Tvar 1/2011 - iTvar

vyvření strukturBásník a budoucnostHovořilo se minulýrok často o programuskupiny Fantasía;pochopitelně –něco tak pošetiléhojako stanovovat siprogram se u násvidělo naposledysnad na začátkudevadesátých let.Nemělo by se proto přehlédnout, že loňskéhoprosince stanovil jakýsi programtaké Jakub Řehák, a to v článku věnovanémstavu poezie v uplynulém roce a výhledu napoezii roku následujícího (Host č. 10/2010).Jako editor knihy Nejlepší české básně 2010by měl být k hodnocení české poezie dozajistananejvýš povolanou osobou, problémvšak nastává tehdy, když se domáhá určitéhovýkladu toho, co to poezie je, s čímby měla pracovat a čeho se naopak vyvarovat.V textu článku sice nebylo explicitněuvedeno, že jde o souhrn programovýchtezí, neměli bychom se však nechat zmást –Řehák je v první řadě básník a od svévlastní básnické metody, od vlastních preferencíodvíjí i svá kritická měřítka. Pokudto nebylo doposud zřejmé, nyní už víme, žeprávě v kritice je Řehák především skrytýmprogramovým teoretikem.Když píše, že se mnou a s Karlem Pioreckýmnesdílí stejná východiska, tzn. ženemůže akceptovat „odhození autorské subjektivitya soustředění na záznam objektivníchfaktů“, pak s ním (zdánlivě paradoxně)nemohu než souhlasit. Je totiž neoddiskutovatelněplatné to, co Řehák napsal v jinémtextu (Tvar č. 20/2010): že subjektivituautora nelze oddělit, že je nemyslitelnýtext, do něhož by autor nezapsal své osobníangažmá. Možná se bude autor těchtovýroků divit, ale jeho názor mi opravdu neníúplně protivný.Neshodneme se ale tam, kde Řehák tvrdí,že „básníkům nezbývá než trvat na svých vlastníchmýtech a legendách, které nemohou překročitpráh kolektivní zkušenosti“. Je to podleněj jediná možná reakce, neboť „dnešní dobaje až příliš rozklížená na to, aby bylo možnéstavět na jednom společném jmenovateli“.Položme si otázku: Kdo tu vlastně říká, ženelze překročit práh kolektivní zkušenosti?Jistý Jakub Řehák, básník, kritik a editor.Ptejme se dále: Je skutečně tak výjimečnouosobností, že nesdílí žádné kolektivní zkušenostise mnou, s jinými básníky, se čtenářinapříč celou euroamerickou kulturou?Podle toho, jak ve svém článku argumentuje,na všech sloupíchřada našich milých a vůči odlišným kulturnímnávykům vstřícných spoluobčanů.Ve hře stále zůstává i jiná možnost. Můžemese dále spokojit s básnickou experimentací,přistoupit na novodobý folklormetafyzických zbloudilců a uzavřít poeziidefinitivně v ohradě bezvýhradných přívržencůběsnící imaginace. Ostatně je tojejich volba. Když mi kdysi napsal na blogLadislav Selepko, že mé metody jsou šiténa míru jakémukoliv totalitnímu establishmentu,pak ho nejspíš ani ve snu nenapadlo,že se nejdříve jednoho totalitního establishmentumusíme zbavit, abychom vůbec mopaknejspíš skutečně nesdílí. A přece – kdyždovozuje, že devizou poezie je přenos skutečnostia obsahu básníkova nitra, potomdo svého modelu implicitně přivádí i subjekt,který tomuto přenosu rozumí. Už jentato maličkost nabízí jediné východiskoz problému: Nakolik je Řehákova argumentacevýpovědí o naší společné realitě a nakolikuměleckým programem?Jak už bylo mnohokrát ukázáno, našekultura se velmi specificky vymezuje vůčiradikální jinakosti. Jiné musí být za každoucenu unifikováno a přizpůsobeno většině– nejen z tohoto důvodu se čím dálčastěji objevují úvahy, podle nichž selhalprojekt multikulturalismu. Mnohým lidemnejspíš dlouho trvalo, než si vůbec takovoumyšlenku připustili, natož aby se s ní sžili.Doposud toužili po takovém světě, jenž jetvořen výhradně od individua, a představovalisi, že individua nepotřebují žádný rámec,který by je slučoval do vyšších společenskýchcelků. Po padesáti letech se musíme ptát, jakdaleko musely vygradovat projevy mezikulturnínesnášenlivosti, abychom si uvědomili,jak těžké je žít se sousedem, s nímž nesdílímežádné společné kulturní statky.Proč si tedy nepoložit otázku, zda náhodoutaková společná kultura musí existovat,tak aby v houstnoucí atmosféře 21. stoletínedocházelo k dalším projevům intolerance,abychom se navzájem neobávali svých sousedůnebo odlišných kulturních tradic.Právě literatura – a zdaleka nejen poezie –by měla být tohoto nového společného projektuprůkopníkem. Nejsme už přece toliknaivní, abychom čekali na příchod sociálníchinženýrů, kteří nám na základě teoretickéhomodelu znovu začnou diktovat,co je a co není možné, jak se máme chovata co nám naopak vůbec nepřísluší. Pokud sespolečný příběh krize postindustriální společnostia nadvlády arogantního globálníhokapitalismu začal konečně odvíjet na roviněreflexe, pak by to měli být právě umělci, kdonám nabídnou vize světa, v němž neexistujíghetta ani krvavou lázní zalité doly drahýchkovů v Africe. A je-li jim bližší lyrika, neboepika – na tom nezáleží; důležité jsou proporceobrazu, jeho síla a přesvědčivost.Samozřejmě lze postupovat mnoha různýmizpůsoby. Přece si Jakub Řehák nemyslí,že potřebuji za jeho jménem vidět v závorcestranickou příslušnost, abych rozhodl,jestli je angažován správně, jestli náhodounezbloudil z cesty věčného Dobra. Jekaždého věc, jestli začne v duchu naivníchutopií, anebo se rozhodne pro léčbu šokem –jak učinil například Jan Těsnohlídek ml.,když ve verších řekl to, co si skrytě myslí celáliterární živothli hovořit o variantě, která ho nejspíš užbrzy vystřídá. Stále se ještě domnívám, žedo sebe zahleděná lyrika je nanejvýš efektivnímnástrojem určeným k uspokojovánípotřeb těch, jimž současná neoliberální ideologiehraje do karet. Třeba si tito neviditelnípánové říkají: Jen ať si básníci píšou, jen aťsestavují programy přiznané i nepřiznané,my proti nim mezitím postavíme i židli, nakteré sedí. Dokud se nesjednotí ve společnéplatformě odporu, jsou nám jejich průzkumymezilehlých prostor vítaným a nanejvýš bezpečnýmprojektem solipsistů.Jakub VaníčekRadka Denemarková a Petr Král, uprostřed redaktor Tvaru Michal JarešPředseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek a bývalá redaktorka Tvaru Anna Cermanová, dnes Urbanováfoto antSpása duše – toť záležitost zajisté velmi podstatná. A jakkoli lze předpokládat, že výzvuvytvořil jen nějaký popleta anebo přiopilý blb, její umístění na větracím zařízení teplickéhopodzemního klubu je symboličtější, než by se na první pohled mohlo zdát. Takzvaněnáhodné seskupení okolních spolu-nápisů tomu ostatně také nasvědčuje.lbxLadislava Chateau a Miloslav TopinkaTři fotografie Martina Langera upomínají na tradiční předvánoční setkání redakce se spolupracovníky,autory a přáteli Tvaru. Konalo se ve středu 15. 12. 2010 v pražské kavárněVelryba.tvar 01/11/13