laterna magika Graffiti Režie: Ondřej Anděra, Petr Kout Choreografie: Jiří Bubeníček, Václav Kuneš a Petr Zuska Scéna: Josef Svoboda Kostýmy: Roman Šolc Hudba: P. Gabriel, Y. Tiersen, M. Nyman, W. Mertens, H. Vrienten, P. Glass Kamera: Matěj Cibulka, Jiří Málek Dramaturgie: Václav Janeček Graffiti zavedou diváky do světa moderního tance. Choreografie pro představení vytvořili špičkoví čeští autoři: světoznámý tanečník Jiří Bubeníček, choreograf Václav Kuneš a také Petr Zuska, umělecký šéf Baletu Národního divadla. Scéna představení je posledním dílem scénografa Josefa Svobody, který v Graffiti použil speciální projekci na fólii před jevištěm, tzv. virtuální stěnu, jež podporuje prostorový dojem. 1., 2., 21., 22., 23. 6. ve 20.00, Nová scéna × Graffiti Zuzana Herényiová, Alexandr Volný Foto: D. Veselá
laterna Magika > Rozhovor Josef Kotěšovský – věčně veselý klaun V polovině dubna oslavila Laterna magika 35 let nepřetržitého uvádění inscenace Kouzelný cirkus, titulu, který je nejen unikátem dnes již ve světovém měřítku, ale skutečně také nejoblíbenějším titulem na repertoáru. Příběh o putování klaunů za obrazem krásné Venuše a překonávání nástrah čarodějného Svůdce je v mnohém jako obraz lidského života. V roli Veselého klauna v prvním obsazení – a také na filmovém plátně – vystupoval tanečník a dnes především režisér Josef Kotěšovský. Rozhodli jsme se ho tedy trochu vyzpovídat a připomenout si atmosféru, ze které toto představení vznikalo. Diváci mohou během představení poznat, že filmový materiál vznikal po celý rok a na mnoha místech tehdejšího Československa. Kde se například natáčel začátek – zrození klaunů a Venuše? To jsme natáčeli na Popradském plesu ve Vysokých Tatrách, brzy na jaře. Voda, ve které plaveme, měla jen pár stupňů, kameraman Emil Sirotek byl ovšem perfekcionista a chtěl všechny záběry dokonalé, takže jsme ve vodě čekali třeba deset minut na správnou skladbu mraků. Sice jsme měli pod kostýmy neoprén, ale rozepnutý, aby nebyl vidět límec, takže nám stejně dovnitř natekla ledová voda. A když jsme byli hodně vymrzlí, lékař, který na nás dohlížel, poradil štábu, že na to je nejlepší borovička, takže nám pro ni jezdili přes pleso do místní salaše. Klauni by se správně měli zrodit z moře a také Venuše připlouvá na vlnách, ale v rámci šetření jel tehdy k moři jen štáb natočit vlny … Překrásná je také venkovská scenérie … Statek u Sedlčan, nádherné staré stavení. A cirkusový stran stál ve Stromovce, tam jsme natočili i hodně materiálu, který pak nevyšel. Například tam měla být scéna, kde jsme skákali na trampolíně, a kolem nás mělo poletovat sto malých ptáčků. Na filmu ovšem vypadali jen jako tečky, protože byli moc rychlí, a nakonec stejně uletěli. Také nám málem uletěla Venuše i s balonem, protože jeden kolega neudržel lano, ale naštěstí se nic nestalo. Z cirkusové pasáže je asi kromě krocení šelem nejoblíbenější požár. Tam jsme samozřejmě cvičili s pravou hasičskou technikou. Vůbec jsem neudržel hadici v rukou a až po třetím záběru nás jen tak mimochodem upozornili, že nemáme stříkat vysoko na žárovky, protože je to všechno pod proudem. Polovina komparsu měla kostýmy z barrandovských skladů, ale polovina přišla ve vlastních a nějak se to pomíchalo. Na filmu je vidět, jak kropím dvě starší dámy v kostýmcích, a ty dámy pak jely domů tramvají mokré. Změnila se hodně skladba čísel? Postupně se několik částí vystříhalo. Jiří Srnec přišel o dvě černodivadelní scény. První byla krásná, epizoda Hradní hry, kde se odehrával souboj karet – Králů. Jan Švankmajer si svoji loutkohru uhájil celou, tu nechtěl krátit, takže řekl buď, a nebo. Bylo by škoda nemít ji vůbec, je to kouzelná pasáž a na zahraničních zájezdech měla vždycky s tím svým minimalismem veliký úspěch. Je také krácený konec, kde Venuše vystupovala jako zpěvačka, zbylo jen několik záběrů. Dnes je myslím délka představení ideální. Na plátně hraje Venuši Ivana Kuchařová, mění kostým, ale je stále táž. Na jevišti se v převtěleních Venuše střídá tanečnic víc, bylo to tak vždy? Různé tanečnice na jevišti byly od začátku, aby si zatančilo víc děvčat, a také kvůli rychlosti, s níž by se nedaly převleky zvládnout. Znakem Venuše byla malá škraboška, kterou má každá její představitelka stále na tváři. Důležité je, aby si byly podobné postavy na jevišti a na plátně, což je ideální u klaunů díky líčení. Svůdce měl mít původně nasazovací orlí nos, také by byl univerzálnější, ale Pavel Veselý si tehdy vymínil natáčet bez něj. Ale prototyp už byl, podle tanečníka Karla Vrtišky, pomohlo by to Svůdcům ve výrazu, umocnilo by se, jak je nesympatický a zlý. Původní návrh klaunských nosů byla malá krychle, kterou vymyslel Zdenek Seydl, dělal ale prototyp podle své hlavy, a ten nám byl všem hrozně velký. Jak dalece je role klauna, Veselého i Smutného, náročná? Je spíš herecká, ale úplně ze všeho nejvíc vychází z osobnosti tanečníka. Myslím totiž, že být klaunem se nedá naučit, klaun je profese, klaunem člověk musí být. Nemůže ho hrát každý, nebo spíš neměl by. Samozřejmě v provozu divadla je třeba dělat ústupky. Jinak jsou v představení i místa, kde je potřeba mít solidní taneční techniku a základy akrobacie. Když tančil veselého klauna Petr Kosek, bývalý gymnasta, metal v představení salta. To jsem tedy nedělal, ale choreografie nebyla nikdy úplně neměnná, dá se přizpůsobit. Klasickou techniku mají víc Venuše a Svůdce, jinak je to především hraní, pantomima. Veselého klauna dnes alternuje také váš syn Jan. Když se díváte na představení jako divák, hodnotíte ho v roli přísně nebo spíš přimhouříte oko? Jako otec jsem na něj přísnější. Mladší syn se už také neudržel a řekl mi, abych ho alespoň jednou pochválil. Určitě je šikovnější na akrobacii, což se mu ale nesmí říct, aby moc nezpychl . Co byste popřál Kouzelnému cirkusu k narozeninám? Přál bych si, aby tanečníci stárli pomalu a aby si Kouzelný cirkus užívali ještě alespoň několik let. Ptala se Lucie Kocourková 29
Change language