Výhra

48
Potřeboval jsem nějakou zbraň, se kterou bych mohl zlikvidovat ty bestie na střechách.
Sochor jsem měl jen jeden, to by při troše štěstí stačilo zabít jednoho toho parchanta, ale
když jich je šest? Pak se na mne usmálo štěstí. Po deseti minutách, co jsem slintal na
plot a na baráky za ním, kde jsem tušil, že je schovaná Míša, ( byli zde cítit i černoši )
jsem uviděl vojáka, jak si to štráduje kousek od plotu. Byl to strážný, dobré bylo, že
neměl psa. Opatrně jsem se k němu přiblížil a jediným skokem jsem ho zalehnul, jen co
se dostal mimo dohled těch potvor na střechách. Trochu sebou škubal, ale rychle jsem
mu zlomil vaz. Sebral jsem mu pistoli, karabinu a nůž, chytnul ho za kotník, roztočil a
hodil do drátů vysokého napětí.
Zablesklo se.
Jen jsem doufal, že to bylo na lepší časy. Na nic jsem nečekal, přeskočil plot a vletěl do
jedněch dveří. Ty se rozskočily a já proletěl chodbou.
Nikde nikdo nebyl. Rychle jsem proběhl ten prázdný barák a opatrně vykoukl na druhé
straně. Kousek od sebe jsem zahlédl jednu přikrčenou potvoru, jak větří. Vzrušením
jsem ani nedýchal, pak pomaličku začala otáčet hlavou směrem ke mně. Najednou ji
něco vyrušilo, rozběhla se a byla pryč. Oddychnul jsem si. Otevřel jsem dveře a se
sochorem v jedné a s Waltherem v druh ruce jsem vstoupil do druhého baráku.
Druhý barák byl něco jako kasárna, nebo ubikace. Byli zde civilové, ale i vojáci. Bral
jsem to hlava nehlava, byl jsem naštvaný na všechny. Pak jsem uviděl jednoho
černocha, skočil jsem k němu a zdvihnul ho do výše.
„Kde je Míša?!“ Zeptal jsem se anglicky, neodpověděl, evidentně mi nerozuměl, nebo
se bál. Byl jsem zase od hlavy k patě od krve. Utrhnul jsem mu hlavu a hodil ji do
utíkajícího davu. Otevřel jsem dveře do jedné kanceláře a proskočil oknem. Někomu
jsem sebral granátomet s bubnovým zásobníkem, byla to pěkná zbraň. Seděla mi krásně
v ruce. Všude kolem utíkali lidé, od jednoho vojáčka jsem si vypůjčil maskovací bundu,
abych nebyl tak nápadný. Tři metry kolem mě se mihlo jedno BWU, instinktivně jsem
po něm střelil, granát ho zasáhl do zad. Otočil se a mrsknul po mne ocasem, jen tak tak
jsem se přikrčil a ocas proletěl asi milimetr kolem mé hlavy. Zase jsem stisknul spoušť,
tentokrát ji dostal do hlavy a zhroutil se na zem.
Jeho smrt přilákala další kolegy…
Utíkal jsem, naháněn asi pěti tvory do betonového bunkru. Zabouchl jsem za sebou
silná plechová vrata. Tupý náraz za mnou znamenal, že dveře odolaly. Otočil jsem se a
když jsem viděl ten promáčklý plech, jak do něj buší a on praská rychle jsem zamířil a
vystřelil granát do dveří. Začoudilo se, granát prolítl dveřmi a bušení ustalo. Utíkal jsem
dál, občas jsem někoho potkal, jak se v panice snaží zachránit život. Ve druhém
podzemním patře jsem narazil na dva pány v bílých pláštích. Vypadali vzdělaně.
„Kam jste zavřeli Míšu?“ Zařval jsem na ně. Udiveně se na mne podívali. „Je to běloška
a přivedli ji sem s nějakým obrovským černochem.“ Dodal jsem. Starší z nich zaváhal,
ale pak řekl:
„Páté patro… dole… jsou tam oranžová veliká vrata…“ Nepoděkoval jsem a utíkal
směrem, který mi ukázal ten dědek.
Už na mne čekali.
Bylo jich tam pět, pět BWU. Zastavil jsem, oni se přikrčili, za nimi byla vidět oranžová
vrata. Zatmělo se mi před očima. Viděl jsem jen úzký tunel, pak se událo několik věcí
najednou: