Stáhněte si celé číslo ve formátu PDF - Aluze

[studie]ALUZE 3/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jinérodiče, učitelé, duchovní a přátelé se podílejí na naší socializaci, a tím nám předávajíhodnoty a vštěpují ideály. V důsledku toho si sami sebe raději představujeme jako nemilosrdnéa neústupné spíše než jako vnímavé a laskavé, jako neohrožené spíše než jako obezřetné.Tomuto procesu sugesce napomáhají také romány, které přečteme, a filmy a divadelníhry, které zhlédneme. Pod jejich vlivem si sami sebe někdy představujeme určitýmzpůsobem: jako novodobého Robina Hooda, jako důvtipného pana Knightleyho, jako duchaplnoua nešťastnou Maggie Tulliverovou.10Nejčastěji ovšem – protože již zastáváme určité sociálně vštípené ideály a hodnoty –tvůrčím způsobem kombinujeme určité aspekty skutečných a smyšlených osob s vybranýmifakty o své minulosti, a tím vytváříme své narativní identity. Ale není tomu tak vždy.Občas jsou nám naše identity přiděleny a my se stáváme příjemci, oběťmi nebo hříčkaminarativů, které vytvářejí ostatní lidé a vnucují nám je. Hrdina západu J. M. Synge poskytujefikční příklad tohoto fenoménu, ale ten se objevuje stejně tak mezi skutečnými lidmi vesvětě, který obýváme. Lidé jsou pod obrovským tlakem. Když se s nimi zachází jako s lidovýmihrdiny, sami sebe za lidové hrdiny považují, přizpůsobí tomu detaily svého životaa začnou se odpovídajícím způsobem chovat. Lidé internalizují roli soudce, lékaře, badatelenebo kněze a začínají o sobě uvažovat v souladu s někdy ustrnulými způsoby, jež jimpředkládají instituce, ke kterým náleží.Pokud si lidé přejí, aby jejich narativní identity byly oceňovány a brány vážně, snaží seje většinou navrhovat normativně. V takovém případě chci, abyste nejen přijali představu,kterou o sobě vytvářím, jako pravdivou a hodnotnou, ale také, aby tato představa byla přijatajako standard, na jehož základě budou posuzováni ostatní lidé a bude podle něj interpretovánojejich chování. Vytvářím nejen příběh o sobě, ale snažím se zajistit, aby tentopříběh buď byl, anebo se stal součástí kánonu příběhů, podle nichž jsou posuzovány ostatnílidské bytosti. Budu-li se považovat podobně jako v šedesátých letech za dítě míru čikvětinové dítě, a ukáže-li se to jako společensky nepřijatelné, budu se rozmanitými způsobysnažit – třeba tak, že zorganizuji skupinová hnutí, rozpracuji a zveřejním ideologickéargumenty – přimět ostatní k tomu, aby pokládali mou identitu za žádoucí. Přesně to seudálo nejen v šedesátých letech, ale také mezi těmi, kdo v osmdesátých letech usilovalio legalizaci homosexuální identity a vytvořili hnutí za hrdost gayů.Z výše uvedeného se zdá být zřejmé, že můžeme změnit představy lidí o tom, co zakládánormální, řádnou či přirozenou lidskou bytost, tím, že je přesvědčíme, aby přijali a respektovalipříběhy, které o sobě vyprávíme. To, co považujeme v lidských bytostech za přirozené,se tudíž stává neznámou proměnnou, která je závislá spíše na sociálníchhodnotách a výsledné přijatelnosti určitých narativních identit než na holých faktech a fyzicképodstatě našeho života.Můžeme změnit nejen své představy o tom, co je na lidském chování přirozené, alev důsledku toho můžeme změnit i své chování. Lidské bytosti jsou známé svou snadnouovlivnitelností a mohou být přesvědčeny, aby o sobě uvažovaly a interpretovaly své životynekonečně mnoha způsoby. Tato skutečnost je důležitá, neboť, jak jsem zdůraznil, lidébudou vlídní a šlechetní, bude-li jim umožněno, aby se za vlídné a šlechetné považovali.Anebo budou průbojní a soutěživí, budou-li přinuceni, aby na sebe tímto způsobem nahlíželi.Ve světle těchto úvah se zdá, že prohlásit o lidských bytostech, že jsou přirozeně laskavé,přirozeně soutěživé nebo přirozeně heterosexuální, představuje snahu propůjčiturčitým způsobům utvářejícím naše životy normativní status či legitimitu, a tím podpořiturčité formy chování. Přitom se odvoláváme (někdy mlčky, jindy výslovně) na autorituvědy ve snaze zvěcnit naše narativní konstrukce nejen tím, že je nazveme „přirozenými“,ale také tím, že se snažíme identifikovat jejich zdroj v biologii člověka.Nejde pouze o to, že můžeme změnit představy lidí o tom, co ustavuje řádnou, patřičnou,normální a přirozenou lidskou bytost tím, že jim „prodáme“ konkrétní narativyo sobě samých, ale pravdou také je, že tyto narativy (nebo narativní struktury) získávajísvou legitimitu a normativní funkci od společnosti, která je přijímá. Toto přijetí bude přirozeněpovětšinou záviset na převládajících názorech na to, co je a co není pravdivé. Není--li příslušný narativ považován za pravdivý, bude obvykle odmítnut. Není to ovšempravidlem, jelikož existují společnosti a subkultury, ve kterých jsou lidé vedeni k tomu,aby přijali narativní identity, o kterých je známo, že neodpovídají faktům jejich života.Z toho vyplývá, že je to často společenská přijatelnost narativní identity, a nikoli pravdivostnarativu, která určuje, co v lidském chování považujeme za přirozené, hodnotné či[ 34 ]