Památky archeologické XCV (95) / 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Recenze – Rezensionen – Reviews
dařilo určit, byť existuje „podezření“, že by některé z nich
mohly být součásti např. petlice či by se mohlo jednat
o výlevku na získávání březové šťávy z kmenů apod.
I když si každý archeolog uvědomuje, že běžně nalézané
artefakty představují pouze určitý výsek předmětů,
které pravěkého člověka v každodenním životě obklopovaly,
přesto v těch vzácných případech, kdy se takovéto
předměty na nalezišti dochovají, zůstává udiven nad jejich
množstvím a především bohatostí inventáře. Vždyť např.
nález věrné repliky laténského meče vyřezané z lískového
dřeva (včetně detailů rukojeti či středového zpevňujícího
žebra), který patrně nelze interpretovat jinak, než jako
dětskou hračku, jasně ukazuje jaké stránky dávného života
nám unikají. Překvapivé je, že stopy po opracovaní poukazují
na značné množství předmětů z neorganických,
jistě kovových, materiálů, které musely být použity při
opracování dřeva, které však na lokalitě nalezeny nebyly.
Nepochybně jde o závažný vklad i do naší diskuse o vybavení
venkovských sídlišť železnými nástroji, zvláště ve
srovnání s oppidy (cf. např. Drda – Rybová 1997, 96–100).
Zdá se být zřejmé, že i když kovové nástroje na sídlišti
nenajdeme, nemusí to ani zdaleka znamenat, že se s nimi
na sídlišti nepracovalo. Zjevně bude nutné hledat jiné
interpretační modely, než prostou absenci těchto nástrojů.
Rukopis byl autorem naposledy revidován v r. 1998,
dnes by bylo zřejmě možné nalézt četné analogie k dřevěným
předmětům na nedávno publikovaném kultovním
místě z doby laténské a římské na břehu někdejšího jezírka
u Oberdorly v Durynsku (Behm-Blancke 2003). Rovněž
srovnání s laténskými dřevěnými nálezy z těžebních prostor
v Dürrnbergu u Halleinu jistě přinesou další vítané
informace o artefaktech z tohoto materiálu (např. Dobiat –
Stöllner 2000), bohatou kolekci dřevěných předmětů
poskytly také nedávné výzkumy saliny v Bad Nauheimu
(např. Kull /ed./ 2003; Kull – Westphal 2003). V tomto
směru lze očekávat i zcela nová a překvapivá zjištění.
Např. možná interpretace zahnuté hůlky z Porz-Lindu jako
bumerangu nachází analogii v Sasku-Anhaltsku, kde
radiokarbonové datování kompletního a funkčního (pro
leváka!) bumerangu vykázalo středolaténské stáří oproti
předpokládanému paleolitickému datování (sdělení
Thomase Wagnera, Landesamt für Vorgeschichte Sachsen-Anhalt).
Na závěr archeologického oddílu knihy je připojeno
krátké shrnutí. Autor v něm uvádí, že dle keramiky by se
sídliště řadilo do pozdní doby laténské, nicméně dendrochronologické
datování prokazuje poněkud vyšší stáří.
Dvacet dat se pohybuje v rozmezí 189 až 111 př. Kr., přičemž
většina dat se kumuluje okolo roku 140 př. Kr.
Pouze jediný údaj se z uvedeného rozpětí vymyká: 42 ± 5
př. Kr., což v relativní chronologii odpovídá stupni LT D2.
Toto datum dle autora podporuje spolu s výsledky pylové
analýzy a sporadickými či spíše ojedinělými nálezy z doby
římské názor, že Porz-Lind přetrvával až do 1. poloviny 1.
stol. po Kr. Zmiňována jsou čtyři data 14 C vykazující rozpětí
184–56 př. Kr. Bohužel autor k nim další upřesňující
údaje neuvádí.
H. E. Joachim na tomto místě stručně shrnuje i výsledky
přírodovědných analýz a uvádí 8 fází vývoje prozkoumaného
prostoru. Fáze 1 spadá do první třetiny 1. tis. př.
Kr., tedy do doby pozdních popelnicových polí, kdy se
v přirozené úžlabině pod ostrůvkovitou vyvýšeninou začínají
vytvářet první sedimenty zřejmě díky lidským aktivitám.
V následujících dvou fázích lze sledovat různé úrovně hladiny
vody v úžlabině a tomu odpovídající vegetaci, přičemž
ve fázi 3 (časný latén) lze na návrší opět počítat s přítomností
člověka i zvířat. Fáze 4 představuje vrchol zdejšího
osídlení ca ve 2. stol. př. Kr. a právě do tohoto období
spadá naprostá většina nálezů. V tomto období lze doložit
intenzívní zemědělské využívání kvalitnějších půd na
lokalitě i v jejím okolí. Aby byl získán prostor pro sídliště,
byl vykácen zdejší porost, především břízy a duby. Pylové
analýzy i rozbory rostlinných makrozbytků dokazují inten-
265–298
zívní lidskou činnost, která měla v menší míře pokračovat
ještě v časné době římské (fáze 5). Poté následuje fáze 6
bez lidské přítomnosti, která se zde obnovuje až v raném
středověku ve fázi 7a, vrcholí ve vrcholném středověku
(fáze 8), kdy jsou lokalita i její okolí intenzívně zemědělsky
využívány.
Autor zdůrazňuje, že vedle anorganických, tj. prakticky
výhradně keramických nálezů, se podařilo získat zcela
mimořádné množství nálezů z organických materiálů, a to
jak výše uváděných artefaktů, tak i ekofaktů. Porz-Lind je
laténské sídliště s nejvyšším počtem doložených rostlinných
taxonů, kterých se podařilo prokázat 254. O to
překvapivější je skutečnost, že kosti, ať již zvířecí či lidské,
nejsou vůbec zmiňovány. Jediné vysvětlení, které recenzenta
napadá, je, že se nedochovaly. Této skutečnosti
měla být ovšem v textu věnována odpovídající pozornost,
zvláště, když autor předpokládá, že hospodářskou základnu
sídliště představovalo zemědělství, ve kterém mělo
převažovat dobytkářství. Je pochopitelné, že ve shrnujícím
hodnocení na necelých třech stránkách nemohl autor
všechna svá tvrzení adekvátně doložit. Vzhledem k mimořádnému
významu lokality však lze přece jen litovat, že
některé názory nejsou podepřeny podrobnější analýzou
nálezů. Výše jsme zmínili příliš stručné hodnocení keramiky.
Zde H. E. Joachim vyslovuje názor, že se jednalo
o ca 120–150 nádob, přičemž není zcela zřejmé, zda myslí
současných v jednom okamžiku či celkem. Zřejmě má na
mysli možnost první, avšak tento názor ničím nedokládá.
Rovněž předpoklad kontinuálního osídlení až do doby římské
se zdá být archeologicky slabě argumentován. Je-li
tomu však tak, jednalo by se o metodicky velice zajímavý
stav, kdy se přírodovědná analýza rozchází s nálezovou
archeologickou situací, neboť nálezy z doby římské jsou
pouze zcela ojedinělé. Šlo by o podobný příklad, který je
u nás v poslední době poměrně intenzívně diskutován při
hodnocení významu tzv. intruzí (naposledy Kuna 2002).
Také názory na hospodářství na sídlišti by bylo ještě
možno dále diskutovat (převaha dobytkářství, malý
/proč?/ význam rybaření apod.). Nakonec i etnické
přiřčení sídliště Sugambrům na základě údajů o Caesarových
taženích v letech 55 a 53 př. Kr. poskytuje vhodné
téma k diskusi. V každém případě archeologický nálezový
fond zřejmě ještě skýtá možnosti dalších analýz i interpretací.
Po stručném katalogu artefaktuálních nálezů následují
již kapitoly zabývající se přírodovědnými zjištěními. R.
Gerlachová (str. 86–91) se zabývá geologií naleziště a jeho
okolí a přináší velmi zajímavé pohledy do vývoje koryta
Rýna v holocénu. K. H. Knörzer a J. Meurers-Balke (str.
93–196) předkládají pečlivou analýzu a katalog rostlinných
makrozbytků z doby laténské a výsledky pylové analýzy.
Na jejich základě bylo vyčleněno výše uvedených
8 fází vývoje vztahu člověka a přírodního prostředí od
pozdní doby bronzové po raný středověk. Autoři pečlivě
popisují životní prostředí v každé z nich. Je nepochybně
velkou zásluhou vedoucích výzkumu, že se již v 70. letech
minulého století přírodovědná bádání (odebírání nejrůznějších
vzorků, plavení, odebírání pylových profilů apod.)
staly součástí záchranného výzkumu. Bez tehdy výjimečného
masivního nasazení těchto metod by pochopitelně
nebylo dnešních výsledků. Na základě zhodnocení dosavadního
bádání vývoje letokruhů dřevin v 1. tisíciletí př.
Kr. předkládají B. Schmidt a W. Gruhle (197–207) výsledky
dendrochronologického datování, které jsme již uvedli
výše. Z hlediska hodnocení laténských sídlišť výjimečný
text předkládá E. Schmidt (str. 209–250), která se zabývá
zbytky bezobratlých živočichů na nalezišti. Ze tří vrtaných
profilů, zahrnujících sedimenty ze všech osmi fází, bylo
získáno celkem 1548 zlomků bezobratlých živočichů,
z toho 1029 určitelných, 84 % z nich představovaly zlomky
brouků. Na samý závěr je připojena zpráva o chemickotechnologických
rozborech nalezených tavicích tyglíků od
T. Rehrena (str. 251–258).
PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ XCV, 2004 277