OtevÅÃt - CITROÃN MagazÃn

More documents

Recommendations

Info

eportáž s citroënem po pražských ulicích HALÓ, TAXI! TU CHVÍLI ZNÁ DŮVĚRNĚ KAŽDÝ Z NÁS. V MOMENTĚ, KDY SE ČLOVĚK NĚKAM MUSÍ POHODLNĚ DOPRAVIT A NEMŮŽE Z NEJRŮZNĚJŠÍCH DŮVODŮ POUŽÍT VLASTNÍ VŮZ ČI HROMADNOU DOPRAVU, RUKA VYLETÍ NAHORU A Z ÚST NÁM UNIKNE NÁZEV TOHOTO ČLÁNKU. Jiné to samozřejmě není ani v Praze, jejíž ulice brázdí více jak pět a půl tisíce taxíků těch nejrůznějších značek. Snad jen s tím rozdílem, že nepříliš dobrá pověst pražských taxikářů už dokázala výrazně přesáhnout i české hranice. Jenže když jsme zvedali ruku k zastavení taxíku my, na podobné věci jsme nemysleli. Ani náhodou. Naším cílem bylo popovídat si s někým, kdo do pražských ulic vyráží v taxíku s dvojitým šípem. Faktem je, že taxikářských citroënů nenajdete ve městě nad Vltavou zdaleka tolik jako třeba v Číně. Kolem 200 jich ale napočítáte i tady. A tak jsme se seznámili s Romanem Šelmecim. Čtyřicetiletým mužem, jenž sice pochází z Brna, ale v Praze taxikaří prakticky od vojny. Zažívá na pražském asfaltu opravdu dennodenně dobrodružství, nebo je pro něj tohle povolání pouhou obživou?... Nedivme se. Na službu tohoto druhu už si totiž lidstvo zvyklo dávno. Dokonce už v sedmnáctém století, kdy ji měly na starosti koňmi tažené kočáry, které časem vystřídal vynález, později nazvaný automobil. Ten už byl k dispozici jako taxi v roce 1899 v Paříži, v Londýně pak o čtyři roky později a za další čtyři roky už se automobilové taxíky proháněly také v New Yorku. A lidé si na ně zvykli víc než rychle. I proto dnes můžeme například v New Yorku využívat na 13 000 žlutých taxíků osmi povolených značek. To londýnští taxikáři pro změnu používají 21 000 známých černých automobilů od čtyř výrobců. A téměř kdekdo ví i o tom, že taxíky se v září 1914 stačily dokonce zapsat do dějin. A to v momentě, kdy došlo na Marně k bitvě, která měla zásadní vliv na obranu francouzské metropole. Když tam totiž bylo nutné dopravit vojáky VII. divize a nebylo jak, požádala adrmáda o pomoc pařížské taxikáře. Na trase z Paříže pak začal pendlovat 600členný peleton taxiků s poněkud neobvyklými pasažéry a německý útok byl nakonec opravdu zastaven... Povolání taxikáře bývá všude na světě občas nudnou a někdy naopak nebezpečnou záležitostí. Někdo v téhle profesi hledá obživu, jiný dobrodružství a další dokáže svá taxikářská léta využít i naprosto netušeně. Což byl třeba případ ruského emigranta Gaita Gazdanova, který během svého pařížského taxikaření v letech 1928 – 1952 dokázal nejen za volantem svého citroënu odvést tisíce klientů, ale vydat i devět románů z taxikářského prostředí! Jak jste dospěl k rozhodnutí zvolit k taxikaření právě Citroën? Postupně. Z počátku jsem samozřejmě jezdil s kdečím, ale když jsem si koupil Peugeot 405, jízda s francouzským pohodlím mě oslovila. Takže když později přišel čas vyměnit auto, vybíral jsem už výhradně mezi francouzskými vozy a nakonec to vyhrála Xantie. A protože pohodlná jízda s hydropneumatickým odpružením je po Praze opravdu náramná, mým dalším vozem se automaticky stal model C5. Přišel mi ideální jak svým pohodlím, tak také velikostí. Klienti totiž občas vozí docela slušnou porci zavazadel. Na první pohled povolání taxikáře vypadá celkem jednoduše. Nebo se mýlím? Ono to ve skutečnosti relativně lehké také je. Z počátku samozřejmě tak úplně ne, ale to je běžné u každé profese. Vedle znalostí o voze je pro taxikáře přirozeně velmi důležitá znalost Prahy, která se kontroluje prostřednictvím testů. Mimo to člověk musí zvládnout i základní právní otázky a také prokázat ovládání taxametru. Ve znalostech Prahy dnes přirozeně pomáhá v mnohém i navigace, ale bylo 28 CITROËN MAGAZÍN 1/2013
y nejspíš ostudné, kdyby ji člověk používal neustále. Takže se dá říci, že ji využiji jednou, dvakrát týdně. Kolik kilometrů po Praze denně najezdíte? To samozřejmě závisí na okolnostech. Odjíždím z domova o půl osmé a vracím se podle tržby: mezi šestou a osmou večer, což v průměru reprezentuje čtyři až devět jízd. Po nich mívám na tachometru zpravidla 150 až 200 km. A protože nejezdím o víkendech, které trávím s rodinou, dá se říci, že týdně v Praze najedu nějakých 900 km. Ale i když je pražská doprava stále rušnější a komplikovanější, zatím jsem nezažil žádnou velkou havárii. Vy v noci nejezdíte? Dnes už ne. Samozřejmě když jsem začínal, tak jsem noci jezdil také. Jenže později jsem dostal nabídku, abych zajišťoval převážně služby u areálu motolské nemocnice, takže jsem dnes k dispozici hlavně pro ty, kteří potřebují odvést z tamního areálu a blízkého okolí. Takže studnicí dobrodružných nočních příhod s taxíkem patrně nebudete? Musím se přiznat, že ne a jsem za to velmi rád. V noci opravdu jezdím jen výjimečně. Například posledně na Silvestra mě k tomu donutila předpokládaná oprava: během ledna jsem musel na motoru udělat rozvody, potřeboval jsem si na to vydělat, a tak jsem do noční Prahy vyrazil. Musím ale říci, že jsem nebezpečí naštěstí nepřitahoval ani v době, kdy jsem v noci jezdil pravidelně. To, že vám někdo nechce zaplatit, to se vám stane i během dne. Pamatuji vlastně jen jedinou událost, při které jsem měl opravdu nahnáno. I když nakonec celá ta věc vypadala mnohem dramatičtěji, než ve skutečnosti byla. Tehdy si mě najali dva kluci v okolí žižkovské Ohrady. Popojeli jsme asi dva kilometry s tím, že budeme pokračovat. Když na chvilku vystoupili z vozu a s kýmsi si povídali, postřehl jsem, že jeden z nich si rozepnul bundu i opasek a navlékl na něj pouzdro s pistolí. Další cesta vedla zadem na Černý Most, kde příliš civilizace není, a ten s tím pouzdrem na něj neustále sahal, jako by jej upravoval. Já s sebou tehdy vozil lovecký nůž, přesunul jsem si jej pod stehno a měl opravdu nahnáno. Když jsme nakonec zastavili, ten s pistolí si na pouzdro sáhl naposledy, ale pak normálně zaplatil. A mně spadl kámen ze srdce. Nechci tvrdit, že zrovna tato příhoda mě od nočních jízd odradila, ale je faktem, že když se ukázala možnost jezdit pouze ve dne, okamžitě jsem se jí chytil... Rozdíl mezi jízdou v noci totiž ve výdělku není nijak velký. V noci se však díky malému provozu jezdí snáz, ale protože nevíte, na koho natrefíte, je riziko možných nepříjemností mnohem větší. Noční jízdy by se navíc určitě nelíbily mé rodině. Největší rita jsou totiž na pražských ulicích v pátek a sobotu večer, což je ovšem čas, který s rodinou trávím na chalupě. Co vás vlastně u taxi drží? Řekl bych, že určitá volnost a variabilita. A zároveň i to, že se vracím domů s čistou hlavou. Nepřináším si v ní totiž žádnou práci, což je v mnoha jiných povoláních vcelku běžné. Na druhé straně je pravda, že kdysi jsem už byl jednou nohou mezi nekuřáky, a pocit, že jsem konečně nad kouřením vyhrál, stačila zvrátit jedna jediná noční jízda. U hlavního nádraží tehdy kdosi na můj vůz mával a jak se mě snažil úpěnlivě zastavit, přeběhl jednu půlku magistrály, přeskočil svodidla a skočil mi přímo před auto. Na to se nedalo vůbec reagovat. Můj vůz do něho vrazil, odneslo to rozbité přední sklo a on skončil v kaluži krve. Než přijela záchranka, tak se naštěstí probral, ale já z toho byl tak roztřesený, že jsem okamžitě zašel do trafi ky, automaticky si koupil cigarety, a tak kouřím dodnes... Jak dlouhé cesty zažívá člověk, jehož „štafl“ je převážně v areálu nemocnice? To je velmi různé. Někdy klienta převážím doslova kilometr, mezi různými odděleními, ale mimo jízd po Praze mě zavede řada cest třeba do Kladna, Slaného, Loun a podobně. Před Vánocemi jsem ovšem jel například přes dispečink také do Brna. Proč mají pražští taxikáři tak nelichotivou pověst? To se dá těžko defi novat, protože stejně jako v každém jiném povolání, tak i za volanty taxi vozů najdete lidi nejrůznější povah, charakterů i vzdělání. Od absolventů vysokých škol až po ty, co mají sotva základní vzdělání a za volant usedají třeba v teplácích. Všechno je odvislé od toho, jak se člověk k tomuto povolání postaví. A jízdy s cizinci, kteří neznají naše reálie, stejně jako noční jízdy, u nichž zákazník nemusí být tak úplně fi t, velmi často k podvůdkům či podvodům svádějí. Ne každý tomu sice opravdu podlehne, ale faktem je, že pověst mají zkaženou všichni. Myslíte si, že až budete měnit vůz, bude vaším vozem zase citroën? Nepochybně. Když mě kdysi jeden z kamarádů tvrdil, že jakmile si zvyknu na pohodlí citroënů, nebudu už nikdy jiné auto chtít, tak jsem se mu smál. Jenže se ukázalo, že měl pravdu. Ovšem jaký vůz si pro svých 45 000 ročně ujetých kilometrů vyberu, zatím vůbec netuším. Nejspíš opět model C5, i když je pravdou, že jsem uvažoval dokonce i o modelu DS5... Že by na řadu přišel i vysněný model DS5? 1/2013 CITROËN MAGAZÍN 29
Page 1 and 2: M A G A Z Í N Ročník XIII., jaro
Page 3 and 4: obsah/tiráž 1/2013 Reportáž 4
Page 5 and 6: Butik značky Citroën byl samozře
Page 8 and 9: novinky Citroën Technospace NOVÁ
Page 10 and 11: technologie Hybrid Air AUTO NA STLA
Page 12 and 13: novinky Citroën C3 MALÝ VELKÝ Š
Page 14 and 15: ozhovor Aneta Langerová AUTO JE M
Page 16 and 17: ozhovor Aneta Langerová poslouchá
Page 18 and 19: ozhovor zimních 8305 km s Citroën
Page 20 and 21: téma DS World SVĚT BOHYNĚ OŽIL
Page 22 and 23: téma DS World Dosavadním vrcholem
Page 24 and 25: kaleidoskop zajímavosti SPOKOJENÝ
Page 26 and 27: kaleidoskop sport KUBICA SI ZVOLIL
Page 30 and 31: sport dámy v rallye I V RALLYE ŠU
Page 32 and 33: sport Czech Women Talent HLEDÁME S
Page 34 and 35: historie kabriolety Citroën S VĚT
Page 36 and 37: historie kabriolety Citroën DALŠ
Page 38 and 39: eportáž na trase mezi Prahou, Bud
Page 40 and 41: eportáž na trase mezi Prahou, Bud
Page 42 and 43: téma jiná tvář Michelinu PORADC
Page 44 and 45: gurmán PAUL FRANCIE NA ČTYŘI ZEM
Page 46 and 47: gurmán PAUL sušenek, dezertů i d
Page 48 and 49: cestování Bar-le-Duc a Verdun NA
Page 50 and 51: cestování Bar-le-Duc a Verdun Pam
Page 52 and 53: kuriozita Citroën a hodinky CITRO
Page 54: prodejní a servisní síť v Česk

OtevÅÃ­t - CITROÃN MagazÃ­n

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?

OtevÅÃt - CITROÃN MagazÃn