stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
��<br />
zahrani�í<br />
lisabon a hudba<br />
� Oldřich Kašpar<br />
<strong>Hudební</strong> tradice Lisabonu má hluboké kořeny sahající do<br />
historie velmi vzdálené. Jedním z míst, které jsou s ní nedílně<br />
spjaty, je dominanta města Castelo de São Jorge (Hrad svatého<br />
Jiří) od dvanáctého století (1147) sídlo portugalských<br />
králů, jež bylo od roku 1511, kdy král Manuel I. (1469–1521)<br />
vybudoval nový palác na místě dnešního náměstí Praca do<br />
Comércio, využíváno – mimo jiné – i jako divadlo. Po zemětřesení<br />
v roce 1755 zůstal původní symbol portugalské královské<br />
moci v troskách a byl obnoven až v roce 1938 diktátorem<br />
Antóniem de Oliveira Salazarem (1889–1970), který<br />
nechal vybudovat kopie středověkých hradeb a založil nové<br />
zahrady. I když hrad má dnes pseudohistorickou podobu, přesto<br />
doposud vyzařuje zvláštní atmosféru a snad právě proto<br />
jsou některá jeho nádvoří v létě využívána k divadelním<br />
a operním představením. V červenci a srpnu roku 2006 zde<br />
pravidelně v sobotu a v neděli vpodvečer zněly tóny Mozartovy<br />
Kouzelné fl étny a jedinečná přírodní i architektonická<br />
scenérie v kombinaci s hudbou poskytovala stejný zážitek<br />
jako například pravidelná letní představení opery v římské<br />
Ville Borghese či prezentace klasické hudby v impresivních<br />
prostorách českokrumlovského zámku.<br />
Dalším zajímavým místem v Lisabonu, v němž znějí tóny děl<br />
mistrů vážné hudby, je bývalý palác Azurara pocházející ze<br />
17. století, dnes sídlo Museu de Artes Decorativas (Muzeum<br />
dekorativních umění). Dalším muzeem spjatým s hudbou,<br />
tentokráte ovšem lidovou je Museu de Arte Popular (Muzeum<br />
lidového umění) na nábřeží Teja nedaleko od proslulé<br />
lisabonské dominanty Torre de Belém nebo-li Betlémské věže,<br />
nádherné stavby ve stylu tzv. manuelské gotiky, od níž se<br />
v 16. století vypravovali na své dlouhé zámořské plavby portugalští<br />
mořeplavci a objevitelé.<br />
Lisabon se ovšem pyšní také dvěma stánky, v nichž je domovem<br />
hudba od okamžiku jejich založení – historickým divadlem<br />
São Carlos a Kulturním střediskem Betlém.<br />
Dnešní Teatro Nacional de São Carlos postavil pod jménem<br />
Teatro São Carlos (Divadlo svatého Karla) v letech 1792–1795<br />
architekt José da Costa e Silva ve stylu, jenž kombinuje prvky<br />
milánské La Scaly a neapolského San Carlo. Příkaz k vybudování<br />
nového divadla na místě dřívější opery, jež se zřítila při<br />
ničivém zemětřesení v roce 1755, vydala první žena na portugalském<br />
trůně, královna Marie I. (1734–1816), vládnoucí od<br />
roku 1777 až do své smrti. Od samého počátku fungování nové<br />
scény měla na jejích prknech vždy čestné místo opera, od roku<br />
1800 byl dokonce ředitelem Teatro São Carlos operní skladatel<br />
Marcos Antonio da Fonseca-Portugal (1762–1830). Dnes<br />
trvá operní sezona v portugalském Národním divadle od září<br />
do června, ale balety a koncerty jsou uváděny po celý rok.<br />
Autograf díla Marcose de Portugal „Smrt Semiramidina“<br />
Lze říci, že jakýmsi jeho protikladem, i když jen zdánlivým<br />
a to ještě spíše vnějškově, je budova moderního komplexu<br />
Centro Cultural de Belém, která se nachází v historické části<br />
města mezi klášterem jeronymitů a řekou Tejo. Dnešní<br />
Kulturní středisko, jehož stavba vyprovokovala v době svého<br />
vzniku mnoho sporů (veskrze moderní architektura byla<br />
totiž zasazena do historického jádra města), bylo vybudováno<br />
v roce 1991 jako hlavní sídlo portugalského předsedy Evropské<br />
unie a jako kulturní středisko pak otevřeno až v roce<br />
1993. V jeho náplni se klade hlavní důraz na hudbu, divadelní<br />
umění a fotografi i. Středisko působí trochu neosobně, ale<br />
o víkendech zde zpříjemňují atmosféru pouliční umělci.<br />
Konečně velmi důležitou roli v hudebním životě portugalského<br />
hlavního města a nejenom jeho hraje i Národní knihovna<br />
(Biblioteca Nacional).<br />
Stejně jako v řadě dalších centrálních knihoven evropských<br />
i mimoevropských, najdeme také v portugalské Národní<br />
knihovně specializované hudební oddělení. Ačkoliv sama<br />
knihovna oslavila v loňském roce 210 let svého trvání, organizovaný<br />
hudební fond je nepoměrně mladšího data, jeho<br />
počátky spadají do roku 1991, kdy byla poprvé otevřena<br />
Studovna hudby (Sala de Leitura de Música).<br />
Dekretem již zmíněné královny Marie I. (1734–1816) datovaným<br />
29. února 1796 byla zřízena Královská dvorská veřejná<br />
knihovna (Real Biblioteca Pública da Corte) jako kulturní<br />
instituce, jež měla zpřístupnit, po vzoru jiných velkých<br />
evropských knihoven zájemcům z řad badatelů a vzdělanců<br />
bohaté fondy rukopisů a tisků, které shromažďovala<br />
původní Královská knihovna, jež byla významně obohacena<br />
přísunem knih z kolejí tehdy nedávno zrušeného (1759) jezuitského<br />
řádu. Královna Marie ovšem ve svých kulturních<br />
aktivitách nezůstala pouze u knihovny, z jejího podnětu se<br />
zrodily i další důležité vědecké a kulturní instituce jako například<br />
Královská akademie věd (Real Academia das Ciencias),<br />
a kromě již zmíněného divadla Teatro de São Carlos<br />
v Lisabonu také Divadlo svatého Josefa (Teatro de São<br />
José) v Portu.<br />
Úkolem připravit otevření nové osvícenské instituce v portugalském<br />
hlavním městě byl pověřen Antonio Ribeiro dos<br />
Santos (1796–1816), jenž měl za sebou dvacetileté zkušenosti<br />
z vedení Univerzitní knihovny v Coimbře (Biblioteca da<br />
Universidade de Coimbra).<br />
Knihovnu zasáhla během jejího vývoje celá řada příznivých<br />
i nepříznivých událostí politických, ekonomických aj., přesto<br />
však dospěla až do současnosti jako moderní knihovní<br />
instituce.<br />
Její hudební fond čítá přes 50 000 položek pocházejících<br />
z dlouhého časového období od 12. do 21. století. Je rozdělen<br />
do šesti sekcí a jedenácti sbírek rukopisů a tisků. Nezastupitelnou<br />
hodnotu pro sledování dějin vývoje portugalské hudby<br />
má Sbírka knih liturgické hudby (Coleccão de Livros de<br />
Repro archiv