Elektronická verze - Národní divadlo

Činohra > Premiéra Nosorožce na Nové scéně
Meleme
páté přes deváté ...
>
1 Rudolf Stärz, Kateřina Burianová
a Ondřej Pavelka
2 Lucie Žáčková
3 Igor Bareš
4 David Prachař
Foto: H. Smejkalová
Eugène Ionesco: Nosorožec
Překlad: Ivan Zmatlík
Režie: Gábor Tompa
Scéna: Helmuth Stürmer
Kostýmy: Carmencita Brojboiu
Dramaturgie: Martin Urban
Účinkují:
Kateřina Burianová,
Jaromíra Mílová, Igor Bareš,
David Prachař, Rudolf Stärz,
Václav Postránecký, Ondřej Pavelka,
Petr Pelzer, Lucie Žáčková,
Petr Motloch, Václav Postránecký,
Jan Bidlas, Radúz Mácha, Petr Pelzer
Narodil se v Târgu Mureş, rumunském
městě se silnou maďarskou
enklávou. Vystudoval filmovou
a divadelní režii v Budapešti
na akademii I. L. Caragiale (1981).
Od absolutoria režíruje v rumunském
Maďarském divadle v Kluži,
jehož se roku 1987 stal uměleckým
šéfem a po převratu se tam stal
i ředitelem. Od roku 1989 je pedagogem
Divadelní akademii Istvána
Szentgyörgyiho v Târgu Mureş.
V Kluži založil divadelní fakultu,
kde od roku 1991 vede katedru
režie. Od roku 2007 je vedoucím
katedry režie na Taneční a divadelní
fakultě Kalifornské university
v San Diegu. Režíroval bezmála
stovku inscenací v domovské zemi
i ve světě, spolupracoval s divadly
ve Spojených státech (kde připravil
např. Büchnerova Vojcka, Mrožkovo
Tango) v Srbsku (variace na Euripida
Medea Circles), v Británii Ionescův
Nový nájemník), Maďarsku (Beckett:
Čekání na Godota, Visky: Julie,
Camus: Nedorozumění, Shakespeare:
Král Lear), Německu (Čechov: Tři
sestry) a mnoho dalších. Vedl režijní
workshopy v Británii i Španělsku.
Natočil tři filmy, nejnovější Čínská
obrana (1999) byla k vidění na filmovém
festivalu Karlových Varech. Tiskem
vydal své eseje o režii i básně.
Je držitelem mnoha divadelních cen
rumunských i zahraničních. Více
o jeho práci na www.huntheater.ro.
Rozhovor s režiserem Gáborem Tompou
Jste z divadelní rodiny?
Ano, oba mí rodiče jsou od divadla. Můj otec byl
režisér Národního divadla v Budapešti. Byl žákem
Maxe Reinhardta. Po návratu do Rumunska
v roce 1945 založil a řídil divadlo v Târgu Mureş,
tehdy tam žádné divadlo nebylo. Zde se seznámil
i s mojí matkou, herečkou. Otec se později
stal profesorem herectví na divadelní akademii,
kterou do Târgu Mureş z jiného města přemístil.
Můj dědeček z otcovy strany byl velice známý
meziválečný básník.
V roce 2009 jste byl v Plzni na divadelním festivalu
s inscenací hry Andráse Viskyho Born for Never,
se kterým jste tam sklidil veliký úspěch. Byla to
vaše první cesta do Česka?
Ne, s Českem mě pojí už starší vzpomínky. Jako
student divadelní akademie v Bukurešti jsem byl
na stipendiu v Polsku. Bylo to stipendium na čtrnáct
dní, ale protože jsem se tam setkal s velmi
kvalitním divadlem, zůstal jsem přes šest týdnů.
Pak jsem přijel do Prahy, kde jsem pobyl deset dní.
Bylo to v roce 1978–9. Málem mě ze školy vyhodili,
protože jsem se do Rumunska vrátil až po dvou měsících.
Tohle bylo moje první pražské dobrodružství.
Viděl jsem tu Hamleta od Evalda Schorma v Divadle
Na zábradlí, na stejném místě i pantomimu
Ladislava Fialky. Viděl jsem snad i nějaké Krejčovo
představení, nevím, jestli to byly Tři sestry, nebo
jiná hra od Čechova. Kromě samotné Prahy mě fascinovala
též česká kinematografie. Na filmech mě
zaujal herecký styl, grotesknost a speciální humor,
který je charakteristický i pro dílo Haška, Hrabala,
Kundery nebo Havla. Pak jsem tu byl na pracovním
setkání v divadle Archa. Potřetí jsem se vrátil až
po mnoha letech na vaše pozvání.
Kde a kdy jste režíroval Ionesca?
Nejčastěji jsem dělal Plešatou zpěvačku. Bylo to
v roce 1992, 2000 a 2008 v maďarském a rumunském
divadle v Kluži a v Paříži, takže maďarsky,
francouzsky a rumunsky. Dále jsem dělal hru
Jakub nebo Podrobení (2003) v Kluži. Pak jsem dělal
hru, kterou mám velmi rád, hru, kterou Ionesco
napsal za tři dny během svého posledního stěhování
do bytu na Montparnasse. Je řeč o Novém
nájemníkovi, toho jsem režíroval v Newcastle Playhouse
v roce 2004. Podle mě tato hra hovoří o naší
poslední cestě, o našem stěhování se na onen
svět. Ionesca jsem chtěl realizovat celého. Ještě
jsem to nevzdal. Stále mám v plánu udělat Chodce
ve vzduchu a Oběti povinnosti. Příští rok ve Spojených
státech uvedu Židle.
Lze se na Ionesca dívat jako na autora divadla
absurdity, nebo má toto divadlo už mnohem širší
platnost?
Absurdní divadlo má křišťálově jasnou strukturu,
je to druh divadla, které se nejvíce přibližuje hudební
struktuře textu, nikoli struktuře narativní,
dokonce ani dramatické. Ionesco Plešatou zpěvačku
kupříkladu nazývá „antihrou“. V současné době
není nutné hovořit o absurditě divadla nebo
o žánru absurdního divadla, protože absurdním
se stal svět. Ionesco, stejně jako Beckett, staví
humanitu do určitých krajních situací, načež
chování lidí v těchto situacích analyzuje. Na druhou
stranu Beckett je plný sakrálna, bibličnosti.
Ionesco je naopak plný empatie, protože bez ní
komedii nelze psát. Nelze psát bez lásky k postavám,
které zesměšňujeme, protože samy jsou
směšné. Nedíváme se smrti do tváře, raději meleme
páté přes deváté. V Nosorožci i další hrách je
přítomna nákaza touto ignorancí, kvůli vyprazdňování
slov a jazyka si neuvědomujeme nebezpečí
fenoménu, který jednoduše nějak pojmenujeme.
Už jste Nosorožce někdy režíroval?
V divadle Radu Stancy jsem se o to už pokoušel,
ale vše skončilo na tom, že vypadli dva herci,
takže se skoro vůbec nereprízovalo. Pracoval jsem
však s jinou úpravou, tehdy – asi před 10 lety – došlo
k silnému nárůstu maďarského i rumunského
extremismu. Byl to poslední pokus, podobně jako
v době hornických protestů v roce 1991 v Rumunsku,
odvrátit pozornost od ekonomicko-sociálních
problémů země vyvoláním interetnického konfliktu.
Tady hrál roli Jeana maďarský herec se silným
přízvukem. Já už jsem pak neměl čas se k této hře
vrátit. Inscenace prakticky zůstala v zárodku, proto
se s velkou radostí k textu vracím. Navíc moje úprava
smysl hry obrací ještě jiným směrem než tehdy.
Ptal se Martin Urban
Premiéra: 30. května 2012, Nová scéna
22