Výhra

34
Vylezli jsme z auta a hned se k nám přitočil nějaký generál. Představil se jako Damien
Declercq a že je to velící generál téhle akce.
Yamako se dala už celkem do pořádku a šla mlčky sama za námi. Generál nám
představil několik politiků, kteří se s námi vyfotografovali. Otec se usmíval na všechny
strany, máma se pořád upravovala a my s Míšou se na každého mračili.
Votrava.
Pak nás odvedli na brífink, nebo li předstartovní poradu. Tam se nám generál pokusil
nastínit situaci.
„Eriku, Míšo…“ Začal. „Ehm… je to pro nás zcela nová situace… Pokusme se to ale
brát jako normální akci, řekněme akci na území cizího státu. Slyšeli jsme o vašich
výjimečných schopnostech a zásluhách v paralelním vesmíru. Myslím, že to je pro nás
obrovská zkušenost. Paní Yamako…“ Podíval se na Japonku, která seděla vedle mne.
„… o vás vyprávěla neuvěřitelné věci. Zachránili jste tamní svět před tyranií a náš svět
před opakovaným vyhlazením. Za to všechno od nás máte veliký vděk.“ Generál se
uklonil a všichni okolo začali tleskat. Matka s otcem trochu nechápavě, ale pyšně
koukali, máma měla vlhké oči.
„Dyť jsme zabili jenom pár negrů…“ Pošeptal jsem Míše, ta mě ale šťouchla loktem do
žeber a nic neříkala.
„Situace je dost nepřehledná…“ Pokračoval generál. „… víme to, že pan Hašimoto Kató
převzal moc a zlikvidoval nově jmenovaného císaře. Začal páchat zvěrstva na civilním
obyvatelstvu, vznikla proti němu opozice, pod vedením pana Hemsu, otce Yamako…“
Generál se soustrastně podíval na moji sousedku a mírně se uklonil. „Vaším úkolem,
Míšo a Eriku, bude přivést pana Hašimota před řádný soud a poskytnout veškerou
podporu paní Yamako na znovuobnovení demokracie.“
„A jak se dostaneme nazpátek?“ Chtěla vědět Míša.
„Stejnou cestou jako paní Yamako.“ Odpověděl generál. „Yamako?“
„No… nevím jestli to půjde…protože moje skupina měla za úkol stroj času zničit,
jakmile odletím. Byly zlikvidovány i mozky. Věděli jsme o tom, že ve Švýcarsku
existuje zařízení, které by se dalo upravit na cestu zpět. Naši technici ve spolupráci
s mozky vypracovali poměrně jednoduchou úpravu.“
„Říkala jsi, že jste mozky zlikvidovali?“ Ozvala se Míša.
„Ano, ale před tím jsme od nich získali potřebná data a základní tkáň. Jakmile
zlikvidujeme Hašimota, tak znovu naklonujeme mozky. Snad se to podaří.“ Vzdychla
Yamako. Zeptal jsem se:
„Co Alfred?“
„Nevím, asi to nepřežil.“ Pokrčila rameny Yamako. „Překvapil nás, já jsem měla hrozný
štěstí, císaře nejdřív prohlásil za podvodníka a pak ho oběsil. Bylo to i v televizi.“
„A Martin?“ Zeptala se nedočkavě Míša. Yamako svěsila hlavu. Polilo mě horko.
„Hledají ho… Poslali do Tibetu nějakou výpravu, která ho má za úkol přivést.“
„Kdy můžeme odletět.“ Chtěla vědět Míša.
„No… práce nám zaberou asi tři měsíce a …“
„Jestli to neprovedete do týdne, tak vás stáhnu z kůže!“ Pohrozila.
„Co si to…?“
Cítil jsem, že se v ní začíná vařit krev. Nahrbila se a pak se odrazila, prolétla stropem a
zmizela pryč. Na mne a na Yamako napadaly kusy betonu.