Bytheway - Pedagogická fakulta MU - Masarykova univerzita

Y MICHAELA MACH
pokouší v tomto prostoru zorientovat, začne se pohybovat po
osách – shodných s časoprostorovým uspořádáváním v makrokosmu.
Chápání uměleckého procesu pro mě vylučuje jakkoli
nadměrnou intelektualizaci. Jak by bylo jinak možné, že moderní
člověk, jenž o orientálních mystériích nic neví, kreslí nebo sní
o obrazcích podobných mandale či kaligrafi i, když je na cestě
k úplnosti, k splynutí protikladů. Mandala je autonomní psychická
skutečnost příznačná svou stále se opakující fenomenologií
– je tatáž, kdekoli se s ní setkáme. Je pro mě symbolem atomového
jádra, shlukem prapůvodní energetické struktury, která se
ve vesmíru opakuje a tvoří makrocelky svou specifi ckou schopností
tvárnosti. Umělecký proces není ničím jiným, než znovuzakládáním,
tvoření světa. Ani vnímání, ani zobrazování v daném
prostředí není založeno intelektuální abstrakci. Nic na to neukazuje,
pouze naše tradice, že obecné představy světa rozumu
se tvoří intelektem. Všechny nástroje ducha v oblasti poznávání
pracují tak, že se zmocňují celkového rysu jevu pomocí jakýchsi
vzorců – formy prostředí. Mezi těmito vzorci vyzdvihuji mytologické
zakládání, které obsahuje paradox, totiž člověk uchylující
se do sebe se současně otevírá. Mytologie promlouvá v obrazu
božského dítěte, prvorozence prvotních dob, v níž byl první
původ, nehovoří o vzniku nějaké lidské bytosti, nýbrž o vzniku
božského kosmu nebo univerzálního boha.
Vedle této společně-individuální lidské schopnosti existuje
ještě cesta druhá. Chceme-li spodobnit představu, tak aby naši
myšlenou představu mohli jiní lidé vidět-chápat, musíme ji přeložit
do nějakého sdělovacího prostředku. Vedle sdělných forem
– slov si lidstvo vytvořilo rozmanité znaky a symboly, které také
mohou být sluchové či grafi cké, jeví formu pohybovou či plastickou.
Tyto znaky či symboly nesou již jen stopy napodobivosti,
stávají se sdělnými prostředky již pouze dohodou dvou či více
osob. Znaky nebo symboly se různí stupněm esoteričnosti nebo
tajemnosti, čím je ona skupina utajenější, tím je patrnější větší
sklon k esoteričnosti vedoucí až k formě abstraktní. Přestože
se slovo jako obecná představa týká všech druhů poznávacích
činností, neslouží k tomu, aby je redukovalo na intelektuální procesy.
Druhá cesta činí z obrazivosti specifi ckou formu poznání
– o ní mluví i Etika, když ukazuje podstatné spojení obrazivosti
s ideou duše a s její konstitucí. K přemostění těchto dvou břehů
nám opět skvěle poslouží umění.
Umění rovněž je pokusem o návrat od desintegrace vyvolané
kulturou k organickým způsobům bytí. (Jeansch, 1967).
Přikláním se k pojetí spíše bytostnému. S prvotní formou obrazivosti
se setkáváme právě na poli působnosti tzv. Nerozumu,
tímto prostorem jsou stavy psychospirituálních krizí, imaginací
uvolněných na základě transu, přechodových rituálů, vážných
nemocí, delirií atd. a také samozřejmě tvoří fyziologickou osnovu
snu, coby hraničního stavu mezi světem vědomí a nevědomí.
Sen je pojem čehosi, co se vymyká slovosledu uvažování
našeho rozumu. Domnívám se, že sen není smysluplný jen v té
míře, nakolik se v něm křižují a rozmanitě protínají psychologické
motivace nebo fyziologické příčiny. Sen je bohatý naopak
právě dík chudosti svého objektivního kontextu. Je tím cennější,
čím méně je zdůvodněn. Duch snící prodělává zcela zvláštní
zkušenost. Toto téma, téma snové zkušenosti, nepatří pouze do
jisté literární, mystické či lidové tradice, dá se snadno nalézt
ještě v textech Descartových a pokarteziánských. Čím více se
odevzdáváme svým smyslům, tím více jako bychom byli zajati
snem. (E. Landdermann, 1923)
Dávno před nimi tu byl Herakleitos s jeho pojmem IDIOS
KOSMOS, jehož je otcem. Idios Kosmos spícího člověka není
konstituován nepřítomností vnímatelných obsahů, ale jejich vy-
a Mayská píšťala
pracováním v oddělený vesmír. Snový svět není vlastním světem
proto, že by tu subjektivní zkušenost nedbala norem objektivity,
ale v tom smyslu, že konstituuje v původním modu světa, který
mi patří a zároveň mi ohlašuje moji vlastní samotu. Kosmologie
snu je počátkem existence samé. Příroda je zároveň nekonečné
zvíře, nekonečná rostlina a nekonečný nerost… tyto tři domény
přírody jsou obrazy jejího snu. (Novalis, 1995)
Takové věci se nedají vymyslet, musí znovu vyrůst z temných
hlubin zapomnění, pokud mají vyjádřit nejvyšší předtuchy
vědomí a nejvznešenější intuice ducha, a tak smísit jedinečnost
vědomí v jeho dnešní existenci s nesmrtelnou minulostí
života. Počátky jsou stejně početné jako živly, z nichž se skládá
svět člověka včetně jeho samotného. Člověk jako rozvinutý organismus
prožívá svůj vlastní původ díky jisté identitě: jako by
byl tisícinásobnou ozvěnou a jako by jeho původ byl úderem
prvního tónu. (Kerényi, 1995) Toto mytologické zakládání obsahuje
paradox, protože člověk uchylující se do sebe se současně
otevírá. Mytologie promlouvá v obrazu božského dítěte, prvorozence
prvotních dob, v níž byl první původ, nehovoří o vzniku
nějaké lidské bytosti, nýbrž o vzniku božského kosmu nebo
univerzálního boha.
Často se zúčastnění i ti druzí ptají, co myslím oním spojení
živá/živoucí morfologie, já tímto myslím právě onen funkční
mechanismus, který umožňuje existenci řádu ve vývoji všeho
živého… jazykem antroposofi cké duchovní vědy lze říci, že vývoj
je potřeba pozorovat pohledem trojjediným – svatým – tělesna,
duchovna, duševna. Oblast, na kterou jsem upřela zrak, se nedá
zkoumat a postupovat rozumu, tak jak nás naučila materialistická
věda. Protože abstraktní princip vykonstruovaný scientismem
39 P
TEXTY_01_VESMIRY_finale.indd 39 30.3.2009 23:11:40