Výhra

14
Přepadení
„Pojedem do Vagónu! Tam by to mohlo bejt dobrý.“
„Na nádraží?“ Zeptal jsem se, tam se mi moc nechtělo. Míša se ale začala gebit a já
pozdě pochopil, že to bude asi název nějakýho klubu.
„No jó, prosím tě, nech toho.“ Bránil jsem se, ale Míša se smála na celé kolo. Drželi
jsme se za ruce a sledovali okolní cvrkot. Praha je obrovská a tolik lidí jsem naposled
viděl v Tokiu, když do města přijel nový císař… To už je ale dávno…
Vystoupili jsme někde na Národní třídě.
„Nejdřív zajdem do jednoho pabu. Jsou tam dobrý typy.“
„Prosím tě, mluv alespoň česky. Co si tam chceš dát? Víš, že nemůžem nic jíst!“
„Jíst né, ale můžeš chlastat rum, ten nevadí. Vodku nesmíš, po tom bliju, ale rum, absint
nebo slivovici, tý můžu vypít kolik chci a nikdo na mne nemá!“ Zasmála se Míša.
„Rum? Hmm, dobrý. Co pivo?“
„Pivo moc né, ale rumu můžeš vypít klidně dva litry!“
Šli jsme temnou uličkou, na mokrých kočičích hlavách se odráželo světlo lamp a
v každém druhém vchodě bylo nablito. Na jedný čerstvý pizze hodovalo několik
holubů. Žaludek v mém břiše udělal několik kotrmelců. Najednou jako by okolí ztichlo,
ve stejný okamžik mi Míša stiskla ruku.
Zastavili jsme se.
Naproti nám se z jednoho baráku vyřítila banda holohlavých mládenců v těžkých
botách. Bylo jich šest.
Nekřičeli, ani jinak nedělali bordel, podle toho se dalo poznat, že se jedná o profíky.
Nadzvednul jsem si cíp bundy a stisknul obušek. Nacvičeným pohybem jsem ho
roztáhnul a prvnímu vylízanci rozbil jeho plešatou hlavu.
První.
Míša kopem do hrudníku ( od jisté doby nosí jako já Martenzky ) vyřadilo nejtlustšího
ze skupinky.
Druhej.
Já, jakmile jsem rozbil hlavu tomu prvnímu, tak patou jsem zasáhl do břicha dalšího.
Třetí.
Ostatní si ani ještě pořádně neuvědomili co se děje, ale my s Míšou nenecháváme nikdy
dílo rozdělané.
„Jednoho mi nech, toho si vyslechnu…“ Křikla a vrhla se na dvě dvoumetrové gorily.
Malíkovou hranou třískla každého z nich do krku a gorily se sesypaly na zem.
Zbyl na mně poslední z nich, který byl také holohlavý, akorát na bradě měl takové
dlouhé vousy, vypadalo to jako brada nějakého kozla. Skroutil jsem mu ruku za zády,
Míša ho klepla do spánku. Celý boj netrval ani šest vteřin.
Oba jsme ho vzali mezi sebe, vypadalo to, jako bysme nesli opilého kamaráda. Chlapec
moc nespolupracoval, ale odtáhli jsme ho o několik bloků dál. Tam jsem zapadli do
jednoho dvora. Byla to nějaká stavba. Chlapíka jsem přehodil přes plot a oba s Míšou
jsme se ladně přehoupli přes dvoumetrovou ohradu.
„Zatopíme?“ Zeptala se Míša, když viděla všude tolik dříví. Trochu mi přejel mráz po
zádech.
„Raději ne, vzbudili bysme pozornost…“