Tvar 1/2011 - iTvar

JENOM FRAGMENTY?Inka Machulková: Probuzení hráčidybbuk, Praha 2010Jako by poezie chtěla býti obrazem světaglobalizujícího se k tříšti vzájemně nespojenýchúlomků: stále rychleji se umímedostat na místa stále odlehlejší (pokudne fyzicky, tedy alespoň prostřednictvímmoderních informačních technologií),abychom se stále více a rychleji vzdalovalisvým nejbližším. Vytrženi ze společenství,nepřirostlí k místům, na nichž žijeme,cizinci v sobě. A pak se nedivme, že námbásně nabízejí obrazy podobné fragmentůmvelkomoravských maleb: dovedeš ještěrozeznat techniku, vlivy – nepoznáš už ale,jaký že celek vlastně vytvářejí: postavu?rostlinný dekor? pozadí? Ach ano, od VelkéMoravy jsme odděleni staletími naplněnýmiválkami: událostmi, jež zastřely, rozbilypůvodní celek. Fragmenty vycházejícízpod našich rukou jako by s celkem aninepočítaly, jako by tuto byvší primární jednotupokládaly za něco nedůvěryhodnéhoaž lživého. Tak je tomu také ve mnou právěrecenzované sbírce.Ostatně právě tam, kde její autorkausiluje tvar básně zaokrouhlit a dovéstk důmyslné pointě, pozbývají její slovana přesvědčivosti. Z mnohosti možnostízůstává najednou jediný směr, jedna cesta:vyplněná pohyby, rituály, gesty. A to gestypříliš literárními, aby mne bavilo hledat zanimi autentické postoje: „Kolikrát čtu tady /své rodné jméno / a v polovině / vztahuju ruce/ po mých snech“ (dojem navíc zhoršuje gramatickáchyba: „mých“ místo „svých“). InkaMachulková zkrátka občas estetizuje přesmíru svého hlasu. Přesto bychom takovátotextová úskalí (na nichž se kandys vydáváza démant) neměli přeceňovat. Budeme-litotiž hledat, nalezneme nakonec více dveřínežli skal.Inka Machulková byla v blahých letechšedesátých přičítána k básnickým představitelůmčeské obdoby beat generation(spolu s V. Hrabětem, V. Čerepkovou čiŠ. Smazalovou). Narozena 1933 v Prazedebutovala roku 1963 sbírkou Na ostřínože, v roce 1969 jí ještě stačila vyjít sbírkaKahúčú – od podzimu 1968 totiž žije v SRN(v Mnichově). Přispívá do exilových periodika v roce 1979 jí vychází sbírka Kámenkomediantů. Do oficiální české literaturyse však vrací až dlouho po listopadu 1989:v roce 2006 sbírkou Neúplný čas mokré trávya 2008 sbírkou Jako Šimi odpouštíme (již alepřipravovala už od konce let šedesátých).Roku 2009 jí pod názvem Zamkni les a pojďvyšel v nakladatelství Host výbor z prvníchtří básnických sbírek (recenze ve Tvaruč. 4/2010).Kdybych měl říci, čím mne nová knihaInky Machulkové – nazvaná Probuzení hráči– zaujala, především bych musel konstatovat,že právě onou promyšlenou, záměrnoufragmentarizací: ne však do tříšti slov, aledo jakýchsi sémanticky silně nasycenýcha mnohoznačných dějových útržků: v soběovšem ukončených, leč konotovanýmivýznamy odkazujících k jiným, dalším možnostemčtení – respektive k dalším obdobnýmdějům, jež takovéto čtení zakládá:„Mezi živými / ve dne / sbírám tvůj nezájem/ a ptám se / Kolik máš spících jmen.“ Zdese nabízí realizace textu v rovině erotickéi mystické, mluvčí se stejně dobře můžeobracet k reálné bytosti (z masa a kostí)jako k bytosti chtónické, ona spící jménamohou být maskami, způsoby přetvářky čipodobami vtěleného zásvětí – anebo tituly,jež lyrický subjekt z potřeby chvíle či vzpomínkyonomu neznámému přiřkne. Každáz takovýchto možností se pak dožadujenového čtení celé básně.Jinde si Machulková vystačí se skromničcedějovým popisem v jemné chinoisserii,jejíž toliko denotátové čtení je znejistěno,podvráceno závěrem, v němž se bytívěci dožaduje definování ne toliko způsobua podmínek, ale samotných příčin: „Spadlýlist // Pohupuje se na vodě / sám / v měřítkujedna ku zapomenuté / příhodě.“ Docházíke smývání hranic mezi světem na papířea tím za jeho okrajem, mezi světem uvnitřa vně člověka, mezi kulturou a přírodou.Mnohde lidské vyrůstá přímo z přírodního:„V pozastavené chvíli / u řeky / růžovézlato starých stromů // Odpolední svatozář/ s dívčí tváří.“ Vlastně takovéto přechodyvyplývají ze způsobu nazírání, z přestoupeníod vnímání bezprostředního (byťpoeticky modulovaného) k metaforickémučtení přírodnin. Důležitou roli sehrávámotiv snu: buď jde o přebdělý, do bděníprobdělý sen – buď o bdění ve snu: i tatohranice (vlastně zase hranice mezi světemvnitřním a vnějším) se rozostřuje. A jako byprávě toto umožňovalo, dokonce si vynucovaloněkolikerý pohyb: od přítomného kuvzpomínce, od vzpomínky k přítomnostikrajiny, od té pak k myšlence, čím (jak) sikrajina vzpomíná na člověka – v převelicestručné básni na str. 29.Vyjevuje se dnes totalita bytí tolikov útržcích? Vznikají tyto útržky odnětímnepodstatného? V poezii Inky Machulkovéobjevíme sousloví – „spálená slova“– i verše: „škrtám / zbytečná slova // Vltavazůstává.“ Má nám snad název jedné z básní– Přibližní andělé – sdělit, že úplnosti, přesnostise nelze dobrat? – alespoň tady a teď...slovy...A což kdybychom existenci zlomků pojalico výzvu k vlastní práci? – jako dokážíruce restaurátora složiti přibližnou podobupůvodních obrazů a jako je těmto vlastníumělecké školení; mohli bychom se alespoňna chvíli proměniti v básníky. Abychomposléze od vztahu ke slovům přešli ku vztahůmk věcem, lidem, k sobě. Celistvý světchce býti obdivován a popsán. Svět fragmentárníobjeven, poznán a dotvořen.Ivo HarákDOBRÁ LITERATURA JAKO RYSAUTOZOMÁLNĚ DOMINANTNÍSimon Mawer: Mendelův trpaslíkZ angličtiny přeložil Lukáš NovákKniha Zlín, Zlín 2010Simon Mawer má těžkou pozici. Každýjeho román přeložený do češtiny totižbude poměřován tím, kterým se tento Britna našem trhu uvedl – se Skleněným pokojem,v němž více než malou roli hraje Brnoa vila Tugendhat. Nejeden čtenář bude odMendelova trpaslíka (o dvanáct let mladšího)očekávat další „český“ (lépe řečeno„moravský“) román. Vždyť vypravěčem jetrpaslík Benedict Lambert, vzdálený potomekGregora Mendela (kterému je částknihy věnována) a právě v Brně příběhzačíná. Jenže takové očekávání by byloliché.O „českost“ či „moravskost“ jde ažv poslední řadě. Ano, Benedict se siceprochází brněnskými ulicemi a zabývá sesvým slavným předkem a jeho skleníkem,kde docházelo k prvním pokusům s hrachemsetým, ale přitom všem se Mawervůbec neobtěžuje výraznějšími popisy. Jenzlehka načrtává, prostředí jsou pouhýmikulisami, jednoduchými „tak akorát“, abypůsobily důvěryhodně, ale přitom na sebeještě nestrhávaly pozornost. Ostatně, celámendelovská retrospektiva je od začátkuprezentována jako soubor dohadů, pouháhra představivosti.Benedictova a autorova pozornost jevěnována něčemu zcela obecnému, něčemu,co se týká všech: genetice, genům a předevšímjejich mutacím. Právě díky drobnémutaci je z Benedicta trpaslík, vysmívanýnebo litovaný, vždy však vyčleněný ze společnosti.Díky této „malé“ chybě (označenívelikosti se v knize často objevují – vzhledemk mluvčímu či tématu – s ironickýmči paradoxním vyzněním) není schopenvztahu, a když se vztah konečně povede,končí potratem.Je to zrod genetiky (a v druhé rovině pakparalela s Benedictovými osudy), co přivádína stránky knihy Mendela a brněnské prostředí.Je to grandiózní hra genů a jejichkombinace, co podtrhuje stejně fascinujícía v důsledcích zničující migraci historickou,týkající se celých skupin obyvatelstvai jedinců. Je to využití genetiky v rasovýchideologiích, co autorovi umožňuje komentovatnaše předsudky, ale i touhu po kuriozitách(různé cirkusy a předvádění „zrůd“)obohacenou o úlevu, že špatný los nepadlprávě na nás. Právě na genetice dokazujei zaslepenost vědy a jejích pravd, umanutostvědců, kteří dopředu znají odpovědi nasvé otázky. Genetika je i nejviditelnějšímprvkem textu. Referuje se o pokusech Mendelai jeho moderních nástupců, čtenáři sedostane i popularizační přednášky – proúčely románu samozřejmě estetizovanéa s údaji podléhajícími autorské licenci. SámBenedict je genetikou poznamenaný v okamžikusvého zrodu, ale i psychicky. Jehopopisy lidí se hemží komentáři o dědičnýchrysech (dominantních i recesivních, autozomálníchi polygenových). Objevuje sevšak i v méně zřetelné podobě (Benedictmimoděk používá slova jako „latentní“).Díky řádu, který spatřuje v genetice, díkymatematicky propočitatelným výsledkům,si může hrdina nalhávat, že je nad věcí, žese mu přese všechno podařilo dát svémuživotu i stavu smysl, že svůj osud drží vevlastních rukou. Nemusí patřit do světa,kdy slovo trpaslík asociuje skřeta, zlo,hřích. Nevěří v boha (stejně jako možnáněvěřil Gregor Mendel, přestože byl opatem)a opovrhuje hraním si na něj, přestovšak právě kvůli své posedlosti genetikoua jejími výpočty nakonec tomuto pokušenípodlehne.Zásadním „uklouznutím“ přitom nenípomoc exmilence otěhotnět (poskytnei vlastní „materiál“), ale podlehnutí iluzi,že události týkající se lidí jsou stejně předvídatelnéjako ty týkající se věcí pod mikroskopem.Ví, že zná odpovědi na to „jak“,„kde“ a „kdy“ dochází k mutacím, k řetězenípůvodně banálních chyb, které vedouk tělesným postižením a v přenesenémslova smyslu i k osvětimským pecím (propojenostgenetiky lidské s genetikou historickoupatří k nejsilnějším momentůmknihy). Zapomene však na záhadu zatímnezodpovězeného „proč“.Ostatně, vývoj literatury podle Maweraspěje k tragickým příběhům, v jejím modernímgenomu není dispozice k šťastným koncůmrysem dominantním. I když v tomtopřípadě bychom měli možná uvažovat spíšeo sklonech k absurditě, k temné grotesce.Malý kozlík Benedict (jak se sám vypravěčtituluje, když reflektuje své okouzlenísexem) je přes všechnu svou aroganci (doznačné míry oprávněnou) a inteligenciloutkou, trhaně se pohybující na jevištisvěta. Jeho „kličkování mezi kalužemi“ jesmutné, ovšem zábavné.Protože Mawer se nesnaží o melodrama.Stejně jako Benedict i on opovrhuje lítostía řečmi o odvaze u někoho, kdo prostěnemá na výběr. Jeho hrdina si opakovanězískává sympatie (schopnost ovládat davna přednášce, vysmívat se předsudkům,ale především cit ke slečně Pierceyové), nakterých mu však v nejmenším nezáleží. Jaksám zdůrazní ve chvíli, kdy by se snad ctěnýčtenář chtěl zhrozit nad jeho chováním.Mawer jej nechává mluvit důsledně cynicky,často opět v souznění s jazykem genetiky(Mendel tak nemá vizionářský pohled, jeprostě krátkozraký). Nedělá kvůli čtenářižádné kompromisy či ústupky.Pokud bude někdo dojat nebo znechucen,je to tedy čistě jeho problém. Benedictůvpříběh nemá sloužit nějakému lacinémupochopení „trpasličí“ zkušenosti, ale podtrhnout,že svět našich jistot a pohodlnýchsoudů stojí na těch nejchatrnějších základecha přes všechnu civilizovanost budepro nás Benedict Lambert vždy jen kuriozitou,zrůdičkou, nad níž se přikláníme pouzeke dvěma – vždy špatným – možnostem;dojetí či odporu. Za důslednost, s níž tutomyšlenku kniha propaguje, jí patří dík.Boris HokrTvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 25,– Kčtvar 01/11/21