4 • 2012 - Dobrá adresa

že bych se od knihy nemohla odtrhnout.Odtržení od knihy je velice snadné a na neodtrženéčtenáře nevěřím. Chci být vychýlenaze stávající rovnováhy (jakkoli nerovnovážné).Svět by měl vypadat jinak, věciby měly být zpřeházeny, nic by nemělo zůstatna stejném místě. To chci. Nemělabych ten svět poznat. V první chvíli. Podruhém pohledu by se mi měl naopak vyjevitjasněji než jindy. Tedy vyžaduji přesnost.Faktografická přesnost je mi fuk, alepřesně musí být vyjádřena myšlenka. Je tojiná přesnost. Nechci umět obsah knihypřevyprávět. Text má realitu uchopovatnatolik jedinečně a ve svých intencíchkomplexně, že k převyprávění potřebujezas a jen sám sebe. Když popíšeme děj, jdejen o jednu ze složek díla. Děj není kniha.Zásadní je jazyk, výraz. „Literatura je věcíosobnosti, řekl bych dokonce, že není věcí talentu,ale především osobnosti,“ píše Gombrowicza pokračuje: „V dnešním světě všakuž lidská osobnost nebudí zájem. Ti všichni,kteří dělají literaturu, jsou vlastně davemsmutných úředníků bez smyslu pro poezii,krásu, velikost. Dělají svou profesi a nejsouto umělci, jsou jen fascinováni předmětem.“A tím předmětem by mělo být něco dobřeuchopitelného, něco snadno mediálněsdělného. Něco, v čem se dobře vyznáme.Nejlépe dobře uleželá historie druhé světovéválky. Nebo třeba 11. září. V krátkýchanotacích není třeba rozlišovat způsobzpracování, autenticitu autorského zaujetí.Nějak ten obrovský zájem všem těm autorůma publicistům nevěřím. Cítím tamspolečenskou objednávku. Ale: „Krása literaturyspočívá v tom, že je popřením jakékoliprofese.“ Spolu s Gombrowiczem si myslím,že ani spisovatelství není řemeslo,protože dobrý řemeslník si je příliš jist, žesvou profesi umí. Už nehledá. Kdežto hledanostje předpokladem tvorby. Dobrýspisovatel se dle mé představy neustále obracíproti sobě, zpochybňuje své zavedenézpůsoby psaní, denně se táže po smyslu,nikdy nemá pocit, že by psát uměl. „Vždyckyjsem měl silný sklon k pocitu podřazenostia k sebezatracování,“ píše Gombrowicza já se omlouvám, že se k němu stále, užskoro rutinně obracím, ale pro tuhle chvílinemohu jinak, protože je tak vzácněupřímný, k čemuž má málokdo odvahu:„Kdyby mi někdo prokázal, že to, co jsem vytvořil,nemá vůbec žádný význam, ani bychse moc nedivil – vůbec to není nepravděpodobné.Každý člověk se považuje za hroznědůležitého.“ Ano, já tedy Gombrowicze zadůležitého považuji, protože u něj – a tovpravdě od literatury chci – nacházímmyšlenky, které mi pomáhají žít, které miprojasňují člověka a svět. A pokaždé, kdyžse tak stane, zažívám úžas (schopnost připisovanouzejména dětem, schopnost potlačovanoua zapuzovanou), který prostěke smysluplné a v pravém smyslu radostnéexistenci potřebuji.Jakub Vaníček– literární kritikDvě otázky, které k sobě na první pohledpatří – a přesto je nutné je striktně oddělit.Zatímco první část má vyjádřit naše subjektivníchtění, druhá směřuje k objektivnímustatu quo. A ten je možné stanovit nejspíšpouze na určitý čas z pozice moci.Chceme-li tedy něco od literatury, pakpředevším to, aby postupně rezignovala naonu umělou, pod tlakem doby vytyčenou liniimezi soukromým a veřejným. Měli bychomzapomenout na to, že texty musí býtpsány a čteny v kontextu jakéhosi autonomníhosvěta estetických hodnot. Naopakpožadavkem je koincidence intimního světaa veřejného prostoru – toto prolnutí byměla literatura znovu a znovu pojmenovávat,a jak vyplývá z podstaty věci, měla bytento souběh dvou zdánlivě oddělených políi ovlivňovat. V neposlední řadě také musízůstat literaturou, obhájit onen výjimečnýstav, jímž je jazyk umění.Chci být vychýlena zestávající rovnováhy(jakkolinerovnovážné). Světby měl vypadat jinak,věci by měly býtzpřeházeny, nic bynemělo zůstat nastejném místě. Tochci. Neměla bychten svět poznat.V první chvíli. Podruhém pohledu byse mi měl naopakvyjevit jasněji nežjindy. Tedy vyžadujipřesnost.Faktografickápřesnost je mi fuk,ale přesně musí býtvyjádřena myšlenka.Je to jiná přesnost.Nechci umět obsahknihy převyprávět.www.dobraadresa.cz • 2012 • 4 • 37