Výhra

12
„Překvapení.“ Pokrčil jsem rameny. Zase mě objala. Chlapík začal milostně vzdychat.
Míša mě pustila a obrátila se na tatíka.
„Vypadni, vypadněte voba!“ Řekla to takovým tónem, jakým v Dánsku vyslýchala
černochy. Tatíkovi zaskočilo, ale vstal a bez keců s matkou opustili pokoj.
„Promiň.“ Sklonila hlavu Míša. „Měla jsem ti to říct dávno…“ A pak se na mne
podívala se slzami v očích. „Mí rodiče jsou alkoholici.“
„No jó, prosím tě. Rodiče si nevybíráme…“ Chlácholil jsem ji. Zase mě objala, začala
brečet.
„Ty je máš takový slušný, víš. Já abych se hanbou propadla, ani nejsou oddáni…“
Vzlykala.
Už jsem pochopil, proč se tak mermomocí chtěla vdávat a já byl blbec takový cynik.
Chtěl jsem si dát pár facek, chápal jsem proč pořád brečela, když jsem se jí smál.
Stisknul jsem jí.
„Mám tě rád. Mám tě rád.“ Opakoval jsem pořád a hladil ji. „První co uděláme bude, že
budeme mít pořádnou svatbu!“ A plácnul jsem ji po zadku. Přestala brečet a dala mi
velikou pusu. Šeptala mi, jak mě má ráda a že bude hodná milující žena.
„Zamluvil jsem si Casulla.“ Řekl jsem, abych trochu odlehčil situaci. Usmála se a
kývla.
„Já jsem byla na Staromáku, maj tam taky obchůdek… Je tam pěkný espéčko. Už se na
něj těším. Kolik si nastřílel?“
„Pět desítek.“ Řekl jsem hrdě. „Co ty?“
„Taky. Ten komisař čuměl jak blázen, říkal, že to tu ještě neměl a jestli bych neměla
dnes odpoledne čas…“ Plamínky v jejích očích hovořily o tom, že už je ta trapná
situace s rodiči zapomenuta.
„A cos mu řekla?“ Majetnicky jsem ji stisknul zadek.
„Že už někoho mám. Jen se neboj, von povídal, že ten chlap má štěstí a pak mi popřál,
abych tu zbraň nikdy nepotřebovala.“ Zase jsem ji objal. Z kuchyně bylo slyšet nějaké
štrachání a mlácení. Vůbec se mi to tu nelíbilo.
„Přišly ti už prachy?“ Zeptal jsem se Míši.
„Ne, jsou to kurvy, dneska jsem tam zrovna volala a taky jsem jim povídala ať stáhnou
tu votravnou firmu, co se stará o výherce.“
„No ty mě taky serou, představ si co se mi dneska stalo…“ A odvyprávěl jsem jí ten
příběh, jak mě přepadli ti cikáni.
„Myslíš, že to maj na svědomí ti chlapi?“ Zeptala se. Pokrčil jsem rameny.
„Nevím, ale to jejich chování se mi vůbec nelíbilo.“
„No to mě taky ne, byli dost vulgární. Jeden mi furt čučel na kozy, dobytek.“
„Rodiče o tom nevědí?“
„Blázníš! To bych udělala tu největší hovadinu. Nic neví. A nehodlám jim to taky říkat,
všechno by to prochlastali.“
„Hmm, asi máš pravdu. Až se usadíme, tak jim můžeš pustit nějakej chlup, ale neradil
bych ti, abys jim říkala kde bydlíme.“
„To je jasný, díky, díky.“ Objímala mě. „Co asi dělá Martin…?“ Tulila se ke mně. „Víš,
připadá mi to hrozně dávno, jako by to byl jen sen. Chudák.“
„Neboj.“ Chlácholil jsem ji. „Bude dobrej, škoda že jsem neviděl tu jeho nevěstu. Třeba
bych se jí líbil…“