stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
zahrani�í
lisabon a hudba
� Oldřich Kašpar
Hudební tradice Lisabonu má hluboké kořeny sahající do
historie velmi vzdálené. Jedním z míst, které jsou s ní nedílně
spjaty, je dominanta města Castelo de São Jorge (Hrad svatého
Jiří) od dvanáctého století (1147) sídlo portugalských
králů, jež bylo od roku 1511, kdy král Manuel I. (1469–1521)
vybudoval nový palác na místě dnešního náměstí Praca do
Comércio, využíváno – mimo jiné – i jako divadlo. Po zemětřesení
v roce 1755 zůstal původní symbol portugalské královské
moci v troskách a byl obnoven až v roce 1938 diktátorem
Antóniem de Oliveira Salazarem (1889–1970), který
nechal vybudovat kopie středověkých hradeb a založil nové
zahrady. I když hrad má dnes pseudohistorickou podobu, přesto
doposud vyzařuje zvláštní atmosféru a snad právě proto
jsou některá jeho nádvoří v létě využívána k divadelním
a operním představením. V červenci a srpnu roku 2006 zde
pravidelně v sobotu a v neděli vpodvečer zněly tóny Mozartovy
Kouzelné fl étny a jedinečná přírodní i architektonická
scenérie v kombinaci s hudbou poskytovala stejný zážitek
jako například pravidelná letní představení opery v římské
Ville Borghese či prezentace klasické hudby v impresivních
prostorách českokrumlovského zámku.
Dalším zajímavým místem v Lisabonu, v němž znějí tóny děl
mistrů vážné hudby, je bývalý palác Azurara pocházející ze
17. století, dnes sídlo Museu de Artes Decorativas (Muzeum
dekorativních umění). Dalším muzeem spjatým s hudbou,
tentokráte ovšem lidovou je Museu de Arte Popular (Muzeum
lidového umění) na nábřeží Teja nedaleko od proslulé
lisabonské dominanty Torre de Belém nebo-li Betlémské věže,
nádherné stavby ve stylu tzv. manuelské gotiky, od níž se
v 16. století vypravovali na své dlouhé zámořské plavby portugalští
mořeplavci a objevitelé.
Lisabon se ovšem pyšní také dvěma stánky, v nichž je domovem
hudba od okamžiku jejich založení – historickým divadlem
São Carlos a Kulturním střediskem Betlém.
Dnešní Teatro Nacional de São Carlos postavil pod jménem
Teatro São Carlos (Divadlo svatého Karla) v letech 1792–1795
architekt José da Costa e Silva ve stylu, jenž kombinuje prvky
milánské La Scaly a neapolského San Carlo. Příkaz k vybudování
nového divadla na místě dřívější opery, jež se zřítila při
ničivém zemětřesení v roce 1755, vydala první žena na portugalském
trůně, královna Marie I. (1734–1816), vládnoucí od
roku 1777 až do své smrti. Od samého počátku fungování nové
scény měla na jejích prknech vždy čestné místo opera, od roku
1800 byl dokonce ředitelem Teatro São Carlos operní skladatel
Marcos Antonio da Fonseca-Portugal (1762–1830). Dnes
trvá operní sezona v portugalském Národním divadle od září
do června, ale balety a koncerty jsou uváděny po celý rok.
Autograf díla Marcose de Portugal „Smrt Semiramidina“
Lze říci, že jakýmsi jeho protikladem, i když jen zdánlivým
a to ještě spíše vnějškově, je budova moderního komplexu
Centro Cultural de Belém, která se nachází v historické části
města mezi klášterem jeronymitů a řekou Tejo. Dnešní
Kulturní středisko, jehož stavba vyprovokovala v době svého
vzniku mnoho sporů (veskrze moderní architektura byla
totiž zasazena do historického jádra města), bylo vybudováno
v roce 1991 jako hlavní sídlo portugalského předsedy Evropské
unie a jako kulturní středisko pak otevřeno až v roce
1993. V jeho náplni se klade hlavní důraz na hudbu, divadelní
umění a fotografi i. Středisko působí trochu neosobně, ale
o víkendech zde zpříjemňují atmosféru pouliční umělci.
Konečně velmi důležitou roli v hudebním životě portugalského
hlavního města a nejenom jeho hraje i Národní knihovna
(Biblioteca Nacional).
Stejně jako v řadě dalších centrálních knihoven evropských
i mimoevropských, najdeme také v portugalské Národní
knihovně specializované hudební oddělení. Ačkoliv sama
knihovna oslavila v loňském roce 210 let svého trvání, organizovaný
hudební fond je nepoměrně mladšího data, jeho
počátky spadají do roku 1991, kdy byla poprvé otevřena
Studovna hudby (Sala de Leitura de Música).
Dekretem již zmíněné královny Marie I. (1734–1816) datovaným
29. února 1796 byla zřízena Královská dvorská veřejná
knihovna (Real Biblioteca Pública da Corte) jako kulturní
instituce, jež měla zpřístupnit, po vzoru jiných velkých
evropských knihoven zájemcům z řad badatelů a vzdělanců
bohaté fondy rukopisů a tisků, které shromažďovala
původní Královská knihovna, jež byla významně obohacena
přísunem knih z kolejí tehdy nedávno zrušeného (1759) jezuitského
řádu. Královna Marie ovšem ve svých kulturních
aktivitách nezůstala pouze u knihovny, z jejího podnětu se
zrodily i další důležité vědecké a kulturní instituce jako například
Královská akademie věd (Real Academia das Ciencias),
a kromě již zmíněného divadla Teatro de São Carlos
v Lisabonu také Divadlo svatého Josefa (Teatro de São
José) v Portu.
Úkolem připravit otevření nové osvícenské instituce v portugalském
hlavním městě byl pověřen Antonio Ribeiro dos
Santos (1796–1816), jenž měl za sebou dvacetileté zkušenosti
z vedení Univerzitní knihovny v Coimbře (Biblioteca da
Universidade de Coimbra).
Knihovnu zasáhla během jejího vývoje celá řada příznivých
i nepříznivých událostí politických, ekonomických aj., přesto
však dospěla až do současnosti jako moderní knihovní
instituce.
Její hudební fond čítá přes 50 000 položek pocházejících
z dlouhého časového období od 12. do 21. století. Je rozdělen
do šesti sekcí a jedenácti sbírek rukopisů a tisků. Nezastupitelnou
hodnotu pro sledování dějin vývoje portugalské hudby
má Sbírka knih liturgické hudby (Coleccão de Livros de
Repro archiv