Bytheway - Pedagogická fakulta MU - Masarykova univerzita

Y MICHAELA MACH
byla uctívána pod různými jmény, jako například Inanna, Ištar,
Astarté, jako Bohyně války a ničivé síly. Další Božstva podobná
Afroditě se objevují i v jiných kulturách: například italská Venuše
nebo starověká skandinávská Bohyně Freya, vládkyně nad
láskou a válkou.
V řeckém světě se Afrodita postupně diferencovala od Héry,
Bohyně Země, plodnosti a porodu a manželské lásky. Afrodita
naopak ztělesňovala lásku fyzickou a vášnivou, smyslnost, která
na své cestě strhává vše. Zrození Afrodity je předmětem mnoha
mytologických příběhů. Hésiodos vypráví, že když Kronos usekl
svému otci Úranovi genitálie, vhodil je do moře. Na hladině vody
se vytvořila pěna, odkud se vynořila nádherná Bohyně. Afrodita
získala své jméno od oné pěny: Aphros, ostrov Kythéra, poté na
Kypr, kde vystoupila z moře na pevnou zem. Podle Íliady zplodil
Afroditu Zeus s Dianinou, která byla dcerou Neptuna. Na základě
těchto dvou protichůdných verzí, tvrdil Platón, že existují dvě
Afrodity: Úrania, dcera Úranova, Bohyně čisté lásky a Pandemiéne
(ta, která patří všemu lidu), dcera Dianina, Bohyně smyslné
lásky. V Athénách byla uctívána jako nejstarší z Bohyň osudu.
Jinde byla jako dcera Kronova zařazena mezi Erínye. Podle tradice
zavedené Aelianem, stoikem a znalcem řečtiny, se Afrodita
zrodila z lastury, na které připlula nahá k plážím Kypru. A právě
tak ji zachytil Botticelli na svém slavném obraze. Lastura, symbol
ženského pohlaví, zůstala společně s myrtou, růží a holubicí
jedním z hlavních atributů Bohyně. Po příchodu na Zem Afroditu
oblékly a zkrášlily Hóry, které ji doprovodily na Olymp, kde byla
přijata Bohy.
Ovšem Bohyně lásky a krásy zůstala mezi nesmrtelnými
osamocená: ostatní se jí obávali kvůli její obrovské moci, protože
mohla podřídit vášni všechny lidi i všechny Bohy, s výjimkou
Athény, Artemidy a Hestie, Bohyně domácího krbu. Její
Mezopotámský protějšek je Ishtar, Egyptský protějšek Hathor
a Syro-Palestinský protějšek Ashtart (Astarte). Její Etruský
ekvivalent byl Turan. Má blízko k indoevropským Bohyním Ushas
a Auroře. I Bohyně sama byla náchylná k velkým milostným
vzplanutím. Velice často podváděla svého manžela, kulhavého
kováře Héfaista, s jinými Bohy i nápadně krásnými muži. Její
vášeň pro Area, Boha války, nakonec Héfaistos odhalil. Uvěznil
proto milence v síti a pomstil se tím, že je tak ukázal ostatním
Bohům. Z Afroditina vztahu ke krvelačnému Bohu se zrodil
Erós, Deinos (Děs), Fobos (Strach). Dále pak Anterós, Bůh,
který chrání konání všech zamilovaných a Harmiona, Bohyně
svornosti a rovnováhy. Jsou to dvě protikladná Božstva, která
symbolizují dvojakou přirozenost této Božské dvojice. Z dalšího
vztahu Bohyně tentokrát k Trójanovi Anchisovi se narodil
Aeneas. Díky tomu, že ho Bohyně Afrodita během trójské
války ochránila, mohl tento hrdina uprchnout do Latia. Tady
se stal zakladatelem královské dynastie: zakladatel věčného
města. Romulus byl jeho potomek. A právě z tohoto důvodu
je Venuše-Afrodita považována za pramáti města Říma a jeho
první ochránkyni. Nejsmutnějším příběhem lásky Bohyně Afrodity
je její láska k Adónisovi, nádhernému mladíkovi, jehož
jméno ve fénickém jazyce znamená pán. Již od dětských let se
o něj Persefona a Afrodita přely. Zeus rozhodl, že bude žít část
roku u Bohyně podsvětí a další část roku u Bohyně lásky. Když
Adónis dospěl, stal se Afroditiným milencem. Při jednom lovu
byl smrtelně poraněn kancem. Z jeho krve vyrostly červené
květiny: anemonky.
Adónidův každoroční návrat na Zemi připomíná kult plodnosti
spjatý se střídáním ročních období: zrna spí v zimě pod zemí
a na jaře se znovu probouzejí k životu.
Adónidova smrt a znovunarození se oslavovaly v Byblosu, ve
Fénicii v podobě Bohyně Astarté, zatímco v Řecku se pořádaly
velkolepé oslavy nového setkání Boha s Afroditou. Podle antropologa
Jamese G. Frazera jsou rituály hebrejských, později pak
křesťanských velikonoc přímo spojeny s mýtem Adónida. Více
naleznete v Ovídiových Proměnách.
a Opeřený had
Prameny
Goreová, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003.
Informační tabule v areálu prehistorické vesnice v Lempě/Paphos, Cyprus.
Kyperské archeologické muzeum v Nicosii.
http://charmed.cybergames.cz/bohyne_afrodita.html
Literatura:
Etika, kniha II, axiom 3
Foucault, M.: Sen a obraznost. Liberec: Dauphin, 1965.
Foucault, M.: Toto nie je fajka. Bratislava: Fata Morgana, 1994.
Foucault, M.: Dějiny šílenství. Praha: Lidové noviny, 1994.
Passeron, R. in Read, H.: Výchova uměním. Praha: Odeon, 1967.
Goreová, B.: Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003.
Haich, E.: Zasvěcení. Praha: Aquamarin, 1994.
Jeansch in Read, H.: Výchova uměním, Odeon, Praha 1967.
Kerényi, K., Jung, C. G.: Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše
Janečka, 1995.
Landermann, E.: Die Transzendenz des Erkennens. Berlin, 1923.
Neubauer, Z., Škrdlant T.: Skrytá pravda Země. Praha: Mladá Fronta,
2005.
Novalis in Foucault, M.: Sen a obraznost. Liberec: Dauphin, 1995.
Fotoreprodukce z archivu autorky.
43 P
TEXTY_01_VESMIRY_finale.indd 43 30.3.2009 23:13:49