Reportér 2010/1 - AŽD Praha, sro

PO KOLEJÍCH
V Bosně se už nestřílí!
Pohled na centrum Sarajeva z hory Trebević
Foto: Jan Čihák
„Tak nám zastřelili Ferdinanda, paní Müllerová!“ – tento okřídlený výrok zná snad každý. Ale málokdo ví něco
o zemi, v níž se jeho obsah odehrál. Většina nás, moderních a světaznalých občanů, se ráda vypravuje do
více či méně exotických destinací, přes oceány a velehory, mezi divou zvěř, do propastí a pouští. Avšak
neprobádaná a nesmírně kouzelná místa najdeme takřka za humny – pár hodin letadlem, o něco více hodin
po silnici či železnici.
Protože mi vadí klasický turistický shon, nejhůře
s průvodcem vyzbrojeným deštníkem („vlevo
vidíte, vpravo vidíte, počkáme na zbytek, přidáme
do kroku, ještě nás dnes čeká delší jízda“),
před několika lety jsem pro sebe objevil zemi
překypující podivuhodnou atmosférou, nepředstavitelnou
přírodou, přátelskými a slušnými
lidmi, fantastickým jídlem a spoustou pamětihodností.
Letos jsem v ní pobyl svůj dovolenkový
týden již potřetí. Tato země se jmenuje
Bosna a Hercegovina.
Obecný popis nechám na internetových
zdrojích, tam si každý nalezne, co hrdlo ráčí.
Je bohužel smutné, že průměrný Čech se při
slovech „dovolená v Bosně“ chytne za mozkovnu
s výkřikem „Ježišmarjá, dyť tam se furt ještě
střílí!“
Vlak zastavil před každým
přejezdem
Do Bosny se lze dostat v zásadě dvěma způsoby
– vzduchem, tedy letecky, anebo po zemi –
silniční nebo železniční dopravou. Prvně zmíněná
cesta je velmi rychlá, leč cena letenek je
taková, že člověk pár minut lapá po dechu.
Autobus je na dlouhou cestu velmi nepohodlný,
tudíž mně a mému kolegovi zbyla poslední
možnost – vlak. Cestu jsme začali v pátek, kdy
jsme po půl desáté večer vyrazili z Prahy lůžkovým
vozem bukurešťského rychlíku. V sedm
hodin ráno jsme se vybatolili v našem přestupním
bodě na nádraží Budapešť Keleti, kde jsme
přestoupili na navazující maďarský vlak, který
REPORTÉR AŽD PRAHA • 1/ 2010 | 29 |