Výhra

42
„Jedno to není, jestli si někdy někoho zabil úmyslně…“
„Museli jsme zabíjet, abychom přežili, no. To je celý!“
„A co ty psy?“ Práskala dál Míša. Matka se nechápavě otočila.
„No jó, ty naděláš.“
„A kolik je roků tomu Martinovi, hovoříš o něm, jakoby mu bylo dvacet.“
Pochybovačně se dál ptala matka.
„Je mu asi jednadvacet, stejně jako je Míše.“
„Ale to…“
„Já vím co chceš říct, že to není možný. Přesto je to tak.“
„Ale jak to?“
„No, protože, zatímco my jsme byli mrtví, tak on normálně rostl. Byl v tom Jinosvětě a
tam čas taky utíká jinak… Je to zvláštní, ale je to tak.“ Pak nás přerušil nějaký
generálův pobočník:
„Pane, slečno.“ Úsečně se na nás podíval. „Byli bychom rádi, kdybyste se ukázali před
jednotkou, se kterou pojedete. Pak vás čeká součinnostní cvičení. Zde…“ Podal mi
nějakou složku. „…jsou plány přípravy.“ Letmo jsem se podíval do lejster, byla tam
změť map a náčrtků, pak nějaký grafy a tabulky. Nerozumněl jsem tomu.
„Improvizace.“ Řekl jsem. „To je to, co nás čeká, tohle si strčte za klobouk!“ A podal
jsem vyjevenýmu majorovy desky nazpátek.
„Ale…“ Zaskřehotal zaskočen.
„Žádný ale, vy si myslíte, že ten Hašimoto bude hrát s námi podle nějakýho schématu?“
Major se mračil, ale neopovážil se cokoliv říci.
„Já myslím, Eriku…“ Přidal se otec. „Že by sis to měl vzít, víš, pro jistotu.“
„Nic si brát nebudu, je to k prdu, všechny ty jejich plány.“
„Pudeme se podívat na jednotku.“ Řekl jsem majorovi a pak jsem se obrátil na rodiče:
„Vy tu zůstanete, nemusíte být u všeho.“
„Ale…“ Namítla matka, otec ji však skočil do řeči.
„To je vojenský tajemství, to já znám. Na vojně se musí poslouchat.“
„Ale Erik si taky nevzal ty desky…“ Snažila se namítat matka, to už jsme ale nasedali
do Hummera a odjížděli pryč z letiště.
xxxxx
Mířili jsme na jihovýchod. Kolem nás byly tucty letadel a baráků. Sídlilo tu bezpočet
útvarů a ne každý vypadal ukázkově. V jednom zastrčeném rohu jsem viděl pobíhat
týpky s dlouhými vlasy a neoholené. Když jsem se na to zeptal majora, nevěděl ani, od
kterého jsou útvaru. Jen se tak podivně tvářil.
„A kam to vlastně jedeme?“ Zeptal jsem se po delší době, předjížděli nás hasiči mířící
k nějakému požáru.
„Blbci mohli srazit tu Audinu… Co jste říkal?“
„Kam to jedeme?“ Zopakoval jsem otázku.
„Už jenom kousek, máme tu vojenský prostor a máme ho uvolněný na čtrnáct dní, což
je dost unikum. Celý svět do vás vkládá veškeré naděje. Hrozí nám invaze z druhého
vesmíru, vy ji musíte zastavit, jinak sem Hašimoto dopraví tu genetickou zbraň!“
„Aspoň by byl klid.“ Ulevila si Míša.