stáhnout - Národní divadlo

Činohra > Připravujeme„O historické události se nestarám …“… říká StefanoMassini, autor hryOhlušující pach bílé,kterou v Divadle Kolowratzkouší LucieBělohradská.Překlad: Kateřina BohadlováRežie: Lucie BělohradskáScéna: Martin ChocholoušekKostýmy: Katarína HolláDramaturgie: Iva Klestilová, Jan TošovskýHrají:Vincent van Gogh: Karel Dobrý j. h.Theo van Gogh: David MatásekDoktor Vernon-Lazare: Filip RajmontDoktor Peyron: František NěmecGustave, zřízenec: Petr MotlochRoland, zřízenec: Radúz MáchaČeská premiéra:29. května 2013,Divadlo Kolowrat>Stefano MassiniFoto: soukromý archivOdkud se vzal váš zájem o Vincenta van Gogha? Posloužilvám jako „nástroj“ pro vyjádření myšlenek,nebo je váš vztah k němu i osobní?Prostřednictvím van Gogha jsem si chtěl položitotázky, týkající se toho, co je považováno za normální,toho, kdo je duševně zdravý. Ptal jsem se, coznamená věřit tomu, co vidím. Být si jistý tím, čemuříkáme „realita“. Pokusil jsem se tohle zpochybnit,podrobit zkoušce tu jistotu,že moje oči, moje uši, všechnymoje smysly mi říkají pravdu.Jakmile si takové otázky začnetepokládat, všechno se vám zhroutí.Zjistíte, že není nic, co by vámposkytlo neklamnou záruku, že to,co vidíte, není váš vlastní výplod.Už nedokážete ničemu věřit bezezbytku. Stanete se otrokem představy,že vaše hlava vidí to, co vidětchce. Kde končí pravda a kdezačíná halucinace? A nejděsivějšína tom je fakt, že šílenství dokážepůsobit až neskutečně věrohodně,pravděpodobně a normálně.Ve faktu, že naše hlava se můžestát naším nejhorším nepřítelem,se skrývá jádro celého labyrintu.Pak jste odsouzeni bojovat samiproti sobě, nenávidět své myšlenky,děsit se toho, k čemu vásnabádají. Válka proti vlastní mysli.A zdůrazňuji slovo „válka“. Ano,moje hra je příběhem člověka,který je nucen vést válku protivlastní mysli.Z textu je zřejmé pečlivé studiumdokumentů a dalších materiálů.Bylo těžké skloubit je s vašímuměleckým záměrem?Všechno, co píšu, vzniká z potřebypřesnosti. Někdo tomu říká naléhavost… já jednoduše pravda.Nikdy jsem nevnímal psaní jakověc čiré stylistiky, vždy mi šlov první řadě o volbu obsahu.Když tvoříte hru, je to příležitostk diskusi, otevřený komunikačníkanál, volné hřiště, které přitomnemusí sloužit pouze nezávaznýmpartiím pro zábavu. Neřešímtolik „jak psát“, na prvním místěse ptám, „o čem psát“. Ve všem,co píšu, stojí na začátku silnáemoce – třeba hněv, ať už jakoobčanský pocit (jako ve hře-memoranduo ruské novinářce AnněPolitkovské) nebo jako soukromábolest (v několika hrách, jejichžústředním hrdinou byl umělec –Balzac v Pamětech kata, Kafka v Konci šavuot nebovan Gogh v této hře). Bylo tady důležité studium,jistě. Ale nikdy jsem nechtěl psát historické texty, vyprávěthistorické události, „tak, jak se seběhly“ – o tose nestarám. Chtěl jsem – a chci – používat historicképostavy jako jakási alter ega, pomocí nichž můžuhovořit o svém vztahu k realitě, o své nedůvěře,svých pochybnostech, bolestech a děsech. V posledkuchci psát především o sobě.Ale trpím přirozenou ostýchavostí,takže ten úkol svěřuju „krycím“figurám.Ve vaší hře vystupují reálnéhistorické postavy, využívátereálné události, které ale spekulativněspojujete … Myslíte, žese Vincent mohl skutečně setkats průkopníky moderní psychiatriea psychoanalýzy? A mohlimu nějak pomoci?Víme, že mnoho z nich působilove Francii, takže není nemožné,že by se s nimi van Gogh setkal.Ale nehledě na tu možnost, zajímámě konflikt mezi uměleckousvobodou a omezeními, danýmiurčitou institucí. Kdyby to bylonamísto psychiatrické léčebnyvězení, na věci by to nic neměnilo.Můj text je sondou do umělcovysvobody – a také do jeho samoty.Role doktora Peyrona je zdevlastně rolí společnosti, která sizačíná uvědomovat sociální potenciálumělce a chce mu pomociho osvobodit.Co říkáte tomu, že Ohlušujícípach bílé bude uveden v Národnímdivadle v Praze? Viděl jstejiná nastudování, v Itálii nebov zahraničí?V Itálii měl text veliký úspěcha získal celou řadu ocenění,jak hra sama, tak i jednotlivánastudování. Od té doby ho uvedliv řadě dalších zemí, mimo jinév Německu, Francii nebo Portugalsku.Na českou verzi jsemvelice zvědavý. Střední Evropa jeprostor velkého kulturního kříženía rodiště některých nejzajímavějšíchrysů modernity, takžeočekávám, že k tématu mé hrybude mít co říct.Jan Tošovský26