Computer speciál - domácí kino - stulik.cz

54
fenomén
Zabiják s úsměvem
Ať již je Quentin Tarantino považován za vizionáře, nebo jen za šikovného kompilátora, málokdo by asi
zpochybnil, že jeho gangsterka Pulp Fiction – historky z podsvětí je nejvlivnějším fi lmem devadesátých let.
Vdobrém i ve zlém se Quentin Tarantino
stal v polovině devadesátých
let symbolem nové generace
fi lmařů a ještě po deseti letech
kráčí v jeho kečupově krvavých šlépějích řada
epigonů. Tarantino se stal ikonou tvůrců, kteří
se fi lmovou historii a řemeslo neučili na školách,
ale sledováním fi lmů na videokazetách
v žánrovém rozptylu od akčních hongkongských
snímků až po francouzskou novou vlnu
(seznam jeho oblíbenců zahrnuje Howarda
Hawkse, Briana De Palmu, stejně jako Johna
Wooa a Jean-Luca Godarda).
Ačkoli má Tarantino dodnes v režisérské
fi lmografi i pouze čtyři celovečerní tituly (počítáme-li
Kill Billa jako jeden snímek), stal se
legendou, která je ztělesněním hojně používaného
slůvka „cool“.
Samouk z videopůjčovny
Quentin Tarantino se narodil v Knoxville
v Tennessee 27. března 1963 (šestnáctiletá
matka mu dala jméno podle postavy, kterou
hrál Burt Reynolds v seriálu Gunsmoke). Po
dvou letech se rodina přestěhovala do Los
Angeles, kde se partneři jeho matky střídali
jeden za druhým. Přestože měl hyperaktivní
computer speciál domácí kino léto 2004
mladík IQ 160, nedokončil střední školu a začal
střídat různá, špatně placená zaměstnání,
včetně uvaděče v pornokině.
Klíčovým se ukázal nástup do Video Archives,
kde pět let hltal několik fi lmů denně
a zákazníky ohromoval svými postřehy. Ve
videopůjčovně se seznámil nejen s budoucím
scenáristickým spolupracovníkem Rogerem
Avarym, ale také s producentem Johnem Langleyem,
jehož ohromily jejich znalosti a nabídl
jim možnost pracovat jako asistenti produkce
u akční hvězdy Dolpha Lundgrena. Tarantinovi
se tím otevřela cesta k redigování scénářů
pro Cinetel Productions a dokončení scénáře
již rozepsaného příběhu Gauneři (1991). V tu
dobu měl praktické zkušenosti jen se svým nedokončeným
čtyřicetiminutovým snímkem My
Best Friend’s Birthday, jehož některé motivy
později použil pro scénář Pravdivé romance.
Formálně se Gauneři opájeli ve stylizovaných
obrazech v duchu fi lmů Davida Lynche
a v estetizaci násilí, což vyvolalo i značně znechucené
reakce. Na druhou stranu bezcitně
chladnokrevné jednání sedmi, podle barev
pojmenovaných, antihrdinů v černých brýlích
a oblecích (pana Hnědého hrál sám Tarantino)
jako by bylo zhmotněním zběsilé tváře
světa, který rezignoval na základní hodnoty.
Nejdřív odpověď, potom otázka
Podle jeho staršího scénáře vznikl snímek
Pravdivá romance (1993), v němž Tarantino
romantický příběh záměrně utopil v brutálních
masakrech a kalužích krve – režisér Tony
Scott jej ale přece jen značně umírnil.
V roce 1994 porota vedená Clintem
Eastwoodem k pobouření mnoha účastníků
festivalu v Cannes přiřkla Zlatou palmu Tarantinovu
druhému fi lmu Pulp Fiction – historky
z podsvětí. Svými odpůrci byl snímek vnímán
i jako fi lm „degradující lidské tělo a propagující
násilí a pohrdání životními hodnotami“.
Hvězdně obsazená gangsterka z losangeleského
podsvětí byla inspirována lacinými
krváky vydávanými na nekvalitním papíře a sestavena
ze tří zdánlivě samostatných povídek,
které se prolínají do jediného příběhu.
Tisíckrát obehrané historky o gangsterech
vraždících na objednávku, manželkách mafi -
ánských šéfů či o profesionálních boxerech,
kteří mají prodat zápas, ovšem v Tarantinově
morbidním koktejlu dostaly podobu několikrát
zpřevracenou naruby. Mnoho postupů,
jež si vyzkoušel ve svém debutu, dovedl do
krajnosti až zde. Dokonale pracoval se zpřeházenou
časovou posloupností, jako by se
v brakovém sešitu promíchaly stránky podle