Tvar 1/2011 - iTvar

v mnoha oborech: v matematice, lingvistice,filologii, chemii, v uměnovědě... Takév oborech, kam jsem jej nestačil provázeta chápat. V mnoha momentech jsem mohljen žasnout. Ať si zájemce prolistuje časopisLogos či knihy z jeho edic všech těch zvláštníchoborů.Bylo jistě také šťastné, že i ve Tvaru dostávalprostor pro své literární exkurze, statia články. Byli jsme přátelé a náš vztah seprohluboval, ačkoliv jsme byli mnohdy myšlenkověrozdílní. Nemohlo to ústit jinamnež k té nejvelkorysejší toleranci. Vladislavneměl dlouhé řeči rád. I proto nemůže býtřečeno vše, co by se patřilo a co by bylo spravedlivé.Snad by bylo dobré připomenout, že v jehopozůstalosti bude mnohé ke zveřejnění (stati,básně, studie etc.). Jistě se těchto záležitostíujme někdo kompetentní.Vladislav Zadrobílek byl člověk statečný,měl v sobě zakódováno vše podstatné, úctuk exaktnosti i básnický esprit. Byl vzdělaný.Nejen nějakými diplomy, ale i tím, že bral nasebe povinnosti člověka, který je obhájcemkulturních hodnot. Byl zároveň skromný.Z jeho znání vyplývala i skepse, která ovšemneměla ten obecně pohodlný tvar. Jehoskepse tíhla k hlubšímu poznání a dovedlase poklonit u tajemství.Setkat se s ním byl veliký dar pro jehoblízké, pro přátele a čtenáře. Je až k závrati,kolik dějů, kolik dramat a výbojů se vejdedo jednoho života. Své znání dříve dovršovalsamizdatovými publikacemi. A při tomzvláště si užil ústrků a šikany. Jeho básnickáa ediční činnost bude svědčit o tom, že bylspisovatel, který vyslovoval věci niternéa tak diferencované, že si zaslouží hlubokýobdiv. Byl zaujatý, ale také tolerantnía úzkosti i ve své těžké nemoci skrýval dokonale,jak se sluší na muže. Každého dovedlobdarovat. A my všichni, kteří jsme muzavázáni, přejme mu v této chvíli klid a mír.Odešel do údolí, do světa světla jako kdysi,aby se dověděl, co už znal.Josef Hrubý• • •V listopadu 1986 jsem na ulici potkal člověka,který mi dal pětistovku. Jen tak, bezdůvodu. Bylo to divné, tolik peněz. Nijakmi to nevysvětloval, jen se vševědoucněusmíval. Počítal jsem s každou možností,hlavně s tím, že jde o provokaci. K čemu bybyla, jsem si ovšem neuměl představit. Byljsem obsesivně podezřívavý a tuhle zvláštnísituaci jsem uvítal jako příležitost pro svouvymazlenou paranoiu. A taky jsem byl šťastnej,že mám na barvy.Až po delší době jsem onoho podivuhodnéhočlověka střetnul znovu. Ukázalo se, ževydává samizdaty. Úrovní grafického a tiskařskéhozpracování byly výjimečné. Předložilmi ke strávení mocný text LadislavaKlímy. Vydal ho pak s mými ilustracemi.Teprve když jsme se o tom před pár letypoprvé bavili, a to přímo na stránkách Tvaru,jsem si uvědomil, že se naše iniciační setkánípřihodilo akorát na mé třicetiny. Té nocijsem pod vlivem alkoholu vyskočil na Pohořelciz jedoucí tramvaje rovnou na hlavua následkem toho si dost změnil život. Přestaljsem s masem, chlastem a vůbec. A začalspolupracovat a vídat se s Vladislavem Zadrobílkem,známým též pod pseudonymemD. Ž. Bor – neboť on byl tím záhadnýmmecenášem. Stal se mi blízkým, jako by blízkýmodjakživa byl.Jeho byt v nejvyšším patře holešovickéhočinžáku mi na mentální mapě Prahy blikájako maják. Vyskytuju se většinou nedaleko,budovy AVU stojí v perimetru jehosignálu. Vzhlížím k tomu bodu zespoda odStromovky nebo shora od Letné. NemusímVláďu ani frekventovaně navštěvovat, prostěmi stačí, že je. Když pro mě něco má,ozve se a já naklušu.Než vyjedu nahoru, dveře už jsou pootevřenéa já musím být ostražitý, asi jako Clouseaupřed věrným Kato. Vykoukne vousatározcuchaná tvář s jiskrou v oku, udělá příšernougrimasu, a když postoupím do úzkéchodbičky za dveřmi, boxuje se mnou, žemám co dělat, abych se ubránil. Nepřestává,dokud nejsme oba uřehtaní.Asi to sem nepatří, ale vidím jasně, že mádobré načasování, taky pozornost k periferii,náležitou čilost (ling huo) a dokonce i tusprávnou sílu, vycházející ze šlach, a ne zesvalů. Kde to všechno vzal, nevím; dříve jsemsi říkal, že nějakým cvičením projít musel,teď si to vysvětluju jeho obecnou životnípřipraveností. Kdykoli si na něj vzpomenu,ucítím i ty přátelské herdy do žeber.U něho mě nemůže udivit nic – vždyť měudivuje permanentně! Nezaráží mě jehoerudice, a to ani v případech, kdy sestupujehluboko do tajných nauk, hermetismu,alchymie a bůhvíčeho. Jako samozřejmostberu jeho rozmanité literární tvoření, jakoži to výtvarné a hudební, stejně jako jeho činyvýstavnické anebo nakladatelské zásluhyv samizdatu a v Trigonu. Nezajímá mě anijeho věk, předpokládám, že je věčnej. Prostěvnímám jako normální fakt, že ten člověk jefaktem naprosto abnormálním.Udržuje mě jak na jehlách. Bojím secokoli říct, protože obratem reaguje, vezmeslovo, obrátí je, vysvlíkne z předpon a přípon,vyjiskří kořen proudem, až odskočí rez.V boxerských výměnách potrhlých a přesnýchasociací, pata- i metafyzických souvislostía zákonitých nelogičností se mu stačitnedá. Zachraňuje nás opět jedině řehot.Anebo nás uzemní jeho krásná žena Milica,je-li zrovna nablízku.Asociace, spojení, je vskutku výchozímpohybem Vláďova myšlení. Slučuje nečekaněprvky a vzniklé sloučeniny okouzlujísvojí vůní, chutí, břeskným tónem neboopalizují proti slunci. Reaktivním činidlemje ta rtuťovitá jiskra v oku, Číňané by řeklijing shen.Občas mu někdo telefonuje o léčitelskouradu, někteří lidi ho považují nejen zamudrce, ale přímo za mága. Ve svém autobiografickémČasobraní si však na nic takovéhonehraje. Žádné chlubení se neuvěřitelnýmischopnostmi, žádné guruovsky blahosklonné,bohorovné rozumy. Nýbrž čerstvýúdiv nad zdánlivými samozřejmostmia vynořujícími se rezonancemi a souběhy.Vytrvale připravený na setkání se zázračnýmse ho tu a tam taky dočká.Byl jsem u něj, když zazvonil Václav Cílek,který si vyšetřil čtvrthodinu času, aby sealespoň na skok zastavil. Líbilo se mi, žese k Vláďovi dá přijít i jen na takové rychléobčerstvení. Sledoval jsem ty dva a nemohljsem se nabažit. Vláďův orbit protínají dráhymnoha výjimečných person, a soudě podleváhy, se kterou vždycky vysloví určitá jména,si je jejich gravitace vědom. Nebudu je vypočítávatz obavy, že bych někoho opomněl.Tahle moje řeč má gramatickou chybu. Časje špatně. Mluvím v čase přítomném. Jenžejsem měl říct, že Vláďa je v čase nepřítomném.Byli jsme mu před pár dny na pohřbu. Dostavilase spousta jedinečných person a dalšíchlidí. Promluvil z nahrávky a ten jednoduchýtechnický trik s posunem času námiotřásl. Věděl to všechno? V každém případěse dočkal předělu, kterým se předtím celýživot ustavičně zaobíral. Trýznivá zvědavost,co se za tím zrádným horizontem nachází,došla svého rozřešení. Strážce majáku zhasla vydal se na moře. Musí mi teď stačit, ženení. Sledoval jsem truchlící, do koho z náspřeskočila ta jeho věčná jiskra.Vladimír Kokolia• • •Seznámili jsme se v antikvariátu v Dlážděné,který před rokem 1989 představoval jednoz center, kde se koordinovaly hlavně kulturníakce alternativního disentu. Chodilisem nezaměstnaní grafici a nabízeli svojepráce, vanul zde duch Váchala a Boudníka.Vláďa hovořil s lidmi, rozdával či prodávalsvoje samizdatové knihy o hermetické filozofii.Trávil zde celé dny.foto archiv DŽBDoma vázal knihy a opravoval různépapírové předměty. Měl sbírku starých raznicna kožené vazby a jimi občas vytvářelvrstvené, strukturně prorývané papíry. Aletaké tu a tam v zastrčené polici běžel nějakýalchymický experiment třeba o žábě, kteráspolykala listy staré knihy. Ve skutečnostise jednalo o zelený roztok, ve kterém serozpouštěly tenké lístkovité krystaly nějakéjiné látky.Hned na první schůzce se mě zeptal, zdavěřím v kámen mudrců. Odpověděl jsemmu, že věřím i v jiné, možná zázračnějšívěci, takže existence Kamene mi přijde celkempochopitelná. Opakoval svoji otázkua já jsem mu jedním slovem odpověděl, ževěřím. To byl nějaký zlomový předěl a pakuž jsme k sobě patřili.Brával mě na výstavy, vysedávali jsmespolu a hovořili o pravěku, o mýtech, o geologickýchsilách, o vizích a jeho životě. Neumímty roky nějak jednoduše shrnout, bylijsme kamarádi, měli jsme společné známéa četli podobné knihy.Vlastně ty nejdůležitější věci neumíma možná ani nechci či nemohu říct, protožese dotýkaly něčeho, co podle mě sahá zaosobní smrt.Václav Cílek• • •Ouklejek Okřehek OkřínekMohla bych psát, že D. Ž. Bor byl z těch lidí,kteří jsou vzácní. A jak jsem vděčná, že jsemse s ním mohla vídat. Mohla bych psát, jakbyl pronikavý, laskavý a moudrý a že s nímpři tom všem byla legrace. Jak celou svouexistencí a vším, co dělal, dokazoval, žejít do hloubky neznamená rezignovat našíři, a také to, že zabývat se velkými věcmineznamená přehlížet ty malé.Mohla bych napsat také o tom, že tendávný rozhovor pro Tvar opracovával přesněopačně než jiní lidé: mluvil opatrně, ale přiautorizaci skoro všechna opatrná slova jakoasi, snad, možná, domnívám se... vyškrtal.Mohla bych vzpomenout na dubnovéi zářijové ohně, kterých se u nás v zahradědocela rád účastnil – většinou jako napotvoru poprchávalo, ale když vcházeldo vrat, nějak záhadně se objevila duhaa déšť ustal. Později jsem s tím už skoropočítala.Mohla bych se zmínit i o dalším záhadnémjevu, na který jsme si v redakci Tvaru časemzvykli: Vladislav není obvyklé jméno, meziautory však máme ještě jednoho – básníkaVladislava Reisingera. Aniž o sobě věděli,objevovali se oba Vladislavové zásadněv tentýž den. Jakmile zavolal či vzal za klikujeden Vladislav, druhý Vladislav téměř s jistotounebyl daleko. Tak se spolu i seznámili,oba museli mít zpočátku dojem, že tendruhý v redakci bydlí.Mohla bych psát, že jsem v jeho bytě naLetné zprvu měla pocit, že je tam výraznějiný atmosférický tlak než jinde a také častam plyne jinou rychlostí. Ale to už trochuzabíhám do nesmyslů...Chtěla jsem najít jeden svůj starý sen,který se Vladislava týkal. Když jsem mu hotehdy zatepla vyprávěla, zaujalo ho nejednoznačnéjméno časopisu, o kterém je vesnu řeč. Mně byl ten sen čímsi podezřelý,ale byla jsem zvyklá o snech přemýšlet pozpůsobu psychologů. Vladislavovi se přílišnépsychologizování ošklivilo, myslím, žev něm viděl jednostrannost, okrádání snůo jejich sílu. Svoje sny a vize vnímal mnohembezprostředněji, obešel se bez všechtěch bezpečnostních systémů, které námumožňují zabývat se sny a zároveň si jepěkně udržovat od těla.Svůj zápis jsem nakonec našla. Jako bychmu rozuměla a nerozuměla zároveň, stejnějako tehdy. Zápis byl kupodivu datována z toho data mě dodatečně zamrazilo. Tadyje:Věž (kudy prošel D. Ž. B.)Pozoruji indiferentní zmatek v přelidněnémobytném prostoru – něco jako squat. Známíi neznámí lidé se mísí dohromady, napříkladmoje matka, také učitelka kreslení (ta je přítomnav různých podobách dokonce třikrát, alenemohu ji poznat, protože se ke mně nehlásí)...Musím ale „odcestovat“ do vyšších pater, balímsi zavazadlo a vůbec mi to nejde: 1. věci osobnípotřeby + věci pro děti (hmota) 2. knihy + spisy(duchovno). Ani jedno, ani druhé nedokážu dátdohromady. Už mě volají, beru tedy jen dětia jdu. (Děti se promění v dřevěná polena, kteráve spěchu strčím do kapsy.) Jdu po schodechnahoru, stupně jsou vysoké a výstup je namáhavý– až dojdu do místnosti ve věži. Je bílá,má výhled do všech možných stran, uprostředje pilíř. Je to pracovna D. Ž. B. Ten tu ale není– ví se, že odešel nahoru (jsou tam další skrytéschody vzhůru). Do dřezu teče horká rezavávoda. Chtěla bych ji zavřít, ale nesmí se to –kdyby nemohla odtékat do dřezu, kdoví kam bynatekla a co by způsobila. Je tam Lubor a Šofar.Šofar chodí po místnosti a občas vytáhne a prolistujenějakou knihu. Zdá se mi to drzé. Smrdítam ustalovač a dřez je bílý, smaltovaný, s černým,bakelitovým okrajem. Šofar říká o D. Ž. B.:„Vydával časopis Okřínek.“ (Ouklejek?, Okřehek?– zkrátka nějaký takový název od O, nedovedurozhodnout, který je ten pravý.) Vytahujevelmi tlustý svazek v hnědé kůži. „Hele. Je tamcelý jeho rodokmen. Ale vzal si ho s sebou.“ Vím,že musím jít dál nahoru (za ním), že se v pracovněnemůžu moc dlouho zdržet. Ještě pořádtrochu myslím na to zavazadlo, co jsem nebylaschopná sbalit a vzít s sebou. Jsem z toho rozladěná,ale vím, že mě to za chvíli přejde.(Sen z 11. 12. 2001)Velmi špatně se mi tento text píše – sedímnad ním už několik dní a je mi z něj čím dálmarněji. Nejraději bych ho zahodila a pustilase do čtení – znovu a lépe si přečístvšechno, co nám tady ve věži s tekoucí rezavouvodou a výhledem do všech světovýchstran D. Ž. B. nechal. Číst – tentokrát pečlivějia v ostřejším světle nesamozřejmosti.(Aspoň se mi nebude tolik stýskat, než sezase uvidíme.)Božena Správcovátvar 01/11/