich vlivy.
2.1. CAP a budoucnost českého venkova
Evropský venkov se v posledních desetiletích vylidňuje. Pracovních míst v zemědělství ubývá, lidé odcházejí z vesnic
do měst, rozpadají se základní služby. Společná zemědělská politika EU to spíše podporovala, než venkov bránila.
Česká republika přitom v Evropě patří k poněkud zvláštnímu případu zemí s extrémní měrou koncentrace
zemědělských podniků (která obvykle provází intenzivní hospodaření), konsekventně vysokým procentem zornění
a přitom poměrně nízkou spotřebou agrochemikálií.
Reformovaný systém agrárních dotací ale může pomoci neblahý trend zvrátit. Pomohl by rozvíjet nové, perspektivní
sektory, které nabízejí více pracovních míst: ekologické a integrované zemědělství, marketing místních produktů,
agroturistiku či obnovitelné zdroje energie.
Venkovský exodus za peníze CAP
Společná zemědělská politika má pomáhat zachovat práci a život na evropském venkově. Přesto nedokázala zabránit
masivním ztrátám pracovních míst a vylidňování vesnice. Přesněji řečeno: podporou intenzivního zemědělství k nim
CAP po dlouhou dobu přímo přispívala. Počet lidí zaměstnaných v agrárním sektoru se v EU z více než 20 % obyvatel
před půl stoletím snížil na současná 4 %. Výsledkem byl venkovský exodus: masové stěhování lidí do měst.
Jen mezi roky 1975 a 1999 zemědělství v zemích EU-9 přišlo o 49 % svých pracovních míst – tedy zhruba 3,8 milionu
lidí. Intenzifikaci doprovázela koncentrace: velikost průměrné farmy se ve stejné době zvýšila z 12 na 19
hektarů. Více než polovina zemědělců v zemích EU-15 je starší 55 let a podíl této věkové skupiny se postupně
zvětšuje. S rostoucí velikostí statků je pro mladé lidi stále nákladnější (a tedy obtížnější) začít s farmařením.
Zároveň s tím intenzifikace podporovaná CAP vedla ke zvyšování znečištění toxickými pesticidy a dalšími agrochemikáliemi,
ničení zeleně v evropské krajině i ubývání pestré přírody, rozvoji mamutích velkochovů a podobně.
Struktura zemědělství
Pozice českého zemědělství je mezi zeměmi rozšířené EU poměrně zvláštní. Liší se totiž od agrárních sektorů
v zemích patnáctky i od většiny z nových členských států. Příčinou je neobvyklá kombinace vlastnické struktury
a některých aspektů intenzifikace, zejména spotřeby agrochemikálií.
Struktura zemědělství v České republice reflektuje její historii. Nikoli náhodou je poměrně podobná slovenské.
Během kolektivizace v padesátých letech byli rolníci násilně sloučeni nebo vyvlastněni do velkých družstev a státních
statků – a řada z nich zůstala v nepříliš pozměněné podobě, pouze s jinými vlastníky a v jiné právní formě,
také v devadesátých letech. Vznikla sice řada rodinných farem (zejména prostřednictvím restitucí), ale jejich podíl
na celkové ploše pozemků je poměrně malý. Zhruba 75 % české a slovenské zemědělské půdy využívá největších
5 % farem (většinou následníci bývalých jednotných zemědělských družstev) o velikosti nad 500 hektarů.
Naproti tomu v Polsku a bývalé Jugoslávii kolektivizace proběhla jen v omezené míře, takže už v roce 1990 bylo
77 % polské a 92 % slovinské půdy v soukromých rukou. Obě země jsou proto pravým protikladem české situace:
agrární sektor je zde mimořádně rozdroben na malé privátní statky. V pobaltských zemích (a Rumunsku) byla velká
část půdy rozdělena mezi uživatele či původní vlastníky, takže zde také vzniklo poměrně hodně drobných farem.
Hospodářství jsou zde tedy v průměru podstatně menší než v EU.
Český agrární sektor je naopak mimořádně koncentrovaný. Zdejší hospodářství jsou v průměru nejrozlehlejší
v Evropské unii (za nimi následují slovenská a teprve poté britská).
Ekologické a sociální aspekty zemědělské politiky – 9