stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
divadlo – opera · balet · muzikál
lého Leporellka.“ Giovanni však ani při pádu do pekla neuhne:
„Já v poslední svou vteřinu / Chci dívčinu ach dívčinu /
Je tu … Ke mně se shýbá / Ách mě líbá… / Satanáš / Ááá… “.
To všechno přesně odpovídá Mozartovu propojení tragiky,
grotesky a komiky, ale také relativitě prostopášnosti, která je
trestána – takový je přece život!
Nohavica pečlivě buduje text s vícero ohledy: charakterizuje
postavy, jejich sociální postavení, mentální úroveň, rozpoložení,
ctí jistou archaičnost hudby, a tudíž šetří (na rozdíl od
Così fan tutte) současnými slovy, vulgarismy, natož ostravačtinou,
snaží se co nejúsporněji postihnout situaci. A samozřejmě
odvádí perfektní textařskou práci ve vztahu slova k hudbě.
Takřka se ostýchám dodat samozřejmé, že ho k tomu mimo
jiné kvalifi kovala právě jeho písničkářská praxe. A nemylme
se, o opeře toho ví hodně!
Po roce 1989 bych k němu přiřadil jediného podobně uvažujícího
překladatele, a to, bohužel, předčasně zesnulého Jana
Panenku – vzpomeňme na jeho překlad Gassmannovy opery
Kritická noc, v níž Pandolfo ohrožuje nápadníky své dcery
pistolí a oni se brání slovy: „My chceme po vás důkaz, že máte
zbrojní průkaz!“. Šrapnel hozený mezi diváky. Případně na
árii složenou z názvů všemožných jídel! Tehdy se to hodně diskutovalo,
jenže není autentičtější evokovat současnými prostředky
ducha opery buff y, než manipulovat s její mrtvolou?
Jak Panenka, tak Nohavica operní překlad odlehčili a aktualizovali
právě současnou jazykovou úrovní, tím, že nelpěli na
původním, často dnes sotva použitelném tvaru.
Což ovšem zrovna není případ Dona Giovanniho. Mimo jiné
pro zcela výjimečné postavení se u nás tato opera překládala
opakovaně a v zásadě kvalitně! Byť se poprvé hrála v původní
„vlašské“ verzi, které se v německo-české Praze také běžně
nerozumělo. Je příznačné, že hned dva překlady jsou z roku
1825 (J. N. Štěpánek, S. K. Macháček), to se nesměle rozbíhal
český obrozenský operní život. Poslední před Nohavicou,
a stále hraný, protože vynikající, je překlad Rudolfa Vonáska
(1950), kterého bych, a ještě Evu Bezděkovou, zařadil do uvedeného
špičkového překladatelského kvarteta. Nicméně stejně
jako k Shakespearovi i k da Pontemu je třeba stále se vra-
Martin Gurbaľ (Don Giovanni)
cet, neboť nejlepší překlady podléhají dobovým zvyklostem,
a proto stárnou. I Nohavicův překlad to čeká.
Ostravská inscenace je však výtečná i jinak. Osobně cítím
Mozartovu hudbu dynamičtější, s většími tempovými rozdíly,
nežli dirigent Paolo Gatto, který však partituru nastudoval
precizně spolu se sbormistrem Jurijem Galatěnkem. Překvapivá
je dvojí až trojí (!) alternace vzhledem k dnešní snaze o jedinečnou
podobu inscenace. Ostravští se tak mohou dočkat
v titulní roli i Daniela Hůlky, zatím ji však opanoval neméně
vysoký Martin Gurbaľ mocným basem, kterého režisér Michael
Tarant poprvé skutečně rozehrál. Jako vždycky Tarant
staví inscenaci z hereckých postav, jejich vztahů a situací, Mozartova
hudba, a možná i Nohavicův překlad, ho však dovedly
k větší nadsázce nežli obvykle. Správně! Rozehrál akce v hledišti,
zapojil dirigenta, oslovil diváky, rozhýbal spolu s choreografem
Igorem Vejsadou sólisty i sborové scény. Základem
jeho vize příběhu je tajemný labyrint, nasvícený bodovými
refl ektory a ozářený svíčkami, podle Nohavicova překladu
„temná zákoutí“, z nichž se vynořují postavy a jednotlivá dějiště.
Vizuálně se příběh nijak násilně neaktualizuje, tím méně
historicky koloruje – působivou výpravu určuje drama!
Dodejme, že na premiéře Donnu Annu famózně zazpívala
Eva Dřízgová-Jirušová, Komtura Bogdan Kurowski, energickou
Donnu Elvíru Anna Číhalová. Jen Luciano Mastro
neměl svůj den v Donu Ottaviovi. Nohavicovu robustnímu pojetí
Masseta a Zerliny přesně dostáli Michal Křístek a Agnieszka
Bochenek-Osiecká. Oblouk postav uzavírá Leporello,
v němž předvedl pozoruhodné hlasové i komediální kvality
Jan Martiník. Bylo zjevné, že postavu zkoušel s alternujícím
Andrejem Besčastnym. Řekněme mladí a mladší interpreti
se v takové inscenaci zřejmě hodně naučili. Takhle se má slavit
významné jubileum!
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Wolfgang Amadeus
Mozart: Potrestaný prostopášník aneb Don Gio vanni.
Překlad Jaromír Nohavica, dirigent Paolo Gatto, režie Michael
Tarant, scéna Dana Hávová, kostýmy Klára Vágnerová,
choreografi e Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko.
Premiéra 29. října 2007 v Divadle Antonína Dvořáka. •
Foto Josef Hradil NDM