Výhra

40
„Celkem je jich třicet. V Baghdadu jsme o tři přišli a v Afganistanu o dva. Bylo to
hustý.“
„To bych chtěl vidět, kdo tohle dokázal zabít…“ Pochybovačně jsem se zeptal.
„Strhla se tam příšerná přestřelka a než jsme jim přiletěli na pomoct, tak jsme o dva
přišli, ale pak se to otočilo. I prohra je pro BWU důležitá, veškerá data a situační řešení
jim v mozku zůstávají, neví, neznají kdo je jejich nepřítel. To si nepamatují, ale
pamatují si chyby a dobrá řešení. Každou akcí se učej. Jsou neuvěřitelně chytří.“
Povídal zaujatě major.
„Čím se to dá zabít?“ Zeptala se věcně Míša. Major se usmál a pravil:
„No, to záleží, jestli se vám ho povede zasáhnout. Jeho krunýř je odolný proti všem
pistolovým rážím i proti průbojným střelám. Můžete na sebe akorát upozornit, jeho moc
nepoškodíte, kdybyste ho trefili půlpalcovým revolverem, to jo, ale jinak…“
„Co Casull?“ Zeptal jsem se a vzpomněl si na svůj starý revolver.
„Asi, možná, záleží na trefě, když ho trefíte do hlavy, do oka… jo, to jo. Ale jinak
nemáte šanci.“
„Tak čím?“ Vyhrkla netrpělivě Míša.
„Speciálníma výbušnýma nábojema do brokovnice, takový speciální S-bally. Tím ho
zabijete. Nebo čtyřicetimilimetrovým granátometem pod em čtyřkou. Nebo půl
palcovou odstřelovačkou. Taky, když ho naberete rotačním kulometem…“
Vyjmenovával major zbraně a já už přemýšlel, jestli pojedu zpátky do Japonska, tak
některou z těchto zbraní musím mít.“
„Když ho trefím Lugerem do oka?“ Zeptala se Míša. Major se ale jen zasmál.
„Tak to máte smůlu, protože jeho oči chrání třetí víčko, jako u krokodýlů a kromě toho
jsou sami o sobě dost odolný.“
„Takže?“
„Takže Lugerem ne.“ Řekl major a dal si ruce vítězoslavně v bok.
„Dá se… umlátit, nebo nějak přeprat?“ Zeptala se znovu.
„Přeprat?“ Podivil se major. „…určitě ne, ale vy byste to možná nějakou tyčí dokázala,
ale on je dost rychlý. Je fakt dobrej a hlavně odolnej a jak už jsem říkal prve, rychle
regeneruje. To bych řekl je jeho nejvyšší deviza.“ Zakončil svoji prezentaci major a
spustil krycí stěnu bedny, protože se kolem nás začalo kupit moc zvědavců. Horacio se
někam vytratil a my jsme se vydali do odletové haly. Naproti nám šli moji rodiče.
„Generál a nějací páni nám vyprávěli, že máte nějaký nadlidský schopnosti…?“ Ptala se
udiveně matka.
„Proč jste nám nic neřekli? Nebolí tě něco, Eriku?“ Přidal se otec.
„Nebolí, jsem v pohodě.“
„A jak to…?“
„To je na dlouhý povídání a stejně byste tomu moc nevěřili.“ Odbyl jsem ho.
„Ale musíš nám něco říci!“ Trval na svém otec. „Kam poletíte? Co to je za akci? Něco
říkali, že existuje nějaký druhý vesmír a že hrozí invaze k nám. Je to pravda?“
„Jo, je.“
„Tak nám řekni, o co tu jde? Proč musíte letět vy?“
„Protože jsme tam nechali i naše dítě.“ Odpověděla Míša.
„Vy máte dítě?“ Zalapala po dechu matka.