[próza]ALUZE 3/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jinémněli na hlad. Když se lidé začali jist navzájem, mešita zarostla trávou, dokonce i střechají byla pokryta. Došly síly na hledání jídla a „nebeské panny“ šejkovi utekly. Jednoho dnedo jeho domu vnikla hladová hyena. Šejk neměl sílu sám vstát. Hyena zavrčela a viděla, žese netřese, a dokonce se ani nepolekal. Šejk ji začal pro<strong>si</strong>t: „<strong>ve</strong> jménu Alláha tě prosím, nejezmě.“ Hyena zavrčela podruhé. „Prosím tě, pokud mě musíš sníst, pak začni od nohou.“Hyena do třetice vycenila zuby. Když viděla, že mlčí, zaťala mu zuby do břicha. Během půlminuty bylo celé břicho pryč. Odtáhla ho <strong>ve</strong>n. Přiběhly další hyeny. Sousedé slyšeli jen, jakchroupají kosti a smějí se přitom.Pak tu byl vědec. Někdy se mu říká filozof. Byl to člověk naplněn hně<strong>ve</strong>m. Když lidé začalitrpět nedostatkem jídla, přišli za ním a ptali se: „Co máme dělat, abychom nezemřelihlady?“ Odpověděl jim rozhodnými slovy: „Proč člověk musí jíst?“ Odešli, aniž by pochopili,co <strong>si</strong> počít s takovouto odpovědí. „Všichni politici jsou hlupáci!“ říkával rozzlobeně. „Žádnýnárod se nemůže rozvíjet, pokud bude opovrhovat svými učenci!“ řekl <strong>ve</strong> <strong>ve</strong>řejném prohlášení,když přišli zbourat jeho laboratoř jako trest za to, že se nezúčastnil průvodu. Utekl anikdo neví, co se s ním stalo.Zapomínám na příběh mladého pytláka. Dokázal přeprat své rodiče ještě, když byl batole.Potom se z něj stal <strong>ve</strong>lký zloděj krav a majetku. Zabil mnoho lidí a uloupil jejich majetek.Když už nebyly žádné krávy, začal krást děti a prodávat je do dalekých míst. Když selidé spojili, aby ho chytli s pomocí kopí, luků a pušek, utekl i s několika dětmi. Tam, kamutekl, už je možná všechny snědl.Ředitel školy dál učil děti. Ale když je pytlák začal lovit, škola se zavřela. Ředitel přestoneztrácel naději. Nepřestal chodit do školy a učil prázdnou třídu. Studenti byli z časů budoucích.Tvrdil, že je vidí jasně před sebou. Došel k závěru, že moderní člověk se nebudeučit. Vždycky o samotě křičel a rozčileně bil smyšleného studenta stojícího před ním. „Užneopakuj chyby z minulosti!“ Bylo to k smíchu. Spáchal sebevraždu, když se novým studentůmz jeho představ nepodařilo odpovědět na otázky v jazyce, kterému rozuměl jen onsám.Příběh opilce vám nepovím, protože je neobyčejně směšný. A nechci bavit, kdyžutrpení, které nás postihlo, je větší než všechny katastrofy, které se na Zemi kdy přihodily.Krom toho tady sedím a vím, že zítra nebo pozítří umřu – hlady. Blázen! Ójééé!Přeložila Olga Arcia.Román Labyrint (Mzingile) vyšel poprvé v roce 1991 (Dar es Salaam, Dar es Salaam Uni<strong>ve</strong>r<strong>si</strong>ty Press).Euphrase Kezilahabi se narodil v roce 1944 na ostrově Ukerewe (dnešní Tanzanie) a patřík nejvýznamnějším svahilsky píšícím spisovatelům. Je autorem románů (Rosa Mistika [1971]; Kichwamaji[Hydrocefalus, 1974]; Dunia uwanja wa fujo [Svět dějištěm chaosu, 1975]; Gamba la nyoka[Hadí kůže, 1979], básnických sbírek (Kichomi [Křeč, 1974]; Karibu ndani [Pojďte dál, 1988]),mystické no<strong>ve</strong>ly Nagona (1990) a jejího volného pokračování Mzingile (viz úry<strong>ve</strong>k). V současné doběKezilahabi vyučuje na Uni<strong>ve</strong>r<strong>si</strong>ty of Botswana v Gaborone.[ 21 ]
Antropologický výzkumnení výletRozhovor s Petrem SkalníkemJeroným BoháčekPo návratu z emigrace jste u nás zakládalobor sociální antropologie. Proča jaké to byly začátky?Sociální antropologie vzniká jako kritikapředcházející pozitivistické etnologiea do sebe narcisticky zahleděného evropskéhonárodopisu. Snažíme se o srovnávacípřístup ke všem společnostem a o globálnípohled. Tento obor v Evropě narazilpředevším v zemích, kde pěstovali sebeobdivnoudisciplínu, tedy národopis. Českýakademický establishment reagoval poměrněvyděšeně. Dodnes u nás sociálníantropologie není v rovnocenném posta<strong>ve</strong>nís ostatními společenskými vědami.Dlouhodobě pracujete na projektu,který by se měl snažit spojovat prvky náčelnictvía tradiční kultury s demokracií.To je můj dlouhodobý zájem, já jsempracoval v terénu jako sociální antropologzejména v Ghaně. Náčelníci tam nebyli zrušenia mají nadále <strong>ve</strong>liký vliv. Tak jakov mnoha dalších nejen afrických zemíchtam moderní stát nefunguje dobře.Moderní stát v mimoevropských oblastechje importovaný, ale přizpůsobený místnímpodmínkám. Je to klientelistický stát, kdepřevládají prvky neopatrimonialismu.Vládcové se domnívají, že jim stát patří,a to se vším, co společnost vytvoří. Tytostáty se o své obyvatelstvo moc nestarají.Naopak náčelník měl za úkol se nejpr<strong>ve</strong>starat o své lidi, pak tepr<strong>ve</strong> o sebe. Jinak bymu lidé odešli. V Africe byli lidé cennějšínež půda. Půda, na které by nikdo nepracoval,by byla k ničemu. Pokud by lidé hlasovalinohama a odešli, systém by sezhroutil. Náčelník má posta<strong>ve</strong>ní více reciproční,záleží mu na podpoře lidí. Vnitřnístruktura náčelnictví je taková, že se rozhodujekonsensuálně. Je třeba hledat řešení,které vyhovuje všem, tedy žádnáextrémní řešení. Různé složky obyvatelstvase tak musí dohodnout. Náčelník nemělpříliš <strong>ve</strong>lký aparát vnucovat lidem svouvůli, museli dojít ke konsensu.Náčelnictví se dědilo. Tam, kde jsem jápracoval, se následnictví střídalo mezi dvěmaklanovými domy. Tím byla zaručenapolitická změna. Změna zaručuje obnovupolitiky, nedochází-li k ní, <strong>ve</strong>de to k postupnédegeneraci.V současných afrických státech téměřautomaticky počítáme se zneužívánímmoci. To mě inspirovalo k tomu, že jsemv náčelnictví hledal protiváhu a korektivtakového zneužívání. Koneckonců i nejlepšístát má tendence <strong>si</strong> dělat, co chce,a má totalitární sklony. Snažil jsem senavrhnout něco jako komory parlamentu,kde by náčelníci mohli jménem lidu korigovatrozhodnutí volených zástupců. Docházeloby tím k trvalé kontrole roz-[ 22 ]