Výhra

16
„Podcenili jsme vás…“ Chlap si pročísl rukou vlasy a pokýval hlavou. „Naše agentura
nabízí individuální přístup, ale zde… jsme selhali.“ Pak se zasmál, nebyl to příjemný
smích. S Míšou jsme se na sebe podívali. Kožeňáci zvedli zbraně, byly to malý
samopaly značky Uzi. Chlap se otočil a já slyšel jak klaply závěry samopalů. Přikrčil
jsem se a oba jsme se rozběhli vstříc smrtící lavině.
Střely mířily mírně nad.
Těch deset metrů jsme přesprintovali v rekordním čase. Vrhli jsme se po hlavě na
střelce, jen jsem roztáhl ruce a skosil dva na zem. Míša byla rychlejší a taky pěkně
vytočená. Pátému utrhla hlavu. Jejich velitel nechápavě vytřeštil oči.
„To…to.“
Míša ho chytla pod krkem.
„Pojď k ohni, ať si tě prohlídnu.“ Řekla a táhla ho směrem k háku. Chlapík se pokoušel
protestovat, ale zlomila mu obě ruce. Už samotný zvuk lámání byl dost nepříjemný.
„Běž zkontrolovat, jestli tu ještě někdo není! Museli přijet nějakým autem.“ Byl jsem
rád, že můžu vypadnout. Vzal jsem si od jednoho z Kožeňáků pistoli, byl to
Smith&Wesson MP40. Teda její utlumená varianta.
Vyběhl jsem po schodech nahoru. Dobré bylo že řev z podzemí nebyl nahoře vůbec
slyšet.
Na staveništi nikdo nebyl. Přehoupl jsem se přes ohradu a uviděl na chodníku
zaparkovaný velký černý Lexus. Svítilo se tam.
Uvnitř seděl podobný Kožeňák jako ti ze sklepa. Rozhlédl jsem se, ale nikdo další
v okolí nebyl. Otevřel jsem dveře, praštil chlapíka do ohryzku a vytáhl ho z auta. Hodil
jsem si ho na záda a běžel k ohradě. Tam jsem ho zase přehodil a honem s ním do
sklepa. Ozýval se tam šílený řev. Jako by šel člověk do pekla.
Chlap visel za zlomené ruce na háku a Míša pod ním topila.
„Co blbneš?“ Obořil jsem se na ni.
„Je to šéf tý posraný agentury, co nám dluží prachy, svině!“ Řekla na vysvětlenou Míša
a zeptala se:
„Co neseš?“
„Řidič.“ Hodil jsem ho k ostatním na hromadu. Mezitím chlapovi hořela lýtka a chyběly
mu varlata a místo očí měl jen vypálené důlky.
Hrůza.
„Ses zbláznila!“
„Nezbláznila. Unesl ti rodiče…“ V tu chvíli mě polilo horko.
„Rodiče?“ Podíval jsem se na Míšu a pak na chlapa. „To…to..“ Vykročil jsem k němu.
„Počkej, chytnula mě kolem pasu. „Já si ho ještě vyslechnu, ty bys ho hnedka zabil!“
„Taky že ho zabiju!“ Dral jsem se přes Míšu k němu.
„Hovno, vím kde jsou, teď potřebuju vědět i jiný podrobnosti! Ser na něj, jinak to
posereš! Di vodsuď! Vypadni!“ Strkala mě pryč ze sklepa. „Přines vodu, vypadá to, že
zase utek. Dělej!“ Vykopla mě ze dveří. Vymotal jsem se a šel na vzduch.
„Maminko, tatínku…“ Šeptal jsem, ale byl jsem zlostí bez sebe. Nevěděl jsem jak jsem
se vzal zase ve sklepě, ale najednou mi smrad ze spáleného masa nevadil. Nadechoval
jsem z plných plic. Bylo to utrpení mého nepřítele.
„Zkurvený prachy!“ Polil jsem toho hajzla kýblem vody a pak zase.
„Pomalu! Uhasíš voheň!“ Křičela Míša.