stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
festivaly, koncerty
báseň má sice vročení 2007, je však nepochybně mnohem
staršího data. Dobře si pamatuji na její provedení před takovými
třiceti lety (tehdy to bylo, pravda, ve verzi tenorové).
To, že mi utkvěla v paměti, svědčí minimálně o tom, že
mne tenkrát silně zaujala – což nicméně není argumentem
pro její opožděnou renovaci. Mé staré vzpomínky na ni jsou
jaksi čistší a sympatičtější než dojem z aktualizované verze,
který mne moc nepřesvědčil.
Jaroslav Rybář: Hry pro osm hudebníků (2006) zapůsobily
(jak je u tohoto autora sympaticky obvyklé) velmi čistou,
stylově stabilizovanou skladatelskou prací, která nic netají
a dává posluchači mimo jiné i (ne vždy samozřejmou) příležitost
pochválit sám sebe za své posluchačské kvality. I proto
mám Rybářovo komponování rád.
Marek Kopelent: � e London Spring Greeting (2007) pro
sólový hoboj je parádní kus ušitý na míru Vilému Veverkovi.
Technicky i výrazově špičkově náročná skladba, počítající
i s náznakovou hereckou akcí, je samozřejmě příležitostí pro
hráče samotného – a Vilém Veverka ji využil stoprocentně.
Martin Marek: Portrét R. Sch. pro violoncello a klavír
(2007). Obsahově komplikovaná, výrazově hutná, technicky
krajně obtížná kompozice se stylovými znaky širokého
záběru, ale poměrně uceleně zpracovanými do jednotného
a věrohodného celku, v němž se loci communes nevnucují,
nýbrž zcela organicky se řadí do řetězce zvukových i myšlenkových
událostí.
Lukáš Matoušek: MiN – Kaleidoskop pro komorní soubor.
Ve smyslu loci communes koncepce nikoli nepodobná dílu
M. Marka – a přece dokonale odlišná v detailech práce
i v celkové tendenci a vyznění. I ona apostrofuje jednoho
z velikánů hudebního romantismu, počíná si přitom jinak
(ve zvuku i stavbě), přitom stejně decentně, rafi novaně
s výsledkem jinak výmluvným. Citace a parodie jako princip,
který má v komponované hudbě místo od nepaměti, má
v Matouškově tvorbě samozřejmě i postavení plynoucí z autorova
důkladného hudebně historického školení.
Věra Čermáková: Sólo pro altový saxofon. Hudba poněkud
nesmělá, introvertní, s určitými limity, po jejichž příčinách
nejsem kompetentní pátrat.
Vlastislav Matoušek: Fuga pro kytaru (1974). Další z retrospektiv
dokumentující určitou fázi autorova vývoje, jejíž
umístění do této programové sestavy přece jen působilo poněkud
neorganicky.
Hanuš Bartoň: Trio pro klarinet, violu a klavír (2001). Posluchačsky
(a nejspíš i hráčsky) vděčný typický produkt autorovy
fusion-poetiky. Stylově čistá, technicky bezvadná kompozice,
která potěší, tím spíš, je-li také znamenitě zahraná.
4. 12., Galerie HAMU
Bohuslav Řehoř: Sonáta pro marimbu na 4 ruce (2001), ve
skutečnosti pro 2 marimby. Pro mne jedna z problematických
skladeb přehlídky především kvůli nesouladu mezi hudební
představou a její zvukovou realizací v nástroji tak osobitém
a v jistém smyslu nepřizpůsobivém.
Petr Pokorný: Hudba ke slavnostem zrození pro tenorový saxofon.
Dle autorova sdělení je to vlastně skladba příležitostná
a jako taková i vyzněla.
Vlastislav Matoušek: Pátého dne pro dva hráče na bicí a pohyb.
Skladba svým způsobem okázale jednoduchá a přitom
evidentně další z Matouškových osobitých kreací, kdy kreativita
prostupuje rovnoměrně všechny fáze tvůrčího procesu.
Matouškův zralý styl (veďme spojnici k Fuze pro kytaru!)
těží primárně z rytmu a v tomto parametru je skladba
vypracována právě tak rafi novaně jako úžasně čitelně. Přes
parametr pohybu nejsem odborník, chápu ho jako organickou
složku díla bez komentáře k jejímu choreografi ckému
vypracování.
Věra Čermáková: A Melancholy Song (2005), A Winter´s
Rose (2007) dvě písně na texty ve formě sonetu amerického
autora Johna Gracen Browna. Kristýna Valoušková zpívala
znamenitě za citlivé klavírní spolupráce Sylvy Stejskalové.
Hudba se svou kvalitou těsně přimykala ke kvalitě básnického
textu.
Jiří Kollert: Tomtomia a Marimbafomia (2002–03) jsou kompozice
pódiově osvědčené, atraktivní, lákavé pro interprety.
Zde byla retrospektiva plně na místě i kvůli znamenitému
podání Markéty Mazourové.
Nespornou dominantou celé letošní přehlídky Třídení byla
vesměs vynikající úroveň interpretačních výkonů. Občasné
nářky nad nedostatečnou připraveností mladých interpretů
na umělecké zvládnutí skladeb komponovaných nestandardním
způsobem (byť tu tentokrát nešlo o extrémní případy)
se u řady mladých interpretů ukázaly – alespoň na pódiu
Třídení – jako ne zcela oprávněné. •
mácal dovede
na silvestra p�ekvapit
Praha, Rudolfi num
� Vladimír Říha
Letos sice na Nový rok ubylo koncertů (FOK odjížděl do Japonska,
takže jeho koncert odpadl a ČF slavila Nový rok až
4. 1. koncertem pro Akademii věd), ale naštěstí zůstalo u letitého
zvyku v České fi lharmonii loučit se se starým rokem
silvestrovským koncertem. Ten řídil v pozdně odpoledním
termínu, jak je také tradicí, Zdeněk Mácal, nyní již jen bývalý
šéfdirigent orchestru, a doslova přecpanému sálu přichystal
veliký zážitek s překvapením.
Prvním byla již dramaturgická stavba programu – Mácal
úmyslně rezignoval na jeho odlehčenou formu, a tak místo
různých valčíků, Kmochů nebo v lepším případě Gershwinů
zazněly věci o Silvestru neslýchané. Snad jen začátek –
předehra a tance ze Smetanovy „Prodanky“ občas na Silvestra
zaslechneme, ale to co přišlo potom, bylo dosti odlišné.
Tak i v klasických koncertních programech málo hraná
suita z opery Růžový kavalír Richarda Strausse hraná s vídeňským
(ale i bavorským) šarmem publikum rozdováděla.
Skladatelova směs témat a valčíků z opery je velice náročná
a orchestr nezůstal ničemu nic dlužen.
„Mácalovo“ Bolero natolik zaujalo, že publikum interprety nechtělo z pódia
vůbec pustit.
Foto Zdeněk Chrapek