Maria Guleghina v roli Lady Macbeth Foto archiv
případně se kulomety jako kyji tlučou po hlavách. Hnida, možná, spíše však doklad nedůslednosti jevištního uvažování, tedy vnějškové modernizace vizuální podoby, nikoli duchovního rozměru. Inscenátoři Jeníčka a Mařenky však uvažovali jinak. Peter Gelb se ostatně nechal i slyšet, že by rád produkci MET jevištně inovoval, málo platné, jistým prvkům tzv. režisérského divadla se dnes už těžko bránit i v nejtradičnějších domech. Režisér Richard Jones se na známou pohádku podíval ostrým pohledem v reáliích současných fi lmových crazy komedií - při devastaci moderně zařízené kuchyně s množstvím laskomin rozpatlaných záhy všude si nelze nevybavit rodinné fi lmy typu Sám doma. Ostatně Gelb načasoval premiéru přímo vánočně, na 24. prosince, a už novoroční reprízu odvysílal do všech 600 kin, v nichž se na celém světě přenosy sledují. Vánoční dárek, a hodně pěkný. Žádné sentimentální obrázky kýčovité pohádky, ale pěkně drsné přečtení pěkně drsného příběhu. Děti vyhodila do lesa macecha, sice zlobily, ale ona se jich hlavně chtěla zbavit. V úvodu opery na ní hladové čekají, až přinese večeři, jenže z kontextu vyplývá, že je prostě trápí hlady. Prvky hororu vrcholí samozřejmě čarodějnicí, když se snaží vykrmit Jeníčka: jakmile otevře lednici, vypadnou z mrazáku hnáty na horší časy zmrazených dětských mrtvolek. Když ji děti šoupnou do pece, za skleněnými dvířky je vidět její bolestí zkřivený obličej. Zvláště pikantní proto, že jí inscenátoři věrně nalíčili do podoby Plácida Dominga, což je jeden z vděčně přijímaných kameňáků, které tvoří přirozený rub této hororové poetiky. Když ji pečenou vyjmou z pece, spolu s osvobozenými dětmi si berou příbor a trhají z čarodějnice první chutná sousta. Potravní řetězec se naplnil. Ano, to je současná inscenace pro současné rodinné publikum, pro teenagery s jejich mediální zkušeností. A zároveň výtečný způsob, jak se vůbec nezpronevěřit dílu, naopak ho přesně po smyslu interpretovat. A v takovém případě hrát v překladu! Tyto inovace se blahodárně promítly do věcného hereckého jednání, vtipného, brutálního. Inscenaci vévodil Philip Langridge v roli Čarodějnice, komediant a zároveň výtečný buff o tenorista, představitelky dětí Alice Coote (Mařenka) a Christine Schäfer (Jeníček) mu nestačily, přestože své role odvedly na úrovni. A co nejsympatičtějšího, i orchestr hrál pro děti stylově dokonale a technicky a zvukově prostě bravurně, dokonce mě hráči spolu s dirigentem Vladimirem Jurowskim poprvé přesvědčili, že na hudbě této opery alespoň něco málo je. Že dokonale hráli Jamesi Levinovi Verdiho, už není tak překvapivé, to je jejich denní chléb a samozřejmost. Stejně tak vynikající obsazení verdiovských rolí, i když ani tady není samozřejmě všechno vždycky zcela dokonalé – důležitá je však obecná laťka nasazená hodně vysoko. Objevem inscenace Macbetha i pro MET je Zeljko Lucić v titulní roli, postavou medvěd a výrazem štvaný provinilec, který jakoby se rovnou za činy své postavy jenom styděl, báječný výmluvný hlas, stylově a technicky precizně ovládaný. Maria Guleghina v Lady Macbeth našla a využila také velkou příležitost. Profesionalita v úsilí o maximální interpretační dokonalost je nakonec nejpodstatnějším imperativem z MET do naší operní reality. V tom se poučme! MET in HD – Engelbert Humperdinck: Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka). Dirigent Vladimir Jurowski, režie Richard Jones, scéna a kostýmy John Macfarlane. Přenos 1. 1. 2008. Giuseppe Verdi: Macbeth. Dirigent James Levin, režie Adrian Noble, scéna a kostýmy Mark � ompson. Přenos 12. 1. 2008. • divadlo – opera · balet · muzikál �� don giovanni v ostrav� Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské � Josef Herman Nemám rád výročí. Některá by se ale světit měla. Třeba 220 let od premiéry „opery oper“, Mozartova Dona Giovanniho. Připadlo na pondělí 29. 10., kdy Stavovské divadlo, kam ta přeslavná událost spadá, vůbec nehrálo! V opeře Národního divadla moravskoslezského však jubileum oslavili okázale nastudováním veleopery v novém překladu písničkáře Jarka Nohavici. A bylo jim jedno, že zcela výjimečně posunuli premiéru na pondělí. Nohavica splnil druhou položku trojí objednávky ostravské opery: za překlad Così fan tutte obdržel loňskou Cenu Sazky a Divadelních novin, na Figarovu svatbu se chystá. Jeho přebásnění da Ponteho libreta doložilo, jak výrazně obohatí operní inscenaci přesně volená slova, která oscilují mezi dvěstědvacet let starým (mladým?) dílem a naší dobou, a precizně odpovídají zpěvnímu temporytmu hudby. Zkrátka, když nejde jen o základní informaci z titulkovacího zařízení, ale o „vůni“ konkrétního textu! Leporello na samém počátku opery hlídkuje před Komturovým domem, kde Giovanni dobývá Donnu Annu, a stýská si na službu sledem krátkých tónů – budiž dokladem, jak Nohavica dodržuje temporytmus a ctí základní reálie: „Je to hrozné sluhou být / Ve dne v noci tak se dřít / Chleba jíst a vodu pít / Pár dukátů za to mít.“ Jenže bylo dobré tu postavu trochu posunout k dnešní době a dát jí něco ze současného slovníku: „Já bych taky chtěl být pánem / Býti pánem to je džob“. A dále si ztěžuje: „Pán se muchlá v domě s ženskou / A já dělat mám mu garde / Řek´ mi hlídej bodyguarde / Můj bodyguarde.“ V téže scéně se Komtur, který přišel na pomoc dceři, na Giovanniho oboří: „Marně zkoušíš lumpe pláchnout / Najdu si tě to si piš“, zatímco Giovanni Donnu Annu hrubě odhání: „Nehulákej hloupá ženská / Kdo jsem nikdy nezjistíš“. Zase jazykové aktualizace, které nemají jen pobavit, ale upřesnit, kdože ty postavy vlastně jsou! Part Dona Ottavia, šlechtického nekňuby už v Mozartově hudbě, Nohavica přeložil archaickými operáckými tirádami, například když tiší Donnu Annu nad mrtvolou Komtura: „Nelkej a slyš co říkám / Své slzy šátkem setři / Vždyť já jsem tu tvá láska / A dál chci být jen tvůj“. Všimněte si, zpívá především o sobě! Donna Anna je na tom podobně, ale Giovannim podvedená Donna Elvíra je „lidovější“ a Nohavica ji tudíž vybavil zčásti archaickým a zčásti současným slovníkem: „Může mi z vás někdo říci / Ten gauner kam se skryl? / On bolest nekončící / V mém srdci způsobil.“ Giovanniho její péče hodně otravuje, proto jí při večeři odsekne: „Rád bych to dojed´ / Rád bych to dopil / Jestli chceš taky / Židli tu máš.“ Když odvádí Massetovi jeho nevěstu Zerlinu, ten jí spílá jako sedlák: „Zmije jedna šelmo krotká / Že já vůl tě vůbec potkal.“ Z Zerliny se dělala trpná oběť zhýralého Giovanniho, v Nohavicově překladu o jejím ženském instinktu není pochyb: „Jak ráda s tebou šla bych / Však cítím divný strach / Je údělem všech slabých / Mít srdce na vážkách.“ Inu lepší šlechtic než sedlák, jen kdyby věděla, jestli to vyjde! Když se později kajícně vrací k rozzlobenému Massetovi, vemlouvá se mu svůdnou melodií: „Naplácej mi můj miláčku / Dej mi páskem po zadečku / Potrestej svou Zerlinečku / Ona ví že zaslouží.“ A když ho ještě později vlastními vnadami léčí z ran, Nohavica vystupňoval lehkou erotiku do poeticky dvojsmyslné strofy: „Holoubek chtěl by ven / Těsná je klec / Zvedni se lásko / A jdem na věc.“ Nohavica do textu ke gaudiu poučených diváků zapojil i jméno dirigenta, s nímž je rozehraná scéna hostiny. Leporella zase nechal přiznat divadelní realitu: „Cos mi sedlo na průdušky / To ten divadelní prach / Je tu všude v kulisách“. Když pak Komtur účtuje s Giovannim, zaleze bázlivý Leporello pod stůl a drmolí: „Mámo maminko milá má mámo / Zachraň ma-