4 • 2012 - Dobrá adresa

— To je Micka, řekne překvapeně, — to jenaše Micka. A koťata. Ještě nám je ani nestihlaukázat!Kočičí tělo se hnitím vydouvá do tvarubalonu, krvavý otvor krku se hemží mouchami.Těla koťat by se vešla do mističky dlaně.Maličká a plyny dokulata vydutá; kdyby dlaňnaklonila, mohly by z ní vypadnout a kutáletse ze svahu dolů, až do Hrozenku.— Ten ožrala, ten prevít, ten si to odskáče,dusí se vztekem Surmena, bere ji tvrdě za rameno,otáčí pryč od té krvavé scény a tlačí dodveří, dovnitř, do malé předsíně.— Otři si boty, ať nenaděláš, řekne jí nazlobeně,ale není třeba, ona stojí, pomalu šoupenohama o rohožku a otáčí se, aby ještě zahlédla,co zbylo z Micky.— Nedívej se tam, budeš mít zlé sny! přikazujejí odvrátit pohled Surmena a Dora sejako o překot rozběhne předsíní. V kuchyňskýchdveřích do ní vrazí. Nekonečný zlomekvteřiny, v níž se v letu posledního kroku prosmýknemezi Surmeniným bokem a rámemdveří a dokončí svůj drobný krok s pohledemnáhle připoutaným k prkenné kuchyňsképodlaze. Vedle tatínkových nohou leží maminkav sukni vykasané nad stehna a kolemní, všude kolem ní kaluž temné, zaschlé krve.Ticho. A oni tři ve dveřích jako sousoší.— Vééén! projede jí najednou jako ostřínože Surmenin vysoký hlas, škubne jí, ažcelá poskočí, klepne hlavičkou o futra a běžíven, nohy o sebe škobrtají, div že neupadne.Za sebou slyší Jakoubkův vyděšenýpláč a Surmenin křik, který se zasekl na jedinémslově: — Vééén! Ven! A ona běží, dvoremkolem Micky a jejích koťat, podél dřevěnéhoplotu, proběhne vrátky, běží kolemdomku, po cestě rozmoklé letním deštěm,cestou dolů, dál. Až k Surmeninu. Tam sezastaví, způsobně otevře a zavře vrátkaa pomalým krokem jako vždycky zajde k lavičcena náspí. Usadí se a s pohledem upřenýmdo protějšího kopce čeká. Vidí, jak cestou,kterou právě běžela, pajdá Surmenaohnutá Jakoubkovou tíží, ale rychle, takrychle, jak ji ještě nikdy neviděla. A už sek ní nese bratrův pláč i její supění, které senezklidňuje ani tehdy, když k ní Surmenadosedne na lavici a s rukou na Jakoubkověhlavě a jejím rameni je konejší.— To nic, to nic, říká Surmena.Ale ona jí nevěří. To není nic, toto.Slunce už zapadlo a do hor se vkrádátma. Sedí na lavičce a Jakoubkův pláč pomaluutichá, jen tu a tam ještě vybubláv drobném, trhaném vzlyku. Za chvíli užDora slyší jen jeho pravidelný dech šramotícísoplíkem. Surmena už oddechuje klidně,ale ruka objímající Dořina ramínka opásanářemeny aktovky se jí stále chvěje. Natěch řemenech jsou velké červené odrazky,tak jak si přála. Velké červené placky, kteréodrážejí světlo, když na ně někdo posvítí,takové, jaké mají děcka zdola, z Hrozenku.Jely pro tu brašnu s maminkou až do UherskéhoBrodu, to bylo minulé léto.Nad jejich domkem na protějším svahuse už setmělo, noc se vynořila zpoza kopcev pomalém, nezastavitelném proudu, jakoby ji někdo vyléval od Bojkovic.— Zůstanete u mě, řekne pak Surmena.A když ji ukládá do dek a vydělanýchovčích kůží za pecí, do tepla, které se rozlévávšude kolem ní a po spařeném mákui v útrobách jejího žaludku, stačí Dora ještězaslechnout: — Nic se neboj, však my to spoluzvládneme. Budeš mi dělat andzjela.A budeš se mít dobře. Uvidíš.Část I.SurmenaDlouho si myslela, že tou událostí začalovšechno jejich trápení. Jenže ono to vůbec nezačalotehdy, v tom okamžiku, kdy stáli vedveřích chalupy na koprvazské kopanici a zíralina těla rodičů. Dora nebyla tak hloupá,aby ze vzrušených tváří vesničanů nevyčetla,že to začalo už kdysi dávno, tak dávno, kamjejí krátká paměť zdaleka nesahala. Neošálilyji jejich zkormoucené obličeje a řeči jako: —Taková nešťastná náhoda! nebo: — Proč se tostalo zrovna vám!? Neobalamutili ji, protožei ona byla součástí toho celku, cítila s ním, dýchalas ním. A i když se snažili sebevíc, i k níto zkrátka časem prosáklo, to, co se neslo šeptandouza jejími zády, totiž to, že to do sebepřesně zapadá, že se to muselo stát nějak takto.Takto, nebo možná trochu jinak, ale zkrátkapodobně nešťastným způsobem. Protožei její matka byla bohyně a žádná bohyně nemálehký osud.Na druhou stranu, toto zřejmě překračovalovšechny meze, pochopila Dora, když jednouzaslechla, že pod sekerou neskončila žádná,co znala tajemství bohování, už víc než třista let.Tak proč její matka? ptala se pak pořáddokola. Ale odpověď nedostala. Nikdo o tomnechtěl mluvit, každý jen zděšeně odvraceltvář, jako by se rouhala přímo před svatýmiostatky, kdykoli na to zavedla řeč. Mlčelai Surmena.A tak jí nezbývalo nic jiného než udusatto někde hluboko v sobě a vzdát to. Dospělak tomu za několik měsíců a zabouchla za touudálostí dveře, prásk, rozhodnutá se k tomuuž nikdy, nikdy nevracet. Ať už to začalo, kdychtělo, a ať už se to stalo, jak a proč se to stalo.Ostatně, měla napilno. Musela se učit býtandzjelem a pod přívalem nových, vzrušujícíchudálostí se pomalu, postupně vytráceli její žal. Ona – andzjelem!Předtím o nich jen slýchala. O dobrýchandělech, kteří vodí potřebné k bohyníma přitom nikdy nepřijdou zkrátka. Nikdy aležádného nepotkala, i když se kolikrát schválnězdržovala na stráních, ze kterých mohlavidět k Surmeně, k Irmě nebo ke KateřiněHodulíkové.— Ukaž mi svého andzjela, tetičko! Kdo tiho dělá? chtěla po Surmeně vědět, kdykolivtamtudy měly s matkou cestu. Surmena setvářila, jako by o žádných andělích nikdy neslyšelaa její matka Irena se smála. — Já jsemtaky bohyně a viděla jsi u mě někdy nějakého?ptala se. Jenže její matka byla jiná bohy-www.dobraadresa.cz • 2012 • 4 • 41