stáhnout - Národní divadlo

Při zkoušení s režisérem SchweigkofleremFoto: H. Smejkalová>Jako Figaro v Lazebníku sevillskémFoto: Archiv>Jako Germont v La traviatěFoto: ArchivOperní publikum mívá různý názor na novépojetí u klasických děl. Jaký je váš postojk novátorství?Mám rád klasické inscenace. Jsou prověřenylety a i když se říká, že dřív se hrálo jinak a dřívějšíherectví může dnes vypadat staromódně,nejsem zastáncem tohoto názoru. Když sepodíváte na představení z padesátých let,které dělali Maria Callas nebo Titto Gobbi, jsouto dokonale provedené inscenace s modernímherectvím. Samozřejmě, že v té době byla jinátolerance vůči věcem, které se dnes již zdajízastaralé, ale na druhou stranu, neřekl bych,že přicházíme s až tak novými postupy, aby bylrozdíl nesnesitelně patrný. Role se musí vždyprožít do hloubky a rozkrýt textově. Nejdůležitějšíje, aby zůstala autorova myšlenka.U nadčasových témat jsem ochotný diskutovat,zda je nepřenést do jiné doby, ale nedá se uvádětpaušálně, je to případ od případu. Já jsemmoc rád, že se mi vždy dařilo pracovat pouzena těch krásných. Třeba Macbeth v Innsbruckuod režiséra Seebacha, což je spíš činohernírežisér, to byla překrásná inscenace a skvělápráce, na kterou moc rád vzpomínám. Nebonaposledy nová inscenace Rigoletta v Metropolitníopeře v New Yorku, která byla přenesenádo 60. let minulého století a z Mantovy do LasVegas. To bylo hodně zajímavé oživení, kterémě inspirovalo a uspokojovalo.Takže Metropolitní opera v New Yorku, sekterou máte možnost pravidelné spolupráce,jde spíš tou novátorskou cestou?Myslím, že v Metropolitní opeře se teď hodněsnaží oslovovat nové režiséry, aby se o nich neřeklo,že jsou příliš konzervativní. Setkává se tos různými reakcemi, protože Američané chtějíkrásné a hlavně srozumitelné inscenace. I kdyži moderní inscenace se podle mého názoru dáudělat krásně. O to v Americe rovněž usilují,mají to rádi. Inklinují trošku jakoby k Broadwayi,takže když dělají inscenaci, musí být předevšímkrásná výtvarně. To se třeba povedlo zrovnav případě Rigoletta, kde se otevřela úvodní oponaa propukl minutový potlesk, jenom za scénu.To se u nás těžko představuje.Je to dané i jinou mentalitou diváka?Samozřejmě, americké publikum je hodnězvláštní. Reaguje naprosto bezprostředně, takžetřeba i v tragických operách se dokáže zasmát,když je nějaká slovní hříčka, nebo žert v souvislostis vážnou situací, reagují velmi otevřeněa spontánně. A to kladně i záporně. Představeníje díky tomu takové živější. V jeho průběhu přicházíprudký aplaus, který rychle mizí, a zase jeticho. Řekl bych, že americký divák je ve svýchreakcích jakoby rychlejší, není tak zdvořilý.To je pro našince asi hodně nezvyklé.Na jedné straně mě ze začátku takto přímáreakce dokázala zaskočit, ale na druhé straně jeto velmi příjemné. Vidíte, že publikum nespí a jes vámi. Je partnerem každého slova.Lze srovnávat kromě diváků i zázemí?Víte, v Metropolitní opeře je nesmírně profesionálníprostředí, místní jsou nuceni obrovskoukonkurencí k pracovitosti a stoprocentnímupřístupu na každém kroku. Nasazení je tamnepředstavitelné. Ale i přesto musíme s našimidivadly srovnávat, protože nám přece jdeo stejnou věc. Dobře zazpívat a dobře zahrát,udělat dobrou inscenaci. My všichni, kteřína představení pracujeme, chceme publikupředat něco krásného a vnitřně ho zasáhnout.Chceme, aby se divák po odchodu z divadlacítil lépe a lepší.Petr Kozlíček16