Bytheway - Pedagogická fakulta MU - Masarykova univerzita

Y JAN BRUŽEŇÁK ml.
’
Viděno úplně od shora:
Stát vytváří podmínky, v nichž si každá škola může
sestavit vzdělávací program, který vyhovuje prostředí,
do něhož je zasazena a jenž umožňuje učitelům svobodně,
podle nejlepšího svědomí a vědomí naplňovat
jejich poslání a volit ty nejvhodnější prostředky vzhledem
k potřebám konkrétních žáků, úměrně konkrétním
situacím. (Pěkné by to bylo, což?)
Pedagogický proces není uměním v tom smyslu, že by byl pedagog
v roli malíře a žák v roli prázdného plátna. Když, tak je učitel
spíše sochařem, který opracovává materiál se specifi ckými
vlastnostmi, ze kterých musí vycházet. Žák však není učitelovým
dílem. Učitelovým dílem je to, jakých nástrojů při opracovávání
použije a kdy. Žák je totiž zároveň divákem, jenž pod učitelovým
vedením postupně přebírá zodpovědnost za tvarování sebe
sama, aby se stal umělcem vlastního života. Je také tím, kdo,
ač možná nevědomě, opracovává učitele, kdo mu dává zpětnou
vazbu a tím příležitost k tomu, aby sám na sobě pracoval a učil
se. Pedagogika, kde učivo je cílem, je ryze účelová a tím ve
smyslu sociálního umění mrtvá. Pro osobní růst žáka i učitele
má pramalý přínos. Je-li pedagogika tvořivým sociálním procesem,
stává se v něm učivo nástrojem v rukou umělce-pedagoga,
nástrojem, který postupně probouzí a rozvíjí schopnosti divákaumělce-žáka.
Kolikrát je cíl pedagogického procesu na první pohled skrytý.
Ve výtvarné výchově by se mohlo zdát, že je cílem vybavit žáky
potřebnými dovednostmi, ukázat jim různé možnosti výtvarného
projevu a podporovat v nich kreativitu, aby pak třeba i sami
mohli vytvářet vlastní umělecká díla. V pozadí však zůstává
například to, že zážitek míchání barev pomůže uvědomit si
budoucímu nadanému chemikovi, že smícháním dvou různých
substancí vzniká nová, že vlastnosti nové látky záleží na poměru
výchozí látek; dalšímu štětcem prodřený papír pomůže si uvědomit,
že všechno má svou míru; jinému zas překonání prvních
nezdarů při modelování pomůže posílit sebedůvěru a vědomí, že
s trpělivostí se dá ledasčeho dosáhnout; přiměje-li učitel žáka,
aby dokončil to, s čím se mu už nechce pokračovat, může posílit
jeho vytrvalost; někdo pozná, že kreslení není jeho parketa,
ale že přesto jsou lidé, které to naplňuje; někdo zjistí, že i když
si myslel, že mu malování vůbec nejde, že je to docela jinak,
a i když nebude svá umělecká díla vystavovat v galeriích, může
jimi udělat radost sobě i svým blízkým.
Pamatuji se také na jednoho učitele, který se středoškoláky
modeloval hlavu. Dost se s nimi nazlobil, leckteří tropili vylomeniny
a svou práci vůbec nebrali vážně, prostě neměli chuť umělecky
tvořit ani se řemeslně zdokonalovat. Na moji otázku, zda
má vůbec smysl je do umění nutit a nenechat to na jejich volbě,
učitel odpověděl, že s nimi nedělá umění, nýbrž se snaží je naučit
disciplíně, aby pak v budoucnu sami byli schopní opravdově
umělecky tvořit.
Není vždy všechno tak, jak se zdá.
‘
OBJEKTIVNÍ A SUBJEKTIVNÍ REALITA
Jsme obecně zvyklí považovat za reálné to, co vnímáme svými
smysly, a s tím, co považujeme za reálné, pracuje náš rozum
(ničemu jinému nevěří, nic jiného nepřijímá). Vzhledem k tomu,
že ostrost smyslů se u různých lidí liší (nehledě k tomu,
jak odlišně vnímáme ve srovnání se zvířaty), určili jsme jako
objektivní výsledky měření přesných elektronických přístrojů.
Rozhodli jsme se tak považovat vidění přístroje za normu,
podle níž vše poměřujeme. Postavili jsme přístroj do role
nestranného pozorovatele, který nám zprostředkovává informace
o okolních objektech, ale přitom jsme zapomněli, že
i onen přístroj má svá omezení, že má své specifi cké neboli
subjektivní vidění světa.
Jde hlavně o to, že přístroje zpracovávají pouze údaje
o kvantitě, tedy o prostorových rozměrech, hmotnosti, rychlosti
a tak dále. Co se například barev, chutí a vůní týče, ty
se již pohybují na hranici objektivního a subjektivního vnímání
a věda je většinou nepovažuje za směrodatné, a spíš se je
snaží převést do měřitelných hodnot, jako jsou kmitočty či
chemické složení. Přístroje nám nedovedou podat informaci
o dojmu, kterým na nás (a na ně) objekty působí a už vůbec
ne o významu, který pro nás mají, a to jsou přece velmi
podstatné součásti naší každodenní reality. Ty zase mnohem
lépe dovedou vyjádřit umělci. Je také otázkou, do jaké míry
jsou poznatky exaktních vědců jejich subjektivními projekcemi
a umělecké výtvory subjektivním vyjádřením objektivních
zákonitostí.
Pravá věda je vskutku tvůrčím procesem, interakcí poznávajícího
s poznávaným, v němž podstatnou roli hraje schopnost
vědce cele se předmětu poznávání otevřít a nechat jej k sobě
hovořit. Formulace nově objevené zákonitosti je výsledkem tvůrčího
procesu, souznění vědcova rozumu s jeho intuicí, inspirací
a fantazií. Umělec může naopak upadnout do mrtvé rutiny či se
ztratit v honbě za originalitou a ve vytváření trendů a měřítek
hodnoty uměleckého díla.
Takzvané objektivní, měřitelné údaje tedy nejsou o nic více
nebo méně hodnotnou výpovědí o skutečnosti, než je výraz
umělcův. Přístroj je nástrojem fyzika, štětec malíře a každý nám
po svém zprostředkovává své vidění světa. Pro někoho má větší
hodnotu, či užitek jedno, pro jiného zas to druhé, záleží na
okolnostech. Tím však, že něco považujeme za danou objektivní
normu a spoléháme se na její kritéria, místo abychom život vědomě
prožívali a rozvíjeli své vlastní nástroje poznání, ochuzujeme
sami sebe o možnost jít dál a poznat svět sice subjektivně,
zato však hlouběji. Vždyť přece nejde ani tak o to dokázat, že to,
co jsme poznali, je objektivně platnou pravdou, jako spíš o to
vědět a dál poznávat. Realitu nezměníme tím, jak ji vidíme, ani
tím, co si o ní myslíme, ona sama nás vždy přesvědčí o tom, jak
pravdiví jsme.
31 P
TEXTY_01_VESMIRY_finale.indd 31 30.3.2009 23:11:25