Činohra > Premiéra Nosorožce na Nové scéně Meleme páté přes deváté ... > 1 Rudolf Stärz, Kateřina Burianová a Ondřej Pavelka 2 Lucie Žáčková 3 Igor Bareš 4 David Prachař Foto: H. Smejkalová Eugène Ionesco: Nosorožec Překlad: Ivan Zmatlík Režie: Gábor Tompa Scéna: Helmuth Stürmer Kostýmy: Carmencita Brojboiu Dramaturgie: Martin Urban Účinkují: Kateřina Burianová, Jaromíra Mílová, Igor Bareš, David Prachař, Rudolf Stärz, Václav Postránecký, Ondřej Pavelka, Petr Pelzer, Lucie Žáčková, Petr Motloch, Václav Postránecký, Jan Bidlas, Radúz Mácha, Petr Pelzer Narodil se v Târgu Mureş, rumunském městě se silnou maďarskou enklávou. Vystudoval filmovou a divadelní režii v Budapešti na akademii I. L. Caragiale (1981). Od absolutoria režíruje v rumunském Maďarském divadle v Kluži, jehož se roku 1987 stal uměleckým šéfem a po převratu se tam stal i ředitelem. Od roku 1989 je pedagogem Divadelní akademii Istvána Szentgyörgyiho v Târgu Mureş. V Kluži založil divadelní fakultu, kde od roku 1991 vede katedru režie. Od roku 2007 je vedoucím katedry režie na Taneční a divadelní fakultě Kalifornské university v San Diegu. Režíroval bezmála stovku inscenací v domovské zemi i ve světě, spolupracoval s divadly ve Spojených státech (kde připravil např. Büchnerova Vojcka, Mrožkovo Tango) v Srbsku (variace na Euripida Medea Circles), v Británii Ionescův Nový nájemník), Maďarsku (Beckett: Čekání na Godota, Visky: Julie, Camus: Nedorozumění, Shakespeare: Král Lear), Německu (Čechov: Tři sestry) a mnoho dalších. Vedl režijní workshopy v Británii i Španělsku. Natočil tři filmy, nejnovější Čínská obrana (1999) byla k vidění na filmovém festivalu Karlových Varech. Tiskem vydal své eseje o režii i básně. Je držitelem mnoha divadelních cen rumunských i zahraničních. Více o jeho práci na www.huntheater.ro. Rozhovor s režiserem Gáborem Tompou Jste z divadelní rodiny? Ano, oba mí rodiče jsou od divadla. Můj otec byl režisér Národního divadla v Budapešti. Byl žákem Maxe Reinhardta. Po návratu do Rumunska v roce 1945 založil a řídil <strong>divadlo</strong> v Târgu Mureş, tehdy tam žádné <strong>divadlo</strong> nebylo. Zde se seznámil i s mojí matkou, herečkou. Otec se později stal profesorem herectví na divadelní akademii, kterou do Târgu Mureş z jiného města přemístil. Můj dědeček z otcovy strany byl velice známý meziválečný básník. V roce 2009 jste byl v Plzni na divadelním festivalu s inscenací hry Andráse Viskyho Born for Never, se kterým jste tam sklidil veliký úspěch. Byla to vaše první cesta do Česka? Ne, s Českem mě pojí už starší vzpomínky. Jako student divadelní akademie v Bukurešti jsem byl na stipendiu v Polsku. Bylo to stipendium na čtrnáct dní, ale protože jsem se tam setkal s velmi kvalitním divadlem, zůstal jsem přes šest týdnů. Pak jsem přijel do Prahy, kde jsem pobyl deset dní. Bylo to v roce 1978–9. Málem mě ze školy vyhodili, protože jsem se do Rumunska vrátil až po dvou měsících. Tohle bylo moje první pražské dobrodružství. Viděl jsem tu Hamleta od Evalda Schorma v Divadle Na zábradlí, na stejném místě i pantomimu Ladislava Fialky. Viděl jsem snad i nějaké Krejčovo představení, nevím, jestli to byly Tři sestry, nebo jiná hra od Čechova. Kromě samotné Prahy mě fascinovala též česká kinematografie. Na filmech mě zaujal herecký styl, grotesknost a speciální humor, který je charakteristický i pro dílo Haška, Hrabala, Kundery nebo Havla. Pak jsem tu byl na pracovním setkání v divadle Archa. Potřetí jsem se vrátil až po mnoha letech na vaše pozvání. Kde a kdy jste režíroval Ionesca? Nejčastěji jsem dělal Plešatou zpěvačku. Bylo to v roce 1992, 2000 a 2008 v maďarském a rumunském divadle v Kluži a v Paříži, takže maďarsky, francouzsky a rumunsky. Dále jsem dělal hru Jakub nebo Podrobení (2003) v Kluži. Pak jsem dělal hru, kterou mám velmi rád, hru, kterou Ionesco napsal za tři dny během svého posledního stěhování do bytu na Montparnasse. Je řeč o Novém nájemníkovi, toho jsem režíroval v Newcastle Playhouse v roce 2004. Podle mě tato hra hovoří o naší poslední cestě, o našem stěhování se na onen svět. Ionesca jsem chtěl realizovat celého. Ještě jsem to nevzdal. Stále mám v plánu udělat Chodce ve vzduchu a Oběti povinnosti. Příští rok ve Spojených státech uvedu Židle. Lze se na Ionesca dívat jako na autora divadla absurdity, nebo má toto <strong>divadlo</strong> už mnohem širší platnost? Absurdní <strong>divadlo</strong> má křišťálově jasnou strukturu, je to druh divadla, které se nejvíce přibližuje hudební struktuře textu, nikoli struktuře narativní, dokonce ani dramatické. Ionesco Plešatou zpěvačku kupříkladu nazývá „antihrou“. V současné době není nutné hovořit o absurditě divadla nebo o žánru absurdního divadla, protože absurdním se stal svět. Ionesco, stejně jako Beckett, staví humanitu do určitých krajních situací, načež chování lidí v těchto situacích analyzuje. Na druhou stranu Beckett je plný sakrálna, bibličnosti. Ionesco je naopak plný empatie, protože bez ní komedii nelze psát. Nelze psát bez lásky k postavám, které zesměšňujeme, protože samy jsou směšné. Nedíváme se smrti do tváře, raději meleme páté přes deváté. V Nosorožci i další hrách je přítomna nákaza touto ignorancí, kvůli vyprazdňování slov a jazyka si neuvědomujeme nebezpečí fenoménu, který jednoduše nějak pojmenujeme. Už jste Nosorožce někdy režíroval? V divadle Radu Stancy jsem se o to už pokoušel, ale vše skončilo na tom, že vypadli dva herci, takže se skoro vůbec nereprízovalo. Pracoval jsem však s jinou úpravou, tehdy – asi před 10 lety – došlo k silnému nárůstu maďarského i rumunského extremismu. Byl to poslední pokus, podobně jako v době hornických protestů v roce 1991 v Rumunsku, odvrátit pozornost od ekonomicko-sociálních problémů země vyvoláním interetnického konfliktu. Tady hrál roli Jeana maďarský herec se silným přízvukem. Já už jsem pak neměl čas se k této hře vrátit. Inscenace prakticky zůstala v zárodku, proto se s velkou radostí k textu vracím. Navíc moje úprava smysl hry obrací ještě jiným směrem než tehdy. Ptal se Martin Urban Premiéra: 30. května 2012, Nová scéna 22
1 2 3 4 23