stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
studie, komentá�e
zlatá éra �eské opery iii.
ii. aby se nezapomn�lo
marta bohá�ová
� Josef Herman, Daniel Jäger
Vynikající koloraturní a lyrická sopranistka Marta Boháčová
(1936) pochází z Brna. Středoškolsky vystudovaná
učitelka krátce také učila, ale pedagogické vzdělání se jí
hodilo spíše později, kdy učila zpěv na Pražské konzervatoři,
jako docentka na HAMU, a také, což je u nás zvláště
vzácné, v zahraničí – na vysoké škole ve Frankfurtu nad
Mohanem. Vychovala řadu úspěšných pěvců. Začala zpívat
nejprve folklor, jak bylo v 50. letech běžné. Až jako členka
Pěveckého sboru Čs. rozhlasu (1958-1963) studovala
zpěv na HAMU v Praze, kam se s manželem, skladatelem
Josefem Boháčem, přestěhovala. Absolvovala u Přemysla
Kočího v roce 1965, a udělala dobře, že si svoje vzdělání
doplnila v zahraničí, v Bratislavě, ve Vídni a v Palermu
na pěveckém institutu při divadle Teatro Massimo. V roce
1967 nastoupila jako sustentantka, od roku 1970 pak jako
sólistka opery pražského Národního divadla, kde pracovala
do konce sezony 1991. Vystupovala často v zahraničí
(Bulharsko, Rumunsko, Polsko, NDR, SSSR, NSR, Rakousko,
Itálie, Švýcarsko, Irsko, Holandsko). Bohatá byla
její koncertní činnost, nahrávala na desky i v rozhlase.
Její repertoár byl široký, od koloraturních rolí (Královna
noci, Rosina, Oscar, Norina) až po role lyrické (Zuzanka,
Zerlina, Musetta, Liu, Micaela, Mimi ad.)
Vystudovala jsem pedagogické gymnázium pro učitelky mateřských
škol, a tam mne ke zpěvu poprvé přivedl učitel
hudby Vladimír Veselý. Založil Horácké dívčí trio, kde jsem
zpívala první hlas, dokonce jsme získali zlatou medaili ve
Štrasburku na mezinárodním festivalu v roce 1955. Od té
doby jsem od folkloru čím dál víc směřovala ke klasice. Pět
let jsem zpívala v Brně u Moravských učitelek, kde jsem se
setkala s dirigentem Břetislavem Bakalou - tam jsem získala
vynikající základ, poznala jsem hodně repertoáru oratorního
a koncertního. Provdala jsem se a s manželem jsme se
odstěhovali do Prahy, kde on získal místo dirigenta. Narodily
se mi dvě děti a jelikož jsem v Praze učitelské místo nedostala,
začala jsem chodit do rozhlasového sboru. Nejprve
do amatérského, pak jsem udělala konkurz do profesionálního.
Přijímal mne tehdy Václav Jiráček a dával mi zpívat
i malá sóla. Prý je škoda, že na zpívání nemám papír a jestli
bych si nechtěla dodělat pěvecké vzdělání. Obrátila jsem se
proto na Zdeňka Otavu, aby si mne poslechl, ten mé možnosti
shledal nadějné a připravil mne ke zkouškám na AMU.
Tam jsem ovšem prodělala docela těžkou anabázi při střídání
profesorů – první rok jsem byla u Drahomíry Tikalové,
druhý rok u Marty Krásové, třetí a čtvrtý u Přemysla Kočího.
Měli velmi různé představy o pěvecké technice a já se
tedy musela stále přizpůsobovat a předělávat. Všechno zlé
je ale k něčemu dobré: kdybych se nemusela tak ztěžka dobírat
pravé podstaty technického zpívání, možná bych byla
nemohla tolik a, myslím, že snad dobře, a prakticky celý život
učit. Když člověk zažije problémy sám na své kůži, umí
je pochopit u jiných a má k žákům úplně jiný přístup.
V roce 1967 jsem předzpívala Jiřímu Pauerovi, Jaroslavu
Krombholcovi a Bohumíru Liškovi, a ti mne angažovali jako
čekatelku do opery Národního divadla. Původně mi chtěli
přidělit lišku Bystroušku, k té jsem se ale nakonec nedostala.
Mojí první rolí v Národním divadle byla První žínka v legendární
inscenaci Zdeňka Chalabaly a Václava Kašlíka, já v ní
ovšem už Chalabalu nezažila. Za první rok „čekatelství“ na
Marta Boháčová
místo sólistky jsem nastudovala devět rolí a odzpívala třiačtyřicet
představení.
Celý život je třeba se učit
A stále jsem se učila od zkušenějších kolegyň. Myslím, že
je nutné, aby se mladí měli od koho učit a ne, aby mezi nimi
a nejstaršími chyběla silná střední generace, jak je tomu
dnes. My jsme měli výborné dirigenty, kteří nás vedli - byly
to opravdové osobnosti: Jaroslav Krombholc, Bohumír Liška,
Robert Brock, Albert Rosen, Jan Hus Tichý, Josef Kuchinka
a další. Když jsem přišla do Národního divadla, zpívala
tam i řada vynikajících pěvkyň, na vrcholu byla tehdy
Libuše Domanínská a Milada Šubrtová – nebylo představení
Rusalky, abych neposlouchala ji nebo Marcelu Machotkovou,
obě dělaly titulní roli dokonale. Nejvíce jsem obdivovala
paní Marii Tauberovou, spolu s Miladou Musilovou dělaly
mimo jiné Zuzanku v Mozartově Figarově svatbě. Já se k té
roli dostala na záskok, stejně tak k roli Blondy v Únosu ze serailu.
Také Královnu noci jsem napoprvé zaskakovala, ráno
mi řekli, že mám večer zpívat, a tehdy ji samozřejmě chtěli
česky a já měla roli nastudovanou jen v němčině. Do večera
jsem to musela zvládnout, byly to tvrdé podmínky, ale když
jsem chtěla uspět, musela jsem ze sebe vydat všechno. Jako
čekatelka jsem nastudovala a dělala i Kolombínu a Oskara,
také Zerlinu s dirigentem Jaroslavem Krombholcem a řadu
rolí, než se rozhodli mě angažovat.
Bylo to velmi stresující, ale také velmi užitečné. Člověk se
naučil pokoře, která dnešním mladým lidem podle mne chybí.
Myslí si, že stačí mít talent a že musí hned dostat příležitost
přinejmenším v Národním divadle, že jde všechno rychle
a snadno. Jenže potom už ve čtyřiceti končí. Mnohokrát
jsem zažila, jak ze školy přišly velké talenty, dirigenti je špatně
obsadili, udělali z nich narychlo hvězdy a ony ještě rychleji
záhy zhasly. Ve zpívání se musí jít schůdek po schůdku. Jako
když stavíte dům – nemůžete stavět druhé patro, když nemáte
základy, suterén a přízemí. Vždycky se to vymstí.
Já jsem na role měla štěstí. Základem byl, je a bude Mozart,
teprve když umíte zpívat jeho díla, je předpoklad, že
Foto archiv