stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
HUDEBNÍ ROZHLEDY 02<br />
2008 | ročník 61 | cena 40 Kč<br />
Guillaume Tourniaire a novodobé<br />
premiéry ve Státní opeře Praha<br />
Palais Garnier a Opéra Bastille<br />
Marta Boháčová
Camille Saint-Saëns<br />
cyklus písní<br />
na text<br />
Armanda<br />
Renauda<br />
lyrická poema<br />
o 1 dûjství<br />
koncertní<br />
provedení<br />
STÁTNÍ OPERA PRAHA<br />
WILSONOVA 4, PRAHA 1<br />
tel.: +420/224 227 266<br />
e-mail: informace@opera.cz<br />
www.opera.cz<br />
BOHEMIA TICKET, Malé nám. 13, Praha 1<br />
tel.: +420/224 227 832<br />
Na Příkopě 16, Praha 1, tel.: +420/224 215 031<br />
e-mail: order@bohemiaticket.cz<br />
www.bohemiaticket.cz<br />
Nuit Persane<br />
&Hélène<br />
Dirigent: GUILLAUME TOURNIAIRE |<br />
Sbormistři: TVRTKO KARLOVIČ, ADOLF MELICHAR |<br />
Sólisté, orchestr a sbor Státní opery Praha |<br />
NOVODOBÁ PREMIÉRA: 13. 2. 2008<br />
Reprízy: 14. & 19. 2. 2008<br />
Záštitu nad koncerty převzal J. E. Charles Fries, velvyslanec Francouzské republiky v České republice.<br />
PARTNEŘI<br />
STÁTNÍ OPERY PRAHA<br />
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI
� V rámci oslav 120. výročí své divadelní budovy uvede v únoru<br />
Státní opera Praha v novodobých premiérách dvě dnes již zcela zapomenuté<br />
skladby francouzského skladatele Camille Saint-Saënse:<br />
v první polovině večera cyklus písní na text Armanda Renauda<br />
pro mezzosoprán, tenor, recitátora, sbor a orchestr s názvem<br />
Nuit Persane a ve druhé polovině koncertní verzi jednoaktové<br />
opery Hélène. Osudy jejích hlavních protagonistů, nebo-li skladatele<br />
a legendární australské sopranistky Nellie Melby, pro níž<br />
Saint-Saëns psal titulní roli, se s historií Nového německého divadla<br />
(dnes SOP) kdysi protkly. Těch společných průsečíků, do<br />
jejichž obrazce patří dnes i současný šéfdirigent SOP, Guillaume<br />
Tourniaire, je však mnohem víc… → strana 5<br />
� Historie provozování operních představení v Paříži sahá do druhé<br />
poloviny 17. století, kdy Robert Cambert a Pierre Perrain obdrželi<br />
od krále Ludvíka XIV. povolení k provozování operních<br />
a hudebních produkcí. Operu, která se zde po té začíná hojně<br />
rozvíjet, tehdy reprezentují především skladatelé jako Lully, Rameau,<br />
Gluck, Piccinni, Spontini a Cherubini, kteří svými díly<br />
vytvořili základ k tzv. velké opeře. S tím – po vyhoření Pařížské<br />
opery – souvisela i potřeba nového divadla, kterým se stalo Palais<br />
Garnier, jehož provoz zahájil 5. ledna 1875 večer sestavený<br />
z částí Židovky, Hugenotů a Korzára. Dějiny druhé nejvýznamnější<br />
scény Paříže nazvané Opéra Bastille se začaly psát 13. července<br />
1989, kdy tu na slavnostním gala večeru vystoupili např.<br />
Plácido Domingo, Teresa Berganza či Barbara Hendricks…<br />
→ strana 36<br />
� Vynikající koloraturní a lyrická sopranistka Marta Boháčová<br />
(1936) pochází z Brna. Středoškolsky vystudovaná učitelka krátce<br />
také učila, ale pedagogické vzdělání se jí hodilo spíše později, na<br />
Pražské konzervatoři, na HAMU, a také, což je u nás zvláště vzácné,<br />
v zahraničí – na vysoké škole ve Frankfurtu nad Mohanem. Sama<br />
absolvovala pražskou HAMU u Přemysla Kočího v roce 1965,<br />
ale svoje vzdělání si doplnila ještě v Bratislavě, ve Vídni a v Palermu<br />
na pěveckém institutu při divadle Teatro Massimo. V roce<br />
1967 nastoupila jako sustentantka, od roku 1970 pak jako sólistka<br />
opery pražského Národního divadla, kde pracovala do konce sezony<br />
1991. Vystupovala však často i v zahraničí a nahrávala na desky<br />
i v rozhlase. K vrcholům jejího repertoáru patřil Oscar, Zerlina,<br />
Zuzanka, Královna noci, Rosina ad. → strana 46<br />
Simeone Morassi, jemuž patří další díl seriálu Světoví houslaři<br />
a česká škola, absolvoval v roce 1984 cremonskou houslařskou<br />
školu a téhož roku také složil zkoušku ve hře na violu na udinské<br />
konzervatoři. Získal postupně první ceny a zlaté medaile na mezinárodních<br />
soutěžích v Mittenwaldu, Poznani, Ostřihomi a na<br />
Metelkově soutěži v Náchodě, a stal se tak pro pořadatele i soutěžící<br />
důležitou spojnicí českého a italského houslařství. Mimoto<br />
mezinárodní poroty samostatně oceňují kvalitu Morassiho práce,<br />
především jedinečný lak a tónové dispozice jeho nástrojů, vyráběné<br />
z pečlivě voleného, i dvacet let zrajícího dřeva. Od roku 2004<br />
se houslařských soutěží v Poznani, Helsinkách, Lubech a hlavním<br />
městě Mexiku zúčastnil už jako porotce… → strana 58<br />
�<br />
�<br />
ROZHOVORY<br />
3 · Za Henrykem Mikołajem Góreckim<br />
obsah �<br />
UDÁLOSTI<br />
5 · Guillaume Tourniaire a novodobé premiéry ve Státní opeře<br />
Praha<br />
FESTIVALY, KONCERTY<br />
8 · Bělohlávek a Pěchočová prozářili závěr Dnů B. Martinů<br />
9 · Třídení 2007<br />
11 · Pražští symfonikové s Markem Ebenem<br />
13 · Předvánoční gala Dagmar Peckové<br />
13 · Pražský debut Eliny Garanči<br />
15 · Romantický písňový večer s Martinou Jankovou<br />
HORIZONT<br />
20 · Refl exe Nového světa v evropské opeře 17. a 18. století<br />
DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL<br />
22 · V Ústí nezbloudila pouze Violetta<br />
24 · Julie a Mercutio zvou na olomouckého Romea<br />
27 · Přímé přenosy z MET v kině Aero: Romeo a Julie,<br />
Perníková chaloupka a Macbeth<br />
ZAHRANIČÍ<br />
36 · Světová operní divadla III.<br />
II. Pařížská operní divadla: Palais Garnier a Opéra Bastille<br />
38 · Nová Valkýra neurazí<br />
39 · Hanu Glawari vybučeli<br />
STUDIE, KOMENTÁŘE<br />
46 · Zlatá éra české opery III.<br />
II. Aby se nezapomnělo – Marta Boháčová<br />
48 · Novinky soudobé hudby II.<br />
II. Jan Málek: Sinfonia III per B<br />
50 · Tre Boemi in Italia<br />
II. Jan Jakub Komárek Boemo<br />
52 · 200 let Pražské konzervatoře<br />
II. Výzva ke zvelebení hudby v Čechách z roku 1808<br />
KNIHY<br />
57 · Richard Wagner: Můj život<br />
SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ<br />
58 · Světoví houslaři a česká škola<br />
II. Simeone Morassi: Nevnímám rozdíl mezi studiem a profesí<br />
REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ<br />
60 · Od fi rmy k fi rmě<br />
62 · Recenze CD<br />
�
�<br />
editorial<br />
�as bálový<br />
Vážení a milí čtenáři,<br />
je to právě v době plesů a bálů, kdy si pokaždé uvědomím,<br />
jakou hrál tanec v dějinách lidské kultury odnepaměti nezastupitelnou<br />
roli a jak její výlučnost přetrvala až do dnešních<br />
dnů. Tanec vždy plnil, a svým způsobem je tomu tak i dnes,<br />
funkci rituální. A to již od prvních tanečních obřadů na zajištění<br />
dostatku potravy v pravěku, přes sociálně ritualizované<br />
tance evropského středověku a novověku až po současné<br />
diskotéky a technopárty, jejichž účastníci rovněž vyjadřují<br />
svůj postoj k něčemu, co se jich aktuálně dotýká. Tanec však<br />
může být také účinné politikum, nemám tím ovšem zrovna<br />
na mysli dnes tak obvyklý tanec mezi vejci, který u některých<br />
představitelů politické scény pravidelně nastává poté, když<br />
jim novináři položí nepříjemnou otázku. Jedná se mi o připomenutí<br />
jeho role například v tak důležitém období našich<br />
dějin, jakým bylo české národní obrození, v němž kráčela kultura<br />
s politikou takřka ruku v ruce.<br />
Bylo to dne 5. února roku 1840, kdy čeští vlastenci uspořádali<br />
v Konviktu na Starém Městě pražském první český<br />
ples. Pořadatelé měli v klopách stužky v národních barvách<br />
a podobně byl vyzdoben i sál. Na plese se mluvilo pouze česky<br />
a v češtině byl i tzv. potravní lístek, tehdy úplná novinka.<br />
Z něho se dozvídáme, že se na plese podávala jídla pečitá<br />
i studená, k pití pak slazená voda, zbraslavské pivo, rozličná<br />
vína, kmínka, slivovice i hořká a dokonce takové lahůdky<br />
jako teplá šokoláda nebo chlazené mandlové mléko. Tato<br />
kulturně-politická manifestace si získala takovou oblibu, že<br />
založila novou tradici.<br />
A právě před 160 lety se konal ve Stögrově sále v Růžové ulici<br />
v pořadí již třetí český ples, o němž přinesl tehdy časopis<br />
Květy rozsáhlou a nadšením kypící zprávu, z níž vyjímáme:<br />
Sál o třech galeriích, z nichžto první a druhá pro hosty uchystány<br />
byly, skvěl se více než tisícem svíček plamenajících na 23<br />
lustrech, ježto na bílých a červených šňůrách visely… Hned<br />
u vchodu leskla se ohromná zrcadla a drahé, asi tři lokte vysoké<br />
svícny, okolo nichžto se jako v jakýsi z bílého alabastru<br />
vysekaný rámeček vešlo, pod jehožto pěkným pokrovem uprostřed<br />
několika set libovonných rostlin, z jejichžto lůna čerstvý<br />
vodotrysk se prýštěl, na bílém podstavku význačné poprsí našeho<br />
nejmilostivějšího krále se vznášelo. Pod ním dřímal uměle<br />
zhotovený český lev. Dnes může sice takovýto popis působit<br />
až naivně, velmi jasně ale ukazuje na prudce vzrůstající sebevědomí<br />
tehdejší české společnosti. Především díky jemu se<br />
dnes můžeme počítat mezi evropské kulturní národy!<br />
Ples vzbudil velkou pozornost i v tehdejších politických špičkách,<br />
čemuž se ani na prahu nepokojného roku 1848 nelze<br />
nijak divit. Plesu se osobně zúčastnil i purkrabí, hrabě Chotek,<br />
pražský arcibiskup Schrenk jej sponzoroval peněžním<br />
darem a kníže Windischgrätz dokonce vydal rozkaz, aby jeho<br />
vojáci ples navštívili v co nejhojnějším počtu. Tentýž Win-<br />
HUDEBNÍ ROZHLEDY<br />
číslo 2 | 2008 | ročník 61<br />
Měsíčník pro hudební kulturu<br />
Vydává: Společnost <strong>Hudební</strong> rozhledy,<br />
člen AHUV, za fi nanční podpory MK ČR,<br />
Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace<br />
Leoše Janáčka, Nadace OSA<br />
Šéfredaktorka: Hana Jarolímková<br />
Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová<br />
Redakční rada: Jan Baťa,<br />
Lucie Dercsényiová, Roman Dykast,<br />
Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus,<br />
Jan Vičar<br />
Externí spolupráce: Jitka Slavíková<br />
Výtvarné řešení: František Štorm<br />
Adresa redakce:<br />
Radlická 99, 150 00 Praha 5<br />
tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088<br />
tel. redakce: (+420) 251 550 208<br />
(+420) 251 552 425<br />
tel. sekretariát: (+420) 251 554 089<br />
fax: (+420) 251 554 088<br />
e-mail: rozhledy@volny.cz<br />
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.<br />
Distribuci a předplatné v České<br />
republice provádí v zastoupení vydavatele<br />
fi rma SEND Předplatné, P. O. Box 141<br />
140 21 Praha 4<br />
tel.: (+420) 225 985 225<br />
fax: (+420) 225 341 425<br />
SMS: (+420) 605 202 115<br />
e-mail: send@send.cz, www.send.cz<br />
Cena jednoho výtisku: 40 Kč<br />
Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč<br />
dischgrätz, který ještě v témže roce nechá vzbouřenou Prahu<br />
ostřelovat dělostřelectvem. Jak příznačné a poučné!<br />
Na plese se mimo jiné hrál i tehdy už zdomácnělý valčík<br />
(konkrétně v tomto případě Františka Procházky, jenž si<br />
pro svoji skladbu vybral v té době oblíbený námět Břetislava<br />
a Jitky), který byl ještě v roce 1758 císařským nařízením<br />
zakázán jako „tanec hříšný a škodlivý zdraví“. Dnes je<br />
naopak právě Vídeň s valčíky zcela nerozlučně spjata, jak<br />
nám dokazují i pravidelně u nás vysílané novoroční koncerty<br />
Vídeňských fi lharmoniků, jejichž základní repertoár tvoří<br />
nejslavnější valčíky Johanna Strausse. Vídeň je ale dodnes<br />
proslulá i svým reprezentačním plesem ve Vídeňské státní<br />
opeře, škoda, že se tato tradice, tak slibně rozvíjená v 90. letech<br />
také ve Státní opeře Praha, neudržela rovněž i u nás.<br />
Zvláště letos, kdy tato instituce slaví 120 let od dokončení<br />
své krásné, v novorenesančním slohu postavené budovy!<br />
Bez oslav se ale toto významné výročí samozřejmě neobejde,<br />
i když si zrovna nezatancujeme. Je mu totiž kompletně<br />
přizpůsobena programová nabídka celého roku, zahájeného<br />
5. ledna mimořádným dnem otevřených dveří a Dvořákovou<br />
Rusalkou. Kromě mnoha dalších představení bude jednou<br />
ze stěžejních událostí těchto oslav na půdě Státní opery Praha<br />
uvedení dvou novodobých premiér Camille Saint-Saënse,<br />
cyklu písní Perská noc a jednoaktové opery Helena, jejichž<br />
výběr byl podmíněn i tím, že se s nimi osudy tehdejšího<br />
Nového německého divadla (i současného šéfdirigenta<br />
SOP, Guillauma Tourniaira) zprostředkovaně střetly, jak<br />
se dozvíte z obšírného textu Jitky Slavíkové v úvodu předkládaného<br />
čísla. Výročí je vyčleněn ale i samostatný seriál<br />
120 let budovy Státní opery Praha. Jak je již naší zavedenou<br />
tradicí, budeme se samozřejmě věnovat i oblastním scénám<br />
a jejich představením: tentokrát inscenacím dávaným Severočeským<br />
divadlem opery a baletu v Ústí nad Labem, kam<br />
si přišlo publikum poslechnout nově nastudovanou Verdiho<br />
La traviatu, Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích,<br />
kde se hrálo Mozartovo slavné dílo Così fan tutte či Moravským<br />
divadlem Olomouc, které přilákalo posluchače Romeem<br />
a Julií Charlese Gounoda. Tomuto titulu a ještě Humperdinckově<br />
Perníkové chaloupce a Verdiho Macbethovi se<br />
ale rovněž věnujeme v obsáhlém článku, hodnotícím přímé<br />
přenosy těchto titulů z newyorské Metropolitní opery, které<br />
nabízí od konce minulého roku kino Aero…<br />
Tolik alespoň telegrafi cky k některým z dalších témat bohaté<br />
únorové nabídky <strong>Hudební</strong>ch rozhledů, jež vás, doufám,<br />
opět alespoň trochu potěší.<br />
Distribuce a předplatné<br />
ve Slovenské republice:<br />
Magnet-Press Slovakia, s. r. o.<br />
Šustekova 8, P. O. Box 169<br />
830 00 Bratislava<br />
tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy<br />
(+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné<br />
fax: (+421) 67 20 19 10<br />
e-mail: predplatne@press.sk<br />
casopisy@press.sk, www.press.sk<br />
Cena jednoho výtisku: 60 SK<br />
Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK<br />
Objednávky do zahraničí vyřizuje<br />
redakce a MEDIASERVIS, s. r. o.<br />
administrace vývozu tisku<br />
Sazečská 12, 225 62 Praha 10<br />
tel.: (+420) 271 199 255<br />
fax: (+420) 271 199 902<br />
Hana Jarolímková, šéfredaktorka<br />
Časopis <strong>Hudební</strong> rozhledy pro potřeby<br />
zrakově postižených zajišťuje<br />
prostřed nic tvím internetového serveru<br />
www.braillnet.cz Sjednocená organizace<br />
nevidomých a slabozrakých ČR<br />
tel.: (+420) 266 038 714<br />
Sazba: studio Togga, Praha<br />
Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš<br />
Odevzdáno do sazby: 11. 1. 2008<br />
Evidenční číslo MK ČR E1244<br />
ISSN 0018-6996<br />
Na titulní straně Guillaume Tourniaire<br />
Foto Jan Kačír<br />
www.hudebnirozhledy.cz
za henrykem mikołajem<br />
góreckim do zakopaného<br />
� Petr Špalek, Jiří Kopecký<br />
S Henrykem Mikołajem Góreckim, jedním z předních zástupců<br />
slavného Ročníku 33, jsme se sešli v samém centru<br />
podhalánské folklorní oblasti. Górecki cítí své kořeny, dané<br />
pestrou směsicí kultur blízké i tajemně mytologizované<br />
Haliče, jež pro Čechy představovala důležitý zdroj všeslovanské<br />
ideje, velmi silně. Studoval u Bogusława Szabelského<br />
v Katovicích a na přelomu 50. a 60. let se objevil vedle<br />
Krzysztofa Pendereckého v čele polské avantgardy. Stačí<br />
si otevřít partituru skandální skladby Scontri (1960), abychom<br />
poznali snahy o netradiční zvuk tradičních nástrojů<br />
a o inovativní organizaci hudebního materiálu. Skladatel<br />
měnil svůj styl, přehodnocoval starší stanoviska (serialismus,<br />
sonorismus, konstrukční redukcionismus, neoromantismus).<br />
Dnes je znám širokému posluchačskému<br />
okruhu zejména díky Třetí symfonii „Symfonii žalostných<br />
písní“ (1976). Na rozpad Československa reagoval dílem<br />
Malé requiem pro jednu polku (1993). Rozhovor s ním<br />
probíhal v živelném tempu, kdy mistr často situace, o kterých<br />
mluvil, přímo i přehrával. Následující přepis je tedy<br />
jen skromným odrazem toho, co se ve skutečnosti událo,<br />
přesto se jedná o pozoruhodný vhled do současnosti.<br />
Udržujete nebo udržoval jste kontakty s českými umělci?<br />
Jaký máte vztah k české, československé kultuře a umění?<br />
Ještě když jsem pracoval jako rektor na hudební akademii,<br />
udržovaly se určité ofi ciální kontakty s pražskou akademií<br />
a tou naší katovickou. Ale nebylo toho moc, jen na ofi ciální<br />
a úřední úrovni. Ve Smolenici probíhal ve své době známý<br />
festival. Stále si pamatuji, když jsme tam projížděli, že cesty<br />
byly ještě rozrýpané tanky po sovětské invazi do Československa.<br />
A do toho přicházely takové politické bláboly! Jen<br />
příležitostně jsme se seznámili se skladatelem Moyzesem,<br />
tehdy už to byl starší člověk, dále s Hrušovským, Jelínkem,<br />
a taky Kupkovičem, který pak emigroval do Německa.<br />
Ale mně, protože jsem se narodil jako Slezan, byla mnohokulturnost<br />
vnitřně vždy blízká, tedy Německo, Rakousko,<br />
Česko a Slovensko. Od začátku jsem se o to zajímal, něco<br />
jsem k těmto kulturám cítil. Proč? Nevím! Zabýval jsem se<br />
jak Suchoněm, tak Bohuslavem Martinů, Sukem, Janáčkem,<br />
mám také mnoho věcí od Dvořáka, poněvadž jsem měl<br />
zájem o Szymanowského a chtěl jsem vědět, co se v jeho době<br />
dělo v Polsku, co se dělo v Německu, co se dělo v Čechách<br />
a co se dělo v Rusku! Neexistuje slezská hudba! Není taková.<br />
Nebo ano?<br />
Pro některé české skladatele bylo lákavé dostat se na Varšavský<br />
podzim. Cítili polští skladatelé tutéž touhu stran<br />
své účasti na Pražském jaru?<br />
Když měla Pražská jara v Evropě svou největší slávu, já jsem<br />
teprve začínal. A pak začaly Varšavské podzimy. Nevím přesně,<br />
kolik provedení jsem vlastně v Československu vůbec<br />
měl. V té době jsem moc necestoval, pouze dvakrát jsem byl<br />
v Paříži. Měl jsem dobrého profesora, se kterým jsme prodebatovali<br />
celé dny. Kdo ale chtěl, bližší kontakty s českými<br />
a slovenskými umělci si udržoval a měl i přehled o jejich<br />
tvorbě. Když hodíš kamenem, tak dohodíš do Čech, tady na<br />
Moravu. Kontakty tedy fungovaly, i když nebyly zvlášť intenzivní.<br />
A to nejen osobní, přímé, ale i prostřednictvím možnosti<br />
nákupu partitur. Já jich mám například doma spoustu<br />
– a to i od Martinů, z jehož děl mi nechybí ani koncert pro<br />
dva klavíry a orchestr!<br />
Henryk Mikołaj Górecki<br />
rozhovory �<br />
Je pro vás dnes Varšavský podzim něčím zajímavý?<br />
Nevím! Nejezdím!<br />
Sledujete dění na scéně nové hudby a mezi mladými skladateli?<br />
Co říkáte např. na tvůrčí vývoj Pierra Bouleze a jeho<br />
vrstevníků?<br />
Pierre Boulez je dobrý dirigent a byl i dobrým klavíristou.<br />
Ale co dneska píše? Něco hledá. Stydí se napsat melodii. Má<br />
strach, protože psát melodie je zakázané! Upravuje hotová<br />
díla. Čtyřicet sedm let je to stále to samé. A Stockhausen?!<br />
Nono umřel! Koho tedy znáte? Znáte Henri Pousseura? Víte<br />
o něm něco? Kdo to je Bolingson? Slyšeli jste něco o Ramatim?<br />
A o Evangelistim? To všechno byli velcí skladatelé!<br />
Teď nejsou nic! Už se vytratili. Nevím, kam to spěje. Jeden<br />
z ničeho nic napíše houslový koncert a nazve ho Agnus Dei.<br />
Proč? Má skládat buď Agnus Dei, nebo houslový koncert!<br />
Navštěvoval jste letní kurzy v Darmstadtu?<br />
Byl jsem tam tři dny, a přesně o ty jsem to přetáhl! Učili totiž<br />
lidi počítat do dvanácti a „zurück“. Pro mě to je trochu<br />
málo. Mě zajímala muzika. Když chcete skládat, musíte se<br />
trochu potrápit, ne? Udělat z toho něco! Smáli se Šostakovičovi,<br />
smáli se Proko� evovi, vysmívali se Messiaenovi. Ale<br />
co zůstalo z Petrassiho? Moc ne! Z Dallapiccoly? Také moc<br />
ne! Ale Messiaen je stále Messiaenem! Mahler je Mahlerem,<br />
Strauss je Straussem. Šostakovič se hraje.<br />
Kam myslíte, že bude hudba směřovat ?<br />
Když už po vážné, počítačové a dalších druzích hudby přicházejí<br />
DJ´ové, tak to promiňte! Přečtěte si Mozartovy dopisy<br />
a zamyslete se, proč psal hudbu. Pro koho ji psal a proč<br />
ji psal? Co chtěl dokázat svými skladbami pro sbor? Co říkal<br />
Bach, co říkal Martini, ke kterému se jezdil Mozart učit?<br />
Museli vědět, jak se to dělá, ne? Jak z tónů udělat harmonii,<br />
nebo jak ji rozvést. Ale zbytek… Buď vás múza políbí, nebo<br />
ne! A to je všechno. Já nesnáším fi lozofování o hudbě. Také<br />
jsem psával různé elaboráty a hledal, jaké jsou možnosti, jak<br />
se dá vytvořit nový tón. Klepali na housle. Hvízdali, foukali.<br />
Strkali fl étnu, nechci říkat kam, protože si mysleli, že když<br />
jim vyleze hrdlem, bude z toho nová hudba.<br />
Foto archiv
�<br />
rozhovory<br />
Které hudbě věříte?<br />
Dobré hudbě!<br />
Dobrá hudba může být pro mladé diskotéka.<br />
To je móda, ale ne hudba. To je zábava.<br />
I módní hudba může být dobrou hudbou.<br />
Samozřejmě, ale ta hudba musí být vytvořena na základě<br />
hudebních zákonů, z hudebního materiálu. Měl jsem kdysi<br />
přednášku v Kodani a ta strašně zdejší profesory tehdy rozčílila.<br />
Řekl jsem tenkrát takový příklad: Přijde skladatel,<br />
něco mu někde pípá, dělá divy a on pak vysvětluje, jak co<br />
zazní, kde co klepne, tam hvízdot, tam stupně, tam čas atd.<br />
Raz, dva, raz, dva… a hotovo. A teď, řekněme, přijde švec. Vy<br />
chcete, aby vám udělal boty. Švec to poměří a ty boty udělá<br />
například ze sýru. Co uděláte? Vezmete ševce a kopnete ho<br />
někam! Řeknete mu: „Co to vyvádíš?! Já chci boty!“ Ševce,<br />
který vám udělá boty z kapustového listí nebo nějakého sýru<br />
vyhodíte, ale když vám udělá skladatel hudbu ze sýru nebo<br />
listu kapusty, tak hulákáte bravo, že?! (tleskot) Možná to je<br />
hloupé přirovnání. Přece hudba je hudba! Ne? Víte, já myslím,<br />
že svět trochu zešílel! Všechno to způsobily ty tisíce a tisíce<br />
festivalů. Každý chtěl mít na festivalu nějaké novinky.<br />
Někdo slyšel, že existuje skladatel Scelsi, nějaký Ital, hrabě,<br />
který si sedí a plinká do klavíru. Pllll, pllll… A najednou, za<br />
rok, nám ho pohltil génius…<br />
Píšete svá díla pro konkrétní interprety?<br />
U klavírního koncertu to svým způsobem byla Elżbieta<br />
Chojnacka, cembalistka. Ale v partituře je jasně napsáno<br />
Koncert pro cembalo nebo klavír a orchestr. U cembala si je<br />
třeba dát pozor na vyrovnání zvuku s orchestrem. Někdy to<br />
bývá problém. Vedle cembala nemůže být velký orchestr.<br />
Lze vaše partitury redukovat? Je velice obtížné uvádět díla<br />
s rozšířeným obsazením orchestru.<br />
Ne, ne!<br />
Například u Třetí symfonie zredukovat počet osmi kontrabasů?<br />
Ne!<br />
A děje se to?<br />
(smích) Jednou mi řekli, že Třetí symfonii hráli v obsazení<br />
smyčcového kvintetu. Jedna basa, jedno cello, jedna viola…<br />
a hráli. Jednou se mě ptali, zda-li ji můžou provést na sólové<br />
varhany. Já stále říkám: Chcete malý orchestr, proč nesáhnete<br />
na Haydna? Hráli byste Svěcení jara s komorním orchestrem?<br />
Nehráli! I když Strauss to upravil pro dechový kvintet,<br />
to je ale něco jiného. Já myslím, že to není ono. V takovém<br />
případě je třeba skládat a hrát komorní díla.<br />
Jednou jste zmínil, že je vaším snem napsat koncert pro<br />
horalského houslistu.<br />
Ne pro horalského houslistu, ale houslový koncert, který<br />
bude vycházet z pamětí a vzpomínek na Bartka Obrochtu.<br />
Bartek Obrochta byl lidový houslista, horal. Jednou se vracel<br />
z nějaké zábavy, snad ze svatby. Možná byl trochu přiopilý.<br />
Sednul si pod smrček. Hrál si, hrál si ty své písně. Sám pro<br />
sebe. A pak umřel. Není to hezké? Super smrt! Je to pěkný<br />
příběh. Mám některé jeho nahrávky. On byl tehdy na světové<br />
výstavě v Paříži. Nevím, jestli to tenkrát inicioval Szymanowski.<br />
Na výstavu přijelo společně s ním několik horalů.<br />
Myslím, že to je dobrý nápad. Měl by to být koncert o horalském<br />
houslistovi. Snad něco použiji. Jeho melodie, techniku,<br />
struktury, fakturu?!<br />
Někteří skladatelé mají vyvinutější smysl a fantazii pro<br />
barvu, jiní pro harmonii, určité melodické obraty nebo ryt-<br />
mickou energii. Co si myslíte vy, že je pro vaše dílo, váš styl,<br />
charakteristické?<br />
Nic si nemyslím! Protože, dneska je to takhle, zítra takhle<br />
a pozítří to může vypadat úplně jinak.<br />
Jak pracujete s barvou, s prostorem?<br />
Myslím, že vůbec ze všeho nejdůležitější je struktura tónů.<br />
Barva! Co to je barva? K barvě potřebujete nástroje, k tomu<br />
abyste vytvořili takovou a ne jinou barvu! Nevybíráte si nástroje.<br />
To ty tóny, které slyšíte, si nástroje vybírají. Takový,<br />
jaký by měl být tón, taková musí být barva a takový nástroj.<br />
Neustále se hovoří a hovořilo o tom, jak se učí, nebo by se<br />
měla učit harmonie, kontrapunkt a další. Ale to je přece idiotismus.<br />
Jak můžete učit o nějakých tónech, když ty přece musíte<br />
nejprve slyšet, a potom teprve o nich psát. Když komponujete,<br />
musíte přemýšlet o instrumentaci, protože neznáme<br />
zápis absolutních tónů! Tón musíte prostě slyšet s nějakým<br />
nástrojem! Už to znělo? Znělo! Já momentálně neznám jiné<br />
tóny. A zvuky – tóny moře, lišky, myši nebo medvěda? Já<br />
nevím! Víte, já jsem špatný pedagog. •<br />
Česká komorní fi lharmonie<br />
umělecký vedoucí Zdeněk Adam<br />
<strong>Hudební</strong> čtvrtky s Českou komorní fi lharmonií<br />
Boccaccio, Grand Hotel Bohemia<br />
28. 2. 2008 ve 20:00<br />
Tereziánské rokoko<br />
ve Vídni<br />
Vojtěch Spurný dirigent, cembalo, průvodní slovo<br />
Ignaz Holzbauer Sinfonia in D<br />
(1711–1783) Allegro-Andante-Allegro<br />
Gottlieb Muff at Concerto ex C per il Clavicembalo<br />
(1690–1770) Spiritoso-Adagio-Tempo moderato<br />
ed arioso-Finale<br />
Georg Christoph Wagenseil Sinfonia in A<br />
(1715–1777) Allegro-Andante-Allegro assai<br />
přestávka<br />
Florian Leopold Gassmann Sinfonia in C minore<br />
(1729–1774) Allegro-Poco Andante-Menuetto:<br />
Allegro-Allegro molto<br />
Joseph Haydn Sinfonia in C „Maria � eresia“<br />
(1732–1809) Allegro-Adagio-Menuet:<br />
Allegretto-Finale: Allegro<br />
Příští koncert komorního cyklu „<strong>Hudební</strong> čtvrtky s Českou<br />
komorní fi lharmonií“ se koná dne 27. 3. 2008 ve 20:00 hod.<br />
v Kongresovém sále hotelu Crowne Plaza Prague<br />
pod názvem „Rozeznělé partitury“.
Camille Saint-Saëns<br />
guillaume tourniaire<br />
a novodobé premiéry<br />
ve státní ope�e praha<br />
neznámá díla<br />
camille saint-saënse<br />
� Jitka Slavíková<br />
V rámci oslav 120. výročí své divadelní budovy uvádí Státní<br />
opera Praha v novodobých premiérách dvě dnes již zcela zapomenuté<br />
skladby francouzského skladatele Camille Saint-<br />
Saënse (1835–1921): v první polovině večera cyklus písní na<br />
text Armanda Renauda pro alt, tenor, recitátora, sbor a orchestr<br />
s názvem Nuit Persane a v druhé polovině koncertní<br />
verzi jednoaktové opery Hélène. Osudy obou hlavních protagonistů<br />
opery o lásce Heleny k Paridovi, nebo-li skladatele<br />
a legendární australské sopranistky Nellie Melby, pro<br />
níž Saint-Saëns psal titulní roli, se s historií Nového německého<br />
divadla, dnes Státní opery Praha, kdysi protkly. Těch<br />
společných průsečíků je ovšem mnohem víc. Saint-Saënse,<br />
Nellie Melbu, Nové německé divadlo, Státní operu Praha<br />
a současného šéfdirigenta SOP Guillaume Tourniaira spojuje<br />
řada faktorů, které nakonec vedly k volbě právě těchto<br />
Saint-Saënsových skladeb pro oslavy letošního výročí.<br />
Začněme historií trochu detektivní. V polovině října 2007<br />
se z australského města Melbourne rozletěla do světa zpráva:<br />
v South Melbourne Town Hall začíná natáčení nedávno<br />
objevené opery Camille Saint-Saënse Hélène. „Tiskovou<br />
mluvčí“ této události se stala sama ministryně školství Lynne<br />
Kosky, která mj. zdůraznila hrdost vlády spolkového státu<br />
Victoria na to, že může fi nančně podporovat světovou nahrávku<br />
Saint-Saënsova neznámého operního díla… V čem<br />
byl tento projekt mimořádný? Výkonná ředitelka melbournské<br />
nadace Melba Foundation, paní Maria Vandamme, objevila<br />
v archivu opery v Monte Carlu, kde pátrala po doku-<br />
Repro archiv<br />
události �<br />
mentech o australské sopranistce Nellie Melbě (1861–1931),<br />
partituru zcela zapomenuté opery Saint-Saënse Hélène. Podařilo<br />
se jí sehnat dostatek fi nančních prostředků ze státních<br />
zdrojů i od soukromých donátorů k natočení díla a k dirigentskému<br />
pultu pozvala Guillaume Tourniaira, rodáka<br />
z francouzské Provence, dnes žijícího v Ženevě, který je od<br />
sezony 2007/08 šéfdirigentem Státní opery Praha.<br />
Vraťme se nyní o zhruba 100 let zpět. Titulní roli psal Saint-<br />
Saëns, jak už bylo uvedeno, pro Nellie Melbu. Operní znalci<br />
asi vědí o její jediné návštěvě Prahy. Tehdejší ředitel Nového<br />
německého divadla Angelo Neumann (1838–1910) poskytl<br />
řadě pozdějších světových hvězd v Praze odrazový můstek<br />
k jejich světové kariéře a neomylný instinkt mu umožňoval<br />
rovněž získávat k ojedinělým hostováním pěvce na začátku<br />
jejich dráhy, tedy v době, kdy si je ještě mohl dovolit zaplatit.<br />
Díky němu mohla tak Praha slyšet v roce 1904 italského<br />
tenoristu Enrika Carusa, a to dokonce ve čtyřech představeních<br />
Rigoletta a Nápoje lásky (v následujícím roce už pěvcovy<br />
honorářové požadavky přesáhly Neumannovy možnosti)<br />
nebo v roce 1909 španělskou sopranistku Elviru de Hidalgo,<br />
k jejímž žákům patřila mj. Maria Callas. Nellie Melba<br />
byla trochu jiný případ: když přijela v roce 1900 do Nového<br />
německého divadla, patřila už k oslavovaným divám. Debutovala<br />
13. 10. 1887 v bruselském � éâtre de la Monnaie jako<br />
Gilda, v Paříži se proslavila jako � omasova Ofélie, v Londýně<br />
jako Gounodova Julie a Markétka, v Metropolitní opeře<br />
jako Donizettiho Lucie z Lammermooru. Za svůj umělecký<br />
domov považovala londýnskou Covent Garden, kde vystupovala<br />
v letech 1888–1926. Pro své jediné pražské vystoupení<br />
18. 4. 1900 si zvolila Verdiho La traviatu, jednu z mála oper<br />
uváděných v Novém německém divadle v italštině, kterou<br />
podle dobových zvyklostí ještě doplnila o efektní scénu šílenství<br />
z opery Lucia di Lammermoor.<br />
Připomeňme pro zajímavost ještě jedno spojení Nellie Melby<br />
s českým uměleckým světem, konkrétně s fenomenálním<br />
houslistou Janem Kubelíkem (1880–1940), s nímž opakovaně<br />
podnikala rozsáhlá turné po Velké Británii, USA a Kanadě.<br />
Dokladem jejich spolupráce jsou dnes nahrávky dvou<br />
skladeb: v říjnu 1904 a znovu v únoru 1905 natočili pro společnost<br />
Victor Bachovu Ave Maria v Gounodově transkripci<br />
z roku 1859. O devět let později, 2. 10. 1913, ji nahráli znovu,<br />
již v dokonalejších technologických podmínkách, díky<br />
nimž se tato nová verze dochovala do současné doby. Téhož<br />
dne, tedy 2. 10. 1913, spolu nahráli také árii L‘amerò, sarò<br />
costante s houslovým sólem z Mozartovy opery Il re pastore;<br />
nepoužili žádnou z Mozartových kadencí, nýbrž kadenci od<br />
Camille Saint-Saënse. Neboli další průsečík Saint-Saëns,<br />
Melba a Čechy (totiž Kubelík)… Pro úplnost dodejme, že<br />
je na klavír doprovázel v obou snímcích z roku 1913 Gabriel<br />
Lapierre. Obě skladby jsou zařazeny na CD fi rmy Naxos<br />
8.110336 z roku 2005 s názvem Nellie Melba, � e Complete<br />
American Recordings, Volume 3. A ještě jednu perličku: jsou<br />
zde i dvě nahrávky Dvořákovy písně Když mne stará matka<br />
z Cigánských melodií, op. 55, které Melba natočila v anglickém<br />
překladu 12. 1. 1916 s neznámým orchestrem pod taktovkou<br />
Waltera B. Rogerse a téhož dne i s klavírním doprovodem<br />
Franka St. Legera.<br />
Kontakty Camille Saint-Saënse s Prahou i s Novým německým<br />
divadlem byly častější. Jeho první pražský pobyt<br />
se uskutečnil v roce 1882 na pozvání Urbánkova nakladatelství,<br />
které kromě vydavatelské činnosti vyvíjelo i velkou<br />
aktivitu koncertní (iniciovalo mj. i návštěvy Petra Iljiče Čajkovského<br />
a Edvarda Griega). V roce 1886 Saint-Saëns přijel<br />
do Prahy podruhé, aby se na jediném koncertě v Národním<br />
divadle 19. 2. představil jako skladatel, dirigent a klavírista<br />
– dirigoval své symfonické básně Mládí Herkulovo<br />
a Phaëton a hrál sólové party v Auvergnské rapsodii pro klavír<br />
a or chestr a v Koncertu g moll pro klavír a orchestr za řízení<br />
Adolfa Čecha; sólově zahrál Capriccio na baletní motivy
�<br />
události<br />
z Gluckovy Alcesty. Koncert doplnila baletní hudba z jeho<br />
opery Henry VIII.<br />
Právě tato opera stála u zrodu jeho kontaktů s Novým německým<br />
divadlem. Její světová premiéra se uskutečnila 5. 3.<br />
1883 v pařížské Grand Opéra. Neunikla pozornosti Angela<br />
Neumanna, neúnavného objevovatele nejen nových umělců,<br />
ale i operních titulů, kvůli nimž objížděl evropská divadla.<br />
Operu Henry VIII. zamýšlel uvést už v roce 1885, kdy<br />
se stal ředitelem Stavovského divadla (Königlisches deutsches<br />
Landestheater). Její uvedení naplánoval na 14. 2. 1886<br />
a skladatel měl dílo sám dirigovat. Ale útoky německého<br />
tisku, který Saint-Saënsovi vytýkal nevlídný poměr k pařížskému<br />
uvedení Wagnerova Lohengrina (i když opak byl<br />
pravdou), Neumanna od jeho úmyslu odradily. V té době<br />
se již začal naplňovat plán Německého divadelního spolku<br />
(Deutsches � eaterverein) na vybudování Nového německého<br />
divadla a Neumann, který pomýšlel na místo ředitele,<br />
si nechtěl spolek znepřátelit. Požádal skladatele o odložení<br />
provedení a operu Henry VIII uvedl až ve svém novém<br />
působišti, v Novém německém divadle, 6. 4. 1900 pod taktovkou<br />
Desidera Markuse. (Jedna z prvních repríz se shodou<br />
okolností uskutečnila 19. 4. 1900, den po hostování Nellie<br />
Melby.) O tři roky později přišla na řadu opera Samson<br />
et Dalila (6. 1. 1903 pod taktovkou Lea Blecha) a konečně<br />
1. 4. 1908 opera L´ancêtre (pod názvem Die Ahne/Pramáti)<br />
za řízení Arthura Bodanzkyho; pouhé dva roky po světové<br />
premiéře v Monte Carlu 24. 2. 1906. Všechny tři opery zazněly<br />
v Novém německém divadle v české premiéře. Saint-<br />
-Saëns se v Novém německém divadle představil i jako klavírní<br />
virtuos – 11. 10. 1906 hrál vlastní skladby, mj. Klavírní<br />
koncert F dur.<br />
Osobnost Angela Neumanna má jeden rys – rys onoho hledačství<br />
– společný s ředitelem jiného divadla, Salle Garnier<br />
v Monte Carlu, Raoulem Gunsbourgem. Divadlo v Monte<br />
Carlu, jehož architektem nebyl nikdo jiný než slavný tvůrce<br />
pařížské Grand Opéra Charles Garnier, bylo otevřeno 25.<br />
1. 1879. Jeho slavnou éru určoval v letech 1893–1951 právě<br />
Raoul Samuel Gunsbourg, rodák z Bukurešti (1860–1955).<br />
Podobně jako Angelo Neumann byl i Gunsbourg zaníceným<br />
lovcem nových operních děl a celou řadu uvedl ve světové<br />
premiéře. Patřily k nim mj. opery Julese Masseneta (mj.<br />
� érèse a Don Quichotte), Pucciniho (La Rondine), Ravela<br />
(L´enfant et les sortilèges) ad. I Gunsbourgovi se podařilo<br />
během své téměř šedesátileté ředitelské etapy angažovat<br />
nejslavnější pěvce, mj. Adelinu Patti, Franceska Tamagna,<br />
Enrika Carusa (1902–1915), Fjodora Šaljapina (1905–<br />
1937), Benjamina Gigliho, Geraldinu Farrar, Tita Schipu,<br />
Lily Pons či Régine Crespin. V letech 1890–1921 zde hostovala<br />
Nellie Melba.<br />
Gunsbourgovi pravděpodobně neušla zpráva o nové Saint-<br />
Saënsově opeře, a tak došlo k tomu, že se světová premiéra<br />
opery Hélène uskutečnila s Nellie Melbou právě v Monte<br />
Carlu, a to 18. 2. 1904. Druhým titulem večera byla Massenetova<br />
aktovka La Navarraise (Dívka z Navarry). Po Hélène<br />
uvedl Gunsbourg ještě další dvě (poslední) Saint-Saënsovy<br />
opery: L´ancêtre (24. 2. 1906) a Déjanire (14. 3. 1911). Pod<br />
Saint-Saënsovou taktovkou byla Hélène uvedena ještě téhož<br />
roku v květnu v londýnské Covent Garden, v listopadu v Miláně<br />
a 18. 1. 1905 v pařížské Opéra-Comique. Poté opera už<br />
nenávratně zmizela v propadlišti operních dějin.<br />
Je s podivem, že unikla hledačskému úsilí Angela Neumanna.<br />
V sezoně 1907/08 hostoval v Novém německém divadle opakovaně<br />
francouzský tenorista Albert Alvarez (1860–1933),<br />
člen pařížské Grand Opéra, který zpíval po boku Nellie Melby<br />
v premiéře Hélène v Monte Carlu. Neumann nicméně právě<br />
v této době uvedl Saint-Saënsovu operu L´ancêtre. Možná<br />
Hélène byla v té době již zcela zapomenuta, možná lákadlo<br />
zcela čerstvé novinky bylo silnější. Státní opeře Praha to<br />
nicméně poskytlo přiležitost manifestovat právě v roce 120.<br />
výročí existence budovy sepětí s hledačskými a progresivními<br />
idejemi někdejšího Nového německého divadla. Zásluhou<br />
současného šéfdirigenta Guillauma Tourniaira se uskuteční<br />
novodobá premiéra Saint-Saënsovy opery právě ve Státní<br />
opeře Praha, přestože zájem o premiéru Hélène byl pochopitelně<br />
značný, nejen v Austrálii, ale také v Itálii a Francii.<br />
Guillaume Tourniaire spolupracoval se Státní operou Praha<br />
(orchestrem a sborem) poprvé v roce 2005 na Operním<br />
festivalu v italské Maceratě, a to na inscenaci opery Francise<br />
Poulenka Prsy Tirésiovy. Toto dílo nastudoval v české premiéře<br />
se souborem SOP i v Praze spolu s Poulenkovou jednoaktovkou<br />
Lidský hlas ((výprava a režie Pier Luigi Pizzi,<br />
22. 2. 2007). V Praze debutoval v roce 2006, kdy ve Státní<br />
opeře Praha provedl Candida Leonarda Bernsteina (premiéra<br />
25. 5. 2006). V září 2007 uvedl ve Státní opeře Praha<br />
kompletní scénickou hudbu Edvarda Griega k dramatu<br />
Henrika Ibsena Peer Gynt. Objevování málo známých děl ho<br />
fascinuje stejně jako kdysi Angelo Neumanna. S Orchestre<br />
de la Suisse Romande, s nímž pravidelně spolupracuje, provedl<br />
například ve světové premiéře kompletní originální verzi<br />
Proko� evovy hudby k Ejzenštejnovu fi lmu Ivan Hrozný<br />
(kterou sám zrekonstruoval), Mozartovu scénickou hudbu<br />
ke hře � amos, König in Ägypten od Tobiase Philippa Geblera<br />
a natočil kompetní verzi Peer Gynta Edvarda Griega<br />
pro AEON/Harmonia Mundi, která získala prestižní ocenění<br />
včetně Diapason d´or.<br />
Spolupráce se Státní operou Praha se zdá být logickým vyústěním<br />
jeho lásky k české hudbě: „Když jsem začínal dirigovat“,<br />
říká Guillaume Tourniaire, „tak jsem jako svoje tři<br />
první koncertní programy uvedl Svatební košili a Rekviem od<br />
Dvořáka, potom Tarase Bulbu a Glagolskou mši od Janáčka.<br />
Ještě dnes znám překrásnou Erbenovu báseň nazpaměť… “<br />
Následovaly oratorium Gilgameš od Bohuslava Martinů<br />
a Janáčkovy skladby Amarus a Věčné evangelium. V Grand<br />
� éâtre v Ženevě spolupracoval na Prodané nevěstě s Bohumilem<br />
Gregorem a stále na společnou práci vzpomíná:<br />
„Když se Bohumil Gregor později dozvěděl, že budu dirigovat<br />
koncert s Janáčkovými díly, vyprávěl mi o svých zkušenostech,<br />
o Chalabalovi, řekl mi tisíce věcí, na které nikdy nezapomenu…<br />
“<br />
K uvedení Saint-Saënsovy opery Hélène Guillame Tourniaire<br />
říká: „Když jsem si poprvé četl partituru, zažíval jsem<br />
stejný pocit, jaký musí mít vědec, který se blíží k vyřešení svého<br />
úkolu nebo archeolog před dosažením rozhodujícího objevu…<br />
Jak je možné, že krása a bohatství tohoto pojetí sžíravé<br />
a ničivé vášně Heleny a Parida, laskavost, jakou k nim chovala<br />
Venuše, jejich útěk i přes tragické varování Pallas Athény,<br />
se mohly na tak dlouho odmlčet?… Saint-Saëns si sám<br />
napsal libreto a prokázal velmi zdatný dramatický talent.<br />
Úmyslně zestručnělý a příkladně divadelně zpracovaný děj<br />
se zlatnickou precizností dokresluje hudba. Žádná nadbytečnost,<br />
žádné protahování. Klasicistní ideál, který si autor tak<br />
cenil, zde s sebou nese sevřenost výstupů, zdánlivě jednoduchá<br />
harmonie – jejíž bohatství bude zřetelné jen pro znalce –<br />
a konečně a především zcela mimořádná nápaditost. Po několika<br />
týdnech jsem tuto partituru znal mnohem lépe. Když<br />
jsem si ji několikrát zahrál na klavír a v tichu si ji přečetl,<br />
byl jsem přesvědčen, že nesmí trvat déle než hodinu. A proto<br />
jsme začali uvažovat o nějakém programovém doplňku. Věděl<br />
jsem, že Saint-Saëns napsal mnoho písní, z nichž mnohé<br />
byly instrumentovány. A protože štěstí nechodí nikdy samo,<br />
začal jsem snít o tom, že objevíme nějakou další „Spící krasavici“.<br />
Usilovně jsem studoval katalog jeho děl a jeho různé<br />
životopisy a mou pozornost upoutala Perská noc. Znal jsem<br />
pozoruhodný cyklus Perských melodií pro zpěv a klavír, který<br />
vznikal mezi lety 1870 a 1872, ale nevěděl jsem o druhé verzi<br />
tohoto opusu, u něhož několik muzikologů chválilo přepracovaní<br />
a instrumentaci původní skladby. Když jsem se touto<br />
otázkou začal podrobněji zabývat, zjistil jsem, že dílo po
Guillaume Tourniaire<br />
svém vzniku zcela zmizelo z koncertních síní, a bylo dokonce<br />
třeba provést rešerši prostřednictvím nakladatelství Durand,<br />
abychom našli orchestrální partituru… Od Berliozových Letních<br />
nocí až po velké mahlerovské cykly vznikaly v 19. století<br />
početné cykly zpěvů s orchestrem. Existuje však dílo, které by<br />
z hlediska inspirace a zpracování bylo možno srovnat s Perskou<br />
nocí? Jak vysvětlit takové opomenutí, ačkoli se o jeho<br />
existenci vědělo?<br />
To se pravděpodobně nikdy nedovíme… “<br />
Premiéra cyklu Nuit Persane se uskutečnila v populárních<br />
Concerts Colonne v Paříži 14. 2. 1892. Zatímco původní<br />
verze Mélodies Persanes se dočkala i CD nahrávky v provedení<br />
francouzského barytonisty Françoise le Rouxe a klavíristy<br />
Grahama Johnsona (Hyperion 2005), vokálně-instrumentální<br />
verze Nuit Persane upadla – tak jako Hélène – do<br />
zapomenutí.<br />
události �<br />
Věříme, že Státní opera Praha přispěje k rehabilitaci obou<br />
skladeb. A dodejme, že Peerem Gyntem, Hélène a Nuit Persane<br />
Tourniairova vášeň po neznámých dílech v Praze teprve<br />
začíná. Už dnes intenzívně pátrá v divadelním archivu,<br />
co nového by mohl pražskému publiku nabídnout. Vzhledem<br />
k tomu, že jenom za padesátileté éry Nového německého<br />
divadla se uskutečnilo 30 světových a 160 českých premiér<br />
dnes již z velké části zapomenutých operních děl, má<br />
z čeho vybírat…<br />
Státní opera Praha – Camille Saint-Saëns: Nuit Persane<br />
& Hélène. Účinkují Christina Vasileva, Pavla Vykopalová,<br />
Jana Sýkorová, Richard Samek, orchestr a sbor SOP, dirigent<br />
Guillaume Tourniaire. Koncertní provedení 13. 2.<br />
2008, reprízy 14. & 19. 2. 2008. •<br />
Foto Jan Kačír
�<br />
Foto Zdeněk Chrapek<br />
Jiří Bělohlávek<br />
festivaly, koncerty<br />
b�lohlávek a p�cho�ová<br />
prozá�ili záv�r dn�<br />
b. martin�<br />
Praha, Rudolfi num<br />
� Miloš Pokora<br />
Rovněž v závěru loňského roku jsme mohli být svědky hudebního<br />
festivalu, který pravidelně pořádá Nadace Bohuslava<br />
Martinů a jenž tentokrát proběhl v rozmezí od 3. do<br />
15. 12. již po třinácté. Festival, který známe v posledních<br />
třech letech pod názvem Dny Bohuslava Martinů, nabídl<br />
kromě vystoupení vítězů Soutěže Nadace B. Martinů 2007<br />
ještě dalších pět koncertů, na nichž se např. představilo kanadské<br />
Klavírní duo Kinton-Anagnoson, Brněnský akademický<br />
sbor, francouzské Le Dumky Trio, které se střídalo<br />
v rámci společného večera se členy Smetanova kvarteta, či<br />
Pražská komorní fi lharmonie a Český fi lharmonický sbor<br />
Brno v čele s Jakubem Hrůšou.<br />
Vynalézavý dramaturgický tah v podobě angažování Jiřího<br />
Bělohlávka a mladé pianistky Jaroslavy Pěchočové pro<br />
dva závěrečné večery Dnů B. Martinů, které se konaly současně<br />
v rámci abonentního cyklu České fi lharmonie (14. a<br />
15. 12., sledoval jsem ten druhý), sliboval přinejmenším velmi<br />
zajímavý zážitek. Předesílám však rovnou, že výsledek<br />
ještě předčil očekávání.<br />
Na úvod hraná Dvořákova Suita A dur zněla od počátku<br />
kouzelně plasticky. Po hlasech detailně diferencované vstupní<br />
téma a jeho rozvíjející se spirála dýchající teple vzrušenými<br />
frázemi, jejichž působivost umocnila vzorná práce s echy,<br />
i rytmické Allegro 2. části, hrané v sršatě úsečném tónu, se<br />
znamenitě vypointovanými unisonovými liniemi a trefnými<br />
vpády jednotlivých smyčcových skupin (mistrovská partie<br />
cell), si Bělohlávek spolu s inspirovaně hrajícím orchestrem<br />
skvěle vychutnal. Také z Moderata, hraného o poznání živěji,<br />
než jsme zvyklí, a roztančeného fi nálního Allegra, kde došlo<br />
k drobounkým nepřesnostem v souhře dechů, vyzařovala<br />
zvuková plasticita dirigentova pojetí. Vše se tu odvíjelo jako<br />
rozkošná hra propletených linek dechů a smyčců, nezapomenutelné<br />
okamžiky však přinesla i jednotlivá sóla (zvláště<br />
hoboje) a citlivě vystižený všeobjímající návrat ke vstupnímu<br />
tématu 1. části. Snad vůbec největší okamžiky, kdy bylo znát,<br />
že se fi lharmonici do Dvořákovy hudby pod Bělohlávkovou<br />
taktovkou opravdu bytostně vžívají, ale přinesla věta, která,<br />
tomuto roztančenému fi nále předcházela – do detailu prožité<br />
meditativní Andante čtvrté části. U Symfonie č. 5 Bohuslava<br />
Martinů, která zazněla na závěr večera, jsem si po Dvo-<br />
řákovi chvíli zvykal na trochu syrovou zvukovou výslednici,<br />
ale okouzlení přišlo brzy, a tak jsme vzrušeně naslouchali,<br />
jak smyčce Bělohlávkovi nad ševelícími basy a staccatovými<br />
smyčci doslova zpívají. Odvíjení celé této podivuhodně tempově<br />
dvojlomné věty s lapidární shrnující codou v odlišném<br />
třídobém metru zřetelně prozrazovalo dirigentovu promyšlenou<br />
koncepci. V Larghettu 2. věty se od přísné konstantního<br />
pohybu, podepřeného prodlevami ostinátní fi gury, nádherně<br />
odrážely kantilény fl étny a vzorně sjednocené vpády sólových<br />
trubek, přičemž zvlášť působivě se orchestru podařilo<br />
rozkrýt pozvolnou orchestrální gradaci po houslovému sólu.<br />
Jak mocný emocionální tlak dovedou vyvinout fi lharmonické<br />
smyčce, demonstroval lentový vstup do fi nále, skladatelem<br />
čitelně transformovaný do tří různých podob a rozkrytý Bělohlávkem<br />
vzácně podrobně i po dynamické stránce (subito<br />
piano, spolupráce s hornou ad.), a konečně – zážitkem bylo<br />
poslouchat i úplně závěrečné rozradostnělé Allegro s jeho<br />
přirozeným vyústěním do tematické citace žesťů. Šlo o strhující<br />
projev, oproti Dvořákovi možná orchestrem o poznání<br />
méně technicky zažitý, ale prožitý do nejmenších detailů.<br />
Martinů Concertino pro klavír a orchestr z roku 1938 líčí literatura<br />
většinou jako typicky rozvernou neoklasicistní kreaci,<br />
propojující stavebný půdorys minulých století s invenční<br />
jiskrou 30. let, ale méně už zdůrazňuje, jakou enormní náročnost<br />
klade toto dílo na samotný sólový part, pokud chce<br />
být sólista do detailu precizní. Tím spíš jsem byl zvědav, jak<br />
si ve snovém partu Concertina bude ve spolupráci s Jiřím<br />
Bělohlávkem počínat právě mladá pianistka Jaroslava Pěchočová,<br />
v jejímž projevu se mimo jiné tak pozoruhodně propojují<br />
tři zdánlivě protichůdné vlastnosti – neskonalá něha,<br />
magická rytmičnost a obdivuhodný smysl pro kázeň. Precizní<br />
výkon jsem tedy od Pěchočové očekával, ale to, čeho jsem<br />
byl nakonec svědkem, všechna očekávání ještě předčilo. Od<br />
vstupního Allegra moderato, na jehož podání bylo přece jenom<br />
trochu znát, že ho orchestr – podobně jako Martinů<br />
Jaroslava Pěchočová v Martinů Concertinu pro klavír a orchestr doslova excelovala.<br />
Foto Zdeněk Chrapek
Pátou symfonii – ještě nemá úplně – tak říkajíc – v krvi, hrála<br />
sólistka svůj part se všemi jeho nepravidelnými akcenty<br />
a staccatově pádícími zhuštěnými akordy vzorně zřetelně,<br />
v přirozené jednotě se synkopovanou spoluprací orchestru<br />
a s přesným vyúsťováním do orchestrálních tutti, přičemž<br />
kapitolou samu pro sebe představovalo před závěrečným dílem<br />
skvěle vystižené pozvolné gradační accelerando, v jehož<br />
průběhu znějí rozohněné šestnáctiny klavíru spolu s imitačním<br />
blokem dřev a synkopující linkou horny. V dlouhém<br />
vstupním klavírním monologu Lenta, který je možné chápat<br />
jako preludium zasněně improvizačního rodu i jako neohraničený<br />
romantický příval melancholie, dala přednost<br />
spíš romantizujícímu rozjímání, aby k onomu „snu“ dospěla<br />
až v úplném větném závěru. Celý tento proces ovšem předejmula<br />
natolik přesvědčivě (upozornil bych i na „vibratově“<br />
zlahodněné konsonance, jimiž vklouzla do orchestrálního<br />
dílu), že pro to inspirovala i orchestr, který pak pokračoval<br />
v jejích intencích. Po dynamicky citlivě vypracované orchestrální<br />
mezihře pak vstoupila do hry s nádherně znělým<br />
oktávovým unisonem, přecházejícím do zvonivého rejstříku<br />
stále více zhušťovaných a v motorických šestnáctinách vyťukávaných<br />
akordů, ústících přes vyklenuté akordické fráze<br />
do zvláštní kadence s nádherně vystiženým ritardandovým<br />
sklouznutím do opět podivuhodně „rozvibrovaného“ čistého<br />
kvintakordu. A závěr věty, kde jsou akordické návaly klavíru<br />
v pianissimu podpírány sordinovanými smyčci se dvěma<br />
jemňoučkými fi guračními ornamenty klarinetu a fl étny? To<br />
byl už skutečně onen výše avizovaný nádherný sen. Příval<br />
energie, který pak vyzařoval v podání sólistky a spontánně<br />
rozehraného orchestru z rafi novaně rytmického fi nálního<br />
oddílu Dvořákovu síň doslova zahltil, co se však i zde jevilo<br />
pro mladou pianistku jako obzvlášť typické, byla skutečnost,<br />
že ani v tomto přívalu nevynechala jedinou příležitost, aby<br />
nevychutnala Martinů smysl pro cantabile – zejména začátek<br />
roztomile synkopovaného vedlejšího tématu působil<br />
v tomto směru najednou jako zázrak. •<br />
t�ídení ����<br />
Praha, kostel sv. Vavřince,<br />
Lichtenštejnský palác<br />
� Jaromír Havlík<br />
Další ročník přehlídky nové komorní tvorby členů sdružení<br />
Ateliér 90 – Třídení 2007 – proběhl ve dnech 2., 3. a 4. 12.<br />
v prostorách kaple sv. Vavřince (koncerty 2. a 3. 12.) a v Galerii<br />
HAMU (koncert 4. 12.). Na třech koncertech zaznělo<br />
celkem 18 skladeb s jedinou výjimkou pražských členů Ateliéru<br />
90. Na rozdíl od předchozích ročníků, vždy více nebo méně<br />
tematicky uspořádaných, působila dramaturgie letošního<br />
Třídení poněkud nahodile, v některých případech dokonce<br />
mohla budit dojem jakéhosi nouzového řešení. Citelně například<br />
chyběla konfrontace s tvorbou autorů partnerských<br />
sdružení mimopražských, zejména brněnských. Jedinou výjimkou<br />
byla kompozice Aloise Piňose, o které se ještě zmíníme<br />
v dalších řádcích.<br />
Většina prezentovaných kompozic byly sice čerstvé novinky<br />
(případně premiéry skladeb o málo starších), jako problematické<br />
však hodnotím některé retrospektivy: domnívám se<br />
totiž, že i zde vládla zmíněná již nahodilost nebo nouzové<br />
řešení z nedostatku řešení jiných. Sondy do minulosti by se,<br />
podle mého názoru, měly řídit dvěma základními hledisky:<br />
a) hlediskem kvality – aktualizováno je dílo osvědčené, hodnotné,<br />
které prokázalo svou životnost; b) hlediskem dokumentačního<br />
významu, tj. prezentováno je znovu, s odstupem<br />
dílo např. vývojově významné, charakterizující stav hudebně<br />
vyjadřovacího stylu (ať už obecného nebo osobnostního)<br />
v době svého vzniku. To ovšem nebyl případ všech letos pre-<br />
Kytarista Josef Mazan<br />
festivaly, koncerty �<br />
zentovaných děl staršího data. Čili i zde se občas vnucoval<br />
dojem nouzového zaplnění prázdného prostoru.<br />
Nyní ve stručnosti k jednotlivým provedeným skladbám konkrétně:<br />
2. 12., kostel sv. Vavřince<br />
Roman Z. Novák: O čase hloubkou obklopeném, smyčcový<br />
kvartet z roku 2003. Poetizující název nejsem kompetentní<br />
komentovat, skladba ovšem solidně vystavěná, dostatečně<br />
vykontrastovaná, aby dokázala udržet posluchačovu pozornost<br />
a zájem o další dění. Stranou raději ponechávám některé<br />
problematické výroky z autorského komentáře ke skladbě.<br />
Hudba sama o sobě působila přesvědčivým dojmem.<br />
Jaroslav Smolka: Tři studie pro housle a klavír (premiéra<br />
skladby z roku 1984) působila jako typická skladba „ze špýcharu“,<br />
na kterou po téměř čtvrtstoletí konečně došlo. Nástrojově<br />
dobře cítěná, vytvořená prostředky právě tak osvědčenými<br />
jako opotřebovanými. Dala příležitost dvojici mladých<br />
interpretů (Iva Kramperová – Miroslav Sekera), kteří<br />
se jí chopili se vší vážností a provedli ji nejspíš v ideální<br />
možné podobě.<br />
Marek Kopelent: Pochybnosti pro mezzosoprán, fl étnu,<br />
akordeon a klavír na anonymní text (2007). Dílo autora se<br />
stabilizovanou poetikou i stylem a tudíž s předpokládatelnými<br />
kvalitami, které se při provedení samozřejmě dostavily.<br />
Ten decentně ironizující intelektuální odstup vůči poněkud<br />
sentimentálním veršům ke Kopelentově tvůrčímu naturelu<br />
pasuje – je to jedna z charakteristických stránek jeho tvůrčí<br />
osobnosti již od 60. let. Není to sice stránka dominující, ale<br />
rozhodně do komplexu osobnosti patří – a toto je její rozkošné<br />
dítko – dítko pochybností spíše vítaných než mučivých.<br />
Alois Piňos: Nomen omen aneb 13 podob hada. Elektroakustická<br />
skladba z roku 2003 rozhodně stála za připomínku,<br />
škoda jen, že její prezentace neměla důstojnější formální<br />
parametry. Možná, že to byl spíše vizuální dojem při pohledu<br />
na dvě malé reproduktorové bedýnky na židličkách,<br />
který se v mém případě promítl i do dojmu poslechového.<br />
Grotesknost, eventuálně černý humor autorské výpovědi byl<br />
zvukovým obrazem zkreslen nebo (v lepším případě) patřičně<br />
nevynikl.<br />
Martin Marek: Dromos pro smyčcové kvarteto (2004, pražská<br />
premiéra). Velice náročná kvartetní kompozice, která<br />
zároveň s nespornými kvalitami skladatelskými osvědčila<br />
i kvality mladého souboru – Kvarteta Fama, které se jí zhostilo<br />
přímo znamenitě. Obsahu, tak jak jej prezentoval autorský<br />
komentář, jsem patrně příliš neporozuměl, ale atraktivitě<br />
této hudby rozhodně.<br />
3. 12., kostel sv. Vavřince<br />
Pavel Kopecký: Sen, píseň pro bas a klavír na Kainarovu<br />
Foto Vlastislav Matoušek
��<br />
festivaly, koncerty<br />
báseň má sice vročení 2007, je však nepochybně mnohem<br />
staršího data. Dobře si pamatuji na její provedení před takovými<br />
třiceti lety (tehdy to bylo, pravda, ve verzi tenorové).<br />
To, že mi utkvěla v paměti, svědčí minimálně o tom, že<br />
mne tenkrát silně zaujala – což nicméně není argumentem<br />
pro její opožděnou renovaci. Mé staré vzpomínky na ni jsou<br />
jaksi čistší a sympatičtější než dojem z aktualizované verze,<br />
který mne moc nepřesvědčil.<br />
Jaroslav Rybář: Hry pro osm hudebníků (2006) zapůsobily<br />
(jak je u tohoto autora sympaticky obvyklé) velmi čistou,<br />
stylově stabilizovanou skladatelskou prací, která nic netají<br />
a dává posluchači mimo jiné i (ne vždy samozřejmou) příležitost<br />
pochválit sám sebe za své posluchačské kvality. I proto<br />
mám Rybářovo komponování rád.<br />
Marek Kopelent: � e London Spring Greeting (2007) pro<br />
sólový hoboj je parádní kus ušitý na míru Vilému Veverkovi.<br />
Technicky i výrazově špičkově náročná skladba, počítající<br />
i s náznakovou hereckou akcí, je samozřejmě příležitostí pro<br />
hráče samotného – a Vilém Veverka ji využil stoprocentně.<br />
Martin Marek: Portrét R. Sch. pro violoncello a klavír<br />
(2007). Obsahově komplikovaná, výrazově hutná, technicky<br />
krajně obtížná kompozice se stylovými znaky širokého<br />
záběru, ale poměrně uceleně zpracovanými do jednotného<br />
a věrohodného celku, v němž se loci communes nevnucují,<br />
nýbrž zcela organicky se řadí do řetězce zvukových i myšlenkových<br />
událostí.<br />
Lukáš Matoušek: MiN – Kaleidoskop pro komorní soubor.<br />
Ve smyslu loci communes koncepce nikoli nepodobná dílu<br />
M. Marka – a přece dokonale odlišná v detailech práce<br />
i v celkové tendenci a vyznění. I ona apostrofuje jednoho<br />
z velikánů hudebního romantismu, počíná si přitom jinak<br />
(ve zvuku i stavbě), přitom stejně decentně, rafi novaně<br />
s výsledkem jinak výmluvným. Citace a parodie jako princip,<br />
který má v komponované hudbě místo od nepaměti, má<br />
v Matouškově tvorbě samozřejmě i postavení plynoucí z autorova<br />
důkladného hudebně historického školení.<br />
Věra Čermáková: Sólo pro altový saxofon. Hudba poněkud<br />
nesmělá, introvertní, s určitými limity, po jejichž příčinách<br />
nejsem kompetentní pátrat.<br />
Vlastislav Matoušek: Fuga pro kytaru (1974). Další z retrospektiv<br />
dokumentující určitou fázi autorova vývoje, jejíž<br />
umístění do této programové sestavy přece jen působilo poněkud<br />
neorganicky.<br />
Hanuš Bartoň: Trio pro klarinet, violu a klavír (2001). Posluchačsky<br />
(a nejspíš i hráčsky) vděčný typický produkt autorovy<br />
fusion-poetiky. Stylově čistá, technicky bezvadná kompozice,<br />
která potěší, tím spíš, je-li také znamenitě zahraná.<br />
4. 12., Galerie HAMU<br />
Bohuslav Řehoř: Sonáta pro marimbu na 4 ruce (2001), ve<br />
skutečnosti pro 2 marimby. Pro mne jedna z problematických<br />
skladeb přehlídky především kvůli nesouladu mezi hudební<br />
představou a její zvukovou realizací v nástroji tak osobitém<br />
a v jistém smyslu nepřizpůsobivém.<br />
Petr Pokorný: Hudba ke slavnostem zrození pro tenorový saxofon.<br />
Dle autorova sdělení je to vlastně skladba příležitostná<br />
a jako taková i vyzněla.<br />
Vlastislav Matoušek: Pátého dne pro dva hráče na bicí a pohyb.<br />
Skladba svým způsobem okázale jednoduchá a přitom<br />
evidentně další z Matouškových osobitých kreací, kdy kreativita<br />
prostupuje rovnoměrně všechny fáze tvůrčího procesu.<br />
Matouškův zralý styl (veďme spojnici k Fuze pro kytaru!)<br />
těží primárně z rytmu a v tomto parametru je skladba<br />
vypracována právě tak rafi novaně jako úžasně čitelně. Přes<br />
parametr pohybu nejsem odborník, chápu ho jako organickou<br />
složku díla bez komentáře k jejímu choreografi ckému<br />
vypracování.<br />
Věra Čermáková: A Melancholy Song (2005), A Winter´s<br />
Rose (2007) dvě písně na texty ve formě sonetu amerického<br />
autora Johna Gracen Browna. Kristýna Valoušková zpívala<br />
znamenitě za citlivé klavírní spolupráce Sylvy Stejskalové.<br />
Hudba se svou kvalitou těsně přimykala ke kvalitě básnického<br />
textu.<br />
Jiří Kollert: Tomtomia a Marimbafomia (2002–03) jsou kompozice<br />
pódiově osvědčené, atraktivní, lákavé pro interprety.<br />
Zde byla retrospektiva plně na místě i kvůli znamenitému<br />
podání Markéty Mazourové.<br />
Nespornou dominantou celé letošní přehlídky Třídení byla<br />
vesměs vynikající úroveň interpretačních výkonů. Občasné<br />
nářky nad nedostatečnou připraveností mladých interpretů<br />
na umělecké zvládnutí skladeb komponovaných nestandardním<br />
způsobem (byť tu tentokrát nešlo o extrémní případy)<br />
se u řady mladých interpretů ukázaly – alespoň na pódiu<br />
Třídení – jako ne zcela oprávněné. •<br />
mácal dovede<br />
na silvestra p�ekvapit<br />
Praha, Rudolfi num<br />
� Vladimír Říha<br />
Letos sice na Nový rok ubylo koncertů (FOK odjížděl do Japonska,<br />
takže jeho koncert odpadl a ČF slavila Nový rok až<br />
4. 1. koncertem pro Akademii věd), ale naštěstí zůstalo u letitého<br />
zvyku v České fi lharmonii loučit se se starým rokem<br />
silvestrovským koncertem. Ten řídil v pozdně odpoledním<br />
termínu, jak je také tradicí, Zdeněk Mácal, nyní již jen bývalý<br />
šéfdirigent orchestru, a doslova přecpanému sálu přichystal<br />
veliký zážitek s překvapením.<br />
Prvním byla již dramaturgická stavba programu – Mácal<br />
úmyslně rezignoval na jeho odlehčenou formu, a tak místo<br />
různých valčíků, Kmochů nebo v lepším případě Gershwinů<br />
zazněly věci o Silvestru neslýchané. Snad jen začátek –<br />
předehra a tance ze Smetanovy „Prodanky“ občas na Silvestra<br />
zaslechneme, ale to co přišlo potom, bylo dosti odlišné.<br />
Tak i v klasických koncertních programech málo hraná<br />
suita z opery Růžový kavalír Richarda Strausse hraná s vídeňským<br />
(ale i bavorským) šarmem publikum rozdováděla.<br />
Skladatelova směs témat a valčíků z opery je velice náročná<br />
a orchestr nezůstal ničemu nic dlužen.<br />
„Mácalovo“ Bolero natolik zaujalo, že publikum interprety nechtělo z pódia<br />
vůbec pustit.<br />
Foto Zdeněk Chrapek
Po přestávce pak po Straussově (Johannu ml.!) Císařském<br />
valčíku přišel vrchol – známé Ravelovo Bolero, které Mácal<br />
„ozvláštnil“ výborným nápadem. Místo jednoho hráče na<br />
malý bubínek použil hned čtyři, tři postavil dopředu kolem<br />
podkovy pódia (hlavní uprostřed u dirigenta, ostatní na kraji),<br />
čtvrtý zůstal vzadu v orchestru. Jejich pozvolným zapojováním<br />
společně s kvalitními sóly všech dalších nástrojů se<br />
podařilo docílit mohutného účinku a ovace již stojícího publika<br />
tak byly téměř nekonečné. Škoda jen, že jsme se nedozvěděli<br />
jméno mladinkého hlavního bubeníka, ale i tak stál<br />
Silvestr v Rudolfi nu za to! •<br />
bravo leile josefowicz<br />
Praha, Rudolfi num<br />
� Hana Jarolímková<br />
Vystoupení americké houslistky Leily Josefowicz s Českou<br />
fi lharmonií 10. 1. v zaplněné Dvořákově síni bylo pro mě doslova<br />
zjevením. Tato vcelku subtilní, sympatická blondýnka,<br />
s níž jsme se v Praze naposledy setkali asi tak před půl rokem<br />
– v prologu České fi lharmonie, uvádějícím svou současnou<br />
sezonu, mě dokázala svým výkonem natolik strhnout, že<br />
jsem pomalu ani nedýchala! Kdyby takovým talentem a mistrovstvím,<br />
do něhož i přes své mládí tato umělkyně již dozrála,<br />
oplývala některá z hvězd, věnujících se opeře, posluchači<br />
by šíleli a řadu týdnů by nemluvili o ničem jiném. Leila měla<br />
na „pouhou“ houslistku sice rovněž ovace nevídané, ale<br />
opět – jako téměř vždy, pokud se jedná o instrumentalistu –<br />
tak spontánní reakce, kterou dokáže v lidech vyvolat například<br />
tenorová hvězda – se jí asi, bohužel, podaří dosáhnout<br />
spíše jen výjimečně. Škoda, protože její provedení Koncertu<br />
č. 1 a moll pro housle a orchestr, op. 77, který věnoval Dmitrij<br />
Šostakovič svému příteli, Davidu Oistrachovi, bylo přímo<br />
mistrovské! A to i při vší technické a výrazové obtížnosti,<br />
kterou do jeho partu skladatel ukryl (snad, aby si Oistracha<br />
opravdu prověřil) a která, pokud v ní nejsou obě zmíněné<br />
složky v naprosté rovnováze, vás vždycky přemůže. Udržet<br />
v napětí a zároveň naprostém klidu už jenom první větu –<br />
snivé Nocturno – je opravdové umění – a Leila to dokázala<br />
s naprostým přehledem. Byla natolik koncentrovaná a hluboce<br />
ponořená do myšlenkové výpovědi díla, že měl člověk<br />
pocit, jako by od něho byla na tisíce světelných let daleko.<br />
Naprosto skvěle ale zahrála i následující Scherzo s důmyslně<br />
komponovanou fugou, podobně mistrovsky napsanou, na<br />
zřetelnost ve vedení hlasů i v udržení kompaktního tahu při<br />
klenbě jediného monumentálního oblouku náročnou Passacagliu,<br />
na jejímž vrcholu přebírají sólové housle ostinátní téma,<br />
i dovádivou, technicky až krkolomnou Burlesku. A o kadenci,<br />
v níž se koncentruje myšlenkový okruh celého díla<br />
a která svým rozsahem a závažností v podstatě představuje<br />
samostatnou větu snad se všemi záludnostmi, jaké si jen dovede<br />
houslista představit, ani nemluvě. Zvládla ji s takovým<br />
nadhledem, intonační čistotou a tónovou kultivovaností, jako<br />
by to vůbec nic nebylo! Ani jednou jsem tak za ni (což se<br />
mi leckdy u vystoupení některých sólistů stává) neměla pocit<br />
úzkosti. Působila totiž nejen dokonale soustředěně, ale<br />
i naprosto suverénně a odlehčeně, při čemž vůbec nevadilo,<br />
že tón jejích vzácných houslí Guarneri del Gesù z roku<br />
1724 je možná o něco subtilnější, než jak jej většinou známe<br />
z provedení tohoto koncertu mužskými sólisty. O skvělý<br />
dojem z jejího vystoupení, který završila virtuózním přídavkem<br />
z dílny Esy-Pekky Salonena, se však tentokrát zasloužila<br />
i citlivě a přitom zcela rovnocenně vůči sólistčině partu doprovázející<br />
Česká fi lharmonie, řízená Walterem Wellerem,<br />
jehož gesta byla nejen dobře čitelná, ale i trefná a inspirující.<br />
Své kvality a jistě nezměrné zkušenosti nakonec předvedl<br />
i v obou orchestrálních částech programu, v předehře-fantazii<br />
Petra Iljiče Čajkovského Romeo a Julie a v Glazunovo-<br />
Vystoupení Leily Josefowicz určitě patřilo k vrcholům sezony.<br />
festivaly, koncerty ��<br />
vě Symfonii č. 5 B dur, op. 55, které oddirigoval suverénně<br />
zpaměti. Čajkovskij, vyjadřující svým dílem tak protichůdné<br />
emoce, jaké provázejí nesmiřitelný boj veronských šlechtických<br />
rodů a něžnou lásku Romea a Julie, zněl pod jeho rukama<br />
z řad orchestru se vší pestrostí romantické výrazové<br />
škály a – při špatně rozvržené koncepci poněkud „mnohomluvný“<br />
Glazunov (Šostakovičův uctívaný učitel) – umírněně,<br />
střídmě, ale nesmírně barevně a plnokrevně.<br />
Byl to opravdu krásný večer, bez jakéhokoliv náznaku v současnosti<br />
téměř všudypřítomného show, za to plný vpravdě<br />
výsostného umění… •<br />
pražští symfonikové<br />
s markem ebenem<br />
Praha, Obecní dům<br />
� Vladimír Říha<br />
Předvánoční čas se projevuje na pódiích koncertních sálů<br />
netypickým programem. Přibývá účasti recitátorů, často se<br />
Foto Zdeněk Chrapek
��<br />
festivaly, koncerty<br />
hrají koledy, pastorely a vánoční mše – slavným rekordmanem<br />
je určitě oblíbená „Rybovka“ – a publikum bývá osloveno<br />
i odlehčenou formou, aby se narušila představa o přílišné<br />
„vážnosti“ koncertů klasické hudby. Často dochází i na<br />
muzikály, o Gershwinovi ani nemluvě.<br />
Oba hlavní pražské orchestry, Česká fi lharmonie a Symfonický<br />
orchestr hl. města Prahy FOK, dospěly ve svých<br />
předvánočních koncertech ke stejnému nápadu – a sice využít<br />
ve svých programech i recitátorského umění. I když dramaturgové<br />
a produkční obou těles sáhli po vskutku osvědčených<br />
představitelích tohoto uměleckého oboru, tak i při<br />
všech kvalitách Alfreda Strejčka (s ČF) na sebe určitě větší<br />
pozornost upoutali Pražští symfonikové (o čemž nakonec<br />
19. a 20. 12. svědčilo i nabité hlediště Smetanovy síně), jejichž<br />
hlavní hvězdou se stal Marek Eben.<br />
Známý moderátor a herec přednesl s orchestrem FOK, řízeným<br />
Liborem Peškem, vyhlášený „vysvětlující“ part ve<br />
skladbě Benjamina Brittena Průvodce mladého člověka orchestrem.<br />
Skladba, ve které skladatel využívá tématu z barokní<br />
skladby Henryho Purcella, aby seznámil převážně dětské<br />
publikum s orchestrem a nástroji v něm, patří k základnímu<br />
fondu děl 20. století a byla nesčetněkrát využívána i pedagogicky.<br />
Asi proto Eben s humorem připomněl „výchovňáky“<br />
(dle vlastních slov) svého dětství a text i jeho přednes<br />
si upravil přístupnější formou pro dospělé publikum. Trochu<br />
ale zarazilo až uspěchané tempo orchestru, který Ebena někdy<br />
nenechal ani domluvit. V dalším programu se Peškovi<br />
dařilo lépe se skladbou Central Park in the Dark Američana<br />
Charlese Ivese, která koncert zahajovala a připomněla<br />
českému publiku dílo skladatele, který na našich pódiích<br />
zaznívá poměrně zřídka. Mnohem známější a v poslední době<br />
dokonce velice módní je oproti tomu Argentinec Astor<br />
Piazzolla. Jeho Tři tanga se sólistou Ladislavem Horákem<br />
na akordeon, hraná před přestávkou, byla vrcholem programu<br />
a příjemně naladila publikum, kterému ani nevadilo, že<br />
skladba byla původně psaná pro bandoneon, který je ale u<br />
nás spíše raritou.<br />
Koncert měl tedy opravdový úspěch, trochu mě pouze zarazila<br />
krátkost jeho programu. Končilo se již před devátou<br />
hodinou, což u večerních koncertů nebývá až na výjimky zvykem,<br />
a tak jedna skladba navíc by se určitě do jinak velice<br />
atraktivní sestavy hodila. •<br />
Ladislav Horák se představil ve skladbě Tři tanga Astora Piazzolly.<br />
Foto Prokop Souček<br />
Eva Urbanová na prknech Národního divadla slavnostně ukončila 20. výročí<br />
své koncertní dráhy.<br />
eva urbanová slavila<br />
s mnoha hosty<br />
Praha, Národní divadlo<br />
� Vladimír Říha<br />
Naše nejznámější operní pěvkyně, sopranistka Eva Urbanová,<br />
letos slavila 20 let na operní scéně a připravila k tomuto<br />
výročí turné po českých a moravských městech. Jeho<br />
závěr spojila s tradičním předvánočním koncertem a ND ji<br />
poskytlo historickou budovu, orchestr a některé hosty, aby<br />
nejen pěvkyni gratulovali, ale spolu s ní si i zazpívali. Galavečer<br />
21. 12. ve zcela zaplněném divadle měl tak dvojnásobně<br />
slavnostní atmosféru.<br />
Hned je ale třeba poznamenat, že předvánoční doba se v repertoáru<br />
večera vůbec neodrazila, koncert byl typickým<br />
operním gala se scénami z oper. V první polovině z če ských<br />
oper (Smetana – Libuše; Dvořák – Jakobín, Rusalka; Janáček<br />
– Její pastorkyňa), ve druhé z italských oper (F. Cilea –<br />
Adriana Lecouvreur, A. Ponchielli – La Gioconda, P. Mascagni<br />
– Sedlák kavalír). Pěvkyni doprovázel orchestr Národního<br />
divadla řízený hostujícím Ondrejem Lenárdem, který<br />
se samostatně představil v intermezzech z Leoncavallových<br />
Komediantů, Pucciniho Manon Lescaut a Mascagniho Sedláka<br />
kavalíra. Podal slušný, zejména v druhé polovině kvalitní<br />
výkon, byť úrovně známé z koncertů s Johnem Fiorem<br />
nedosáhl.<br />
Urbanová zpívala uvolněně, s jistotou a se všemi klady svého<br />
přednesu tak ideálního především pro role operních heroin.<br />
Libuší začala a Libuší jako přídavkem excelentní večer<br />
ukončila, přidala již tradičně Libušino proroctví. Vedle protagonistky<br />
se skvěle uvedli v první půli Luděk Vele, Yvona<br />
Škvárová a Gabriela Beňačková – s ní si Eva Urbanová zopakovala<br />
scénu z Její pastorkyně, kterou jsme slyšeli v o něco<br />
lepší verzi na Pražském jaru. Ve druhé části večera, „italské“,<br />
se přidal ještě Jiří Kubík a na úplný závěr se objevil<br />
i Peter Dvorský zpívající s Urbanovou duet z Mascagniho<br />
Sedláka kavalíra.<br />
Foto Zdeněk Chrapek
První dáma naší operní scény nadělila nadšenému publiku<br />
(uspořádalo v závěru pěvkyni ovace ve stoje) svým uměním<br />
krásný dárek. Nelze ale nevidět některé zápory večera. První<br />
především organizačního řádu, kdy ne všechno klapalo, jak<br />
mělo a kupř. recenzenti měli velké problémy s již zajištěnými<br />
vstupenkami, druhé, týkající se ne vždy ideální formy některých<br />
z hostů (především zmíněného Petera Dvorského) – ale<br />
to lze brát jako spíše společenskou záležitost, kdy jejich přítomnost,<br />
ať už byli v jakékoliv kondici, určitě potěšila. •<br />
p�edváno�ní gala<br />
dagmar peckové<br />
Praha, Žofín<br />
� Vladimír Říha<br />
Hned dvakrát se naše mezzosopranistka Dagmar Pecková<br />
po delší době představila domácímu publiku a v předvánočním<br />
čase 21. a 22. 12. připravila dvakrát galavečer se stejným<br />
programem, aby organizátor NKL Žofín uspokojil všechny<br />
zájemce. Stejně jako na recitálu Evy Urbanové se ani u Dagmar<br />
Peckové vánoční čas na repertoáru nijak neprojevil, bylo<br />
to však jen ku prospěchu věci.<br />
V menším prostředí a hlavně na menším pódiu Žofína využila<br />
sólistka toho, že nemohla použít většího orchestru, a tak<br />
zaměřila večer stylově jen na hudbu baroka a klasicismu. Doprovázela<br />
ji menší sestava vskutku skvěle – v souhře, frázování<br />
i výrazu – hrající Pražské komorní fi lharmonie (zhruba<br />
20 lidí) řízená častým dirigentem koncertů Dagmar Peckové,<br />
Vojtěchem Spurným, který se postaral o stylově věrný<br />
doprovod (včetně dirigování od cembala v první – barokní<br />
půli večera) a sám zazářil i jako klavírní sólista Haydnova<br />
Koncertu D dur.<br />
I Dagmar Pecková se v galakoncertu představila jako stylové<br />
Dagmar Peckové se její vánoční koncert na Žofíně opravdu vydařil.<br />
Foto Jiří Vaníček<br />
festivaly, koncerty ��<br />
dokonalá interpretka děl hraných skladatelů: její výslovnost,<br />
přednes i výraz, o hlasové jistotě ani nemluvě, byly přímo<br />
ukázkové. Program první části večera tvořily árie a scény<br />
z děl Georga Friedricha Händela a Christopha Willibalda<br />
Glucka, ve druhé polovině pak zazněly kantáty a árie Josepha<br />
Haydna. Koncertní árii Haydnovy Bereniky musela po<br />
ovacích stojícího publika v plném sále na závěr zopakovat.<br />
Její koncert, i když měl komornější charakter, prokázal, že<br />
někdy je u podobných galavečerů vhodnější jejich užší stylové<br />
zaměření než snaha o velkou show počtem árií i hostů.<br />
Pecková žádného hosta (pokud nepočítáme hrajícího dirigenta)<br />
neměla, a tak se mohla soustředit jen na vlastní výkon.<br />
Určitě je škoda, že v zahraničí působící pěvkyni slyšíme méně,<br />
než bychom si přáli, ale o to více budeme očekávat její<br />
účast na letošním Pražském jaru, kde vystoupí s Českou fi lharmonií<br />
v Schönbergově Očekávání. •<br />
pražský debut<br />
eliny garan�i<br />
Praha, Obecní dům<br />
� Vladimír Říha<br />
Zaplněná Smetanova síň byla v pondělí (17. 12. 2007) místem<br />
pražského debutu mladé lotyšské mezzosopranistky Eliny<br />
Garanči, která patří dle odborníků v současnosti k pěti<br />
nejlepším zpěvačkám ve svém oboru. Doprovázela ji Filharmonie<br />
Brno řízená britským dirigentem Karlem Markem<br />
Chichonem, manželem zpěvačky, u nás známým z lednového<br />
koncertu Josepha Calleji.<br />
Vysoká blondýna vlastní kromě nesporného půvabu hluboký<br />
temný hlas a ve Vídni, kde zpívá ve Státní opeře, se jí daří<br />
hlavně v italském repertoáru. Postava i celkové hlasové<br />
Elina Garanča<br />
Foto © ČTK / Roman Vondrouš
��<br />
festivaly, koncerty<br />
zabarvení ji odlišuje od našich známých mezzosopranistek<br />
Magdaleny Kožené a Dagmar Peckové (spíše je bližší Peckové<br />
než Kožené), takže si nijak nekonkurují a po pražském<br />
večeru můžeme konstatovat, že její osobnost je určitě nezaměnitelná<br />
stejně jako její hlas.<br />
Večer měl dvě poloviny, ve kterých kromě jiných šatů (v první<br />
v efektních smetanových, ve druhém v ohnivě červených)<br />
předvedla pěvkyně i dvě polohy, ve kterých je nejvíce doma.<br />
Zatímco v první půlce převládal italský repertoár, ve druhé<br />
zase španělské zarzuely a Bizetova Carmen. Dirigent sestavil<br />
dokonce z Carmen jakousi suitu, skládající se i z orchestrálních<br />
meziher, do kterých pěvkyně vstupovala se slavnými<br />
áriemi. Její nedávné jevištní zkušenosti z opery v rodné Rize,<br />
kde v roli Carmen excelovala, se zde tedy plně zúročily,<br />
a tak se i tato část stala vrcholem celého koncertu. Garanča<br />
v ní totiž předvedla rovněž určitou míru temperamentu<br />
a vtipu, které v chladné první polovině jejího vystoupení jakoby<br />
chyběly.<br />
Uchvácené publikum uspořádalo sólistce ovace ve stoje, po<br />
nichž následovaly dva přídavky, scény ze zarzuel. Garanča se<br />
tedy v Praze uvedla výborně, ukázala svoje přednosti a stejně<br />
uspěl i brněnský orchestr, který dostal příležitost a dokonale<br />
ji využil. •<br />
i nachlazený furlanetto<br />
vysoce uspokojil<br />
Praha, Obecní dům<br />
� Vladimír Říha<br />
Tolik operních recitálů jsme v Praze již dlouho neslyšeli.<br />
Když pomineme domácí hvězdy, tak díky agilní agentuře<br />
Nachtigall Artists jsme v prosinci u nás slyšeli poprvé zpívat<br />
i Elinu Garanču, a počátkem ledna (9. 1.) pak italského basistu<br />
Ferruccia Furlanetta. Ten na rozdíl od Garanči u nás<br />
kdysi již byl – vystoupil na Pražském jaru v roce 1993, kdy<br />
měl recitál s klavírem. Mezitím jeho sláva ještě více vzrostla<br />
a dodnes tento objev velikého Herberta von Karajana (v roce<br />
1986 mu dal první velikou šanci na velikonočních Festspiele<br />
v Salcburku v Donu Giovannim) patří i ve svých 58 letech<br />
k hvězdám první velikosti. Vedle Karajana to byl i režisér Jean-Pierre<br />
Ponnelle, kdo ho nejvíce ovlivnil, jak o tom Furlanetto<br />
sám vyprávěl na tiskové konferenci v Praze. Je dlouholetým<br />
sólistou Vídeňské státní opery, obdržel dokonce titul<br />
Komorní pěvec a nedávno i čestné členství v této legendární<br />
instituci. Kromě rolí v operách Mozarta je ceněn jako verdiovský<br />
představitel a v posledních letech i jako specialista<br />
na ruský repertoár, což u italských pěvců nebývá tak časté.<br />
Kromě Čajkovského zpívá skvěle i Musorgského a vídeňská<br />
inscenace Borise Godunova stojí zcela na něm jako na hlavním<br />
protagonistovi tohoto představení.<br />
Lednové pražské počasí ale bylo zrádné nejen vůči místním<br />
ale i vůči zahraničním hostům a nevyhnulo se ani operním<br />
hvězdám. Ještě dva dny před koncertem na tiskové konferenci<br />
zdravý italský basista málem ve středu nenastoupil k vyprodanému<br />
galakoncertu. Je celkem jedno, zdali se nachladil<br />
v Praze, či jak některé prameny tvrdí, již v Miláně při čekání<br />
na spoj do Prahy. Pravdou je, že zpíval v částečné indispozici<br />
a při lehčí viróze, nicméně i přesto kvalitou svého zpěvu<br />
překonal i četné zdravější kolegy.<br />
Celá první půle koncertu byla ale přece jenom opatrnější.<br />
Furlanetto vypustil dvě mozartovské árie (Don Giovanni,<br />
Figarova svatba), takže ponechal jen árii Sarastra In diesen<br />
heiligen Hallen z Kouzelné fl étny, k níž přiřadil z druhé<br />
půlky Verdiho Simona Boccanegru (árii Fioska – Il lacerato,<br />
spirito, která byla asi vůbec nejlepší z první části) a Musorg-<br />
ského Borise Godunova. Jeho podání sice nemělo ty nejlepší<br />
parametry díky indispozici, ani ruština nebyla nejlepší, ale<br />
srovnání s ruskými či jinými slovanskými představiteli této<br />
zpěvně deklamační role určitě neskončilo prohrou. Ale v plné<br />
Furlanettově formě by umírání Borise vyznělo mnohem<br />
působivěji.<br />
Již celkem rozezpíván bez evidentních omezení se představil<br />
ve druhé části, kdy zpíval Verdiho (Nabucco, Don Carlos)<br />
a Čajkovského. Zejména árii Gremina ze III. dějství Evžena<br />
Oněgina – Lyubvi vsye vozrasti pokorni – podal zcela bezchybně,<br />
beze stop jakékoliv indispozice a tudíž – navíc v perfektní<br />
ruštině – ohromila celý sál. Mohutně vytleskáván a po<br />
ovacích ve stoje přidal Furlanetto ještě dvě věci, přestože původně<br />
nechtěl přidávat vůbec. „Robesonovsky“ podaná Kernova<br />
píseň Old Man River z muzikálu Loď komediantů byla<br />
společně s Greminem nejlepším číslem večera, protože v ní<br />
vyzněl Furlanettův sytý hluboký bas i přirozená divadelnost.<br />
Báječný večer pak uzavřela árie o pomluvě z Rossiniho Lazebníka<br />
sevillského, kdy jsme se však již místy obávali, zda<br />
Mistr vůbec dozpívá.<br />
Doprovod Rozhlasových symfoniků a hlavně řízení Petra<br />
Altrichtera zůstaly tentokráte za očekáváním. Povedlo se sice<br />
několik orchestrálních čísel (proč se ale hrála část Berliozova<br />
Faustova prokletí, nevím), ale vcelku nepředčil SOČR<br />
nedávný výkon Brněnské fi lharmonie při galakoncertu Garanči.<br />
Samotnému dirigentovi by určitě prospělo méně<br />
přehnané gesto i ne tak zjevná snaha o co nejvíce okázalé<br />
show. •<br />
váno�ní gaudium pragense<br />
s premiérou ilji hurníka<br />
Praha, Lichtenštejnský palác<br />
� Jiří Teml<br />
21. prosince 2007 proběhl v Sále Martinů Lichtenštejnského<br />
paláce vánoční koncert smíšeného sboru Gaudium Pragense,<br />
situovaný v předchozích letech pravidelně do historického<br />
prostoru Betlémské kaple. Tato změna byla zřejmě<br />
i příčinou nikoli zaplněného, ale přeplněného Sálu Martinů.<br />
Sbor, založený s podporou 3. lékařské fakulty Univerzity<br />
Karlovy v roce 1989, zahrnuje ve svých členech nejrůznější<br />
nehudební profese (informatiku, lékařství, psychologii).<br />
Dosavadních 18 let existence souboru vytvořilo již nepochybnou<br />
tradici a svědčí o tom, že tu nejde o chvilkové rozptýlení<br />
či pouhou zábavu jeho členů. Ostatně cílevědomá práce přinesla<br />
ovoce v podobě tří kompaktních disků, které se setkaly<br />
s velkým zájmem hudební veřejnosti. Programová náplň<br />
koncertů není laciná a zahrnuje závažná polyfonní díla naší<br />
i cizí provenience (Tůma, Zelenka, Černohorský, Bach,<br />
Mendelssohn a další). Nevyhýbá se však ani hudbě 20. století,<br />
ze které ovšem vybírá díla, korespondující s dramaturgickým<br />
směřováním sboru. Po desetiletém působení skladatele<br />
a dirigenta Jiřího Smutného v roli sbormistra převzal<br />
taktovku skladatel a publicista Lukáš Hurník. Sbor vystupuje<br />
na hudebních festivalech u nás i v zahraničí. Promyšlená<br />
dramaturgie vánočního koncertu zařadila do vystoupení<br />
především dílo Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Již<br />
zvukově impozantní, vánočně laděný sbor Hark! � e Heroald<br />
Angels Sing zcela přesvědčivě otevřel vystoupení sboru.<br />
Program pokračoval náročným a poměrně rozsáhlým sborem<br />
z oratoria Eliáš, op. 70 „Siehe der Hüter“ s doprovodem<br />
varhan. Lichtenštejnský královský nástroj rozezvučela<br />
Ivana Michalovičová, která Mendelssohnův portrét doplnila<br />
ještě suverénně přednesenou 3. varhanní sonátou. Prvá<br />
část koncertu pak vyvrcholila ne právě snadnou kantátou Ilji<br />
Hurníka Prastaré obrazy, původně psanou pro dětský sbor
a orchestr a v současné době upravenou pro smíšený sbor,<br />
fl étnu, violoncello, klavír a varhany. Biblické příběhy Kain<br />
a Ábel, Duha a David a Goliáš, které obsahují epiku, kantabilitu<br />
i dramatičnost, byly předneseny s potřebným napětím<br />
a v závěrečné rytmicky strhující ploše představili sbormistra<br />
zároveň jako instrumentalistu-bubeníka. Druhou polovinu<br />
koncertu zahájila Ivana Michalovičová Preludiem a fugou<br />
A dur, BWV 536 J. S. Bacha pro varhany. Následovaly dvě<br />
části z Bachova monumentálního Magnifi cat a Caldarova<br />
Regina coeli laetare. Vánoční atmosféru koncertu umocnilo<br />
závěrečné zbrusu nové pásmo vánočních písní a koled Písně<br />
Betlémské od Ilji Hurníka. Neotřelé, harmonicky zajímavé<br />
úpravy, ozvláštněné navíc i současným exponováním dvou<br />
odlišných koled do půvabného celku, a závěrečný zpěv písně<br />
Narodil se Kristus Pán spolu s obecenstvem ještě dovršily<br />
krásnou atmosféru večera, v němž jak sbor pod vedením<br />
Lukáše Hurníka, tak i ostatní účinkující, Veronika Kopecká<br />
(soprán), Miroslav Sekera (klavír), Miroslav Matějka<br />
(fl étna), Bledar Zajmi (violoncello) a Ivana Michalovičová<br />
(varhany) podali přesvědčivé umělecké výkony. Nezanedbatelným<br />
přínosem večera byly ovšem i vtipné moderátorské<br />
vstupy Lukáše Hurníka a komentář k vlastní skladbě Ilji<br />
Hurníka. •<br />
Martina Janková si získala srdce většiny posluchačů...<br />
festivaly, koncerty ��<br />
romantický pís�ový ve�er<br />
s martinou jankovou<br />
Praha, Rudolfi num<br />
� Josef Herman<br />
Vystoupení Martiny Jankové, české pěvkyně působící zejména<br />
v Curychu, předcházel televizní dokument, který obohatil<br />
letos už tak štědrou hudební vánoční nadílku. Jankovou<br />
představil jako moderní Evropanku s jasnými názory<br />
na umění, jako otevřenou komunikativní a temperamentní<br />
osobnost.<br />
Pro pražský koncert Českého spolku pro komorní hudbu<br />
v Rudolfi nu vybrala písňové cykly jaksi rodinné, a to ze samého<br />
srdce německé romantické tradice. Nabídla výběr písní<br />
Roberta Schumanna (Liederkreis, op. 3) a jeho ženy Clary<br />
Schumannové, k tomu písně Felixe Mendelssohna-Bartholdyho<br />
s písněmi jeho sestry Fanny Mendelssohn-Henselové.<br />
Ženské skladatelky nemají dodnes na růžích ustláno a právě<br />
jim Janková koncert věnovala. V programu si od plic zapolemizovala<br />
s Eduardem Hanslickem, podle něhož se “ženám<br />
naprosto nedostává tvůrčí fantazie a hudební vynalézavosti“.<br />
Prokázala tedy osobitý promyšlený přístup k repertoáru<br />
(bohužel, podobně zaměřené večery se z koncertního života<br />
Foto Zdeněk Chrapek
��<br />
festivaly, koncerty<br />
takřka vytratily) a potvrdila dojem z televizního dokumentu.<br />
Průchod svému temperamentu dala Janková při děkovačce,<br />
kdy oznámila, že její doprovazeč právě slaví narozeniny<br />
a přiměla auditorium zazpívat Happy Birthday To You. Prostě<br />
free nenucené chování, které k současné image mladých<br />
umělců patří, jak u nás nejspíš známe od Petra Šporcla.<br />
Výběr z písňových cyklů však nebyl příbuzenský jen geneticky,<br />
ale i stylově, a nakonec na mě působil trochu monotónně.<br />
Mimo jiné proto, že pěvkyně nedokázala jemněji odlišit<br />
jednotlivé písně a pohybovala se převážně ve dvou základních<br />
rovinách – lyrické a veselé. V té druhé se cítila lépe. Její<br />
partner u klavíru osvědčil cit pro nevtíravý doprovod, výtečnou<br />
prstovou techniku, myslím však, že příliš mlžil zvuk<br />
pedalizací.<br />
Problém však shledávám v tom nejdůležitějším, v samotném<br />
hlasovém projevu Jankové. Jejímu nevelkému, leč hybnému<br />
a uvolněnému sopránu patrně lépe vyhovuje jiný repertoár,<br />
možná mozartovský, pro romantický je, myslím, tento hlas<br />
i málo barvitý. Janková má potíže s čistou intonací a trochu<br />
jí chybí i provázanost tónů a tudíž spolehlivější legato, což<br />
se zvláště rušivě projevilo ve volných melodických pasážích.<br />
A nakonec mám značné pochybnosti o preciznosti artikulace<br />
zpívaného slova, a to jak v němčině, tak zejména v češtině,<br />
tedy v přidaných lidových písních. Nesdílím tedy nadšení,<br />
které koncert doprovázelo. •<br />
ve�er s cembalem<br />
a kladívkovým klavírem<br />
Brno, Besední dům<br />
� Alena Borková<br />
V úterý 4. 12. vystoupila v rámci fi lharmonických komorních<br />
koncertů v brněnském Besedním domě pražská cembalistka,<br />
profesorka AMU, Giedré Lukšaité-Mrázková. Úroveň<br />
její hry posluchače tak nadchla, že si zaslouží samostatné<br />
pojednání.<br />
Svůj program stylově rozdělila na barokní a klasickou část<br />
a v souvislosti s touto skutečností také použila dvě nástrojové<br />
kopie – cembalo vlámského typu podle Andrease Ruckerse<br />
z roku 1640 a kladívkový klavír z doby kolem roku 1795<br />
vídeňského nástrojaře Waltera. Její interpretace vycházela<br />
z technicky precizního základu a navíc okouzlovala mimořádně<br />
jemně propracovaným výrazem. Jak sama interpretka<br />
úvodem sdělila, cítí v historických kompozicích střídání<br />
světla a stínu, jasu a temnoty do jisté míry v souvislosti<br />
s užitím durového a mollového tónorodu. Tyto odstíny se<br />
jí podařilo vystihnout s malířskou přesvědčivostí. Toccata<br />
i slavná Fantasia chromatica holandského mistra Johanna<br />
Pieterszona Sweelincka stejně jako vícedílná Toccata fi s moll<br />
Johanna Sebastiana Bacha fascinovala výrazovými hlubinami<br />
– mezi nimi se zatřpytilo Preludium a fuga Fis dur z Dobře<br />
temperovaného klavíru. Cembalového zvuku využila ještě<br />
i Sonáta D dur českého předklasika Josefa Antonína Štěpána<br />
– v ní umělkyně zdůraznila galantní křehkost jeho stylu<br />
i momenty hravé a radostné.<br />
Druhou polovinu večera vyplnily sonáty dalšího Čecha ve<br />
Vídni – Leopolda Koželuha, jež promlouvaly zvukem dobového<br />
kladívkového klavíru. Koželuhův již zrale klasický<br />
styl málokdy slyšíme ve ztvárnění tak zdravě muzikantském<br />
a současně jemně dynamicky odstíněném. Interpretka vydobyla<br />
z ještě nedokonalého nástroje lahodné barevné tóny<br />
a ovládla jej s oslnivou virtuozitou. Respektovala obsahovou<br />
svébytnost jednotlivých sonát i vět. Okouzlující večer. •<br />
skv�lý jaroslav kyzlink<br />
Olomouc, Reduta<br />
� Jiří Kopecký<br />
Poslední předvánoční koncert Moravské fi lharmonie Olomouc<br />
se konal v rámci abonentního cyklu C (20. 12.) a Redutu<br />
zaplnily síly, kterými vládne oratorně-kantátový repertoár.<br />
Sbor byl navíc složen ze dvou samostatných souborů,<br />
olomoucký koncertní sál však netrpěl – jak to bývá v podobných<br />
situacích obvyklé – pod náporem zvuku, protože hostující<br />
dirigent Jaroslav Kyzlink ovládal všechny složky s dokonalým<br />
smyslem pro vyváženost.<br />
V méně známé Mši C dur Ludwiga van Beethovena Jaroslav<br />
Kyzlink zredukoval počet členů Brněnského akademického<br />
sboru a Akademického sboru Žerotín, obsazení malého<br />
klasického orchestru pak s přehledem stačilo na potřebné<br />
výrazové polohy, aniž by se hráči museli nutit do neustálého<br />
kontrolování dynamiky (čtrnácti houslím toto obnažení patrně<br />
přineslo důvod k novoročnímu předsevzetí: „Cvičit!“,<br />
zato sólově vystupující dřeva si svou úlohu vychutnala). Dirigent<br />
si vytvořil prostor k maximálnímu využití lidského hlasu<br />
a vytáhl z Beethovenovy partitury velmi účinné plochy:<br />
měkkou prosbu Kyrie, výbušné vpády a části Gloria, rychlá<br />
a plynulá crescenda a decrescenda (sbor od slov „qui sedes“),<br />
neuspěchaná fugata i v rychlém tempu bez upadnutí do nudné<br />
mechaničnosti. Credo jen potvrdilo, že Kyzlink vstupoval<br />
do hudebního proudu s jasnou představou o stavbě díla. Na<br />
náhlé změny výkřiků a jemného stažení reagovaly sbor i orchestr<br />
disciplinovaně, působivě proběhla gradace od tajemného<br />
pianissima na „Pilátovi“ k těžkému fortissimu v bolestech<br />
ukřižování. Kyzlink vytvořil dramatickou scénu, která<br />
se skvěle přimkla k Beethovenovu způsobu čtení liturgického<br />
textu. Drobné poznámky si zaslouží hra s dynamickými<br />
vlnami v Amen Creda, potlačená „s“ v oddíle Sanctus, svěží<br />
polyfonie na zvolání Hosana, lkavé a na jiném místě jen v allegru<br />
zmíněné Miserere v závěrečné frázi Agnus. Kvarteto<br />
sólistů dirigent zvolil – nepřekvapivě – s neomylným citem.<br />
Každý hlas disponoval výraznou kvalitou a dohromady souzněly<br />
v něčem, co staří Řekové velebili výrazem „symfonia“.<br />
Ohebný soprán Evy Dřízgové-Jirušové doplňoval barevně<br />
bohatý alt Jitky Zerhauové, lehký tenor Tomáše Černého<br />
a hladký, nikoli zatěžkaný bas Martina Gurbaľa.<br />
Ve druhé půli večera zazněla Gloria Françise Poulenka. Nad<br />
plně obsazeným orchestrem i sborem se nesl hlas Evy Dřízgové-Jirušové,<br />
i když tento soprán poněkud studí, dokázal<br />
se dobře probarvit ve spodním rejstříku a piana ve výškách<br />
byla nasazována s jistotou. Kyzlink vyhmátl v instrumentačně<br />
pestré faktuře francouzský smysl pro průzračný zvuk,<br />
sbormistr Pavel Koňárek posílil tenorovou sekci zpěváky ze<br />
sboru Národního divadla v Brně a úspěch byl zaručen (neprůrazné<br />
alty nemohly oslabit výsledný zážitek). Dramaturgická<br />
nápaditost, špičkoví hosté a náležitá příprava se v Olomouci<br />
vyplatily. •<br />
musica nova ����<br />
Praha, Lichtenštejnský palác, České muzeum<br />
výtvarných umění<br />
� Lenka Dohnalová<br />
Mezinárodní kompoziční soutěž elektroakustické hudby<br />
(dále EA hudby) se každoročně koná v Praze od<br />
r. 1969 (s přerušením v letech 1970 až 1993). Mezinárodní<br />
porota za předsednictví R. Růžičky zasedá už několik<br />
let pravidelně začátkem listopadu ve Zvukovém studiu na<br />
FAMU. Soutěž je svého druhu jedna z nejstarších a díky<br />
svému zaměření, délce trvání, míře účasti i v delší perspek-
tivě šťastnému výběru oceněných skladeb, které zůstávají na<br />
repertoáru, je chápána jako prestižní, a to i v zemích pro<br />
EA tradičních jako jsou USA, Francie, Itálie, Británie nebo<br />
Německo. Soutěž má záměrně konzervativní charakter a je<br />
specializovaná v tom smyslu, že hodnotí především kompoziční<br />
uměleckou úroveň skladeb, nezahrnuje multimediální<br />
tvorbu nebo hudbu populární v nejširším vymezení. Na druhou<br />
stranu nemá žádné stylové preference, užití technologií<br />
je chápáno z hlediska kompoziční a sémantické funkčnosti,<br />
nejen z hlediska inovací a úrovně aplikace.<br />
Letošního, již 16. ročníku se účastnilo 85 skladeb z 26 zemí<br />
ve dvou kategoriích – A /EA/ a B (life music a elektronická<br />
složka). Soutěž má také speciální české kolo. Nejvíce autorů<br />
pocházelo opět ze zemí, v nichž má tento druh hudby<br />
svou tradici: z USA, Kanady, Anglie, Francie, Itálie, Korey<br />
a Japonska. Kompozice přicházejí ovšem také ze zemí jako<br />
je Rusko, Turecko, Řecko apod.<br />
V kategorii A zvítězila kompozice Skota Jamese Wynesse<br />
z tzv. Birminghamské školy navazující na tradici francouzské<br />
akusmatické hudby… dévoiler, déplier… Čestné ocenění<br />
v této kategorii obsadil francouzský autor Charles Edouard<br />
Platel se svou vtipnou zvukomalebnou kompozicí Sawlogy.<br />
Oceněnou nejmladší skladatelkou kategorie byla Kanaďanka<br />
Valéry Delaney se skladbou Diff érent Shades of Blue.<br />
V kategorii B zvítězila skladba pro virtuózní akordeon potencovaný<br />
life elektronikou a doplněný CD L’Accordeon du<br />
diable Portugalce João Pedro Oliviery, čestné ocenění získala<br />
Korejka vyučující na prestižních univerzitách v USA<br />
Kyong Mee Choi se skladbou pro fl étnu a elektroniku Slight<br />
Uncertainty is Very Attractive. Cenu pro nejmladšího fi nalistu<br />
kategorie B získal Němec Bernd Schumann s kompozicí<br />
Heranreifende Unausbleiblichkeiten pro harfu a elektroniku.<br />
V českém kole obsadil první místo Michal Rataj se<br />
skladbou Dreaming Life.<br />
Každá z oceněných skladeb přinesla vlastní konzistentní<br />
„strategii“. Posluchačsky nejvíce zaujala jednak příjemná<br />
festivaly, koncerty ��<br />
Na fotografi i zleva Valéry Délaney, Lenka Dohnalová, James Wyness a Bernd Schumann na koncertě v Českém muzeu výtvarných umění, konaném při výstavě<br />
s názvem Exotismy<br />
a skladatelsky vyvážená akusmatická skladba mladé Kanaďanky,<br />
která vytvářela postupné zvukové asociace k modré<br />
barvě, jednak Platelův „sbor pil“, který vytěžil ze zvukových<br />
možností různých pil a jejich kombinací různé výrazové možnosti<br />
včetně humoru, který je v hudbě vždy vzácný.<br />
Koncert laureátů s osobní účastí autorů Wynesse, Platela,<br />
Délaney a Schumanna se konal 14. 12. v Českém muzeu výtvarných<br />
umění. Pod záštitou České hudební rady ve spolupráci<br />
s ČMVU a Českým rozhlasem jej pořádá již tradičně<br />
Společnost pro elektroakustickou hudbu s podporou MK<br />
ČR, Magistrátu hl. m. Prahy, Nadace OSA a Nadace ČHF.<br />
Další informace najdete na www.musica.cz/musnova •<br />
generace ����<br />
Praha, Nadace Český hudební fond<br />
� Milan Báchorek<br />
Porota Celostátní skladatelské soutěže autorů do 30 let Generace<br />
2007 pracovala ve svém 33. ročníku ve složení: Milan<br />
Báchorek, Hanuš Bartoň, Ivan Kurz, Alois Piňos a Vít<br />
Zouhar. Závěrečné hodnocení poroty se konalo 13. 12. 2007<br />
na Nadaci Českého hudebního fondu v Praze.<br />
Soutěže se zúčastnilo 23 autorů se 34 skladbami. Soutěžilo<br />
se ve třech věkových kategoriích: v první kategorii byli skladatelé<br />
od 25 do 30 let, ve druhé kategorii od 20 do 25 let a ve<br />
třetí kategorii do 20 let. Šest autorů se třinácti skladbami<br />
soutěžilo v první kategorii, osm autorů se třinácti skladbami<br />
ve druhé kategorii a čtyři autoři s pěti skladbami soutěžilo<br />
ve třetí kategorii.<br />
Soutěž měla velmi dobrou odbornou úroveň. Vzhledem k tomu,<br />
že se jí účastní převážně studenti vysokých hudebních<br />
škol a konzervatoří, lze konstatovat, že prestiž soutěže roste.<br />
Velmi pozoruhodná byla také vyrovnanost a vysoká úroveň<br />
předložených skladeb nejmladších soutěžících ve třetí kate-<br />
Foto archiv
��<br />
festivaly, koncerty<br />
Jan Dušek, který vybojoval vítězství v rámci II. kategorie za kompozici<br />
Gradace pro varhany.<br />
gorii. Všechny přihlášené kompozice splňovaly podmínky<br />
soutěže. Přínosem bylo, podobně jako v loňském roce, že<br />
skladby zasahovaly do širokého spektra instrumentálních<br />
i vokálních žánrů. Porota doporučila, aby byla oceněná díla<br />
nabídnuta k realizaci (ČRo, AHUV, TC Ostrava – <strong>Hudební</strong><br />
současnost, Janáčkův máj ad.).<br />
Porota konstatovala, že organizační zajištění a příprava soutěže<br />
byly vynikající. Stejně jako v minulých letech proběhla<br />
diskuse o přihlášených skladbách a poté bylo rozhodováno<br />
na základě pětadvacetibodové stupnice, přičemž konečný<br />
výsledek byl průměrován počtem porotců. Aby se zabránilo<br />
případným námitkám z jejich podjatosti, hlasování se v konkrétních<br />
případech nezúčastnili ti porotci, u nichž by mohl<br />
nastat konfl ikt zájmů. Výsledky soutěže jsou:<br />
I. kategorie<br />
1. cena: Josef Třeštík: Puzzle pro osm nástrojů<br />
2. cena: Tomáš Pálka: Sněhy, popely pro klarinet<br />
a recitátora<br />
2. cena: Jiří Kadeřábek: Coltrascension pro altový<br />
saxofon a bicí<br />
3. cena: Vladimír Spasojevič: Diff erent Dimension<br />
Čestné uznání: Jan Dobiáš: Romance pro smyčcový kvartet<br />
II. kategorie<br />
1. cena: Jan Dušek: Gradace pro varhany<br />
2. cena: Anna Mikolajková: Hra na vodě pro sólovou<br />
altovou zobcovou fl étnu<br />
3. cena: Pavel Andoga: Scéna pro harfu, fl étnu a violu<br />
III. kategorie<br />
1. cena: neudělena<br />
2. cena: Jiří Najvar: Čtverylky pro kvartet<br />
sopránových fl éten<br />
3. cena: Michal Šupák: 3+4´´ dialog pro tři hráče<br />
perkusivních bicích nástrojů, marimbu,<br />
tympány, klavír a klarinet<br />
Porota se shodla na jedinečnosti soutěže a jejím velkém společenském<br />
významu, a proto doporučuje všem pořadatelům<br />
a organizátorům, aby bylo v její realizaci pokračováno. •<br />
Foto archiv<br />
����������������������������������<br />
��������������������<br />
���������������<br />
��������������������<br />
�����������������������<br />
������������������������<br />
������������������������<br />
��������������������������<br />
��������������������������<br />
���������������������������<br />
������������������������<br />
���������������������<br />
������������������������������<br />
������������������������������<br />
������������<br />
�����������<br />
�����������������������<br />
����������������������������<br />
������������������������<br />
���������������������������<br />
���������������������������<br />
���������������������������<br />
�����������������������������<br />
���������������<br />
������������<br />
���������<br />
����������������������������<br />
�������������������������������<br />
�������������������������<br />
��������������������������������<br />
����������������������������<br />
������������������������������<br />
����������������������������<br />
������������������������<br />
��������<br />
��������������������<br />
�������<br />
��������������������������<br />
������������������������<br />
���������������������������<br />
�������������������������<br />
�������������������������������<br />
������������������������������<br />
�������������������������������<br />
������������������������������<br />
�������������<br />
���������������������������������<br />
�������������������������������������������������������������<br />
�����������������������������������������������<br />
�����������������������
hitmejk�i<br />
� Pavel Blatný<br />
Kteří to jsou, to víme. Jejich melodie nás posilují, eventuálně<br />
obtěžují mnohokráte za den – z rozhlasu, televize, na tancovačce<br />
či u kolotoče. Za to jsou pak mnohonásobně odměněni<br />
– patří mezi celebrity, kteří „moudře moudrou hlavou kývají“<br />
a vyjadřují se ke kdečemu na světě – od záhad hodináře<br />
– strůjce vesmíru až po odhad – kolik žížal by obepnulo Strahovský<br />
stadion. Neobejde se bez nich žádná důležitá společenská<br />
akce a bulvární média neustále – „na žádost čtenářů“<br />
pitvají jejich intimní útroby. Především jsou ale, počínaje<br />
20. stoletím, bohatě ekonomicky zajištěni strmými honorářovými<br />
odměnami, o kterých se nám – nehitmjekrům – ani dostatečně<br />
nezdá.<br />
Ale jsou tu jiní hitmejkři – posílají nám vzkazy z daleké minulosti.<br />
Jejich hity nebyly při svém zrodu ani zapsány – tradovaly<br />
se z úst do úst a honorářově nebyly odměněni ani<br />
„dlaňovkou“, tím méně tantiémy, které neznali ani velikáni<br />
klasické hudební historie: Ano, jsou to tvůrci lidových písní<br />
– navždy pochovaní do společného hrobu anonymity. Ovšem<br />
jsou tu ještě další hitmejkři – rovněž zaznívající z historie. Někteří<br />
mají již jména, ba jména známá, někteří jsou opět anonymní<br />
a jiní do anonymity upadají. Jsou to tvůrci mešních<br />
písní, kterých jsou plné historické kancionály. Takže: Kdo ví,<br />
kdo napsal již po staletí zpívaný církevní megahit Tisíckrát<br />
pozdravujem tebe? Anebo, že obdobný – Ejhle oltář Hospodinův<br />
září – napsal Pavel Křížkovský – kněz? A to jsme nevzpomněli<br />
hitmejkra největšího, který nám z dávných dob<br />
baroka posílá takové „pecky“ jako Chtíc aby spal, tj. Adam<br />
Michna z Otradovic.<br />
S pojmem „hity“ souvisí ovšem i pojem „muzikál“. A tak když<br />
jsem nedávno sledoval v Janáčkově opeře Havelkovu „Prodanku“,<br />
uvědomil jsem si, že tím největším naším hitmejkrem<br />
je zase a zase Smetana (1824–1884) a „Prodanka“ že je nejlepší<br />
a vlastně současný muzikál. A i kdybychom doprovodný<br />
orchestr soudobě zelektrizovali a nástrojově zaktualizovali,<br />
nemuseli bychom harmonickou složku ani nijak upravovat –<br />
ať to běží, jak to leží. Recitativy nahraďme zase řečí (tak to<br />
konečně bylo i na počátku) a máme tu celý řetěz hitů, na které<br />
se nezmůže ani ten největší hitmejkr 21. století: Znám jednu<br />
dívku, Ma-ma-má matička (úplně soudobě cítěný rytmus) či<br />
Milostné zvířátko – apropó – dokázal by někdo dnes napsat<br />
takové harmonické modulace, jako jsou ve sboru To pivečko<br />
věru, nebeský je dar? •<br />
Kresba Jan Blažíček<br />
doporu�ujeme<br />
BRNO<br />
Filharmonie Brno<br />
Besední dům<br />
7. a 8. 2. 2008<br />
A. Piazzolla: Zapomnění<br />
J. Haydn: Symfonie č. 44 e moll, Hob.I:44<br />
„Smuteční“<br />
A. Ginastera: Koncertantní variace<br />
M. de Falla: Začarovaná láska<br />
A. Piazzolla: Adios Noniño<br />
Dirigent: K. Zehnder<br />
12. 2. 2008<br />
L. van Beethoven: Variace na píseň „Ich bin<br />
der Schneider Kakadu“, op. 121<br />
A. Schnittke: Klavírní trio<br />
B. Smetana: Klavírní trio g moll<br />
Puella trio<br />
HRADEC KRÁLOVÉ<br />
Filharmonie Hradec Králové<br />
Sál Filharmonie<br />
12. 2. 2008<br />
B. Smetana: Prodaná nevěsta<br />
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem<br />
Režie: L. Štros<br />
Dirigent: N. Baxa<br />
21. 2. 2008<br />
M. I. Glinka: Ruslan a Ludmila, předehra<br />
S. Proko� ev: Houslový koncert č. 1 D dur,<br />
op. 19<br />
L. van Beethoven: Symfonie č. 3, op. 55<br />
„Eroica“<br />
Sólista: L. Čepický – housle<br />
Dirigent: O. Kukal<br />
OLOMOUC<br />
Moravská fi lharmonie Olomouc<br />
Reduta<br />
14. 2. 2008<br />
F. Schubert: Rosamunde, předehra<br />
J. Haydn: Koncert pro violoncello a orchestr<br />
D dur<br />
P. Dukas: Učeň čaroděj<br />
E. Chabrier: España<br />
F. Liszt: Uherská rapsodie č. 2<br />
Sólista: T. Jamník – violoncello, laureát soutěže<br />
Pražského jara 2006<br />
Dirigent: L. M. Cayuelas (Španělsko)<br />
28. 2. 2008<br />
M. I. Glinka: Ruslan a Ludmila, předehra<br />
k opeře<br />
P. I. Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr<br />
D dur<br />
I. Stravinskij: Pták ohnivák<br />
Sólista: A. Bielow (Rusko) – housle<br />
Dirigent: P. Vronský<br />
OSTRAVA<br />
Janáčkova fi lharmonie Ostrava<br />
Společenský sál DK Města Ostravy<br />
25. 2. 2008<br />
A. Rejcha: Klarinetový kvintet B dur, op. 89<br />
E. Grieg: Smyčcový kvartet F dur<br />
J. Suk: Klavírní kvintet g moll, op. 8<br />
Sólisté: E. Novotná – klavír<br />
I. František – klarinet<br />
Kubínovo kvarteto<br />
PARDUBICE<br />
Komorní fi lharmonie Pardubice<br />
Sukova síň domu hudby<br />
4. 2. 2008<br />
R. Wagner: Siegfridova idyla, hudební obraz<br />
J. Haydn: Symfonie č. 102 B dur, Hob I/102<br />
Dirigent: M. Turnovský<br />
PRAHA<br />
Česká fi lharmonie<br />
Rudolfi num – Dvořákova síň<br />
9. 2. 2008<br />
Koncert ve spolupráci s IKEM<br />
festivaly, koncerty ��<br />
J. Brahms: Symfonie č. 4 e moll, op. 98<br />
A. Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95<br />
„Novosvětská“<br />
Dirigent: Ken-ičiro Kobajaši<br />
28. a 29. 2. 2008<br />
Host sezony<br />
M. Lindberg: Arena<br />
J. Sibelius: Koncert d moll pro housle a<br />
orchestr, op. 47<br />
J. Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73<br />
Sólistka: L. Batiashvili – housle<br />
Norddeutscher Rundfunk Orchestr<br />
Dirigent: A. Gilbert<br />
Symfonický orchestr Českého rozhlasu<br />
Rudolfi num<br />
11. 2. 2008<br />
F. Chopin: Koncert pro klavír a orchestr č. 1<br />
e moll, op. 11<br />
G. Mahler: Symfonie č. 1 D dur<br />
Sólista: I. Klánský – klavír<br />
Dirigent: V. Válek<br />
Symfonický orchestr Hl. m. Prahy FOK<br />
Obecní dům<br />
12. a 13. 2. 2008<br />
J. Suk: Fantastické scherzo, op. 25<br />
D. B. Kabelevskij: Koncert pro violoncello a<br />
orchestr č. 2 C dur, op. 77<br />
P. I. Čajkovskij: Labutí jezero – baletní suita,<br />
op. 20a<br />
Sólista: M. Kaňka – violoncello<br />
Dirigent: P. Altrichter<br />
19. a 20. 2. 2008<br />
R. Strauss: Koncert pro housle a orchestr<br />
d moll, op. 8<br />
I. Stravinskij: Oedipus rex<br />
Sólisté: K. Jalovcová, J. Uhlenhopp, J. Benci,<br />
R. Novák – zpěv<br />
P. Šporcl – housle<br />
Pěvecké sdružení moravských učitelů, Pražský<br />
komorní sbor<br />
Sbormistr: L. Mátl<br />
Dirigent: J. Kout<br />
Pražská komorní fi lharmonie<br />
Rudolfi num<br />
17. 2. 2008<br />
J. Turína: La oración del tereo pro smyčce,<br />
op. 34<br />
I. Hurník: Verba sancta (orchestrální verze<br />
2006)<br />
K. Szymanowski: Słopiewnie, op. 46b<br />
J. Sibelius: Symfonie č. 7 C dur, op. 105<br />
Sólistka: M. Janková – soprán<br />
Dirigent: K. Zehnder<br />
Státní opera Praha<br />
Oslavy 120 let budovy Státní opery Praha<br />
8. 2. 2008<br />
G. Verdi: Aida (200. repríza)<br />
Režie: P. Selem<br />
Dirigent: R. Hein<br />
13. 2. 2008<br />
C. de Saint-Saëns: Nuit Persane a Hélène<br />
(novodobé premiéry)<br />
Dirigent: G. Tourniaire<br />
Fillharmonie Bohuslava Martinů Zlín<br />
Dům umění<br />
14. 2. 2008<br />
A. Dvořák: Zlatý kolovrat, symfonická báseň,<br />
op. 109<br />
J. Pelikán: Koncert pro hoboj a orchestr<br />
B. Martinů: Symfonie č. 3<br />
Sólistka: A. Jamborová – hoboj<br />
Dirigent: J. Hrůša<br />
28. 2. 2008<br />
A. Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr<br />
g moll, op. 33<br />
B. Bartók: Koncert pro orchestr<br />
Sólista: I. Ardašev – klavír<br />
Dirigent: T. Hanus
��<br />
horizont<br />
reflexe nového sv�ta v evropské ope�e<br />
��. a ��. století<br />
i. indiánská královna henryho purcella<br />
� Oldřich Kašpar<br />
Fenoménu evropské opery s náměty čerpajícími z pohnutých<br />
dějin dobývání Nového světa jsem se věnoval na stránkách<br />
<strong>Hudební</strong>ch rozhledů již dvakrát (Moctezuma v Čechách,<br />
HR 3/2005, s. 16–17 a Ještě jednou Moctezuma v opeře,<br />
HR 1/ 2006, s. 26–27). Jak z názvů obou příspěvků vcelku<br />
jasně vyplývá, jednalo se o dramatická hudební díla inspirující<br />
se srážkou dvou diametrálně odlišných světů, evropského<br />
a amerického, reprezentovaných postavami španělského<br />
dobyvatele Hernána Cortése (1485–1547) a aztéckého vladaře<br />
Moctezumy II. (+1520). Jak autoři libret, tak i skladatelé<br />
pocházeli v tomto případě zejména z italského, německého<br />
a českého kulturního okruhu (Gaspare Spontini, Vittorio<br />
Amedeo-Cigno Santi, Karl Heinrich Graun, Josef Mysliveček<br />
ad.). Jejich díla je možno vnímat především jako alegorické<br />
podobenství tehdejšího starého světa promítnuté do<br />
– pro Evropany nesporně přitažlivých exotických reálií světa<br />
nového – mnohdy ovšem velmi vzdálených reálné skutečnosti.<br />
Poněkud jinou podobu mají anglické a francouzské<br />
opery 17. a 18. století rovněž s tématikou Ameriky a jejích<br />
obyvatel, jejichž tvůrci – narozdíl od umělců zmíněných výše<br />
– povětšinou neřeší bipolární vztah dvou světů, ale předkládají<br />
příběhy zasazené jednoznačně do kontextu jimi vnímané<br />
indiánské historie.<br />
Nejtypičtějším příkladem tohoto druhu v anglické barokní<br />
tvorbě je zcela nesporně ópera-masque Henryho Purcella<br />
(1659–1695) s libretem Johna Drydena (1631–1700) a sira<br />
Roberta Howarda (1626–1698) � e Indian Queen (Indiánská<br />
královna), jež měla svou premiéru na prknech londýnského<br />
divadla Drury Lane � eatre v roce 1695.<br />
Vcelku oprávněně lze tvrdit, že ke spolupráci na tomto díle<br />
se sešly dva vynikající zjevy anglické kultury 17. století: dramatik<br />
Dryden a hudební skladatel Purcell. Úloha Howardova<br />
je spíše symbolická a v Drydenově životě hrál tento<br />
hrabě z Berkshire a podílník královského nového divadla<br />
v Bridges Street, především úlohu mecenáše. Howard, Drydenův<br />
švagr, měl (jako celá řada jeho příbuzných) neskrývané<br />
literární ambice a tak s ním Dryden, mimo jiné klasicistní<br />
básník a dramatik (snad největší ze satiriků své doby),<br />
zakladatel divadelní a literární kritiky, překladatel a jeden<br />
z prvních teoretiků překladu, začal spolupracovat. A to na<br />
tehdy novém žánru heroického dramatu (her z exotického<br />
prostředí s bombasticky pojatým dějem, černobílými postavami,<br />
jejichž konfl ikty se řešily na základě ideální poetické<br />
spravedlnosti, s hudbou, baletem a nákladnou výpravou).<br />
Švagrův vliv zajistil Drydenovi místo v nově ustavené Královské<br />
divadelní společnosti sira � omase Killigrewa (1612–<br />
1683), která uvedla jejich společné dílo drama � e Indian<br />
Queen (Indiánská královna, hráno 1664, tiskem 1665), k němuž<br />
Dryden napsal vlastní pokračování s názvem � e Indian<br />
Emperor, or the Conquest of Mexico by the Spaniards<br />
(Indiánský císař, aneb dobytí Mexika Španěly (hráno 1665,<br />
tiskem 1667). Obě díla se pak v dalších vydáních šířila po Evropě<br />
a dnes je najdeme v řadě historických knihoven různých<br />
zemí. Naposledy jsem se setkal s Indiánským císařem v bibliotéce<br />
knížat Czartoryskich v Krakově (� e Indian Emperor:<br />
or the conquest of Mexico by the Spaniards. Being the Sequel<br />
of � e Indian Queen. By John Dryden, Esq: London 1710,<br />
sign. 62019 I.). V dějinách anglické literatury je Dryden považován<br />
za zjev poněkud kontroverzní a jeho dílo bylo plně<br />
doceněno teprve až ve 20. století.<br />
Henry Purcell, autor obrazu Gottfried Kneller, National-Portrait-Gallery, Londýn<br />
Se zcela jinou situací jsme konfrontováni v případě Henryho<br />
Purcella, tento, jak bývá uváděno, nejvýznamnější člen<br />
rozvětvené hudebnické rodiny, odborně vzdělán a pak ještě<br />
činný v Chapel Royal, v níž se soustřeďoval výkvět anglických<br />
hudebníků, nejdříve povznesl na vynikající úroveň do té<br />
doby poněkud pokleslé hudební vložky do Shakespearových<br />
činoher. Svoji vcelku oslnivou kariéru zahájil v osmnácti letech,<br />
kdy se stal nejdříve dvorním skladatelem a dva roky<br />
nato mu bylo nabídnuto prestižní místo varhaníka Westminsterského<br />
opatství. Během svého nedlouhého života složil<br />
pro divadlo dvaapadesát děl.<br />
Z hlediska celkové chronologické klasifi kace barokní hudby<br />
je Purcell zařazován, vedle např. Jeana Batisty Lullyho<br />
(1632–1687) a Pavla Josefa Vejvanovského (kol. 1640–<br />
1693) do období tzv. středního baroka, které je reprezentováno<br />
tvorbou sklonku 17. století. Je také považován za autora<br />
první anglické opery Dido a Aeneas (Libreto Nahum Tate,<br />
premiéra v Londýně v říjnu nebo prosinci 1689). Zřejmě<br />
nejvýstižnější hodnocení Purcella podal Manfred F. Bukofzer<br />
(Hudba v období baroka. Od Monteverdiho po Bacha,<br />
Bratislava, Opus, 1986) – „Purcellovu stylovou pozici výstižně<br />
vyjádřil North, když o něm hovoří, jako o skladateli, ve<br />
kterém se začalo projevovat velké umění ještě před hudební<br />
reformou ’alla Italliana’, a když se nechal strhnout jejím vírem,<br />
zemřel. Anglie neměla většího hudebního génia“. Závěr<br />
tohoto citátu je jen parafrází názvu nejslavnější sbírky Purcellovy<br />
hudby ze 17. století, který se právem stal četným titulem<br />
autora: „Orpheus Britannicus.“<br />
Dlužno dodat, že Angličané považují tohoto nevšedního<br />
skladatele za tvůrce hudby v národním duchu.<br />
Repro archiv
Vraťme se však k Indiánské královně. Děj této opery je vcelku<br />
prostý a jak si ukážeme dále z hlediska historické reality<br />
i velmi zmatený, vcelku velmi přesně odpovídá novému žánru<br />
již zmíněného heroického dramatu, tj. her z exotického<br />
prostředí s nadneseným, pro dnešního diváka a posluchače<br />
až k uzoufání se vlekoucím dějem, postavami tak schematicky<br />
zjednodušenými, že je od jejich prvního kroku na scéně<br />
zcela jasné, co od nich můžeme očekávat.<br />
Mladý peruánský generál Inkova vojska Montezuma zajme<br />
v bitvě mexického prince Acacise. Panovník jej vyzve, aby si<br />
vybral odměnu. A Montezuma se dopustí něčeho nepředstavitelného,<br />
žádá o ruku Inkovy dcery Horatie: což je ovšem<br />
velká drzost, jejíž následky (hněv panovníka a hrozba smrti)<br />
jej donutí uprchnout k mexickému nepříteli. Později jsou však<br />
Horatia a její otec zajati Mexičany. Mezitím se mexická královna<br />
Zempoalla zamiluje do Montezumy. Radí se s mágem<br />
Iseronem, jak získat jeho lásku, Iseron jí však nedokáže pomoci.<br />
Ve chvíli, kdy peruánský panovník, Horatia a Montezuma<br />
mají být obětováni mexickým bohům, Acacis, zamilovaný do<br />
Horatie se zabije. V tom okamžiku je odhaleno, že Montezuma<br />
je vlastně legitimní mexický král a lid jej povolá na trůn.<br />
Zempoalla spáchá sebevraždu a incký panovník může nakonec<br />
svolit ke sňatku své dcery s Montezumou.<br />
Podíváme-li se na zápletku tohoto díla podrobněji, zjistíme<br />
několik zásadních skutečností. Incký vojevůdce nese jméno<br />
Montezuma (Moctezuma), což je skutečnost poněkud absurdní,<br />
neboť v reálných dějinách to bylo jméno hned dvou<br />
mexických vladařů, z nichž ten druhý, v úvodu již zmíněný<br />
Moctezuma Xocoyotzin (Mladší syn), jako hlavní protihráč<br />
dobyvatele Hernána Cortése představuje více než tragickou<br />
postavu aztéckých dějin. Užší kontakty mezi inckým impériem<br />
a mexickou říší byly vzhledem k nesmírné geografi cké<br />
vzdálenosti prakticky nemožné a tak emigrace inckého vojevůdce<br />
do Mexika či válka mezi oběma předkolumbovskými<br />
mocnostmi je, řečeno moderním termínem, science fi ction.<br />
V každém případě je ovšem velmi zajímavá základní myšlenka<br />
milostné zápletky. V reálném inckém životě bylo naprosto<br />
vyloučeno (stejně jako ve starověkém Egyptě), aby si<br />
kterýkoliv obyčejný smrtelník dovolil jen připustit myšlenku<br />
na lásku k Inkově dceři. Inka byl synem Slunce a zásadně<br />
se ženil jen se svou sestrou, i když měl vedle toho celou<br />
řadu konkubín. Jeho dcera tak měla rovněž božský původ,<br />
neboť byla dítětem syna Slunce. Motiv, který použil Dryden<br />
ve svém libretu – láska vítězného vojevůdce a incké princezny<br />
ñusty, kdy opovážlivý mladík uprchne a postaví se vojensky<br />
proti Inkovi a nakonec dojde odpuštění a naplnění svého<br />
snu, se totiž objevil již dříve. A to dokonce v jediném v úplnosti<br />
dochovaném předkolumbovském dramatu Apu Ollantay<br />
(jehož děj bývá zasazován do 14. století) a známe jej díky<br />
několika anonymním rukopisům a verze, kterou sepsal<br />
kolem roku 1770, na základě starší tradice, mestic Antonio<br />
Valdés z peruánského Cuzka.<br />
Průnik rádoby indiánských reálií do klasického evropského<br />
schématu je na první pohled snad nejvíce patrný ve<br />
jménech užívaných pro jednotlivé jednající postavy. Kromě<br />
Montezumy, jehož zvuková podoba nejvíce odpovídá realitě,<br />
je to Zempoalla (ve skutečnosti nikoliv indiánská královna,<br />
ale mexický geografi cký název a to dokonce ve dvou<br />
variantách – Zempoalla a Cempoalla), či blíže neidentifi -<br />
kovatelný Acasis. V naprosté kontradikci pak působí jména<br />
odkazující k antické tradici Horatia a Iseron. Rovněž<br />
představa jakési indiánské demokracie, kdy lid povolává na<br />
trůn svého panovníka, je na hony vzdálena syrové realitě<br />
mexických dějin.<br />
Peruánský vladař Atahualpa na evropské dobové rytině ze 17. století<br />
horizont ��<br />
Je-li možno vnímat libreto Indiánské královny jako příklad<br />
snahy o oživení zavedeného rejstříku ustálených evropských<br />
témat a klišé novými exotickými prvky, snahy plně poplatné<br />
své době, v níž, jak si ukážeme v případě opery francouzské,<br />
velmi silně rezonovala idea ušlechtilého divocha procházející<br />
různými proměnami od esejí Michela de Montaigne (1533–<br />
1592) až po výchovná díla Jeana Jacquesa Rousseaua (1712–<br />
1778), pak hudba tohoto díla dosáhla vysokého stupně dokonalosti.<br />
I když, jak uvádí Rosella Bertolazzi (Kol. autorů,<br />
Dictionnaire chronologique de l‘ Opéra de 1597 a nos jours,<br />
Paris, Ramsay, 1994) – „Ačkoliv zde není tak důležitá, jako<br />
v jiných Purcellových dílech (například Král Artuš a Královna<br />
víl). Skladatel složil mistrovskou zkoušku a předvedl všechny<br />
své možnosti, jako v ,Bouři‘, napsané ve stejné době“.<br />
Hudba Indiánské královny dosáhla okamžitě takové obliby<br />
a popularity, že opera byla ihned vydána tiskem, ovšem nejen<br />
bez Purcellovy autorizace, ale dokonce i bez jeho vědomí.<br />
Inu byznys je byznys ve všech dobách. Za jen slabou náplast<br />
je možno považovat předmluvu vydavatele, v níž dotyčný<br />
apeluje na skladatele, aby omluvil jeho čin. Zda se tak<br />
opravdu stalo, není známo. •<br />
Repro archiv
Valeria Vygant (Violetta)<br />
v ústí nezbloudila pouze<br />
violetta<br />
Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery<br />
a baletu<br />
� Kateřina Řeháková, Barbora Dolejšová<br />
Violetta Valéry je kurtizána, je tedy „la traviata“, zbloudilá,<br />
pobloudilá. V Severočeském divadle opery a baletu v Ústí<br />
nad Labem se názvem nejhranější Verdiho opery nechali při<br />
tvorbě nové inscenace ovlivnit až příliš. Jak ukázala premiéra<br />
(7. 12. 2007), během příprav nebo při samotném představení<br />
zbloudili téměř všichni.<br />
Karla Štaubertová se sice snaží o nepopisnou režii, bohužel,<br />
ne vždy s úspěchem. Za zdařilé by se v tomto smyslu dalo považovat<br />
pouze poslední jednání, které se odehrává v uzavřeném<br />
Violettině pokoji. Stěny jsou nepropustné, a tak všechny<br />
postavy, které se v posledním dějství mají na jevišti objevit,<br />
jsou zde přítomny po celou dobu, jako memento. Tento<br />
dojem zvyšuje čtveřice černě oděných baletek, předtucha<br />
a předzvěst smrti; v samém závěru přikryjí již mrtvou Violettu<br />
bílou plentou. Ale toto čtvrté dějství vypadá, jako by bylo<br />
k prvním třem přidáno uměle, a samo o sobě nemá význam.<br />
V inscenaci totiž nejsou vybudovány vztahy postav. Proč má<br />
Violetta Alfréda vlastně ráda? A má ho vůbec ráda? Starý<br />
Germont se k Violettě jednu chvíli chová mnohem důvěrněji<br />
než jen jako Alfrédův otec. Zajímavá myšlenka, která<br />
ale není rozvedená, a tak divák snažící se pochopit jednání<br />
postav také bloudí.<br />
Jediný, kdo nesešel z cesty příliš, je výtvarník Ján Zavarský,<br />
ačkoli ani jeho scéna nebyla ve všech detailech čitelná. Základem<br />
jsou vysoké, většinou bílé stěny, uzavírající univerzální<br />
hrací prostor, na kterém mají možnost vyniknout příběh,<br />
emoce a charaktery lidí. Tento princip je v poslední době<br />
v operním divadle velice oblíbený, protože vždycky splní svou<br />
funkci – za základního předpokladu: musíte mít jasnou režijní<br />
koncepci a zpěváky, kteří dokáží prostor naplnit herecky.<br />
Ale takového hereckého výkonu jsme se nedočkali. Ústec-<br />
ké divadlo nasazuje Traviatu zejména kvůli svému současnému<br />
hostu, ruské sopranistce Valerii Vaygant, což se nyní<br />
po premiéře může jevit jako krok neuvážený. Vaygantové se<br />
totiž v prvním dějství pěvecky nedařilo, zřejmě se zde projevila<br />
její nezkušenost s rolí, kterou zpívala úplně poprvé.<br />
V dalším průběhu představení se sice předvedla v mnohem<br />
lepším světle, ale herecky působila poněkud studeně a její<br />
křečovitá gesta připomínala spíš opilou či šílenou než smrtelně<br />
nemocnou ženu. Těžko říci, jestli je autorkou tohoto<br />
pojetí režisérka, nebo zpěvačka. Nikolaj Někrasov roli Alfrédova<br />
otce pojal méně lyricky, než bývá zvykem, i jemu<br />
poněkud scházela v hereckém projevu vřelost, jeho pěvecký<br />
výkon však patřil k tomu nejlepšímu, co bylo na premiéře<br />
k slyšení.<br />
Zásadním problémem je ovšem obsazení role Alfréda Jurajem<br />
Nociarem. Tento mladý slovenský zpěvák je jistě talentovaný,<br />
měl by však ve svém vlastním zájmu svůj talent rozvíjet<br />
uvážlivěji. Do role tohoto typu ještě rozhodně po hlasové<br />
stránce nedozrál a pěvecké nedostatky není schopen<br />
vykompenzovat ani hereckým ztvárněním, které v jeho pojetí<br />
místy hraničilo s ochotničinou. Je to pochopitelné, chybí<br />
mu jevištní zkušenosti, tím víc s ním ale měla pracovat<br />
režisérka. Představitelé ostatních rolí podali dobré výkony,<br />
přiměřené velikosti svých partů. Standardní je i hudební nastudování<br />
Tvrtka Karloviče, ovšem vzhledem k chladnému<br />
projevu zpěváků to byl právě orchestr, který nabídl nějakou<br />
silnější emoci.<br />
Ústecká Traviata se možná vydala ideově správnou cestou,<br />
ale než se dostala na jeviště, zabloudila. Takováto inscenace<br />
obtížně osloví jak diváky, kteří chtějí vidět moderní operní<br />
divadlo, tak i ty upřednostňující klasické pojetí. Divadlo tak<br />
může spoléhat jen na popularitu skladatele a samotného titulu.<br />
A ta diváky do hlediště zcela jistě přiláká.<br />
Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu – Giuseppe<br />
Verdi: La traviata. Dirigent Tvrtko Karlovič, režie<br />
Karla Štaubertová, scénografi e Ján Zavarský, kostýmy Kateřina<br />
Bláhová, choreografi e Lucie Holánková, sbormistr<br />
Pavel Baxa. Premiéra 7. 12. 2007. •<br />
Foto Petr Berounský
úhledn� o ni�em<br />
České Budějovice, Jihočeské divadlo<br />
� Josef Herman<br />
Na opeře Jihočeského divadla je stále ještě znát bývalý vytříbený<br />
herecký styl, resp. pěvecké, pohybové a mimické prostředky<br />
čerpané z oblasti opery buff y. Jenže na skutečnou<br />
interpretaci opery to už nestačí, jak znovu doložila premiéra<br />
Mozartovy oblíbené, vlastně konverzační komedie Così fan<br />
tutte. Režisér Jan Štych rozehrál v historizujících zdobných<br />
kostýmech Josefa Jelínka vzájemnou souhru aktérů, místy<br />
i obratně, vnějškově i vtipně, smysl jejich konání však nejde<br />
nad rámec pravděpodobného jednání v momentální situaci.<br />
Odpovídá to inscenátory proklamovanému úmyslu hrát<br />
Mozartovu operu v barokizujícím stylu, a především tomu,<br />
že důvod takového rozhodnutí už z inscenace lze sotva alespoň<br />
odhadnout. Přitom kontaktní divadlo začíná nikoli formou,<br />
ale myšlenkou, nalezením důvodu, proč ten či onen<br />
titul právě teď, právě tady a právě takto uvést. Bez toho zůstane<br />
každá inscenace jen reprodukcí partitury, co horšího,<br />
že je to stále částí zejména střední tvůrčí generace, k níž<br />
patří i tento tým, považováno za jedině správné. Pochybuji,<br />
že tím lze oslovit dnešní diváky, obklopené mnoha lákadly<br />
a zahlcené informacemi, jak je tomu jinde. Ale i jen budějovičtí<br />
pamětníci mohou nelichotivě srovnávat s vynikající<br />
Zleva Kateřina Hájovská (Fiordiligi), Miroslava Veselá (Dorabella),<br />
v pozadí Peter Poldauf (Don Alfonso)<br />
Foto archiv<br />
divadlo – opera · balet · muzikál ��<br />
inscenací Jany Kališové z roku 1992. Hraje se v jazykovém<br />
originále, což při zvolené významové obecnosti nevadí, jenže<br />
nebylo by lépe právě takovou konverzačku upřesnit překladem?<br />
Nedejme se mýlit zdejší přemrštěnou praxí, i světové<br />
domy v odůvodněných případech zhusta sahají k překladům,<br />
podívejme se do MET, berlínské Komické opery nebo<br />
vídeňské Lidové opery. Pro tisk se nechal slyšet scénograf<br />
Vladimír Soukenka, že nemohli hrát nejnovější Nohavicův<br />
ostravský překlad, protože prý je postmoderní – nemohl nabídnout<br />
lepší příklad prakticistního uvažování o operním divadle.<br />
Nohavicův překlad se jistě nemusí líbit, mimochodem<br />
rozhodně není „postmoderní“, ale je osobitou interpretací<br />
díla pro konkrétní cíl konkrétní inscenace! Tedy je součástí<br />
jevištní tvorby, nikoli řemeslně technického uvedení díla na<br />
jeviště. Kdyby takto českobudějovičtí uvažovali a postupovali,<br />
mohli si pořídit překlad lepší, jim příhodnější. Zdůrazňuji<br />
to proto, že za časů Jana Panenky a Josefa Průdka tomu tak<br />
právě v Českých Budějovicích bylo.<br />
Ještě kdyby alespoň šestice rolí byla špičkově obsazena, právě<br />
u této „konverzačky“ je to podmínka vůbec nejdůležitější.<br />
Jenže to je pochopitelně ve zdejších poměrech krajně obtížné.<br />
Kateřina Hájovská sice nemá nejbrilantnější koloratury,<br />
nicméně part Fiordiligi odvádí spolehlivě, hlas Miroslavy<br />
Veselé je pro Dorabellu už příliš zatěžkaný a neohebný.<br />
Eva Štruplová nezpívá part Despiny úplně čistě, navíc pozoruhodná<br />
Mozartova postava ve Štychově režii zaniká, víc<br />
prostoru má Peter Poldauf v roli Dona Alfonse, jenže je ho
��<br />
divadlo – opera · balet · muzikál<br />
sotva slyšet. V daných mantinelech se nejlépe prosadili Aleš<br />
Voráček coby Ferrando, hlasově spolehlivý, herecky uměřený<br />
a osobitý, a Svatopluk Sem jako Guglielmo. V orchestru<br />
nabyla vrchu podle mne diskutabilní snaha dirigenta Tomáše<br />
Hály o „autentický“ zvuk nad vitalitou a přesností provedení,<br />
o případných dramatických souvislostech nemluvě.<br />
Nepokládám takovou vizi operního divadla pro České Budějovice<br />
za šťastnou.<br />
České Budějovice, Jihočeské divadlo – W. A. Mozart: Così<br />
fan tutte. Libreto Lorenzo da Ponte, nastudováno v italském<br />
originále. Dirigent Tomáš Hála, režie Jan Štych, scéna<br />
Vladimír Soukenka, kostýmy Josef Jelínek, sbormistr<br />
Josef Sychra. Premiéra v historické budově 30. 11. 2007. •<br />
julie a mercutio zvou<br />
na olomouckého romea<br />
Olomouc, Moravské divadlo Olomouc<br />
� Jiří Kopecký<br />
Moravské divadlo Olomouc zvolilo pro poslední premiéru<br />
roku 2007 operu Charlese Gounoda Romeo a Julie. Lyrická<br />
opera se na Hané důkladně zabydlela – na scéně se objevuje<br />
stále ještě aktuální Massenetova Manon, kontrast<br />
do dramaturgie vnese až napjatě očekávaný Bludný Holanďan<br />
Richarda Wagnera (avizovaná premiéra koncem února<br />
2008). Olomoucký Romeo je standardním produktem regionální<br />
scény, jež si své právo na život navzdory obvyklým<br />
„nemocem“ doby (kouzlení s rozpočtem, vyvažování schopností<br />
i neschopností členů souboru) nárokuje víceméně dotaženými<br />
inscenacemi. Olomoucký Romeo netrpěl nervozitou<br />
prvního uvedení, většina výstupů „sedla“ a jen od některých<br />
lze očekávat další zrání. Režisér Václav Klemens stvořil<br />
Barbara Sabella-Oczková (Julie) a Jaromír Novotný (Romeo v 2. obsazení)<br />
představení, které se zaměřuje na jednotlivá čísla partitury;<br />
aktéři mohou a nemusí využít nabízených možností, divák<br />
je zván ke spoluúčasti, ale není do ničeho nucen. Režisér<br />
nechal příběh veronských milenců působit, ale opakované<br />
zhlédnutí nežádá.<br />
Václav Klemens zná vtip (Romeo hledá Julii a pod deštníkem<br />
nachází tlustou sboristku), úvodní vyprávění mu dalo<br />
přirozený podnět k rozvinutí prostředků antického sboru,<br />
který zabraňuje vniknutí přílišné dávky sentimentality,<br />
vystihl noční atmosféru, roztančil sbor na plese Kapuletů,<br />
vyžádal si od Marka Tichého svižné souboje, detailně propracoval<br />
árii Mercutia, aby zároveň nechal hluché příchody<br />
a odchody a hlavní čísla Romea a Julie postavil na hudbě<br />
bez výrazného pohybu. Vynikajícím zpěvohercům by takové<br />
podmínky mohly stačit, ale Olomouc není MET. Rekvizity<br />
a scéna Davida Baziky pracují podle intence „účel světí<br />
prostředky“ – žluté deštníky chrání před deštěm, zakrývají<br />
polibky milenců, bojuje se s nimi, promění se v loutnu ve<br />
Stefanově serenádě; průrva v obloukovitém schodišti s arkádami<br />
ukryje Romea, odehraje se na ní balkónová scéna,<br />
zemřou u ní Romeo a Julie. Změny místa pak obstarávají<br />
zejména světla. Jednoduchá a účinná řešení hledal i Tomáš<br />
Kypta, jehož kostýmy variují od neoriginálních plesových<br />
rób a žaketů přes bizarní Mercutiův slepenec žluté košile,<br />
černobíle pruhované kravaty a zeleně žíhaného saka k prostým<br />
liniím „bílé“ Julie a „černého“ Tybalta.<br />
<strong>Hudební</strong> nastudování režisérovu představu naplnilo jen<br />
zčásti. Petr Šumník dostal z orchestru soustředěný výkon,<br />
četná sóla nebo impresivní zvuk nočních scén mě samotného<br />
překvapily svou suverenitou. Zato sbor se dostával do<br />
situací, které s oblibou popisují příručky hudební estetiky,<br />
když chtějí vysvětlit problematický vztah mezi různými druhy<br />
umění: při slovech „Ó, ta je krásná“ se nechtělo věřit, že<br />
tenoři zpívají o Julii a nikoli o chromé stařeně (sbormistryně<br />
Lubomíra Hellová). Přitom Julie Barbary Sabella-Oczkové<br />
Foto Ivan Šimáček
Jakub Kettner (Mercutio)<br />
dostala vše, co tato role vyžaduje: čipernou koloraturu i sílu<br />
příjemného sopránu, ladný jevištní projev i krásu mládí.<br />
O Milanu Vlčkovi nelze zamlčet, že svého Romea „propásl“.<br />
Střední polohy zněly plně, ale zpívání ve výškách posluchače<br />
„bolelo“, „mrtvé“ ruce se obtížně nutily do hereckého pohybu.<br />
Vlček potřebuje intenzivně vstřebávat divadelní zkušenost<br />
a nezbývá než doufat, že ještě umělecky poroste. Inspirující<br />
pro něho mohou být Petr Martínek, jehož Tybalt zpívá<br />
průrazným a v barvě kovovým tenorem, nebo Jakub Kettner,<br />
který vyloženě hýří svým talentem. Mercutio v Kettnerově<br />
podání strhává pozornost mohutným a bezproblémově<br />
ovládaným barytonem, temperamentní hrou a velkou dávkou<br />
sugesce. Pozoruhodnými postavami byli Stefano – na<br />
první pohled křehké a na druhý pohled výrazné – Terezie<br />
Švarcové, Kapulet zkušeného a pracovitého Vladislava Zápražného<br />
a kněz Lorenzo Davida Szendiucha, který i skrze<br />
malou roli předává svým nosným basem maximum informací<br />
a emocí. Gounodův Romeo se v Olomouci nejspíš nestane<br />
neodolatelným „tahákem“, ale bude přinejmenším přitahovat<br />
díky B. Sabella-Oczkové a J. Kettnerovi.<br />
Olomouc, Moravské divadlo – Charles Gounod: Romeo<br />
a Julie. Dirigent Petr Šumník, režie Václav Klemens, scéna<br />
David Bazika, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistryně Lubomíra<br />
Hellová, pohybová spolupráce Pavel Juřica, souboje<br />
Marek Tichý. Premiéra 21. 12. 2007. •<br />
Foto Ivan Šimáček<br />
Koncertní činnost<br />
sdružení Přítomnost<br />
� Vojtěch Mojžíš<br />
Z nedávné minulosti lze připomenout, že 4. 11. 2007<br />
se v Kostele sv. Salvátora v Praze uskutečnil koncert<br />
Kühnova dětského sboru, na němž ve dvojím věkovém<br />
obsazení zazněla nejprve Směs národních písní pro<br />
děti Otakara Jeremiáše, dále Slezské zpěvanky<br />
Václava Trojana, na závěr pak v pódiové choreografi i<br />
dětská opera Císařovy nové šaty Jiřího Temla. Díla byla<br />
provedena za klavírní spolupráce Jiřího Holeni a pod<br />
vedením obou sbormistrů, nejprve Světlany Tvrznické,<br />
v závěru pak Jiřího Chvály.<br />
V průběhu listopadu uspořádala Přítomnost ještě dva<br />
koncerty. Hned 7. 11. se konal ve spolupráci s AHUV<br />
„přítomnostní“ koncert Dnů soudobé hudby, 28. 11. pak<br />
pro Přítomnost hrál � uri Ensemble.<br />
Již tradiční vánoční koncert Přítomnosti se uskutečnil<br />
12. 12. v Sále Martinů. Plně byl svěřen Marku Valáškovi<br />
a jeho početné vokálně instrumentální formaci Piccolo<br />
coro et Piccola orchestra. Přednesli díla O. Kvěcha,<br />
J. S. Bacha, J. Laburdy, F. X. � uriho, F. Poulenka,<br />
B. Martinů a P. Ebena. Sólové pěvecké party přednesli<br />
M. Časarová, M. Kapustová, O. Sochor a L. Sládek.<br />
Na první měsíc nového roku 2008 připravila Přítomnost<br />
pro své příznivce do Komorního sálu Pražské<br />
konzervatoře v Pálff yho paláci na Malé Straně hned dva<br />
středeční večery: 9. leden byl vyhrazen pro soudobá díla<br />
z Ostravy (skladatelé A. Pavlorek, E. Schiff auer,<br />
V. Svatoš, M. Dvořáková, J. Grossmann, L. Juřica<br />
a M. Báchorek), koncert 23. 1. je koncipován jako<br />
členský. Zařazena jsou na něj díla L. Vlacha, Č. Gregora,<br />
I. Polácha, J. Vičara a I. Hurníka.<br />
Více informací o sdružení Přítomnost lze získat na<br />
webové stránce www.Pritomnost.org<br />
O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho<br />
koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci<br />
na stránkách <strong>Hudební</strong>ch rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto<br />
roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami,<br />
které lze zaslat e-mailem na adresu dataucet@c-box.cz<br />
nebo rozhledy@volny.cz.
Anna Netrebko (Julie)<br />
Foto archiv
p�ímé p�enosy z met<br />
v kin� aero:<br />
romeo a julie, perníková<br />
chaloupka a macbeth<br />
Praha, kino Aero<br />
gounodův romeo a julie<br />
� Radmila Hrdinová<br />
Sobota 15. 12. 2007 se zapíše do historie, anebo alespoň do<br />
paměti českých milovníků opery zlatým písmem: v kině Aero<br />
na pražském Žižkově se konal první přímý přenos operního<br />
představení z Metropolitní opery v New Yorku, jímž se Praha<br />
připojila k projektu MET: Live in HD.<br />
Projekt odstartoval před rokem sérií šesti představení<br />
z MET do kin v Severní Americe, Evropě a Japonsku. Zatímco<br />
první přenos, Mozartovu Kouzelnou fl étnu, sledovali<br />
diváci v 60 kinech, před koncem loňské sezony se projektu<br />
účastnilo již 239 kin a v sezoně 2007/08 jsou opery přenášeny<br />
dokonce do 600 kinosálů, přibyla i Austrálie. Celkem<br />
vidělo přenosy v loňské sezoně přes 320 000 diváků. Aero,<br />
které zakoupilo nutnou techniku k přenosu představení na<br />
velkém plátně v HD (High Defi nition) rozlišení a prostorovém<br />
zvuku 5.1., je prvním kinem východní Evropy, jež se<br />
projektu účastní. Iniciátorem přenosů do České republiky<br />
je Jednota hudebního divadla.<br />
Anna Netrebko (Julie) a Roberto Alagna (Romeo)<br />
divadlo – opera · balet · muzikál ��<br />
Prvním titulem z této první série osmi představení uvedených<br />
v Česku byla Gounodova opera Roméo et Juliette. Inscenace<br />
režiséra Guye Joostena měla premiéru v sezoně<br />
2005/06 s Plácidem Domingem za dirigentským pultem,<br />
který řídil i prosincové přenosové představení, jež v New<br />
Yorku začínalo již ve 13.00, aby se vyrovnal časový posun.<br />
Zpívalo se ve francouzském originále, s anglickými a českými<br />
titulky.<br />
Kino Aero zaplnili do posledního místa operní fanoušci, takže<br />
atmosféra v sále připomínala spíše očekávanou premiéru<br />
Národního divadla či Státní opery Praha. Je to zvláštní pocit<br />
přenést se skokem z omšelého kinosálu do nablýskaného<br />
hlediště MET a reakce diváků prvního představení byly<br />
poněkud nejisté. Část publika se připojila již během večera<br />
k aplausům, jimiž newyorští diváci odměňovali prvotřídní<br />
pěvecké výkony po áriích, část s potleskem váhala s vědomím,<br />
že jejich nadšení umělci na plátně tak jako tak neuslyší.<br />
Patrné rozpaky nastaly na konci představení, kdy kamery<br />
zabíraly hlediště aplaudující a volající „bravo“ dokonce<br />
vestoje. Postupně se k nim ale přidala většina publika v žižkovském<br />
Aeru, kterou ovládl dojem z vynikajícího představení.<br />
Ve světě se již vžila praxe, že diváci v kinech tleskají,<br />
vstávají a křičí tak, jako by byli přítomni představení v Lincolnově<br />
centru.<br />
Bylo ostatně komu a čemu tleskat. Především světově proslulé<br />
ruské sopranistce Anně Netrebko, která naplňuje představu<br />
něžné Julie nejen suverénním pěveckým výkonem, ale<br />
i oslnivým zjevem a propracovaným herectvím. Roberto<br />
Alagna ztělesňuje patrně jednoho z nejlepších Romeů nynější<br />
světové operní scény a jeho hlas se pojí s Annou Netrebko<br />
v ideálním souzvuku. Perfektní výkon ale podali i Nathan<br />
Foto archiv
��<br />
divadlo – opera · balet · muzikál<br />
Gunn jako charismatický Mercutio, Isabela Leonard jako<br />
páže Stephano, Robert Lloyd jako páter Laurence a další<br />
pěvci. Kromě krásných hlasů mohli diváci obdivovat i přirozené<br />
herecké výkony a to nejen sólistů, ale i sboru, a přitom<br />
inscenace sólisty po této stránce nikterak nešetřila: precizně<br />
zvládnuté temperamentní souboje by operním představitelům<br />
mohli závidět i mnozí činoherci. Anna Netrebko vířila<br />
při první árii po scéně v taneční kreaci, milostnou noční<br />
scénu zpívali oba protagonisté na loži, volně zavěšeném<br />
v prostoru vysoko nad jevištěm. Hereckou akcí byla oživena<br />
i svatební řeč pátera Laurence, při níž Romeo s Julií koketovali<br />
jako dva puberťáci, herecky výmluvně zvládla Anna<br />
Netrebko vyjádřit úzkost Julie před požitím uspávacího<br />
nápoje, stejně jako žalost nad zbytečnou smrtí Romeovou<br />
v hrobce Kapuletů.<br />
Inscenaci v klasickém duchu s nádhernými kostýmy Jorgeho<br />
Jary a scénou Johannese Leiackera, jíž vévodila perspektivně<br />
malovaná dekorace paláce s plastickými dostavbami<br />
a s proměnlivou točnou, dokreslovaly snímky oblohy na horizontu<br />
– od romantické měsíční noci přes pohled na myriády<br />
hvězd a mlhovin, zvrásněný povrch Měsíce až k dramatickému<br />
zatmění Slunce při scéně zavraždění Mercutia a Tybalta.<br />
Čtrnáct přenosových kamer nabídlo divákům v kinosále<br />
i bonus, jehož se publiku v MET nedostalo: v krátkých<br />
pauzách mezi dějstvími sledovaly kamery koncentraci nebo<br />
naopak uvolnění umělců v portálu, během hlavní pauzy pak<br />
průvodkyně přenosu (roli moderátorky obdivuhodně zvládla<br />
světoznámá pěvkyně Renée Fleming) nabídla rozhovor<br />
s Plácidem Domingem pořízený během jeho cesty ze šatny<br />
do orchestřiště. Zážitek z prvního přenosu stál opravdu zato<br />
a není divu, že téměř všechny ostatní sobotní termíny jsou<br />
až do konce série již vyprodány. V lednu se konaly přenosy<br />
Humperdinckovy pohádkové opery Hänsel und Gretel (Perníková<br />
chaloupka) a Verdiho Macbetha, v únoru nabídne série<br />
Pucciniho Manon Lescaut, v březnu Brittenova Petera<br />
Grimese a Wagnerova Tristana a Isoldu, v dubnu pak Pucciniho<br />
Bohému a Donizettiho Dceru pluku.<br />
MET in HD – Charles Gounod: Roméo et Juliette. Dirigent<br />
Plácido Domingo, režie Guy Joosten, scéna Johannes<br />
Leiacker, kostýmy Jorge Jara. Přenos 15. 12. 2007.<br />
Humperdinckova Perníková<br />
chaloupka a Verdiho Macbeth<br />
� Josef Herman<br />
Cyklus přenosů z MET v pražském kině Aero pokračoval<br />
v lednu dvěma tituly. Oba deklarovaly jak stálé kvality tohoto<br />
operního domu, tak jistý vnitřní pohyb, který zřejmě souvisí<br />
s novým ředitelem Peterem Gelbem a jehož marketingovým<br />
vyjádřením je mimo jiné právě projekt MET in HD.<br />
V kině Aero se posluchači nesetkají se slibovaným divadelním<br />
zážitkem, a pochybuji, že kdekoli jinde ano, na to přece<br />
jen technické, byť špičkové prostředky nestačí, a pochybuji,<br />
že kdy stačit budou. To by totiž musely zachytit i celou atmosféru<br />
divadla, ono společné prožívání představení, ony těžko<br />
uchopitelné, ale tak důležité siločáry kolektivního uměleckého<br />
vnímání. To by musely kromě obrazu a zvuku umět přenášet<br />
i další informace. Ostatně neuvěřitelná mašinérie údajně<br />
čtrnácti kamer dělá všechno pro to, aby z divadla učinila<br />
přímý přenos ne nepodobný sportovnímu: informuje diváka<br />
o dění nakonec lépe, než kdyby byl na místě, a to i kdyby seděl<br />
v první řadě, natož když měl jen na lacinější vstupenku<br />
kamsi do hloubky obřího sálu. Samozřejmě přitom vytváří<br />
virtuální realitu, která žije svým vlastním životem, formuluje<br />
a nese vlastní poetiku. Osobně bych rád oželel příliš vtíravé<br />
detailní záběry, kterými kameramani dotvrzují technic-<br />
ké možnosti své aparatury a do jisté míry právě těmi nejintimnějšími<br />
pohledy zvyšují atraktivitu podívané. Inu žijeme<br />
v době obecného voyaerismu, vždyť i televizní zpravodajství<br />
dnes supluje vzrušující podívanou, reality show sui generis.<br />
Reality show z MET je samozřejmě vlídnější, i když pohledy<br />
na mandle a zarudlé dásně pěvců vyžaduje také značnou<br />
otrlost. A také masky a líčení určené do velkého sálu, tedy<br />
k působení na dálku, na celek a nikoli kamerový detail, nepůsobí<br />
na tvářích na plátně v nadživotní velikosti zrovna dobře.<br />
Stejně tak při přenosech velmi oblíbené záběry z nejrůznějších<br />
úhlů, zvláště časté až, myslím, zneužívané podhledy<br />
- nevím nevím, jak se na svůj znetvořený obraz připomínající<br />
zábavu u křivých zrcadel dívají operní divy, které si tak<br />
úzkostlivě hlídají svoje proporce. Na druhé straně detaily<br />
některých jevištních akcí jsou výtečné, jakkoli ani ty ne tak<br />
úplně divadelní, neboť v této podobě je z hlediště prostě nezahlédnete<br />
ani nejsilnějším divadelním kukátkem.<br />
Zvyklostem sportovního live zpravodajství odpovídají také<br />
reportážní vstupy do zákulisí, do šaten, a rozhovory s ještě<br />
udýchanými aktéry. Zase atraktivní, ale prásknutí dveřmi<br />
jedním ze zaměstnanců MET před štábem při Macbethovi<br />
bylo výmluvné, a nedivím se mu.<br />
Přesto si nemyslím, že by se MET dopouštěla klamavé reklamy.<br />
Dává do svých produkcí i do útrob svého domu nahlédnout<br />
velmi upřímně, a pak, tady se prostě na operu dívají<br />
přece jen poněkud jinak než estéti na starém kontinentu.<br />
Vždycky to byla, je a zřejmě bude atrakce, i na jevišti, i prezentací<br />
výjimečných lidí, všeho nej - a proč ne? Podíváme<br />
li se do historie opery, většinou tomu nebylo jinak, jakkoli<br />
opera může mít i jiné ambice. Právě v té různosti je síla, tak<br />
nezatracujme jedno pro druhé. Přenosy in HD jsou podle<br />
mého názoru nejspíš decentnější a tím možná účinnější formou<br />
téže tendence, jaká přivedla na stadiony tři tenoristy,<br />
tedy snahou vyvést operu z ghetta těch podivných operozednářů,<br />
kterým někteří zlomyslní říkají “frakouni“, poslat ji<br />
z těch trochu nepřirozených muzeálních míst operních domů<br />
v celé parádě tam, kde se přirozeně scházejí dnešní lidé<br />
a mohli by si všimnout, že zatím opomíjeli cosi, co jim může<br />
obohatit život. A poetika sportovního klání tomu naprosto<br />
odpovídá.<br />
Ony detailní záběry i rozhovory a reportáže jsou také zcela<br />
v duchu jednoho ze základních úmyslů, skoro se chce napsat<br />
fi lozofi e existence a tvorby MET - prezentovat osobnosti,<br />
hvězdy, a také je velmi intenzivně vytvářet způsobem v zásadě<br />
úplně stejným, jakým postupují popové agentury a muzikály.<br />
Zase nic proti tomu, naopak bychom se měli poučit.<br />
U nás se k těmto slavným lidem nedostaneme, nebo zcela<br />
výjimečně, a to je, myslím, jeden z hlavních důvodů, proč diváci<br />
vzali pokladnu kina Aero útokem.<br />
Taková prezentace tedy imanentně vychází ze spíše tradičnějšího<br />
pojetí operního jevištního tvaru, jak ho prezentovala<br />
inscenace Verdiho Macbetha, premiérovaná na podzim loňského<br />
roku. Tedy nedávná, však také dávno opustila tradiční<br />
opulentní obrazy dle Zefi relliho, které MET proslavily<br />
a ještě jsou, a i v kině budou letos k vidění, i když zatím bez<br />
jasného vědomí důvodů a důsledků takového kroku. Výsledkem<br />
je spíše výtvarná inovace, tady zejména podoba čarodějnic<br />
jako zestárlých prostitutek s neforemnými kabelkami<br />
a nakřivo nalíčenými rty, oblečených do ošuntělých toalet<br />
posledního století. Podoba vtipná a významově kontextová,<br />
jenže ve zbytku inscenace už v MET debutující režisér<br />
Adrian Noble na takovou interpretaci partitury víceméně<br />
rezignoval. Snad ještě tak trochu historicky uvolněné další<br />
kostýmy alespoň vnějškově přesáhly operně lineární vyprávění<br />
příběhu, i když vojenské mundůry z naší či nedávné<br />
doby jsou víceméně běžné, historické se už opravdu nosí<br />
snad ještě v operetách nebo komických operách. Prostě pro<br />
legraci. K nim patří moderní mašinkvéry, jenže asi aby dostáli<br />
liteře libreta, bojují hrdinové pěkně postaru dýkami,
Christine Schäfer (Jeníček) a Alice Coote (Mařenka)<br />
Foto archiv
Maria Guleghina v roli Lady Macbeth<br />
Foto archiv
případně se kulomety jako kyji tlučou po hlavách. Hnida,<br />
možná, spíše však doklad nedůslednosti jevištního uvažování,<br />
tedy vnějškové modernizace vizuální podoby, nikoli duchovního<br />
rozměru.<br />
Inscenátoři Jeníčka a Mařenky však uvažovali jinak. Peter<br />
Gelb se ostatně nechal i slyšet, že by rád produkci MET jevištně<br />
inovoval, málo platné, jistým prvkům tzv. režisérského<br />
divadla se dnes už těžko bránit i v nejtradičnějších domech.<br />
Režisér Richard Jones se na známou pohádku podíval<br />
ostrým pohledem v reáliích současných fi lmových crazy<br />
komedií - při devastaci moderně zařízené kuchyně s množstvím<br />
laskomin rozpatlaných záhy všude si nelze nevybavit<br />
rodinné fi lmy typu Sám doma. Ostatně Gelb načasoval premiéru<br />
přímo vánočně, na 24. prosince, a už novoroční reprízu<br />
odvysílal do všech 600 kin, v nichž se na celém světě<br />
přenosy sledují. Vánoční dárek, a hodně pěkný. Žádné sentimentální<br />
obrázky kýčovité pohádky, ale pěkně drsné přečtení<br />
pěkně drsného příběhu. Děti vyhodila do lesa macecha,<br />
sice zlobily, ale ona se jich hlavně chtěla zbavit. V úvodu<br />
opery na ní hladové čekají, až přinese večeři, jenže z kontextu<br />
vyplývá, že je prostě trápí hlady. Prvky hororu vrcholí<br />
samozřejmě čarodějnicí, když se snaží vykrmit Jeníčka: jakmile<br />
otevře lednici, vypadnou z mrazáku hnáty na horší časy<br />
zmrazených dětských mrtvolek. Když ji děti šoupnou do<br />
pece, za skleněnými dvířky je vidět její bolestí zkřivený obličej.<br />
Zvláště pikantní proto, že jí inscenátoři věrně nalíčili do<br />
podoby Plácida Dominga, což je jeden z vděčně přijímaných<br />
kameňáků, které tvoří přirozený rub této hororové poetiky.<br />
Když ji pečenou vyjmou z pece, spolu s osvobozenými dětmi<br />
si berou příbor a trhají z čarodějnice první chutná sousta.<br />
Potravní řetězec se naplnil. Ano, to je současná inscenace<br />
pro současné rodinné publikum, pro teenagery s jejich mediální<br />
zkušeností. A zároveň výtečný způsob, jak se vůbec nezpronevěřit<br />
dílu, naopak ho přesně po smyslu interpretovat.<br />
A v takovém případě hrát v překladu!<br />
Tyto inovace se blahodárně promítly do věcného hereckého<br />
jednání, vtipného, brutálního. Inscenaci vévodil Philip<br />
Langridge v roli Čarodějnice, komediant a zároveň výtečný<br />
buff o tenorista, představitelky dětí Alice Coote (Mařenka) a<br />
Christine Schäfer (Jeníček) mu nestačily, přestože své role<br />
odvedly na úrovni. A co nejsympatičtějšího, i orchestr hrál<br />
pro děti stylově dokonale a technicky a zvukově prostě bravurně,<br />
dokonce mě hráči spolu s dirigentem Vladimirem<br />
Jurowskim poprvé přesvědčili, že na hudbě této opery alespoň<br />
něco málo je. Že dokonale hráli Jamesi Levinovi Verdiho,<br />
už není tak překvapivé, to je jejich denní chléb a samozřejmost.<br />
Stejně tak vynikající obsazení verdiovských rolí, i<br />
když ani tady není samozřejmě všechno vždycky zcela dokonalé<br />
– důležitá je však obecná laťka nasazená hodně vysoko.<br />
Objevem inscenace Macbetha i pro MET je Zeljko Lucić<br />
v titulní roli, postavou medvěd a výrazem štvaný provinilec,<br />
který jakoby se rovnou za činy své postavy jenom styděl, báječný<br />
výmluvný hlas, stylově a technicky precizně ovládaný.<br />
Maria Guleghina v Lady Macbeth našla a využila také velkou<br />
příležitost.<br />
Profesionalita v úsilí o maximální interpretační dokonalost<br />
je nakonec nejpodstatnějším imperativem z MET do naší<br />
operní reality. V tom se poučme!<br />
MET in HD – Engelbert Humperdinck: Hänsel und Gretel<br />
(Perníková chaloupka). Dirigent Vladimir Jurowski,<br />
režie Richard Jones, scéna a kostýmy John Macfarlane.<br />
Přenos 1. 1. 2008.<br />
Giuseppe Verdi: Macbeth. Dirigent James Levin, režie<br />
Adrian Noble, scéna a kostýmy Mark � ompson. Přenos<br />
12. 1. 2008. •<br />
divadlo – opera · balet · muzikál ��<br />
don giovanni v ostrav�<br />
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské<br />
� Josef Herman<br />
Nemám rád výročí. Některá by se ale světit měla. Třeba 220<br />
let od premiéry „opery oper“, Mozartova Dona Giovanniho.<br />
Připadlo na pondělí 29. 10., kdy Stavovské divadlo, kam ta<br />
přeslavná událost spadá, vůbec nehrálo! V opeře Národního<br />
divadla moravskoslezského však jubileum oslavili okázale<br />
nastudováním veleopery v novém překladu písničkáře Jarka<br />
Nohavici. A bylo jim jedno, že zcela výjimečně posunuli premiéru<br />
na pondělí.<br />
Nohavica splnil druhou položku trojí objednávky ostravské<br />
opery: za překlad Così fan tutte obdržel loňskou Cenu Sazky<br />
a Divadelních novin, na Figarovu svatbu se chystá. Jeho<br />
přebásnění da Ponteho libreta doložilo, jak výrazně obohatí<br />
operní inscenaci přesně volená slova, která oscilují mezi dvěstědvacet<br />
let starým (mladým?) dílem a naší dobou, a precizně<br />
odpovídají zpěvnímu temporytmu hudby. Zkrátka, když<br />
nejde jen o základní informaci z titulkovacího zařízení, ale<br />
o „vůni“ konkrétního textu!<br />
Leporello na samém počátku opery hlídkuje před Komturovým<br />
domem, kde Giovanni dobývá Donnu Annu, a stýská si<br />
na službu sledem krátkých tónů – budiž dokladem, jak Nohavica<br />
dodržuje temporytmus a ctí základní reálie: „Je to hrozné<br />
sluhou být / Ve dne v noci tak se dřít / Chleba jíst a vodu pít<br />
/ Pár dukátů za to mít.“ Jenže bylo dobré tu postavu trochu<br />
posunout k dnešní době a dát jí něco ze současného slovníku:<br />
„Já bych taky chtěl být pánem / Býti pánem to je džob“. A dále<br />
si ztěžuje: „Pán se muchlá v domě s ženskou / A já dělat mám<br />
mu garde / Řek´ mi hlídej bodyguarde / Můj bodyguarde.“<br />
V téže scéně se Komtur, který přišel na pomoc dceři, na Giovanniho<br />
oboří: „Marně zkoušíš lumpe pláchnout / Najdu si<br />
tě to si piš“, zatímco Giovanni Donnu Annu hrubě odhání:<br />
„Nehulákej hloupá ženská / Kdo jsem nikdy nezjistíš“. Zase<br />
jazykové aktualizace, které nemají jen pobavit, ale upřesnit,<br />
kdože ty postavy vlastně jsou! Part Dona Ottavia, šlechtického<br />
nekňuby už v Mozartově hudbě, Nohavica přeložil archaickými<br />
operáckými tirádami, například když tiší Donnu<br />
Annu nad mrtvolou Komtura: „Nelkej a slyš co říkám / Své<br />
slzy šátkem setři / Vždyť já jsem tu tvá láska / A dál chci být<br />
jen tvůj“. Všimněte si, zpívá především o sobě! Donna Anna<br />
je na tom podobně, ale Giovannim podvedená Donna Elvíra<br />
je „lidovější“ a Nohavica ji tudíž vybavil zčásti archaickým<br />
a zčásti současným slovníkem: „Může mi z vás někdo říci /<br />
Ten gauner kam se skryl? / On bolest nekončící / V mém srdci<br />
způsobil.“ Giovanniho její péče hodně otravuje, proto jí při<br />
večeři odsekne: „Rád bych to dojed´ / Rád bych to dopil /<br />
Jestli chceš taky / Židli tu máš.“ Když odvádí Massetovi jeho<br />
nevěstu Zerlinu, ten jí spílá jako sedlák: „Zmije jedna šelmo<br />
krotká / Že já vůl tě vůbec potkal.“ Z Zerliny se dělala trpná<br />
oběť zhýralého Giovanniho, v Nohavicově překladu o jejím<br />
ženském instinktu není pochyb: „Jak ráda s tebou šla bych /<br />
Však cítím divný strach / Je údělem všech slabých / Mít srdce<br />
na vážkách.“ Inu lepší šlechtic než sedlák, jen kdyby věděla,<br />
jestli to vyjde! Když se později kajícně vrací k rozzlobenému<br />
Massetovi, vemlouvá se mu svůdnou melodií: „Naplácej mi<br />
můj miláčku / Dej mi páskem po zadečku / Potrestej svou Zerlinečku<br />
/ Ona ví že zaslouží.“ A když ho ještě později vlastními<br />
vnadami léčí z ran, Nohavica vystupňoval lehkou erotiku do<br />
poeticky dvojsmyslné strofy: „Holoubek chtěl by ven / Těsná<br />
je klec / Zvedni se lásko / A jdem na věc.“<br />
Nohavica do textu ke gaudiu poučených diváků zapojil i jméno<br />
dirigenta, s nímž je rozehraná scéna hostiny. Leporella zase<br />
nechal přiznat divadelní realitu: „Cos mi sedlo na průdušky<br />
/ To ten divadelní prach / Je tu všude v kulisách“. Když pak<br />
Komtur účtuje s Giovannim, zaleze bázlivý Leporello pod stůl<br />
a drmolí: „Mámo maminko milá má mámo / Zachraň ma-
��<br />
divadlo – opera · balet · muzikál<br />
lého Leporellka.“ Giovanni však ani při pádu do pekla neuhne:<br />
„Já v poslední svou vteřinu / Chci dívčinu ach dívčinu /<br />
Je tu … Ke mně se shýbá / Ách mě líbá… / Satanáš / Ááá… “.<br />
To všechno přesně odpovídá Mozartovu propojení tragiky,<br />
grotesky a komiky, ale také relativitě prostopášnosti, která je<br />
trestána – takový je přece život!<br />
Nohavica pečlivě buduje text s vícero ohledy: charakterizuje<br />
postavy, jejich sociální postavení, mentální úroveň, rozpoložení,<br />
ctí jistou archaičnost hudby, a tudíž šetří (na rozdíl od<br />
Così fan tutte) současnými slovy, vulgarismy, natož ostravačtinou,<br />
snaží se co nejúsporněji postihnout situaci. A samozřejmě<br />
odvádí perfektní textařskou práci ve vztahu slova k hudbě.<br />
Takřka se ostýchám dodat samozřejmé, že ho k tomu mimo<br />
jiné kvalifi kovala právě jeho písničkářská praxe. A nemylme<br />
se, o opeře toho ví hodně!<br />
Po roce 1989 bych k němu přiřadil jediného podobně uvažujícího<br />
překladatele, a to, bohužel, předčasně zesnulého Jana<br />
Panenku – vzpomeňme na jeho překlad Gassmannovy opery<br />
Kritická noc, v níž Pandolfo ohrožuje nápadníky své dcery<br />
pistolí a oni se brání slovy: „My chceme po vás důkaz, že máte<br />
zbrojní průkaz!“. Šrapnel hozený mezi diváky. Případně na<br />
árii složenou z názvů všemožných jídel! Tehdy se to hodně diskutovalo,<br />
jenže není autentičtější evokovat současnými prostředky<br />
ducha opery buff y, než manipulovat s její mrtvolou?<br />
Jak Panenka, tak Nohavica operní překlad odlehčili a aktualizovali<br />
právě současnou jazykovou úrovní, tím, že nelpěli na<br />
původním, často dnes sotva použitelném tvaru.<br />
Což ovšem zrovna není případ Dona Giovanniho. Mimo jiné<br />
pro zcela výjimečné postavení se u nás tato opera překládala<br />
opakovaně a v zásadě kvalitně! Byť se poprvé hrála v původní<br />
„vlašské“ verzi, které se v německo-české Praze také běžně<br />
nerozumělo. Je příznačné, že hned dva překlady jsou z roku<br />
1825 (J. N. Štěpánek, S. K. Macháček), to se nesměle rozbíhal<br />
český obrozenský operní život. Poslední před Nohavicou,<br />
a stále hraný, protože vynikající, je překlad Rudolfa Vonáska<br />
(1950), kterého bych, a ještě Evu Bezděkovou, zařadil do uvedeného<br />
špičkového překladatelského kvarteta. Nicméně stejně<br />
jako k Shakespearovi i k da Pontemu je třeba stále se vra-<br />
Martin Gurbaľ (Don Giovanni)<br />
cet, neboť nejlepší překlady podléhají dobovým zvyklostem,<br />
a proto stárnou. I Nohavicův překlad to čeká.<br />
Ostravská inscenace je však výtečná i jinak. Osobně cítím<br />
Mozartovu hudbu dynamičtější, s většími tempovými rozdíly,<br />
nežli dirigent Paolo Gatto, který však partituru nastudoval<br />
precizně spolu se sbormistrem Jurijem Galatěnkem. Překvapivá<br />
je dvojí až trojí (!) alternace vzhledem k dnešní snaze o jedinečnou<br />
podobu inscenace. Ostravští se tak mohou dočkat<br />
v titulní roli i Daniela Hůlky, zatím ji však opanoval neméně<br />
vysoký Martin Gurbaľ mocným basem, kterého režisér Michael<br />
Tarant poprvé skutečně rozehrál. Jako vždycky Tarant<br />
staví inscenaci z hereckých postav, jejich vztahů a situací, Mozartova<br />
hudba, a možná i Nohavicův překlad, ho však dovedly<br />
k větší nadsázce nežli obvykle. Správně! Rozehrál akce v hledišti,<br />
zapojil dirigenta, oslovil diváky, rozhýbal spolu s choreografem<br />
Igorem Vejsadou sólisty i sborové scény. Základem<br />
jeho vize příběhu je tajemný labyrint, nasvícený bodovými<br />
refl ektory a ozářený svíčkami, podle Nohavicova překladu<br />
„temná zákoutí“, z nichž se vynořují postavy a jednotlivá dějiště.<br />
Vizuálně se příběh nijak násilně neaktualizuje, tím méně<br />
historicky koloruje – působivou výpravu určuje drama!<br />
Dodejme, že na premiéře Donnu Annu famózně zazpívala<br />
Eva Dřízgová-Jirušová, Komtura Bogdan Kurowski, energickou<br />
Donnu Elvíru Anna Číhalová. Jen Luciano Mastro<br />
neměl svůj den v Donu Ottaviovi. Nohavicovu robustnímu pojetí<br />
Masseta a Zerliny přesně dostáli Michal Křístek a Agnieszka<br />
Bochenek-Osiecká. Oblouk postav uzavírá Leporello,<br />
v němž předvedl pozoruhodné hlasové i komediální kvality<br />
Jan Martiník. Bylo zjevné, že postavu zkoušel s alternujícím<br />
Andrejem Besčastnym. Řekněme mladí a mladší interpreti<br />
se v takové inscenaci zřejmě hodně naučili. Takhle se má slavit<br />
významné jubileum!<br />
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Wolfgang Amadeus<br />
Mozart: Potrestaný prostopášník aneb Don Gio vanni.<br />
Překlad Jaromír Nohavica, dirigent Paolo Gatto, režie Michael<br />
Tarant, scéna Dana Hávová, kostýmy Klára Vágnerová,<br />
choreografi e Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko.<br />
Premiéra 29. října 2007 v Divadle Antonína Dvořáka. •<br />
Foto Josef Hradil NDM
hudba v praze<br />
Pražská konzervatoř uspořádala 12. 12.<br />
koncert žesťového oddělení v karlínském studiu<br />
Live. Na koncertu, který vysílal v přímém<br />
přenosu Český rozhlas Vltava, se představily<br />
mimo jiné trombónový, žesťový a tubový soubor<br />
i sóloví hráči: tubista Jiří Gentr a trombonista<br />
Martin Chmelař. V úvodu zazněla fanfára<br />
k Janáčkově Symfoniettě, Mozartův Koncert<br />
pro lesní roh Es dur, poté Slovanská fantazie<br />
od Carla Höhneho a kompozice Posouneria,<br />
kterou složil ředitel konzervatoře Pavel Trojan.<br />
Staročeská vánoční hudba, pozoruhodná<br />
skladba od českého rodáka z šestého pražského<br />
obvodu Čechošvýcara Petra Mráze zazněla<br />
18. 12. v sále pražského hotelu Crowne<br />
Plaza. Autor odehrál od roku 1971 s Curyšským<br />
komorním orchestrem na 3000 koncertů<br />
na všech kontinentech. Kromě sboru a orchestru<br />
se představili také nadějní slovenští<br />
sólisté Linda Sakálošová a Jan Šiška z Pražské<br />
konzervatoře. V úvodu koncertu si hudebníci<br />
i diváci připomněli její 200. výročí založení.<br />
Koncert se konal pod záštitou senátora<br />
Karla Schwarzenberga, ministra zahraničí<br />
a pod patronací velvyslance Slovenské republiky<br />
pana Ladislava Balleka.<br />
Suchého a Šlitrovu muzikálovou operu Dobře<br />
placenou procházku připomněl na předvánočním<br />
koncertu 22. 12. ve Smetanově síni<br />
i Český národní symfonický orchestr. Pro problémy<br />
s Národním divadlem sice nedostal notové<br />
materiály včas, takže musel zahrát pod<br />
vedením Libora Peška vlastní zkrácenou verzi,<br />
ale se zpěváky známými z divadelního provedení<br />
v ND. Průvodcem večera byl sám Jiří<br />
Suchý, program byl doplněn ještě hudbou<br />
z amerických muzikálů. vla<br />
Osobnost velkého českého vlastence, písničkáře,<br />
herce a kabaretiéra Karla Hašlera připomněl<br />
před svátky dokumentární fi lm Písničkář,<br />
který nezemřel. V premiéře byl promítnut<br />
20. 12. českému publiku v kině Ponrepo za<br />
účasti tvůrců – režisérů Josefa Lustiga a Marka<br />
Jíchy a scénáristy a spisovatele Arnošta<br />
Lustiga. Ten je v hodinovém fi lmu i průvodcem<br />
Hašlerova nevlastního syna a spoluscénáristy<br />
snímku amerického novináře � omase Haslera<br />
(66 let) po otcových stopách. Po promítnutí<br />
proběhla velice přínosná beseda o vzniku snímku<br />
i o Hašlerově osobnosti neprávem zapomínané.<br />
Promítání se konalo dva dny před 66. výročím<br />
Hašlerovy mučednické smrti v koncentračním<br />
táboře v Mauthausenu. vla<br />
Cyklus orchestru FOK určený dětem a jejich<br />
rodičům Hudba na dotek aneb Jak se rodí<br />
hudba pokračoval 15. 12. ve Smetanově síni<br />
Obecního domu. Pod názvem Hudba-píseň<br />
(melodie) ho připravil i moderoval ředitel FOK<br />
Ilja Šmíd, vedle FOK účinkovali i sólisté Markéta<br />
Mátlová (soprán), Marie Mátlová a Jan<br />
Mráček (housle), dirigoval Jaroslav Brych.<br />
Spoluúčinkoval i Kühnův dětský sbor, zazněly<br />
skladby Glinky, Bacha, Chačaturjana, Dvořáka<br />
a Bernsteina. vla<br />
Slavnostní koncert ke 100. výročí narození<br />
fagotisty profesora Karla Pivoňky se konal<br />
na HAMU v Sále Martinů 17. 12. Kromě<br />
mnoha jiných účinkovali i fagotisté František<br />
Herman, Martin Petrák, Marie Dunglová, Jozef<br />
Makarovič a Václav Vonášek, hrála se díla<br />
Telemanna, Saint-Saënse, Bacha, Yuna a Janáčka.<br />
vla<br />
Komorní orchestr Berg zakončil cyklus koncertů<br />
Berg kontra Berg 20. 12. v Sále Martinů<br />
na HAMU. Zazněla díla R. Pallase (v premiéře),<br />
dále Rameauových Six concerts en sextuor,<br />
Tippettův Koncert pro dva smyčcové<br />
orchestry a Koncert pro housle a smyčce význačného<br />
polského exilového autora 20. století<br />
Andrzeje Panufnika. Sólistou byl Leoš Čepický.<br />
vla<br />
Trio Josefa Vejvody a Sukův komorní orchestr<br />
přednesli 5. 12. v kostele sv. Šimona<br />
a Judy program nazvaný Jazz Meets Classic.<br />
Vedle známých Vivaldiho Čtyř ročních období<br />
se sólistou Martinem Kosem v něm v pražské<br />
premiéře uvedly oba soubory Vejvodovy<br />
Tři malé lásky pro jazzové trio a komorní orchestr.<br />
Jazzové trio pak zahrálo samo ještě<br />
některé standardy ze svého repertoáru vesměs<br />
od členů tria. vla<br />
Cyklus koncertů Jazz na Hradě pokračoval<br />
13. 12. v Míčovně vystoupením legendárního<br />
polského saxofonisty Zbigniewa Namyslowského<br />
a jeho kvintetu. Ten tvoří vedle leadera<br />
ještě trombonista Jacek Namyslowski,<br />
kontrabasista Michal Barański, klavírista Kuba<br />
Cichocki a bicista Grzegorz Grzyb.<br />
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro<br />
zahájil 12. 12. předprodej 35 000 vstupenek<br />
na nadcházející 63. ročník. Jako tradičně<br />
je bude prodávat přes prodejní síť a prostřednictvím<br />
internetu. Novinkou je nákup<br />
vstupenek pomocí mobilního telefonu. Třítýdenní<br />
festival, který se koná od 12. 5. do<br />
4. 6., tvoří přibližně šest desítek programů<br />
a interpretační soutěž. Na zahajovacím koncertu<br />
představí Mou vlast od Bedřicha Smetany<br />
tentokráte Filharmonie Brno pod taktovkou<br />
svého šéfdirigenta Petra Altrichtera. Koncert<br />
se bude opakovat 13. května. Závěrečný<br />
koncert bude patřit vystoupení Budapešťského<br />
festivalového orchestru s šéfdirigentem<br />
Ivánem Fischerem. Jako sólista se představí<br />
maďarsko-bristký pianista András Schiff .<br />
České doteky hudby, 9. ročník Mezinárodního<br />
hudebního festivalu pořádaného v Praze<br />
letos od 26. 12. do 6. 1. zahájil v malostranském<br />
chrámu svatého Mikuláše varhaník Aleš<br />
Bárta vánočním koncertem s díly J. S. Bacha,<br />
F. Liszta i B. M. Černohorského. Na druhém,<br />
orchestrálním koncertu v Betlémské kapli<br />
vystoupilo 28. 12. komorní těleso Virtuosi<br />
di Praga s mezzosopranistkou Andreou Kalivodovou<br />
a houslistou Oldřichem Vlčkem ve<br />
skladbách J. S. Bacha, G. F. Händela, L. Janáč-<br />
zprávy z domova ��<br />
JIŘÍ STERNWALD<br />
14. 5. 1910 – 19. 12. 2007<br />
Odešel doyen českých skladatelů, Jiří<br />
Sternwald. Už na holešovické reálce<br />
vlastně od svých 14 let psal trampské<br />
písně, jiné lehčí žánry a tance. Od mládí<br />
muziku nejen komponoval, ale bavil se jí<br />
a bavil jí i ostatní. Naštěstí mu to vydrželo<br />
celý předlouhý život. Ojedinělý dar i úkaz.<br />
Teprve ve svých 25 letech začal studovat<br />
na Pražské konzervatoři (1935–40) a absolvoval<br />
kompoziční oddělení jako jeden<br />
z posledních žáků Rudolfa Karla. Pak začala<br />
spolupráce s Divadlem E. F. Buriana,<br />
která trvala až do Burianova zatčení<br />
a zrušení divadla. Odtud pocházejí prvá<br />
významnější díla scénické hudby a také<br />
kontakty s fi lmem a fi lmovou hudbou,<br />
kterou mu E. F. Burian zprostředkoval. Filmová<br />
hudba se pak stala Jiřímu Sternwaldovi<br />
nejvlastnějším polem působnosti.<br />
Získal během let v tomto oboru uznání,<br />
ocenění i zajištění. Filmové hudby bychom<br />
v tomto článku ani nevyjmenovali,<br />
napsal jí mnoho a dodnes se s ní setkáváme.<br />
Samostatných skladeb však zkomponoval<br />
poměrně málo a v posledních letech<br />
se na koncertních pódiích takřka ani<br />
neobjevují.<br />
Jedno Sternwaldovo scénické dílo má<br />
však zvláštní a šťastný osud. Dětský rok<br />
na vsi, který vznikl (1932) na podkladě<br />
Erbenovy a Zíbrtovy sbírky, těší už řadu<br />
generací malé i velké posluchače a diváky.<br />
Dětský rok na vsi získal mj. ve Švýcarsku<br />
(1947) uznání za nejlepší hru pro děti.<br />
Myslím, že to opravdu největší uznání zaznělo<br />
z úst Václava Trojana: Ještě pravnoučata<br />
si to budou pouštět jako novou<br />
„Rybovku“.<br />
Doyen Jiří Sternwald se dožil 97 let a celý<br />
život si hrál s hudbou, s texty a veršíky<br />
tak, aby ta hravě poetická radost přešla<br />
i na ostatní. Tím svůj umělecký úkol naplnil<br />
bohatě a v dobových souvislostech<br />
neobvykle. Díky mu za to.<br />
Jan Šmolík<br />
ka, B. Martinů a G. Bizeta. K poctě loňských<br />
jubilantů – „šedesátníků“ Václava Riedlbaucha<br />
a Ivana Kurze – se 29. 12. pořádal koncert<br />
v klášteře svaté Anežky České. Houslista<br />
Ivan Ženatý, violoncellista Jiří Bárta a klavírista<br />
Jaromír Klepáč předvedli výběr z děl Dvořáka,<br />
Chopina, Martinů a Riedlbaucha. Mezi<br />
diváky také usedli dva významní čeští dirigenti<br />
s manželkami – Jiří Bělohlávek a Zdeněk<br />
Mácal. Prosincové koncerty poté ukončila<br />
Pocta Borisi Rösnerovi, nedávno zesnulého<br />
herce Národního divadla v Praze. Koncert<br />
se pořádal 30. 12. v pražském kostele svatého<br />
Vavřince, kde vystoupilo klavírní kvarteto<br />
Ensemble Martinů se skladbami od M.<br />
Ravela, A. Piazzolly, F. Chopina i M. Kubičky.<br />
Recitací české poezie hudebníky doprovodili<br />
herci Tereza Kostková a Saša Rašilov. Lichtenštejnský<br />
palác byl dějištěm „Novoroční-
��<br />
zprávy z domova<br />
Vokální soubor Octopus pragensis vedený Petrem Daňkem představil v listopadu a prosinci program<br />
složený z adventní a vánoční hudby vrcholné renesance a raného baroka. Soubor vystoupil na koncertech<br />
v kostele sv. Jiří v Dolním Měste (10. 11.), Nanebevzetí Panny Marie v Čelákovicích (13. 12.), sv.<br />
Michala v Žandově (15. 12.) a sv. Šimona a Judy v Praze (18. 12.). Uvedl též pětihlasou mši Jacoba<br />
Clemense non Papa Missa super Pastores quidnam vidistis a vánoční moteta a písně. Na varhanní positiv<br />
pokaždé hudebníky doprovázel Pavel Černý.<br />
ho koncertu s legendou Národního divadla“,<br />
který se konal 3. 1. Umělecký přednes známého<br />
českého herce Radovana Lukavského<br />
doprovodila fl étna Jana Riedlbaucha a kytara<br />
Miloslava Klause, kteří společně vystupují<br />
pod názvem Grand Duetto Concertante.<br />
Příjemnou atmosféru vytvořily melodické latinskoamerické<br />
rytmy skladeb od J. L. Limy,<br />
O. Paze, M. M. Ponce i H. V. Lobose. Závěrečný<br />
koncert přehlídky patřil Smetanovu triu,<br />
které vystoupilo 6. 1. v Sukově síni pražského<br />
Rudolfi na s hudbou J. Haydna, L. Simona<br />
a P. I. Čajkovského.<br />
Mimořádný koncert sdružení pro soudobou<br />
hudbu Přítomnost, na němž se<br />
představili členové Tvůrčího centra Ostrava,<br />
proběhl 9. 1. v Komorním sále Pálff yovského<br />
paláce v Praze. Zazněla tu díla A. Pavlorka<br />
(Introdukce, téma a variace pro klarinet, violoncello<br />
a klavír), E. Schiff auera (Pohádka<br />
o lásce, zradě a smrti... pro hoboj a skvělý<br />
hudební žert Čardáš pro tubu, V. Svatoše<br />
(Bagately pro harfu), J. Grossmanna („Violiniáda<br />
pro Zdeňka Hajného“ pro dvoje housle),<br />
L. Juřicy (Písně „rozvodové“- tři scény<br />
pro mezzosoprán, baryton a klavír) a Milana<br />
Báchorka (Sonatina pro fl étnu a klavír). Na<br />
zdařilém průběhu večera se podíleli interpreti<br />
Jan Brabec - klarinet, Vladan Kočí - violoncello,<br />
Eva Benešová - klavír (Pavlorek), Jan � uri<br />
– hoboj a Rostislav Pavlík – tuba (Schiff auer),<br />
Ivana Dohnalová – harfa (Svatoš), Duo Eco:<br />
Eva a Pavla Franců – housle (Grossman), temperamentní<br />
mladí „Ostraváci“ Alexandra Polarczyk<br />
- mezzosoprán, Jiří Černý - baryton,<br />
Lukáš Michel - klavír a Duo BeNe: Jana Neubauerová<br />
- Bošková - fl étna, Eva Benešová -<br />
klavír (Báchorek).<br />
Památku hráče na marimbu Miroslava Kokošky<br />
uctil koncert v pražském Sále Martinů<br />
na HAMU 22. 1. V rámci koncertu zazněla<br />
světová premiéra Renesančního kvintetu<br />
Foto archiv<br />
pro smyčcové kvarteto a marimbafon od Štěpána<br />
Raka, dále v programu byla díla Martinů,<br />
Ježka, Šenderovase, Mazourové aj., hrála<br />
Markéta Mazourová (bicí nástroje), spoluúčinkovalo<br />
Dívčí smyčcové kvarteto AMU. vla<br />
Evě Olmerové, která by se v lednu 2008<br />
dožila 74 let, byly věnovány hned dvě slavnostní<br />
akce: křest CD s jejími písněmi v Divadle<br />
Semafor (19.11.), kde se role kmotrů ujali Jiří<br />
Suchý, Věra Křesadlová a Eva Pilarová a který<br />
slovem provázeli Václav Kopta a Lukáš Fišer<br />
(v jehož produkci a na jehož značce album<br />
také vyšlo) a podvečer v kavárně Divadla Bez<br />
zábradlí (26.11.), v rámci kterého byla uvedena<br />
i pokřtěna kniha publicisty Jaroslava<br />
Kříženeckého nazvaná Eva Olmerová Příběh<br />
zpěvačky, vzpomínky, dokumenty. Vydalo ji<br />
nakladatelství XYZ a jako kmotr ji popřál vše<br />
nejlepší zpěvák Pavel Bobek. Setkání doprovodila<br />
hudbou jedna z kapel, se kterými Olmerová<br />
zpívala – Traditional Jazz Studio Pavla<br />
Smetáčka. vla<br />
hudba v �echách<br />
Západočeská univerzita v Plzni vydala v prosinci<br />
několik drobnějších prací svého pedagoga<br />
Jaroslava Fialy: Úspěšné půlstoletí pěveckého<br />
sboru Česká píseň, Duchovní hudba na<br />
plzeňských kůrech (1900–2000), Příspěvek<br />
k dějinám hudby západních Čech – stati o dirigentech<br />
Vladimíru Matějovi a Miroslavu Bervídovi<br />
a <strong>Hudební</strong> minulost a současnost Karlovarského<br />
kraje – o koncertní činnosti hudebních<br />
učilišť, o přírodním divadle v Lokti nad<br />
Ohří a o dirigentovi Radomilovi Eliškovi.<br />
Vánoční koncert pro záchranu zchátralého<br />
barokního kostela svatého Petra a Pavla<br />
v Prysku, jehož současná podoba vznikla v letech<br />
1718 až 1721 podle projektu slavného<br />
italského architekta Petra Paula Colombani-<br />
JIŘÍ PAUER<br />
2. 2. 1919 – 21. 12. 2007<br />
<strong>Hudební</strong> skladatel Jiří Pauer zemřel<br />
v Praze ve věku 88 let těsně před Vánocemi.<br />
Bývalý šéf opery Národního divadla<br />
v Praze, v letech 1979 až 1989 jeho ředitel,<br />
se aktivně podílel na festivalu Pražské<br />
jaro, vyučoval skladbu na AMU a přes<br />
20 let stál v čele České fi lharmonie. Byl<br />
však i jedním z nejpřednějších reprezentantů<br />
ofi ciální československé kultury<br />
éry takzvaného socialismu padesátých<br />
až osmdesátých let dvacátého století.<br />
Skladatelskou tvorbu mu ale před téměř<br />
deseti lety prakticky znemožnila mozková<br />
příhoda.<br />
Jiří Pauer pocházel z hornické rodiny. Po<br />
absolvování učitelského ústavu se stal po<br />
druhé světové válce učitelem na národních<br />
školách. V té době již ale studoval<br />
skladbu na Pražské konzervatoři u A. Háby<br />
a v roce 1950 ukončil pražskou Akademii<br />
múzických umění u P. Bořkovce.<br />
Jako oddaný příslušník KSČ byl po roce<br />
1948 dosazován do vysokých funkcí<br />
v hudebních institucích, v nichž s razancí<br />
prosazoval zájmy strany i své. Od 50.<br />
do konce 80. let prošel mnoha důležitými<br />
funkcemi české hudební scény. Tehdejší<br />
KSČ mu udělila i několik čestných titulů,<br />
kupříkladu laureát státní ceny, národní<br />
umělec i nositel Řádu práce. Jako ředitel<br />
Národního divadla zakázal kvůli svému<br />
ideologickému přesvědčení při listopadových<br />
událostech 1989 otevřít divadlo<br />
veřejnosti.<br />
Pauerově hudbě jsou vlastní mužně romantické,<br />
dramatické, lyrické i groteskní<br />
intonace. Silný sklon měl k hojnému používání<br />
dobových klišé, a to především<br />
v rozsáhlejších orchestrálních skladbách<br />
a celovečerních operách. Na poli instrumentální<br />
hudby dodával především<br />
skladby pro nástroje s omezeným repertoárem<br />
– koncerty pro fagot, pro hoboj,<br />
pro lesní roh a trubku. Vesměs zdařilá je<br />
Pauerova vokální i instrumentální tvorba<br />
pro děti, která v některých případech<br />
splývá s tvorbou koncertní, jako je tomu<br />
u libozvučné Sonatiny pro housle a klavír<br />
(1953), kterou později ve vlastní transkripci<br />
pro basklarinet a klavír zařadil do<br />
svého repertoáru soubor Due Boemi di<br />
Praga. Z jeho operní produkce, reprezentované<br />
Zuzanou Vojířovou (1957), operou<br />
pro děti Žvanivý slimejš (1950) či<br />
operními groteskami Manželské kontrapunkty<br />
(1960–66) je stylově nejčistší poměrně<br />
málo uváděné monodrama Labutí<br />
píseň (1973), které je meditací nad pomíjivostí<br />
lidského života. V polovině 90.<br />
let vydal Pauer pod názvem Kontrapunkty<br />
života své paměti, v nichž se ne zcela<br />
přihlásil o svůj podíl na vytváření hudební<br />
kultury v období komunistické totality.
IVO ŠTUKA<br />
10. 2. 1930 – 10. 12. 2007<br />
Básník, překladatel, textař a redaktor, Ivo<br />
Štuka, se narodil v roce 1930 a zemřel<br />
10. 12. 2007. Otce mu popravili Němci<br />
v Kounicových kolejích a to ho poznamenalo<br />
na celý život. Po válce se tak stal jedním<br />
z reprezentantů generace, s níž se komunisté<br />
neprávem chlubili a která se jim<br />
až na výjimky „odrodila“. Ivo Štuka, hledaje<br />
cestu z budovatelského frázismu,<br />
našel spřízněné básnické duše v lidech<br />
okolo časopisu Květen, v lidech, vyznávajících<br />
„poezii všedního dne“,od níž vede<br />
logická cesta k pravdě nejen básnické.<br />
To ho také přivedlo ke skupině „Šanson<br />
– věc veřejná“, s níž prošel od roku<br />
1970 celou dlouhou a strmou cestu až<br />
do konce svého života. Psal texty, které<br />
jsem rád a s rozechvěním, „podkládal<br />
notami“, překládal francouzské šansony<br />
a četl na našich večerech své verše (jeden<br />
z mála básníků, kteří to umějí). Nesnášel<br />
velká, znělá a zdobná slova – pamatuji<br />
se,j ak nad jedním textem, v němž autor<br />
nechal „slunce plát“ jen zavrčel:“plát<br />
je na kamnech“. Ano, jeho písňové texty<br />
jsou uměleckými díly, která jsou srozumitelná<br />
na první poslech – jak to má u šansonu<br />
být, a přitom jsou plná lidskosti, poezie<br />
a hlavně toho, co většině textařské<br />
“produkce“ přímo bolestně chybí – krásné,<br />
vynalézavé a přitom logické češtiny.<br />
Je snad nějaký zákon v tom, že jeho manželka,<br />
spisovatelka Ilona Borská, jej následovala<br />
za několik týdnů. Už nepotřeboval<br />
její péči a porozumění, jako v době,<br />
kdy vyhnán ze všeho ,souvisejícího s literaturou,<br />
korigoval jakési tabulky v jakési<br />
tiskárně – aby pomáhal uživit svou rodinu<br />
a aby nebyl, podle komunistických zákonů,<br />
stíhán za příživnictví. Jsem nezřízeně<br />
pyšný na to, že jsem mohl alespoň trochu<br />
přispět k tomu, že jeho verše nežijí pouze<br />
na stránkách jeho skrovné básnické žně,<br />
ale i – spolu s hudbou – patří všem, kdo<br />
hledají v atmosféře šansonu smysl, poezii<br />
a pravdu. A na závěr trochu jeho poezie –<br />
verše, pro něho typické (závěr z jeho básně<br />
Milosrdný Samaritán): ... „v jak strašné<br />
době to žiješ, když k obyčejné slušnosti<br />
je třeba tolik odvahy.“<br />
Milan Jíra<br />
ho, proběhl 26. 12. v noci. Koncert vynesl více<br />
než 10.000 korun, které se použijí na jeho<br />
obnovu. Českou mši vánoční a vystoupení<br />
dětského souboru vyslechlo zhruba 140 lidí.<br />
Vánoční mše zazněla v kostele v Prysku po<br />
zhruba 100 letech. Sdružení na jeho záchranu<br />
chystá i letní koncerty.<br />
Na Štědrý den se v Českém ráji rozezněly<br />
skladby starých mistrů také v kostele na hradu<br />
Valdštejn u Turnova. Na slavnostním večeru<br />
vystoupil vokální soubor Zeffi ro Torna, v jehož<br />
podání zazněla například hudba Jakuba<br />
Jana Ryby. Pořadatelé zpříjemnili posluchačům<br />
vánoční posezení podáváním horkého<br />
čaje pro zahřátí. Vánoční koncerty se na Valdštejně<br />
konají už od roku 1995, kdy se podařilo<br />
dokončit opravu kostela. Lidé z Turnova a okolí<br />
spojují návštěvy koncertů s procházkami<br />
v malebné krajině skalních měst Českého ráje.<br />
Soubor Trubači z Kladské přivítali 24. 12.<br />
s tóny lesnic příchod Vánoc v loveckém zámečku<br />
u jezera v Chráněné krajinné oblasti<br />
Slavkovský les. Lesní vánoční tradice dodržují<br />
už třináct let a na koncertu nejen hrají, ale<br />
i bilancují uplynulý rok. Soubor Lesů České republiky<br />
Trubači z Kladské vznikl před 14 lety,<br />
aby hrál u mysliveckých obřadů, jakými je například<br />
výřad střelené trofejní zvěře nebo pasování.<br />
O tradiční hudbu, která v českých krajích<br />
v minulosti k myslivosti vždy neodmyslitelně<br />
patřila, byl velký zájem.<br />
hudba na morav�<br />
a ve slezsku<br />
Zahajovací ročník Pěvecké soutěže ensemblů<br />
Stonavská Barborka, který byl určený<br />
pro studenty středních a vysokých hudebních<br />
škol, se konal v obci Stonava na Těšínsku<br />
ve dnech 7.–9. 12. 2007. S nápadem na uskutečnění<br />
přehlídky přišel emeritní profesor Janáčkovy<br />
konzervatoře v Ostravě a hudební<br />
skladatel PhDr. Leon Juřica. První ročník měl<br />
komorní podobu a mohl se pochlubit vysokou<br />
pěveckou úrovní soutěžících, kteří si zvolili dueta<br />
a terceta z operní a písňové literatury. Výkony<br />
soutěžících hodnotila mezinárodní pětičlenná<br />
porota sestavená převážně z pedagogů<br />
vysokých hudebních škol. Zvítězilo dueto<br />
z Wyzszej szkoly muzycznej v Katovicích: Joanna<br />
Wolanska a Jaroslaw Kitala, z téže školy<br />
pocházelo i dueto, kterému přísluší druhé<br />
místo: Ewa Majcherczyk a Katarzyna Haras.<br />
Jako třetí skončilo dueto z Fakulty umění Ostravské<br />
university Petra Nedorostová a Kristýna<br />
Káňová. Při slavnostním závěrečném koncertu<br />
ve stonavském kostele sv. Maří Magdalény<br />
vystoupil kromě všech fi nalistů i dětský<br />
pěvecký sbor Permoník z Karviné.<br />
Zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů<br />
má nového ředitele. Správní rada jmenovala<br />
v prosinci do funkce dlouhodobého spolupracovníka<br />
hudebního tělesa Josefa Němého<br />
(51), který po dvou letech vystřídal Jozefa<br />
Tkáčika (65). Josef Němý s fi lharmonií spolupracuje<br />
v oboru ekonomiky přes třináct let.<br />
Od 1. 3. letošního roku zde působil i jako provozně-ekonomický<br />
náměstek.<br />
Janáčkův komorní orchestr z Ostravy vystoupil<br />
11. 12. v Divadle Šumperk. Na programu<br />
zazněly skladby od F. Manfrediniho, W. A.<br />
Mozarta, H. Purcella a E. Griega. V Havířovském<br />
kulturním domě Radost se poté představil<br />
12. 12. na svém Vánočním koncertu.<br />
Společně s varhanicí a cembalistkou Kateřinou<br />
Chrobokovou interpretoval díla Bacha,<br />
Händela i Františka Xavera Brixiho.<br />
zprávy z domova ��<br />
Tradiční lednový koncert Pěveckého sdružení<br />
moravských učitelů v Ostravě, pořádaný<br />
Janáčkovou fi lharmonií, se uskutečnil<br />
20. 1. 2008. „Tradice lednových koncertů<br />
PSMU v Ostravě je velmi dlouhá, já jsem ji<br />
vlastně od roku 1975, kdy jsem začal u Pěveckého<br />
sdružení působit, převzal a na Ostravu<br />
nedám dopustit,“ říká dirigent a sbormistr<br />
v jedné osobě Lubomír Mátl. V programu<br />
koncertu, který proběhl ve Společenském<br />
sále Domu kultury města Ostravy, zazněly<br />
skladby Canto dela vita Q. Pipola, Album pro<br />
mužské hlasy E. H. Griega, Rapsodie op. 53<br />
J. Brahmse a na závěr výběr z písňové tvorby<br />
L. Janáčka. Sólové party přednesli M. Mátlová,<br />
E. Šporerová, P. Julíček, T. Badura, V. Curylo,<br />
T. Krejčí a J. Šťáva. Ke klavíru usedl Z. Pěček<br />
a vystoupila také ženská část Moravského<br />
komorního sboru.<br />
r�zné<br />
2. ročník projektu České sny, pořádaný Mezinárodním<br />
centrem slovanské hudby v Brně,<br />
skončil 8. 12. koncertem v polské Lodži. Vyprodaný<br />
sál se 1100 diváky sledoval vystoupení<br />
Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers<br />
věnované hudbě Georga Gershwina a Jaroslava<br />
Ježka, sólistou byl klavírista Karel Košárek.<br />
Festival probíhal od 31. 5. v 19 státech<br />
Evropy a navštívilo ho 40 tisíc diváků, kteří<br />
shlédli 120 koncertů v 70 městech Evropy.<br />
Hlavním dramaturgem byl Aleš Březina a druhý<br />
ročník vedle profesionálních umělců České<br />
republiky a ze zahraničí uvedl i žáky českých<br />
základních uměleckých škol. Třetí ročník se<br />
bude konat až v roce 2010. vla<br />
Pod názvem Český zpěvník se na sklonku<br />
minulého roku objevila na našem knižním<br />
trhu publikace skladatele a dirigenta Jaroslava<br />
Krčka, kterou připravil ve spolupráci<br />
s prof. Jindřichem Peckou. Základní kontury<br />
knihy, jež zahrnuje 240 lidových písní od poloviny<br />
10. století až do současnosti, se začaly<br />
rýsovat již v letech 1979–1984 v souvislosti<br />
s pořadem Československé televize Cesty za<br />
folklórem. Zpěvník je určen nejširšímu publiku<br />
a jeho textová část je doplněna poznámkami,<br />
bibliografi í a rejstříky. Sličná grafi cká<br />
úprava i doprovodné kresby jsou dílem Gabriely<br />
Krčkové.<br />
Druhé vydání knihy Pavla Smetáčka Jsem<br />
asi umí(r)něným tradicionalistou bylo pokřtěno<br />
za účasti autora a jeho přátel i členů kapely<br />
Traditional Jazz Studio 18. 12. v Muzeu Karlova<br />
mostu na Křížovnickém náměstí v Praze<br />
Asi o 50 stránek tlustší kniha opravuje některé<br />
chyby prvního vydání z jara loňského roku<br />
a dodává texty z minulého roku o kapele a její<br />
činnosti. Na křtu kapela zahrála i několik skladeb.<br />
Kniha opět vychází v nakladatelství Martin.<br />
vla<br />
Skladatel a malíř Vladimír Franz měl od<br />
4. 12. do 3. 1. výstavu svých akvarelů Dotýkání<br />
místy nemísty v galerii Carpe diem v Praze<br />
3 v Jičínského ulici.<br />
Zpracovala Šárka Mrázová
��<br />
Palais Garnier<br />
zahrani�í<br />
sv�tová operní divadla iii.<br />
ii. pa�ížská opera<br />
� Pavel Horník<br />
Historie provozování operních představení v Paříži sahá do<br />
druhé půle 17. století, kdy Robert Cambert a Pierre Perrain<br />
obdrželi od krále Ludvíka XIV. povolení k provozování<br />
operních a hudebních produkcí. Byla uvedena jejich opera<br />
Pomone. Roku 1672 získal od nich licenci skladatel italského<br />
původu Jean-Baptiste Lully. Tento všestranný hudebník,<br />
zpěvák a tanečník založil s dalšími dvěma společníky, libretistou<br />
Quinaultem a jevištním mistrem Vigaranim Královskou<br />
hudební akademii, která v témže roce uvedla operu<br />
Svátek Amora a Bakcha v divadla Salle du Jeu de Paume.<br />
O dva roky později se Lullyho ansámbl přestěhoval do divadla<br />
Palais Royal, kde se uvedl operou Cadmus et Hermione.<br />
Následovalo uvádění asi dvaceti dalších děl a Lully stanul<br />
na výsluní slávy. Král Ludvík roku 1713 zakládá francouzský<br />
národní balet, což je později nedílná část souboru Pařížské<br />
opery. V 18. století začíná určovat směřování opery skladatel<br />
Jean-Philippe Rameau. Průlomem do tehdejšího hudebního<br />
stylu bylo jeho dílo Hippolite et Aricie uvedené v roce<br />
1733. Tehdy se hrálo v divadle Tuillerie a od roku 1770<br />
opět ve zrenovovaném Palais Royal s kapacitou 2500 diváků.<br />
Když toto divadlo po jedenácti letech opět vyhořelo, stěhovaly<br />
se operní produkce postupně do různých divadelních sálů.<br />
Po Rameauově smrti v roce 1774 se dostává opera v Paříži<br />
pod silný vliv tvorby Christopha Wilibalda Glucka. Italský<br />
operní styl přivádí do francouzských divadel Niccolo Piccinni,<br />
jehož opera Adéle de Ponthieu měla premiéru v divadle<br />
Salle de la porte Saint-Martin založeném roku 1781 královnou<br />
Marií Antoinettou. Po Velké francouzské revoluci se<br />
stal oblíbeným skladatelem císaře Napoleona Ital Gaspare<br />
Spontini. Jeho opera Vestfálka měla r. 1807 v Paříži veliký<br />
úspěch. Spolu s Luigim Cherubinim dává základy k velké<br />
opeře, jejímiž velkými pokračovateli jsou později například<br />
Meyerbeer, Halévy, Saint-Säens, Gounod…<br />
Palais Garnier<br />
Provozování velkolepých děl vyžaduje velký sál, a tak je po<br />
vyhoření Pařížské opery dán v roce 1861 císařem Napoleonem<br />
III. podnět na vypsání konkursu na stavbu nového divadla.<br />
Vyhrává jej šestatřicetiletý architekt Charles Garnier,<br />
nositel architektonické ceny v Římě, pozdější autor projektu<br />
divadla a kasina v jedné budově v Monte Carlu a samozřejmě<br />
dalších významných staveb. Garniérův návrh vyhrál ze<br />
171 podaných projektů. Ve stejném roce je položen základní<br />
kámen ke stavbě divadla. 5. ledna 1875 je slavnostně otevřena<br />
velkolepá budova inauguračním představením třetího<br />
dějství Halévyho Židovky, částmi z Meyerbeerových Hugenotů<br />
a slavnostní scénou z baletu Korzár skladatele Leo<br />
Delibese. Paříž se tak stává díky tomuto slavnému divadlu<br />
jedním z nejrespektovanějších center hudebního a operního<br />
života v Evropě.<br />
Neobarokní budova na Place de la Madelaine v samém centru<br />
města se stává jednou z jeho dominant. Svojí velikostí,<br />
plocha stavby je 11 000 čtverečních metrů, je ve své době největší<br />
na světě. Pro srovnání, později postavené legendární<br />
Teatro Colón v Buenos Aires leží na 8.000 metrech čtverečních<br />
a v současné době oslavovaná budova Státní opery Praha<br />
je na ploše šestkrát menší. Tehdejší stavební náklady na<br />
divadlo 172m dlouhé a 70m široké dosáhly výše 49 milionů<br />
franků. Ale výsledek stál jistě zato. Obrovský vstupní vestibul,<br />
centrální foyer o 700 metrech čtverečních táhnoucí se<br />
přes celou šíři budovy, bohatě zdobené rozměrné hlediště<br />
o pěti pořadích pro 2200 diváků obdivují návštěvníci z celého<br />
světa. V roce 1961 byla postavena deset centimetrů pod<br />
původní stropní kopulí nová, vyzdobená malbou od Marka<br />
Chagalla. Na této monumentální fresce jsou výjevy z oper<br />
Romeo a Julie, Kouzelná fl étna, Boris Godunov a baletu<br />
Dafnis a Chloe. Šíře jeviště s šestnáctimetrovým proscéniem<br />
je 50 metrů a jeho šestadvacetimetrová hloubka se dá zvětšit<br />
Foto Pavel Horník
o plochu obrovského baletního sálu umístěného za ním.<br />
Neméně slavná je hudební historie tohoto domu. Světlo světa<br />
zde spatřila řada oper známých skladatelů, vystupovali<br />
zde nejslavnější pěvci a dirigenti. Z našich je nutno jmenovat<br />
Emu Destinnovou a Karla Buriana, kteří zde zpívali v opeře<br />
Richarda Strausse Salome pod skladatelovou taktovkou.<br />
Bizetova Carmen se zde hrála více než 3 000krát. Premiéru<br />
měla o tři měsíce později po otevření divadla, ale kupodivu<br />
v Komické opeře. Mignon Ambroise � omase dosáhla jen<br />
za skladatelova života jednoho tisíce repríz. Ročně se dříve<br />
uvádělo okolo padesáti různých oper a baletů. Po druhé světové<br />
válce bohatý operní život pokračoval, i když ne s takovým<br />
počtem titulů. V roce 1958 zde triumfálně debutovala<br />
Maria Callas v kombinovaném představení prvního dějství<br />
Belliniho Normy, druhém dějství Pucciniho Tosky a třetím<br />
jednání Verdiho Trubadúra. S tímto domem se pěvkyně rozloučila<br />
o sedm let později. Slavná éra divadla byla za vedení<br />
německého skladatele Rolfa Liebermanna v období 1973<br />
až 1980, který angažoval ty největší světové umělce. V roce<br />
1979 zde uvedl premiéru poslední verze Bergovy Lulu dopracované<br />
Friedrichem Cerhou. Hudebně dílo nastudoval<br />
Pierre Boulez.<br />
Opéra Bastille<br />
Dějiny druhé moderní scény s názvem Opéra Bastille se<br />
začaly psát již koncem sedmdesátých let, kdy se zasazovali<br />
známí umělci Jean Vilar, Pierre Boulez a Maurice Bejárt<br />
o vybudování nového divadla. Roku 1982 prezident François<br />
Mitterand snahy podpořil a ohlásil stavbu nové scény na legendárním<br />
místě na Náměstí Bastily. O rok později v konkursu<br />
zvítězil tehdy neznámý uruguayský architekt z Montevidea<br />
Carlos Ott. Byl při výhře soutěže prakticky stejně<br />
starý jako jeho dávný předchůdce Garnier se svým vítězným<br />
návrhem. Základní kámen byl položen v roce 1985 a o čtyři<br />
roky později byla stavba hotova. V létě 13. července se konalo<br />
slavnostní otevření. Na gala večeru dirigoval Georges<br />
Prêtre, scénu vytvořil Robert Wilson a zpívali Plácido Domingo,<br />
Teresa Berganza, Barbara Hendricks, Ruggero Raimondi<br />
a Shirley Verrett. V září pak byla normální operní<br />
sezona zahájena Trojany Hectora Berlioze.<br />
Velká, silně prosklená budova s řadou členitých, architektonicky<br />
velmi zajímavých prostor pro diváky, má dva menší<br />
sály a hlavní velký je koncipován pro 2700 návštěvníků. Má<br />
zavěšené balkóny a v přízemí přes třicet řad. Akustika sálu<br />
je vynikající. Seděl jsem na představení Ariadny na Naxu<br />
v 32. řadě parteru a slyšel jsem opravdu báječně. Proscénium<br />
má šířku 19 metrů, za velkým jevištěm je také zadní scéna.<br />
Technické zázemí a prostory pro umělce a personál jsou řešeny<br />
prakticky, pohodlně a velkoryse.<br />
Prvním hudebním ředitelem se stal Daniel Barenboim, byl<br />
ve funkci ale jenom velice krátce a po něm nastoupil čínský<br />
dirigent Myung-Whun Chung. V současné době řídí Pařížskou<br />
národní operu Gérard Mortier. Divadlo pracuje jako<br />
většina obdobných scén stagionovým způsobem. Má svůj<br />
orchestr, sbor, baletní soubor a na jednotlivé inscenace si<br />
zve hostující umělce z celého světa. V sezoně 07/08 uvádí<br />
8 premiérových operních titulů. Život prostopášníka od Igora<br />
Stravinského, Wagnerovy opery Tannhäuser a Parsifal,<br />
Verdiho Luisu Miller, Bergova Vojcka, Haaseho Melancholii,<br />
Arianu a Modrovouse Paula Dukase, Le Prisonnier Luigiho<br />
Dallapicolly. Dále se hraje asi čtrnáct titulů z dřívějška<br />
jako Traviata, Don Carlos, Alcina, Cardillac, Kapuleti<br />
a Montekové, Tosca a další. Z věhlasných jmen, která se<br />
v produkcích objeví, bych uvedl za dirigenty Ozawu, Cambrelinga,<br />
Orena, Kuhna. Ze zpěváků obohatí publikum Netrebko,<br />
Polaski, Domašenko, Di Donato, Vargas, Furlanetto,<br />
Hvorostovskij, Ramey, Van Dam a další. V Palais Garnier<br />
se většinou hrají některé staré opery nebo menší díla Mozartova<br />
a samozřejmě balety. Ostatní repertoár se pak provo-<br />
Opéra Bastille<br />
zahrani�í ��<br />
zuje v novém divadle. Operní orchestr, který má 174 členů,<br />
pořádá také v menší míře samostatné koncerty s takovými<br />
dirigenty jako jsou Georges Prêtre, Pierre Boulez, Christoph<br />
von Dohnányi. Ve sboru opery je 104 členů.<br />
Baletní soubor má 154 umělců, 18 sólistů, 17 prvních tanečníků.<br />
Na repertoáru je asi osmnáct baletů, z toho tři premiéry<br />
ročně.<br />
Na některých inscenacích Pařížské národní opery se dříve<br />
i dnes podílejí také někteří naši umělci. V minulých letech<br />
zde pracoval náš nejlepší scénograf Josef Svoboda, dirigoval<br />
zde Jiří Kout, Jiří Bělohlávek a nejnověji mladý Tomáš<br />
Hanus. Z pěvců zde vystupovala Gabriela Beňačková, Eva<br />
Urbanová, Dagmar Pecková a v poslední době zde úspěšně<br />
vystupuje tenorista Aleš Briscein, který bude zpívat hlavní<br />
roli ve Smetanově Prodané nevěstě, uvedené letos na podzim.<br />
V inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu zde vystupovalo<br />
několik dalších českých pěvců.<br />
Závěrem se vždy uvádí diskografi e. Věhlasu a úrovně interpretů<br />
a orchestru Pařížské opery využily také světové nahrávací<br />
společnosti. V posledních letech byly některé významné<br />
inscenace zaznamenány obrazově na DVD. Výčet by byl<br />
samozřejmě dlouhý, a tak uvádím namátkově některé tituly.<br />
CD Universe natočila dříve řadu živých snímků s legendární<br />
Marií Callas, Frankem Correlim, později s Kiri Te<br />
Kanawou, Renatou Scotto, Plácidem Domingem. Zajímavé<br />
jsou i např. nahrávky Gounodova Fausta s dirigentem André<br />
Cluytensem, kde byli sólisty Victoria de Los Angeles, Nicolai<br />
Gedda a Boris Christoff a Bizetovy Carmen s Rafaelem<br />
Frühbeckem de Burgas, Donizettiho Dcera pluku s Bruno<br />
Campanellou a legendárním Alfredo Krausem. Z novějších<br />
nahrávek Deutsche Grammophon je významný záznam opery<br />
Béatrice et Bénédict od Berlioze s Plácidem Domingem<br />
a Eleanou Cotrubas za řízení Daniela Barenboima z roku<br />
2005. Firma EMI natočila Berliozova Benvenuta Celliniho<br />
s dirigentem Johnem Nelsonem a výborným Gregory Kundem<br />
v titulní roli. Z DVD bych jmenoval zajímavou inscenaci<br />
Lásky ke třem pomerančům Sergeje Proko� eva za řízení<br />
Sylvaina Cambrelinga z roku 2005. •<br />
Foto Pavel Horník
��<br />
zahrani�í<br />
nová valkýra neurazí,<br />
ale ani neohromí<br />
Vídeň, Vídeňská státní opera<br />
� Vít Dvořák<br />
Ještě loňskou sezonu byl v rakouské metropoli k vidění celý<br />
Wagnerův Ring v inscenaci Adolfa Dresena. Valkýra měla<br />
za sebou patnáct let (kdy se hrála bezmála padesátkrát)<br />
a podobné to bylo i s ostatními díly. Čas byl už na nich docela<br />
dost znát a tak rozhodnutí celou tetralogii nastudovat<br />
znovu nebylo až tak překvapivé. První přišla na řadu počátkem<br />
prosince právě Valkýra. (Siegfrieda chystají ve Vídni<br />
na duben a do další sezony je pak naplánován Soumrak<br />
bohů a Zlato Rýna.) Realizací nového Prstenu byl pověřen<br />
známý curyšský tandem: režisér Sven-Eric Bechtolf a dirigent<br />
Franz Welser-Möst (designovaný hudební šéf Wiener<br />
Staatsoper). Aktuální zprávy z příprav jsou už delší dobu<br />
k dispozici na speciálně zřízené webové stránce www.derneuering.at.<br />
Komorní. Introvertní. Ale třeba taky střídmá. I tak by se nová<br />
vídeňská Valkýra dala s trochou nadsázky jedním slovem<br />
charakterizovat. Což ale rozhodně neznamená nepovedená.<br />
Žádné samoúčelné aktualizace, žádné rádoby neotřelé efekty,<br />
prakticky žádné za každou cenu nové pohledy. Místo toho<br />
soustředění se na detail (Sieglinda je do Sigmunda natolik<br />
zahleděná, že jeho pohár přelije), střídmé použití jednoduchých<br />
symbolů (Hundingovo obydlí obhlíží vlčice, ve druhém<br />
jednání ji Wotan přinese mrtvou), oproštění se od zbytečného<br />
patosu (poražení rekové nezůstávají chtivým valkýrám<br />
lhostejní), vzdání se jakýchkoli oslňujících technických<br />
vymožeností (závěrečný oheň je jednoduše promítán). V zásadě<br />
jednotná scéna (dřevem obložené jeviště jen s několika<br />
dveřmi), v jednotlivých dějstvích doplněná reáliemi (třeba<br />
ve třetím maketami koňů v životní velikosti).<br />
O to větší důraz (a pochopitelně i pozornost) soustřeďují<br />
ve Vídni na hudební podobu nové Valkýry. Welser-Möstova<br />
interpretace Wagnerovy partitury hlavně zaujme místy dost<br />
osobitými tempy a jejich nečekanými zvraty, dokáže přitom<br />
ale také udržet tah a jednotlivé scény působivě vygradovat.<br />
I přesto však měla (na vídeňské poměry docela překvapivě)<br />
místy nádech určité rutiny, jakkoli po technické stránce nelze<br />
Vídeňským fi lharmonikům prakticky nic vytknout. Pěvecké<br />
hvězdy nové produkce byly hned dvě: Rozhodně Sieglinda<br />
Niny Stemme a rozhodně Siegmund Johana Bothy<br />
(proč ale jen ti dobří tenoři musejí být tak často při těle!).<br />
Není to tak dlouho, co Nina Stemme okouzlila rakouskou<br />
metropoli svým Wagnerem – Sentou v novém Bludném Holanďanovi.<br />
Také její Sieglinda tu už byla (tuším před čtyřmi<br />
pěti lety) k vidění, navíc mezitím triumfovala v Bayreuthu<br />
jako Isolda. Její nynější obsazení proto bylo sázkou takřka<br />
na jistotu a vyšlo beze zbytku. Jakoby hebce sametový, příjemně<br />
vláčný a přitom plný, znělý a ve všech polohách obdivuhodně<br />
vyrovnaný soprán Niny Stemme je schopný vyjádřit<br />
snad i ty sebemenší záchvěvy lidské duše. A i pro Sieglindu<br />
je skutečně ideální. Také Johan Botha exceloval nejen nezbytnou<br />
hlasovou výdrží, příkladným frázováním a výrazovým<br />
odstíněním exponovaného partu, ale i kovovou barvou<br />
svého průrazného tenoru. I díky Hundingovi osvědčeného<br />
Waltra Finka (při jedné z pěti prosincových repríz pohotově<br />
zaskočil za premiérového Aina Angera) tak právě první<br />
třetina nové vídeňské Valkýry asi zaujala nejvíc. To s Wotanem<br />
a hlavně pak s Brünnhildou už vídeňští tolik štěstí<br />
tentokrát neměli. Fin Juha Uusitalo sice může být dobrým<br />
Donem Magnifi cem v Rossiniho Popelce či Pucciniho Scarpiou,<br />
ale na Wotana jeho basbaryton prostě nemá ten patřičný<br />
objem. A i po herecké stránce mu schází – alespoň zatím<br />
– potřebná přesvědčivost a vyzrálost. Ani příliš světlý soprán<br />
Eva Johansson (Brünnhilde)<br />
Evy Johansson se na Brünnhildu po mém soudu příliš nehodí.<br />
A co víc – nejvyšší tóny extrémně náročné úlohy už nezvládá,<br />
ty většinou vyznívají spíš jako výkřiky, než jako zpěv.<br />
S podobnými problémy se Johansson v téhle roli potýkala<br />
už v létě v Aix-en-Provence. Teď ve Vídni ale byla zřetelnější<br />
i její hlasová únava – nejspíš kvůli jistě náročným zkouškám<br />
nové inscenace, ale i první sérii šesti představení s pouhými<br />
dvoudenními odstupy. (Zatímco s Uusitalem coby Wotanem,<br />
resp. Poutníkem počítají ve Vídni i pro další chystané<br />
díly Ringu, novou Brünnhildou má být na jaře v Siegfriedovi<br />
Deborah Voigt.) Za zmínku v nové vídeňské Valkýře,<br />
která ve výsledném dojmu ničím neurazí, ale ani neohromí,<br />
rozhodně ještě stojí úlisná Fricka Michaely Schuster a taky<br />
báječně sezpívaná osmička sester.<br />
Wien, Wiener Staatsoper – Richard Wagner: Die Walküre.<br />
Dirigent Franz Welser-Möst, režie Sven-Eric Bechtolf,<br />
scéna Rolf Glittenberg, kostýmy Marianne Glittenberg.<br />
Premiéra 2. 12. 2007, psáno z reprízy 16. 12. 2007 •<br />
Foto archiv
hanu glawari vybu�eli<br />
Drážďany, Semperova opera<br />
� Josef Herman<br />
Premiéra proslulé operety Franze Lehára Veselá vdova v režii<br />
uznávaného intendanta pařížské Opery Comique Jérôme<br />
Savaryho v drážďanské opeře slibovala událost. Však premiéra<br />
šla přímým přenosem (tedy se zhruba hodinovým zpožděním,<br />
nicméně live) na prestižních kanálech Arte, Euroarts<br />
a ZDF. Hraběte Danila Daniloviče vytvořil Bo Skovhus<br />
s patřičným pěveckým leskem, ale tím při jen trochu přísnějším<br />
pohledu výčet hvězdných, a vskutku jen okamžiků<br />
premiéry končí. Hanu Glawari unaveným nejistým hlasem<br />
nedůstojně odzpívala Petra-Maria Schnitzer, které chybělo<br />
i charisma. Za píseň o Vilje sklidila poprávu hlasité projevy<br />
nevole. To ovšem už bylo publikum znuděno i děním na jevišti,<br />
na kterém pravda přistál vrtulník, ve fi nále první části<br />
jím diva Glawari dokonce odlétá a Danilo z něho skáče<br />
padákem, jen aby se zbavil její přítomnosti. I jiné technické<br />
kousky jsou sem tam k zahlédnutí, leč mezi postavami se<br />
neděje zhola nic. Ještě že alespoň balet vzbudil pozornost až<br />
artistickými prvky.<br />
Nechápu, jak mohl Savary ponechat pěvce deklamovat text<br />
ve statických pózách, jak nad ním nevymyslel žádné nosné<br />
kontexty, v německém kraji už zcela obvyklé. Až na pár<br />
aktualit, zejména vizuálních, například nadutých uniforem<br />
příslušníků onoho zbankrotovaného státu, evokujících jak<br />
Bo Skovhus (Graf Danilo Danilowitsch) a Petra-Maria Schnitzer (Hanna Glawari)<br />
zahrani�í<br />
evropské, tak jihoamerické totality. Či vnějškových efektů,<br />
k nimž vedle jinak nevyužitého vrtulníku, který přistál před<br />
Eiff elovou věží v pozadí scény, patřila především přehlídka<br />
kostýmů všech druhů a časů, některých hodně elegantních<br />
a frivolních, včetně poodhalených ženských vnad. Případně<br />
mezi postavy zavítal i Santa Claus, vždyť bylo těsně před Vánocemi.<br />
Inscenace má přesto základ ve stařičké už úsměvné<br />
operetní poetice, tak dobře známé z našich jevišť, a jestli<br />
vůbec s tímto retrostylem chtěl Savary nějak významově či<br />
formálně pracovat, jak je jeho zvykem, zřetelné to bylo jen<br />
z vizuálně barvitých kostýmů a dekorací, z aranžmá, nikoli<br />
z jednání postav. Dvouhodinová premiéra se vlekla tak, že<br />
obecenstvo při vlažné děkovačce už ztratilo i chuť vyvolávat<br />
další skandály. Hodně šanovali i zdejší jindy mimořádně disponovaný<br />
orchestr, který však premiéru věru nevylepšil. Dirigent<br />
Manfred Honeck sice báječně rozvrhl a vystavěl předehru,<br />
jenže už tady hráči drobně chybovali a nepřesnosti<br />
později narůstaly do na zdejší poměry nečekaných rozměrů.<br />
Včetně několikeré tempové honičky mezi sólisty, sborem<br />
a orchestrem.<br />
Inu, i mistr tesař se utne a ne vše se vždy podaří.<br />
Dresden, Semperoper Sächsische Staatsoper: Franz Lehár:<br />
Die lustige witwe (Veselá vdova). <strong>Hudební</strong> nastudování<br />
Manfred Honeck, režie Jerôme Savary, scéna Ezio Toffolutti,<br />
kostýmy Michel Dussarrat, choreografi e Nadège<br />
Marura, světla Jan Seeger, sbormistr Ulrich Paetzholdt.<br />
Premiéra 21. 12. 2007. •<br />
��<br />
Foto © Matthias Creutziger
klikněte si<br />
pro klasiku<br />
www.rozhlas.cz/d-dur<br />
Wolfgang<br />
Amadeus<br />
Mozart<br />
Klasická hudba<br />
v nejvyšší kvalitě<br />
24 hodin denně.<br />
Vysíláme digitálně na internetu,<br />
v kabelových sítích<br />
a v systémech DVB-T a DVB-S.<br />
SYMFONICKÝ ORCHESTR<br />
HL. M. PRAHY FOK<br />
ÚNOR 2008 výběr koncertů<br />
02/08<br />
12. a 13. 2. 2008 | úterý a středa<br />
Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin<br />
Josef Suk: Fantastické scherzo, op. 25<br />
Dmitrij Borisovič Kabalevskij:<br />
Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 C dur, op. 77<br />
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – baletní suita, op. 20a<br />
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK<br />
Dirigent: PETR ALTRICHTER<br />
Sólista: MICHAL KAŇKA | violoncello<br />
19. a 20. 2. 2008 | úterý a středa<br />
Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin<br />
Richard Strauss: Koncert pro housle a orchestr d moll, op. 8<br />
Igor Stravinskij: Oedipus rex<br />
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK<br />
Dirigent: JIŘÍ KOUT<br />
Sólisté: PAVEL ŠPORCL | housle, KATEŘINA<br />
JALOVCOVÁ | mezzosoprán, JOHN UHLENHOPP | tenor,<br />
JOZEF BENCI | tenor, RICHARD NOVÁK | bas,<br />
PĚVECKÉ SDRUŽENÍ MORAVSKÝCH UČITELŮ,<br />
PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBOR<br />
Sbormistr: LUBOMÍR MÁTL<br />
27. 2. 2008 | středa<br />
Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin<br />
Otmar Mácha: Eiréné, fantasie pro hoboj a smyčcový orchestr<br />
Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov:<br />
Šeherezáda, symfonická suita op. 35<br />
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“, D75<br />
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK<br />
Dirigent: NORICHIKA IIMORI<br />
Sólistka: LIBĚNA SÉQUARDTOVÁ | hoboj<br />
PŘEDPRODEJ VSTUPENEK<br />
Předprodejní pokladna FOK: U Obecního domu 2<br />
(naproti hotelu Paříž), Praha 1, Po – Pá: 10.00 – 18.00<br />
Tel: 222 002 336, Fax: 222 322 501<br />
E-mail: pokladna@fok.cz, www.fok.cz<br />
Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu<br />
před začátkem koncertu v pokladně příslušného sálu<br />
NOVINKA: prodej vstupenek on-line na www.fok.cz
Boni pueri v Hirošimě<br />
boni pueri<br />
po�tvrté v japonsku<br />
� Jaroslav Šlais<br />
Měsíční turné Českého chlapeckého sboru Boni pueri (sbormistr<br />
Pavel Horák) po Japonsku ve dnech 24. 11. – 24. 12.<br />
2007 jeho renomé v zemi vycházejícího slunce pouze potvrdilo.<br />
Po prvním úspěšném turné v Japonsku v roce 2000 se<br />
tam „Dobří chlapci“ z Hradce Králové vrátili ještě v letech<br />
2002 a 2005. V předvánočním čase čekalo třiatřicet zpěváků<br />
ve věku od 9 do 24 let celkem 17 koncertů po celém území<br />
Japonska, další dva koncerty pak byly uspořádány těsně<br />
před Štědrým dnem v Hong-Kongu.<br />
Program koncertu byl již tradičně rozdělen do tří částí. V té<br />
první, nazvané Mistři evropské klasiky, měli návštěvníci koncertu<br />
možnost vyslechnout si například úpravu Larga z Novosvětské<br />
symfonie Antonína Dvořáka s názvem Goin´Home,<br />
či slavné Hallelujah z oratoria Georga Friedricha Händela<br />
Mesiáš. Druhá třetina patřila české hudbě. Posluchači<br />
ocenili zejména folklorní směs K horám, kterou na motivy<br />
moravské lidové poezie přímo pro Boni pueri napsal v roce<br />
2004 Jan Vičar, a pro kterou chlapci nacvičili speciální choreografi<br />
i. Zejména mladé japonské slečny v řadách diváků<br />
při tomto výstupu doslova zářily. Závěr koncertu byl věnován<br />
koledám z celého světa. Malým zpestřením jak pro diváky,<br />
tak pro účinkující bylo uvádění v japonštině.<br />
Překrásné koncertní sály s vynikající akustikou, skvělý klavírní<br />
doprovod Daniela Wiesnera a perfektní připravenost<br />
turné japonskou agenturou Ars Tokyo byly tou nejlepší inspirací<br />
k nadprůměrným výkonům na každém koncertě.<br />
Možná právě díky vynikající úrovni koncertů se posluchači<br />
v Japonsku a zejména později v Hong-Kongu doslova přetahovali<br />
o zakoupení nahrávek Boni pueri.<br />
Přestože bylo turné zcela nabito koncerty, zbyl čas i na odpočinek,<br />
objevování krás starodávných chrámů, návštěvu to-<br />
zahrani�í ��<br />
kijského Disneylandu či ochutnávání specialit japonské kuchyně.<br />
Turné navíc zpestřily dva vnitrostátní přelety a jedna<br />
noc strávená v rodinách.<br />
Kluci budou ve svých vzpomínkách z Japonska určitě uchovávat<br />
dva neobyčejné umělecké zážitky. Prvním byl koncert<br />
ve zbrusu novém a zcela vyprodaném Hyogo Performing<br />
Arts Center, kam přišlo neuvěřitelných 3600 posluchačů.<br />
Druhým námětem ke vzpomínání a vyprávění bylo vystoupení,<br />
které navštívila japonská princezna.<br />
19. prosince se „Boňáci“ přesunuli z japonského Sappora –<br />
kde bylo mimochodem deset stupňů pod nulou – do Hong-<br />
Kongu. Zde kromě opět skvěle naplánované koncertní cesty<br />
čekalo i pro Evropana na prosinec velmi nezvyklé počasí.<br />
Rtuť teploměru stoupala až k letním hodnotám, a tak si<br />
všichni tuto část zájezdu užívali. Dva mladí zpěváci se dokonce<br />
mohou pochlubit tím, že v této exotické destinaci oslavili<br />
své narozeniny. Poslední den v Hong-Kongu byl ve znamení<br />
relaxace a odpočinku po náročném turné. Nejzajímavější<br />
ze všeho, co Boni pueri v Hong-Kongu podnikli, byl bezesporu<br />
výlet do centra města. Když po napínavém kličkování<br />
důmyslným systémem metra konečně vyšli na náměstí u impozantní<br />
budovy Bank of China, připadali si jako v úplně jiném<br />
světě. Kolem bylo najednou tolik mrakodrapů, že úplně<br />
zakrývaly jakýkoliv výhled na město. Už od roku 1888 právě<br />
proto funguje lanová dráha Peak Tram, která vozí návštěvníky<br />
na jeden z kopců, které město obklopují a ze kterých<br />
je skvělý výhled. Pokud tedy zrovna nemáte takovou smůlu<br />
jako naši mladí zpěváci a díky vysoké vlhkosti téměř nic<br />
nevidíte. Večerní světelná show, při které celkem 40 budov<br />
podle hudby mění svou barvu, vytváří několikakilometrové<br />
světelné kužely na večerní obloze a upoutává pozornost výkonnými<br />
lasery, uzavřela celodenní putování a napravila to,<br />
co počasí odpoledne pokazilo.<br />
Cestu domů znepříjemnilo počasí na londýnském letišti<br />
Heath row, ale i přes malé zpoždění se všichni členové koncertní<br />
skupiny Českého chlapeckého sboru Boni pueri v pořádku<br />
vrátili domů. Unavení, ale spokojení! •<br />
Foto archiv
��<br />
zahrani�í<br />
lisabon a hudba<br />
� Oldřich Kašpar<br />
<strong>Hudební</strong> tradice Lisabonu má hluboké kořeny sahající do<br />
historie velmi vzdálené. Jedním z míst, které jsou s ní nedílně<br />
spjaty, je dominanta města Castelo de São Jorge (Hrad svatého<br />
Jiří) od dvanáctého století (1147) sídlo portugalských<br />
králů, jež bylo od roku 1511, kdy král Manuel I. (1469–1521)<br />
vybudoval nový palác na místě dnešního náměstí Praca do<br />
Comércio, využíváno – mimo jiné – i jako divadlo. Po zemětřesení<br />
v roce 1755 zůstal původní symbol portugalské královské<br />
moci v troskách a byl obnoven až v roce 1938 diktátorem<br />
Antóniem de Oliveira Salazarem (1889–1970), který<br />
nechal vybudovat kopie středověkých hradeb a založil nové<br />
zahrady. I když hrad má dnes pseudohistorickou podobu, přesto<br />
doposud vyzařuje zvláštní atmosféru a snad právě proto<br />
jsou některá jeho nádvoří v létě využívána k divadelním<br />
a operním představením. V červenci a srpnu roku 2006 zde<br />
pravidelně v sobotu a v neděli vpodvečer zněly tóny Mozartovy<br />
Kouzelné fl étny a jedinečná přírodní i architektonická<br />
scenérie v kombinaci s hudbou poskytovala stejný zážitek<br />
jako například pravidelná letní představení opery v římské<br />
Ville Borghese či prezentace klasické hudby v impresivních<br />
prostorách českokrumlovského zámku.<br />
Dalším zajímavým místem v Lisabonu, v němž znějí tóny děl<br />
mistrů vážné hudby, je bývalý palác Azurara pocházející ze<br />
17. století, dnes sídlo Museu de Artes Decorativas (Muzeum<br />
dekorativních umění). Dalším muzeem spjatým s hudbou,<br />
tentokráte ovšem lidovou je Museu de Arte Popular (Muzeum<br />
lidového umění) na nábřeží Teja nedaleko od proslulé<br />
lisabonské dominanty Torre de Belém nebo-li Betlémské věže,<br />
nádherné stavby ve stylu tzv. manuelské gotiky, od níž se<br />
v 16. století vypravovali na své dlouhé zámořské plavby portugalští<br />
mořeplavci a objevitelé.<br />
Lisabon se ovšem pyšní také dvěma stánky, v nichž je domovem<br />
hudba od okamžiku jejich založení – historickým divadlem<br />
São Carlos a Kulturním střediskem Betlém.<br />
Dnešní Teatro Nacional de São Carlos postavil pod jménem<br />
Teatro São Carlos (Divadlo svatého Karla) v letech 1792–1795<br />
architekt José da Costa e Silva ve stylu, jenž kombinuje prvky<br />
milánské La Scaly a neapolského San Carlo. Příkaz k vybudování<br />
nového divadla na místě dřívější opery, jež se zřítila při<br />
ničivém zemětřesení v roce 1755, vydala první žena na portugalském<br />
trůně, královna Marie I. (1734–1816), vládnoucí od<br />
roku 1777 až do své smrti. Od samého počátku fungování nové<br />
scény měla na jejích prknech vždy čestné místo opera, od roku<br />
1800 byl dokonce ředitelem Teatro São Carlos operní skladatel<br />
Marcos Antonio da Fonseca-Portugal (1762–1830). Dnes<br />
trvá operní sezona v portugalském Národním divadle od září<br />
do června, ale balety a koncerty jsou uváděny po celý rok.<br />
Autograf díla Marcose de Portugal „Smrt Semiramidina“<br />
Lze říci, že jakýmsi jeho protikladem, i když jen zdánlivým<br />
a to ještě spíše vnějškově, je budova moderního komplexu<br />
Centro Cultural de Belém, která se nachází v historické části<br />
města mezi klášterem jeronymitů a řekou Tejo. Dnešní<br />
Kulturní středisko, jehož stavba vyprovokovala v době svého<br />
vzniku mnoho sporů (veskrze moderní architektura byla<br />
totiž zasazena do historického jádra města), bylo vybudováno<br />
v roce 1991 jako hlavní sídlo portugalského předsedy Evropské<br />
unie a jako kulturní středisko pak otevřeno až v roce<br />
1993. V jeho náplni se klade hlavní důraz na hudbu, divadelní<br />
umění a fotografi i. Středisko působí trochu neosobně, ale<br />
o víkendech zde zpříjemňují atmosféru pouliční umělci.<br />
Konečně velmi důležitou roli v hudebním životě portugalského<br />
hlavního města a nejenom jeho hraje i Národní knihovna<br />
(Biblioteca Nacional).<br />
Stejně jako v řadě dalších centrálních knihoven evropských<br />
i mimoevropských, najdeme také v portugalské Národní<br />
knihovně specializované hudební oddělení. Ačkoliv sama<br />
knihovna oslavila v loňském roce 210 let svého trvání, organizovaný<br />
hudební fond je nepoměrně mladšího data, jeho<br />
počátky spadají do roku 1991, kdy byla poprvé otevřena<br />
Studovna hudby (Sala de Leitura de Música).<br />
Dekretem již zmíněné královny Marie I. (1734–1816) datovaným<br />
29. února 1796 byla zřízena Královská dvorská veřejná<br />
knihovna (Real Biblioteca Pública da Corte) jako kulturní<br />
instituce, jež měla zpřístupnit, po vzoru jiných velkých<br />
evropských knihoven zájemcům z řad badatelů a vzdělanců<br />
bohaté fondy rukopisů a tisků, které shromažďovala<br />
původní Královská knihovna, jež byla významně obohacena<br />
přísunem knih z kolejí tehdy nedávno zrušeného (1759) jezuitského<br />
řádu. Královna Marie ovšem ve svých kulturních<br />
aktivitách nezůstala pouze u knihovny, z jejího podnětu se<br />
zrodily i další důležité vědecké a kulturní instituce jako například<br />
Královská akademie věd (Real Academia das Ciencias),<br />
a kromě již zmíněného divadla Teatro de São Carlos<br />
v Lisabonu také Divadlo svatého Josefa (Teatro de São<br />
José) v Portu.<br />
Úkolem připravit otevření nové osvícenské instituce v portugalském<br />
hlavním městě byl pověřen Antonio Ribeiro dos<br />
Santos (1796–1816), jenž měl za sebou dvacetileté zkušenosti<br />
z vedení Univerzitní knihovny v Coimbře (Biblioteca da<br />
Universidade de Coimbra).<br />
Knihovnu zasáhla během jejího vývoje celá řada příznivých<br />
i nepříznivých událostí politických, ekonomických aj., přesto<br />
však dospěla až do současnosti jako moderní knihovní<br />
instituce.<br />
Její hudební fond čítá přes 50 000 položek pocházejících<br />
z dlouhého časového období od 12. do 21. století. Je rozdělen<br />
do šesti sekcí a jedenácti sbírek rukopisů a tisků. Nezastupitelnou<br />
hodnotu pro sledování dějin vývoje portugalské hudby<br />
má Sbírka knih liturgické hudby (Coleccão de Livros de<br />
Repro archiv
Frontispice díla „Šest sonát“ Antónia Rodila vytištěného v Londýně asi roku 1775<br />
Coro) s 345 rukopisnými kodexy velké ceny kodikologické,<br />
muzikologické a historicko-liturgické, pocházejících z období<br />
14.–19. století.<br />
Důležitý oddíl představuje rovněž Sekce hudebních rukopisů<br />
(Seccão de Música Manuscrita), jejíž základ tvoří rukopisné<br />
materiály ze zrušených jezuitských kolejí a sbírka význačného<br />
portugalského muzikologa Ernesta Vieriy (1848–1915),<br />
mimo jiné, autora Biografi ckého slovníku portugalských hudebníků<br />
(Diccionario Biographico de Músicos Portuguezes,<br />
1900). V současnosti čítá fond sekce celkem 5045 vázaných<br />
partitur i jednotlivých hudebních fólií. Mezi nimi najde interesovaný<br />
badatel autografy řady portugalských skladatelů,<br />
například Luciana Xaviera dos Santos (1734–1808), Joãa de<br />
Sousa Carvalha (1745–1797), Josého Maurícia (1752–1815),<br />
Antónia Josého Soárese (1783–1865), skladatele chrámové<br />
a divadelní hudby Joaquima Casimira da Fonseky (1808–<br />
1862), Santose Pinta (1815–1860) ad. Evropské proslulosti<br />
dosáhl ve své době zejména již zmiňovaný Marcos Antonio<br />
da Fonseca-Portugal, žák Sousy Carvalha. Lisabonský rodák<br />
a operní skladatel působil od roku 1792 v Itálii. Ve stejné<br />
době, kdy byl jmenován ředitelem Teatro de São Carlo,<br />
tedy v roce 1800 nastoupil i jako maestro di cappella na lisabonském<br />
královském dvoře. Zanechal po sobě 21 portugalských<br />
komických oper, 35 oper italských a na sto opusů<br />
církevní hudby.<br />
K významnému obohacení hudební kolekce Národní knihovny<br />
došlo v roce 1971, kdy byla získána soukromá sbírka význačného<br />
portugalského skladatele a dirigenta, zakladatele<br />
Lisabonského fi lharmonického orchestru (1937) a bývalého<br />
ředitele Národní konzervatoře (Conservatorio Nacional) Ivo<br />
Cruze zahrnující vzácné hudební autografy, mezi jinými i díla<br />
Joãa Domingose Bontempa (1775–1842).<br />
Podobně jako je tomu i v dalších evropských národních<br />
knihovnách (například rakouské, francouzské, apod.) plní<br />
také hudební oddělení v Lisabonu důležitou funkci národního<br />
hudebního archívu. •<br />
Titulní list antifonáře z počátku 14. století<br />
zahrani�í ��<br />
Repro archiv<br />
Repro archiv
��<br />
zprávy ze zahrani�í<br />
festivaly<br />
Festival na počest Leonarda Bernsteina pořádají<br />
letos na podzim Newyorská fi lharmonie<br />
a Carnegie Hall. Na jejich přání zahájí festival<br />
24. 9. 2008 v Carnegie Hall Michael Tilson<br />
� omas a San Francisco Symphony. Na galakoncertu<br />
vystoupí dále violoncellista Yo-Yo Ma<br />
a pěvci Dawn Upshaw a � omas Hampson. Na<br />
programu budou mj. „Fancy Free“ suita, symfonické<br />
tance z West Side Story a výběr ze Mše,<br />
Candida, A Quiet Place, Wonderful Town, On<br />
the Town ad. Festival připomene dvě výročí:<br />
90. let narození Bernsteina a 50 let od jeho<br />
jmenování hudebním ředitelem Newyorské<br />
fi lharmonie. Bernstein festival zahrne do konce<br />
prosince 2008 třicet akcí, které se budou<br />
konat v Carnegie Hall, Avery Fisher Hall a na<br />
dalších různých místech New Yorku. Kromě<br />
koncertů to budou také přednášky, promítání<br />
fi lmů, výstavy, semináře a rovněž vydání knihy<br />
Harpera Collinse s názvem „Leonard Bernstein:<br />
American Original: How a Modern Renaissance<br />
Man Transformed Music and the World<br />
During His New York Philharmonic Years,<br />
1943–1976.“ Účinkovat budou Newyorská<br />
fi lharmonie, Baltimore Symphony, Orchestra<br />
of St. Luke‘s, Juilliard Orchestra, Bill Charlap<br />
Trio, New York Pops, Michael Feinstein, klavírista<br />
Robert Spano, mezzosopranistka Susan<br />
Graham, barytonista Rod Filtry ad. Kompletní<br />
informace na www.bernsteinfestival.org.<br />
divadlo<br />
Satelitní přenosy z Metropolitní opery mají<br />
již své „rivaly“. San Francisco Opera a Royal<br />
Opera Covent Garden oznámily, že budou rovněž<br />
promítat svá představení v kinech. San<br />
Francisco Opera uzavřela spolupráci s distributorem<br />
� e Bigger Picture, a to na šest<br />
oper ročně v 175 kinech v USA. První má přijít<br />
na řadu v březnu 2008 Pucciniho Vlaštovka<br />
s Angelou Gheorghiu, která v San Francisco<br />
Opera vystoupí vůbec poprvé. Dalšími operami<br />
mají být Saint-Saënsův Samson a Dalila,<br />
Mozartova Kouzelná flétna a Don Giovanni<br />
a Pucciniho Madama Butterfl y. Zatímco v případě<br />
Metropolitní opery se jedná o přímé<br />
satelitní přenosy, San Francisco Opera bude<br />
svá představení natáčet a nahrávky upravovat.<br />
V Anglii přišel na plán zprostředkovat<br />
svá představení na plátnech kin již v tomto<br />
roce operní festival v Glyndebourne. Covent<br />
Garden vyjednala s odbory satelitní přenosy<br />
12 oper, 14 oper má být natočeno. O která<br />
kina v Anglii půjde, nebylo zatím oznámeno.<br />
Covent Garden nicméně již teď nabízí videoklipy<br />
ze svých operních a baletních představení na<br />
YouTube. Stranou nezůstala ani milánská La<br />
Scala, která již zahájila vysílání svých oper v HD<br />
kvalitě. První byla Aida v prosinci, letos se má<br />
jednat o sedm oper.<br />
Carstenova provokativní inscenace Bernsteinova<br />
Candida bude představena v Anglické<br />
národní opeře v Londýně. V roli<br />
Cunegonde bude v ENO debutovat Kristin<br />
Chenoweth, herečka ověnčená divadelní ce-<br />
nou Tony Award. Broadwayská a televizní<br />
hvězda je i profesionální pěvkyní (koloraturní<br />
soprán) a má za sebou úspěšné studium zpěvu.<br />
Cunegonde zpívala s velkým ohlasem i při<br />
koncertním provedení Candida Newyorskou<br />
fi lharmonií pod taktovkou Marin Alsop v roce<br />
2004. Britský tenorista Toby Spence se<br />
ujme titulní role. Představení v ENO bude dirigovat<br />
Rumon Gamba. O inscenaci prominentního<br />
kanadského režiséra Roberta Carsena<br />
v � éâtre du Châtelet v Paříži, která byla<br />
uvedena poté i v milánské La Scale, jsme již<br />
v HR psali. Premiéra v Anglické národní opeře<br />
v Coliseum bude 23. 6., následovat bude<br />
do 12. 7. dvanáct repríz. Kristin Chenoweth<br />
čeká debut rovněž v Metropolitní opeře, kde<br />
se v březnu 2010 objeví v obnovené premiéře<br />
opery Johna Corigliana Ghosts of Versailles.<br />
Corigliano přepisuje roli Samiry, která byla určena<br />
původně pro Marilyn Horne, tak, aby vyhovovala<br />
typu hlasu Kristin Chenoweth.<br />
osobnosti<br />
Známý americký choreograf Michael Kidd<br />
zemřel 23. 12. ve věku 92 let. Kidd patřil vedle<br />
Jeroma Robbinse k těm choreografům,<br />
kteří se podíleli na obrovské popularitě amerického<br />
muzikálu 60. a 70. let jak na Broadwayi,<br />
tak ve fi lmu v hollywoodských verzích<br />
nápaditou a vtipnou choreografi í oslňující diváky<br />
ve světě. Spolupracoval na fi lmech jako<br />
Hallo, Dolly!, Divotvorný hrnec či Star. Pracoval<br />
s takovými hvězdami jako Fred Astair<br />
či Michail Baryšnikov, získal mnoho ocenění<br />
na divadle (Tony), v televizi (Emmy) a fi lmu<br />
(Oscar za celoživotní dílo v roce 1996). Právě<br />
o posledním Silvestru nám připomněla televize<br />
Prima uvedením Hallo Dolly! jeho mistrovství.<br />
vla<br />
Edo de Waart byl jmenován 4. 1. hudebním<br />
ředitelem Milwaukee Symphony, a to od<br />
se zony 2009/10. Holandský dirigent Edo<br />
de Waart vystřídá Andrease Delfse, který<br />
oznámil v závěru roku 2006 svůj úmysl<br />
odejít do Evropy a soustředit se na budování<br />
rostoucí kariéry na evropském kontinentu.<br />
V Milwaukee bude de Waart řídit koncerty 12<br />
z 18 týdnů v první sezoně. V této a následující<br />
sezoně již bude s orchestrem pracovat jako<br />
designovaný hudební ředitel. De Waart dosud<br />
pracoval jako hudební ředitel nebo šéfdirigent<br />
čtyř prominentních orchestrů: Rotterdam<br />
Philharmonic (1973–79), San Francisco<br />
Symphony (1977–85), Minnesota Orchestra<br />
(1986–95) a Sydney Symphony (1995–<br />
2004). V létě 2007 byl jmenován šéfdirigentem<br />
Santa Fe Opera a koncem roku 2007<br />
prodloužil svůj kontrakt jako umělecký ředitel<br />
Hong Kong Philharmonic, kde působí od<br />
roku 2004, až do roku 2012.<br />
Daniel Barenboim se stal první osobností na<br />
světě, která vlastní izraelský i palestinský pas.<br />
Slavný izraelský dirigent a klavírista argentinského<br />
původu obdržel 13. 1. v závěru svého<br />
klavírního recitálu v Ramaláhu na Západním<br />
břehu palestinský pas jako projev uznání jeho<br />
propagace kulturních vztahů mezi Izraelem<br />
SERGEJ LARIN<br />
9. 3. 1956 – 13. 1. 2008<br />
Ve věku nedožitých 52 let zemřel významný<br />
světový tenorista Sergej Larin. Narodil<br />
se v Lotyšsku a studoval v Litvě, jeho rodina<br />
pocházela z Ruska. Počátkem 90. let se<br />
přestěhoval do Bratislavy. Od roku 1992<br />
byl sólistou Opery Slovenského národního<br />
divadla, kde vytvořil řadu stěžejních rolí<br />
světového operního repertoáru a působil<br />
zde až do své smrti. Od svého debutu na<br />
scéně Vídeňské státní opery v roce 1990 se<br />
představil na všech významných světových<br />
operních scénách. Vystupoval v Metropolitní<br />
opeře v New Yorku, na Salcburských slavnostních<br />
hrách, v milánské La Scale, v Německé<br />
státní opeře v Berlíně, v Bavorské<br />
státní opeře v Mnichově, v pařížské Národní<br />
opeře nebo v londýnské Covent Garden. Jeho<br />
repertoár tvořily zejména velké tenorové<br />
role v italských a francouzských romantických<br />
operách: Don Carlos, Aida, Adriana<br />
Lecouvreur, Carmen, Norma, Tosca, Manon<br />
Lescaut, Madama Butterfl y, Sedlák kavalír,<br />
Turandot ad. Zpíval ale také v dílech slovanského<br />
repertoáru: Boris Godunov, Rusalka,<br />
Dimitrij. Během četných hostování ve významných<br />
evropských i zámořských metropolích<br />
spolupracoval s celou řadou renomovaných<br />
umělců. Z dirigentů jmenujme Claudia<br />
Abbada, Riccarda Chaillyho, sira Colina<br />
Davise, Christopha Eschenbacha, Marka<br />
Janowského, Neeme Järviho, Zubina Mehtu,<br />
Riccarda Mutiho nebo Giuseppe Sinopoliho.<br />
Jeho vynikající pěveckou kariéru dokumentuje<br />
i řada nahrávek – Šostakovičova<br />
Lady Macbeth z Mcenského újezdu se souborem<br />
Opéry Bastille a dirigentem Myung-<br />
Whun Chungem (Deutsche Grammophon<br />
1993) byla nominována na cenu Grammy<br />
v kategorii Nejlepší operní nahrávka roku.<br />
Nezapomenutelný je také záznam inscenace<br />
Pucciniho Turandot ze Zakázaného<br />
města v Pekingu s dirigentem Zubinem<br />
Mehtou (RCA Victor 1998), ve které ztvárnil<br />
roli Kalafa. Poslední mimořádnou kreací<br />
Sergeje Larina byl Bacchus v opeře Richarda<br />
Straussa Ariadna na Naxu (premiéra ve<br />
Slovenském národním divadle 27. 4. 2007).<br />
Účinkoval rovněž na slavnostním otevření<br />
nové budovy Slovenského národního divadla<br />
14. 4. 2007. Těžká nemoc ho přinutila<br />
odejít na čas z operního jeviště, aby se na<br />
něj po úspěšné léčbě opět triumfálně vrátil.<br />
Bohužel, ne nadlouho. Sergej Larin byl nejen<br />
výjimečný umělec, ale i člověk s velkým<br />
srdcem a nevšedním charismatem.<br />
a arabským světem. „Ve velmi těžkých podmínkách<br />
prokázal solidaritu s palestinským<br />
lidem“, řekl Mustafa Barghouti, poslanec Palestinské<br />
zákonodárné rady na Barenboimově<br />
recitálu, který byl pořádán s cílem získat peníze<br />
pro děti v Gaze. Barenboim (65), hudební<br />
ředitel Státní opery v Berlíně a milánské La<br />
Scaly, založil spolu s americko-palestinským<br />
literárním vědcem Edwardem Saidem v roce<br />
1999 West-Eastern Divan Orchestra, který je<br />
složený z hudebníků z Izraele a arabských zemí.<br />
Barenboim je pro mnohé Izraelce kontro-
Čínské New National Center for Performing Arts bylo otevřeno v Pekingu. Futuristická stavba ze skla<br />
a titanu, která má podobu obří kupole, se třpytivě odráží na hladině jezera. Slavnostní inaugurační večer<br />
22. 12. byl přenášen televizí po celé zemi. Účinkovali Čínský národní orchestr a Pekingský symfonický<br />
orchestr, dva dirigenti a čtyři sbory. Sólově vystoupili čtyři mladí houslisté, všichni vítězové Paganiniho<br />
soutěže, čestným hostem byl klavírista Yundi Li, jehož mezinárodní kariéru pomáhá budovat<br />
Deutsche Grammophon. Čínský pianista, který v 18 letech vyhrál Mezinárodní soutěž Fryderika Chopina,<br />
hrál Ravelovův Klavírní koncert G dur. Budova, kterou navrhl francouzský architekt Paul Andreu<br />
a jejíž stavba byla zahájena v roce 2001, je jednou z nových architektonických staveb objednaných<br />
čínskou vládou k Olympijským hrám 2008 v Pekingu. Komplex zahrnuje operní sál pro 2416 diváků,<br />
koncertní síň s 2017 sedadly a divadelní sál se 1040 místy. Stavba přišla na více než 330 milionů dolarů.<br />
Prvním zahraničním ansámblem se stalo petrohradské Mariinské divadlo (stále v zahraničí uváděno<br />
pod názvem ze sovětské éry jako Kirov Opera and Ballet). Pod taktovkou Valerije Gergieva uvedl<br />
soubor během hostování od 25. 12. mj. Borodinovu operu Kníže Igor a balety Labutí jezero a Korzára.<br />
Novoroční koncert řídil Seiji Ozawa, hrál Čínský národní symfonický orchestr, sólisty byli Vadim Repin,<br />
Kathleen Battle a Lang Lang. Repin vystoupil 3. a 4. 1. také na sólovém recitálu, zatímco 2. 1. se uskutečnil<br />
recitál Kiri Te Kanawy v rámci jejího světového turné na rozloučenou. Do konce sezony, který je<br />
už 6. 4., zde budou pravidelně vystupovat China National Symphony Orchestra a Shanghai Symphony<br />
Orchestra, hostovat bude rovněž Taipei Symphony. 24. 2. se zde představí v rámci čínského turné Lorin<br />
Maazel a Newyorská fi lharmonie. Čínský národní balet uvede Proko� evova Romea a Julii, Šanghajská<br />
opera nabídne v únoru Verdiho Otella. Závěr první sezony bude patřit francouzskému � éâtre du<br />
Capitole de Toulouse, který představí svou inscenaci opery Edouarda Lala Le Roi d‘Ys. Nové centrum<br />
bude samozřejmě pravidelně nabízet své prostory činoherním souborům a tradiční čínské opeře. Více<br />
informací na www.chncpa.org .<br />
verzní osobností, více ovšem než jeho otevřené<br />
sympatie pro Palestince vadí jeho propagace<br />
díla Richarda Wagnera v Izraeli a to, že<br />
jeho skladby dirigoval v Jeruzalémě.<br />
r�zné<br />
O neznámých, sto let starých nahrávkách<br />
Nellie Melby, Enrika Carusa a dalších pěvců<br />
zveřejnila zprávu Opéra national de Paris<br />
a Bibliothèque nationale de France. Nahrávky<br />
z roku 1907 byly ve dvou zapečetěných urnách<br />
a čekaly na své znovuobjevení 101 let.<br />
Každá nádoba obsahovala 12 desek natočených<br />
Gramophone Company (předchůdcem<br />
dnešního labelu EMI). Tehdejší ředitel fi rmy<br />
Alfred Clark nařídil, že nádoby, které byly pohřbeny<br />
do sklepení Palais Garnier během obřadu<br />
na Štědrý večer 1907, mají být otevřeny<br />
za sto let. V roce 1989 byly nádoby převezeny<br />
z Palais Garnier do Národní knihovny<br />
z důvodu lepší ochrany. Nahrávky obsahují<br />
hlasy velkých pěvců začátku 20. století, jako<br />
byli Nellie Melba, Adelina Patti, Emma Calvé<br />
a Enrico Caruso, ve francouzském a italském<br />
repertoáru (Bizet, Gounod, Donizetti, Rossini<br />
a Verdi). Desky jsou stále v urnách, zapeče-<br />
Foto archiv<br />
těných azbestem, a čekají na otevření speciálním<br />
technologickým postupem. EMI chce po<br />
prostudování technické kvality nahrávek vydat<br />
komerční CD.<br />
Multimediální webové stránky o Lucianu<br />
Beriovi vytvořila Newyorská fi lharmonie.<br />
Mají název „Luciano Berio‘s Musical Odyssey“.<br />
Cílem stránek je zevrubně informovat<br />
o všech letošních aktivitách fi lharmonie na<br />
počest jednoho z nejvýznamnějších skladatelů<br />
20. století, Luciana Beria (1925–2003). Je<br />
zde například sedmnáctiminutový dokument<br />
o Beriově životě a díle, jeho spojení s Newyorskou<br />
fi lharmonií a samozřejmě o všech dílech,<br />
které má těleso v sezoně 2007/08 na<br />
repertoáru.<br />
Náklady na stavbu Kauff man Center<br />
v Kansas City vzrostly o 20%, neboli 67 milionů<br />
dolarů a dosáhly téměř 400 milionů<br />
dolarů oproti původním plánům při zahájení<br />
stavby v roce 2004. Dalších 12 milionů plánuje<br />
město navíc na zlepšení infrastruktury.<br />
Podle Jane Chu, výkonné ředitelky Kauff man<br />
Center, se již anonymní dárci zaručili uhradit<br />
oněch dodatečných 67 milionů dolarů. Multikulturní<br />
centrum, které navrhl architekt Mo-<br />
zprávy ze zahrani�í ��<br />
she Safdie, zahrne operní a baletní divadlo<br />
pro 1800 diváků, který se stane novým sídlem<br />
pro Kansas City Opera a Kansas City Ballet.<br />
Dále zde bude koncertní síň s 1600 sedadly,<br />
která bude domovem pro Kansas City<br />
Symphony Orchestra. Stavba začala na konci<br />
roku 2006 a dokončena má být na začátku<br />
sezony 2010/11.<br />
Bude mít Niagara hudební festival? Kanadská<br />
vláda oznámila, že National Arts Centre,<br />
Toronto Symphony a Parks Canada posuzují<br />
možnost vybudování amfi teátru pro letní hudební<br />
festival na břehu Erijského jezera, z něhož<br />
vytéká řeka Niagara, která vtéká do jezera<br />
Ontario. Myšlenku na festival podporuje<br />
mj. ministr spravedlnosti Rob Nicholson.<br />
Prezident National Arts Centre Peter Herrndorf<br />
a prezident Torontské symfonie Andrew<br />
Shaw společně prohlásili: „Kanada je domovem<br />
světových umělců a orchestrů. V kombinaci<br />
s přírodními krásami niagarské oblasti<br />
budeme moci nabídnout návštěvníkům Kanady<br />
mimořádnou kulturní událost.“ 55 metrů<br />
vysoké Niagarské vodopády jsou nejznámějšími<br />
vovopády, které ročně shlédne kolem<br />
dvanácti milionů turistů z celého světa. V celé<br />
oblasti v okolí vodopádu je také řada historických<br />
památek, vztahujících se k jedinému vojenskému<br />
konfl iktu mezi USA a Kanadou v roce<br />
1812 – vojenské pevnosti Fort Erie a Fort<br />
George na kanadské straně a Fort Niagara na<br />
americké straně. Přímo u vodopádu se natáčel<br />
fi lm Niagara s Marylin Monroe.<br />
�eská hudba<br />
v zahrani�í<br />
Houslový virtuos Pavel Šporcl se stal nečekanou<br />
hvězdou novoročního koncertu Orchestre<br />
de la Suisse Romande v Ženevě. V pondělí<br />
7. ledna 2008 vystoupil s orchestrem pod<br />
taktovkou Vladimira Fedosejeva a sklidil ve<br />
Victoria Hall obrovské ovace, i když byl pro<br />
publikum vlastně nečekaným překvapením<br />
programu. Sám upřesňuje: „Zaskakoval jsem<br />
za výborného britského houslistu Daniela Hopa,<br />
který onemocněl. Vše jsem se dozvěděl až<br />
v pátek 4. ledna. Hrál jsem skladby A. Dvořáka,<br />
P. I. Čajkovského a D. Šostakoviče. Přitom<br />
Čajkovského a Šostakoviče jsem nikdy předtím<br />
nehrál. Poslali mi naskenované noty v pátek<br />
večer… Trochu jsem pořadatele zaskočil<br />
svými modrými houslemi. Ale když mě publikum<br />
na konci osmkrát vytleskalo zpět na pódium,<br />
byli nadšení. A dokonce se už rýsuje<br />
i další možná spolupráce s dirigentem Fedosejevem.<br />
Je to pro mě velmi zajímavá zkušenost.<br />
Zaskakoval jsem takhle narychlo poprvé<br />
v životě a ještě k tomu na tak důležitém<br />
koncertě, který navíc nahrávalo Radio Swiss<br />
Classic “. Pavel Šporcl se vydá znovu do Švýcarska<br />
v únoru, kdy se 14. 2. představí v St.<br />
Gallen v Tonhalle společně se Symfonickým<br />
orchestrem St. Gallen, který bude řídit jeden<br />
z nejvýznamnějších českých dirigentů současnosti<br />
Jiří Kout.<br />
Zpracovala Jitka Slavíková
��<br />
studie, komentá�e<br />
zlatá éra �eské opery iii.<br />
ii. aby se nezapomn�lo<br />
marta bohá�ová<br />
� Josef Herman, Daniel Jäger<br />
Vynikající koloraturní a lyrická sopranistka Marta Boháčová<br />
(1936) pochází z Brna. Středoškolsky vystudovaná<br />
učitelka krátce také učila, ale pedagogické vzdělání se jí<br />
hodilo spíše později, kdy učila zpěv na Pražské konzervatoři,<br />
jako docentka na HAMU, a také, což je u nás zvláště<br />
vzácné, v zahraničí – na vysoké škole ve Frankfurtu nad<br />
Mohanem. Vychovala řadu úspěšných pěvců. Začala zpívat<br />
nejprve folklor, jak bylo v 50. letech běžné. Až jako členka<br />
Pěveckého sboru Čs. rozhlasu (1958-1963) studovala<br />
zpěv na HAMU v Praze, kam se s manželem, skladatelem<br />
Josefem Boháčem, přestěhovala. Absolvovala u Přemysla<br />
Kočího v roce 1965, a udělala dobře, že si svoje vzdělání<br />
doplnila v zahraničí, v Bratislavě, ve Vídni a v Palermu<br />
na pěveckém institutu při divadle Teatro Massimo. V roce<br />
1967 nastoupila jako sustentantka, od roku 1970 pak jako<br />
sólistka opery pražského Národního divadla, kde pracovala<br />
do konce sezony 1991. Vystupovala často v zahraničí<br />
(Bulharsko, Rumunsko, Polsko, NDR, SSSR, NSR, Rakousko,<br />
Itálie, Švýcarsko, Irsko, Holandsko). Bohatá byla<br />
její koncertní činnost, nahrávala na desky i v rozhlase.<br />
Její repertoár byl široký, od koloraturních rolí (Královna<br />
noci, Rosina, Oscar, Norina) až po role lyrické (Zuzanka,<br />
Zerlina, Musetta, Liu, Micaela, Mimi ad.)<br />
Vystudovala jsem pedagogické gymnázium pro učitelky mateřských<br />
škol, a tam mne ke zpěvu poprvé přivedl učitel<br />
hudby Vladimír Veselý. Založil Horácké dívčí trio, kde jsem<br />
zpívala první hlas, dokonce jsme získali zlatou medaili ve<br />
Štrasburku na mezinárodním festivalu v roce 1955. Od té<br />
doby jsem od folkloru čím dál víc směřovala ke klasice. Pět<br />
let jsem zpívala v Brně u Moravských učitelek, kde jsem se<br />
setkala s dirigentem Břetislavem Bakalou - tam jsem získala<br />
vynikající základ, poznala jsem hodně repertoáru oratorního<br />
a koncertního. Provdala jsem se a s manželem jsme se<br />
odstěhovali do Prahy, kde on získal místo dirigenta. Narodily<br />
se mi dvě děti a jelikož jsem v Praze učitelské místo nedostala,<br />
začala jsem chodit do rozhlasového sboru. Nejprve<br />
do amatérského, pak jsem udělala konkurz do profesionálního.<br />
Přijímal mne tehdy Václav Jiráček a dával mi zpívat<br />
i malá sóla. Prý je škoda, že na zpívání nemám papír a jestli<br />
bych si nechtěla dodělat pěvecké vzdělání. Obrátila jsem se<br />
proto na Zdeňka Otavu, aby si mne poslechl, ten mé možnosti<br />
shledal nadějné a připravil mne ke zkouškám na AMU.<br />
Tam jsem ovšem prodělala docela těžkou anabázi při střídání<br />
profesorů – první rok jsem byla u Drahomíry Tikalové,<br />
druhý rok u Marty Krásové, třetí a čtvrtý u Přemysla Kočího.<br />
Měli velmi různé představy o pěvecké technice a já se<br />
tedy musela stále přizpůsobovat a předělávat. Všechno zlé<br />
je ale k něčemu dobré: kdybych se nemusela tak ztěžka dobírat<br />
pravé podstaty technického zpívání, možná bych byla<br />
nemohla tolik a, myslím, že snad dobře, a prakticky celý život<br />
učit. Když člověk zažije problémy sám na své kůži, umí<br />
je pochopit u jiných a má k žákům úplně jiný přístup.<br />
V roce 1967 jsem předzpívala Jiřímu Pauerovi, Jaroslavu<br />
Krombholcovi a Bohumíru Liškovi, a ti mne angažovali jako<br />
čekatelku do opery Národního divadla. Původně mi chtěli<br />
přidělit lišku Bystroušku, k té jsem se ale nakonec nedostala.<br />
Mojí první rolí v Národním divadle byla První žínka v legendární<br />
inscenaci Zdeňka Chalabaly a Václava Kašlíka, já v ní<br />
ovšem už Chalabalu nezažila. Za první rok „čekatelství“ na<br />
Marta Boháčová<br />
místo sólistky jsem nastudovala devět rolí a odzpívala třiačtyřicet<br />
představení.<br />
Celý život je třeba se učit<br />
A stále jsem se učila od zkušenějších kolegyň. Myslím, že<br />
je nutné, aby se mladí měli od koho učit a ne, aby mezi nimi<br />
a nejstaršími chyběla silná střední generace, jak je tomu<br />
dnes. My jsme měli výborné dirigenty, kteří nás vedli - byly<br />
to opravdové osobnosti: Jaroslav Krombholc, Bohumír Liška,<br />
Robert Brock, Albert Rosen, Jan Hus Tichý, Josef Kuchinka<br />
a další. Když jsem přišla do Národního divadla, zpívala<br />
tam i řada vynikajících pěvkyň, na vrcholu byla tehdy<br />
Libuše Domanínská a Milada Šubrtová – nebylo představení<br />
Rusalky, abych neposlouchala ji nebo Marcelu Machotkovou,<br />
obě dělaly titulní roli dokonale. Nejvíce jsem obdivovala<br />
paní Marii Tauberovou, spolu s Miladou Musilovou dělaly<br />
mimo jiné Zuzanku v Mozartově Figarově svatbě. Já se k té<br />
roli dostala na záskok, stejně tak k roli Blondy v Únosu ze serailu.<br />
Také Královnu noci jsem napoprvé zaskakovala, ráno<br />
mi řekli, že mám večer zpívat, a tehdy ji samozřejmě chtěli<br />
česky a já měla roli nastudovanou jen v němčině. Do večera<br />
jsem to musela zvládnout, byly to tvrdé podmínky, ale když<br />
jsem chtěla uspět, musela jsem ze sebe vydat všechno. Jako<br />
čekatelka jsem nastudovala a dělala i Kolombínu a Oskara,<br />
také Zerlinu s dirigentem Jaroslavem Krombholcem a řadu<br />
rolí, než se rozhodli mě angažovat.<br />
Bylo to velmi stresující, ale také velmi užitečné. Člověk se<br />
naučil pokoře, která dnešním mladým lidem podle mne chybí.<br />
Myslí si, že stačí mít talent a že musí hned dostat příležitost<br />
přinejmenším v Národním divadle, že jde všechno rychle<br />
a snadno. Jenže potom už ve čtyřiceti končí. Mnohokrát<br />
jsem zažila, jak ze školy přišly velké talenty, dirigenti je špatně<br />
obsadili, udělali z nich narychlo hvězdy a ony ještě rychleji<br />
záhy zhasly. Ve zpívání se musí jít schůdek po schůdku. Jako<br />
když stavíte dům – nemůžete stavět druhé patro, když nemáte<br />
základy, suterén a přízemí. Vždycky se to vymstí.<br />
Já jsem na role měla štěstí. Základem byl, je a bude Mozart,<br />
teprve když umíte zpívat jeho díla, je předpoklad, že<br />
Foto archiv
uspějete. Z romantického repertoáru jsem milovala Oscara<br />
v Maškarním plese, ve třech inscenacích Lazebníka sevillského<br />
jsem zpívala Rosinu, Musettu i Mimi v Bohémě. Na<br />
úkolech člověk roste, ale musíte mít zázemí, musíte se celý<br />
život učit. Já jsem nepřestala pravidelně jezdit na konzultace<br />
do Bratislavy k profesorce Korinské, se kterou jsem od roku<br />
1971 studovala každou roli. Věděla jsem od dobrých pedagogů<br />
i z nedobrých příkladů, že nesmím ustrnout na tom, co<br />
momentálně umím, a proto jsem prostě pořád hledala.<br />
A pak je důležité rozhlédnout se po světě. Já jsem se dostala<br />
do Itálie na stipendium, které jsem získala na základě úspěšné<br />
premiéry Verdiho Rigoletta v Praze, kde jsem zpívala<br />
Gildu. Premiéru navštívil italský kulturní atašé a na stipendium<br />
mne doporučil. A když jsem tam přijela, profesorka<br />
mi upravila jen nuance v dechu. Zdálo by se to málo, jenže<br />
je to, jako když student malířství namaluje obraz, přijde<br />
profesor, udělá dvě čáry a teprve pak je to dokonalé. Mistři<br />
vám často poradí jednou větou a pokud jste talentovaný, pochopíte<br />
a koupíte. A pak, i to italské podnebí hraje velkou<br />
roli, i když hodně jsem se naučila také ve Vídni u profesora<br />
Franze Schuchtoviniho, italského pedagoga, a na stážích<br />
v Itálii, v Římě u profesorky Fambry, která vychovala Elisabeth<br />
Schwarzkopfovou, a v Palermu u Giny Cini, zpěvačky<br />
ještě z generace Toscaniniho. Pro mě bylo velmi užitečné,<br />
že jsem směla poslouchat výuku ostatních adeptů operního<br />
zpěvu. Později, když jsem učila ve Frankfurtu, mě ty lekce<br />
byly zvláště užitečné, neboť jsem tam měla polovinu mužů<br />
a polovinu žen.<br />
Jak učit zpěv<br />
Učila jsem vlastně celý život. Deset let (1987-1997) ve Frankfurtu<br />
nad Mohanem, třináct let na AMU, dvanáct let na<br />
konzervatoři – tam jsem s učením začínala. Doslova mě k němu<br />
přinutil ředitel konzervatoře a skladatel Jan Taussinger,<br />
který chtěl, abych zprvu – zatím nezávazně – vzala alespoň<br />
malý úvazek. Učit není vůbec lehké, ke každému musíte<br />
přistupovat individuálně, jedna šablona výuky se nehodí na<br />
všechny, protože každý je jiný a má jiné chyby. Vystihnout<br />
v „čem to je“, je největší pedagogické umění a je k tomu zapotřebí<br />
talent. Jako v každém oboru jsou lidé výborní, průměrní<br />
i špatní. Říká se, že naše pěvecké školství není dobré,<br />
ale, jak jsem mohla srovnávat, má stejné problémy jako to zahraniční.<br />
Pěvecké talenty máme, ale jejich vyškolení je nedostatečné<br />
a při zpěvu je věcí techniky prakticky vše. Přemysl<br />
Kočí vždycky říkal: „Hlas má i vůl, zpívat umí slavík.“ Jen na<br />
„chřtánu“ nezáleží, musíte s ním umět i pracovat. Dnes nikdo<br />
neslyší, že už mladé hlasy jsou hodně tremolující. A odpuzuje<br />
to i posluchače. Také mě zaráží, jak lidé nepoznají,<br />
když se zpívá intonačně nejistě. Svým studentům říkám, že<br />
nikoho nezajímá, jakou zpívají technikou, ale všechny zajímá,<br />
jestli je to krásné na poslech. Ideální by bylo, kdyby se<br />
kantoři otevřeně radili. S jedním kolegou jsme pravidelně<br />
řadu věcí konzultovali a bylo to jen k dobrému.<br />
V Itálii jsem nastudovala Violettu, Gildu a Liu, která mi přinesla<br />
štěstí ve Státní opeře v Berlíně, kde jsem s ní pravidelně<br />
hostovala. Ráda vzpomínám také na Gildu, s níž jsem<br />
hostovala v Bukurešti. O přestávce za mnou přišel koncertní<br />
mistr a řekl mi, že už tu hostovala řada pěvců, ale tak do<br />
detailu propracovanou Gildu tam ještě neměli. To byla obrovská<br />
poklona, tihle lidé jsou nejpřísnějšími kritiky.<br />
Jak se dělalo divadlo<br />
Velkou oporou mi byl můj manžel, který mě ale, bohužel,<br />
předloni 31. října – krátce před oslavou naší zlaté svatby – navždy<br />
opustil. Jako skladatel měl mezi komponisty řadu přátel,<br />
kteří se u nás scházeli a já pochopitelně řadu jejich skladeb<br />
premiérovala. Hodně jsem se tím naučila, současní skladatelé<br />
nepíší romanticky, ale velmi osobitě, chtějí mít vlastní<br />
styl a nekoukají na to, jestli to bude vyhovovat hlasu. Na ško-<br />
studie, komentá�e ��<br />
le jsem například premiérovala Medvěda od Ivo Jiráska, který<br />
byl velkým oříškem na zvládnutí. Václavu Kašlíkovi jsem<br />
zase v Národním divadle poprvé provedla jeho operu Silnice<br />
– postavu Gelsominy jsem měla zažitou doslova do morku<br />
kostí. Speciálně jsem se na ni připravovala i pohybově a cvičila<br />
doma kotouly. Inscenaci režíroval Karel Jernek, který<br />
si nás všechny sezval na projekci Felliniho fi lmu La strada,<br />
podle kterého opera vznikla, a chtěl nás projekcí inspirovat<br />
po psychologické stránce. Nejdřív jsem ovšem part musela<br />
zvládnout rytmicky, hudebně, hlasově, teprve pak jsme vše<br />
dolaďovali herecky a pohybově. Jernek byl neuvěřitelně precizní,<br />
vyžadoval po nás detailně promyšlené psychologické<br />
herectví, neustále vše cizeloval, předehrával nám.<br />
My jsme ale zkoušeli mnohem víc, než se zkouší dnes, především<br />
bylo mnohem více ansámblových zkoušek. Práce se<br />
prostě nedá ošidit. Dnes se obecně hřeší na domácí přípravu<br />
a je to chyba. Divadlo by si mělo své pěvce vychovat, ale,<br />
bohužel, to dnes úplně nefunguje, vše se točí okolo peněz<br />
a honbou za nimi je prosycena celá společnost. Hodně jsem<br />
pracovala také s režisérem Ladislavem Štrosem, ten v nás<br />
provokoval herecké síly, nutil nás zamyslet se nad myšlenkou<br />
a zrealizovat kus společné cesty. To je podle mne úkol<br />
dobrého operního režiséra.<br />
Za vše, co jsem měla možnost prožít, jsem vděčná. Za to<br />
dobré i za to bolestivé. Můj život byl naplněn láskou a pokorou<br />
k hudbě, zpěvu a divadlu. A to stejné, především radost<br />
z profese a hodně uměleckých příležitostí, přeji i současné<br />
pěvecké generaci. •<br />
Společnost populární hudby a jazzu při AHUV<br />
pořádá každou druhou středu v měsíci<br />
koncert<br />
ŠANSON<br />
VĚC VEŘEJNÁ<br />
Účinkují:<br />
Marta Balejová, Milan Jíra, Jan Petránek,<br />
Rudolf Pellar, Filip Sychra, Ilja Racek,<br />
Libuše Švormová<br />
Místo konání:<br />
Konzervatoř Jaroslava Deyla<br />
Maltézské nám. 14<br />
Praha 1 – Malá Strana<br />
Začátky koncertů: v 19:00 hodin<br />
Více na www.chanson.cz<br />
Srdečně zveme.
��<br />
studie, komentá�e<br />
novinky soudobé hudby ii.<br />
ii. jan málek: sinfonia iii per b<br />
� Miloš Haase<br />
Jan Málek (*18. 5. 1938 v Praze) studoval v letech 1958–1961<br />
na (tehdy) Státní konzervatoři v Praze skladbu u Miloslava<br />
Kabeláče, u něhož absolvoval a v letech 1963–1974 pokračoval<br />
ve studiu soukromými konzultacemi. Od roku 1963 působil<br />
jako hudební režisér, později dramaturg rozhlasového<br />
orchestru a elektroakustického studia Čs. rozhlasu v Plzni,<br />
v letech 1976–2004 byl hudebním režisérem Českého rozhlasu<br />
v Praze, nyní se věnuje skladatelské práci ve svobodném<br />
povolání a s rozhlasem spolupracuje externě.<br />
Ve skladatelském díle Jana Málka jsou zastoupeny kompozice<br />
všech žánrů, jeho nejvlastnější doménou byla však dlouho<br />
především vokální a vokálně instrumentální tvorba, pro niž<br />
má mimořádný smysl a která má v celku jeho díla největší<br />
podíl (od písní přes dětské sbory až po velká kantátová díla).<br />
Souvisí to mj. se skladatelovým celoživotním zájmem o<br />
etnickou hudbu, která mu vždy byla zdrojem inspirace, stejně<br />
jako našel inspiraci v historických hudebních postupech<br />
i v novodobých kompozičních technikách. Soubor instrumentálních<br />
skladeb dokládá Málkův cit pro nástrojové barvy<br />
v komorním i orchestrálním zvuku a dokládá jeho smysl<br />
pro originální, místy až vokálně cítěnou melodiku.<br />
Jan Málek je mj. autorem tří smyčcových kvartetů, čtyřdílného<br />
cyklu dechových kvintetů Roční doby (1980–1985)<br />
a řady komorních skladeb pro různá nástrojová obsazení,<br />
z nichž vyniká mj. Sonáta pro housle a klavír Per la giovinezza,<br />
která byla v roce 1975 oceněna v soutěži České hudební<br />
společnosti. Z orchestrálních skladeb Jana Málka připomeňme<br />
Sedm studií pro dechové a bicí nástroje (1964), Concerto<br />
grosso pro velký orchestr (1970), Tři stadia (Deprese<br />
– Imprese – Exprese) pro orchestr a dva stereofonní magnetofony<br />
(1972), klavírní koncert Dva grafi cké znaky (1982)<br />
či unikátní, hudebně originální Koncert pro dudy, smyčcový<br />
orchestr a bicí nástroje (1976).<br />
Mezinárodní pozornost získala Málkova skladba Pocta kladivu<br />
Michelangelovu pro mužský sbor, žestě a bicí nástroje<br />
na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži<br />
v roce 1975, kdy v konkurenci osmdesáti přihlášených skladeb<br />
z celého světa se umístila v nejvýše hodnocené pětici a<br />
byla vysílána řadou rozhlasových stanic zúčastněných zemí.<br />
Mezi kompozicemi z poslední doby zaujala premiéra Málkova<br />
zatím nejrozměrnějšího vokálně instrumentálního díla<br />
Requiem super L’homme armé pro sóla, sbor a velký orchestr<br />
(1. 4. 2000) a koncertní árie pro baryton a orchestr na slova<br />
Danta Alighieriho z Nového života Amore e’l cor gentil<br />
(27. 2. 2006), z komorních skladeb Sedm preludií pro čtyřruční<br />
klavír Konifery (2005).<br />
Jan Málek je autorem dosud tří symfonií (1981 „su una cantilena“,<br />
1987 a 2002). O své symfonii v pořadí třetí, jejíž premiéra<br />
v nastudování Filharmonie Brno a dirigenta Leoše<br />
Svárovského se uskutečnila v rámci mezinárodní přehlídky<br />
Pražské premiéry 29. března 2007 ve Dvořákově síni Rudolfi<br />
na, v tištěném programu premiéry uvedl: „Její přesný název<br />
zní Sinfonia III per B, což jednak poukazuje na výchozí<br />
modus, současně však je to narážka na můj zvyk podpisovat<br />
se občas právě touto posuvkou; čili něco jako ‚pro domo<br />
sua‘. Pro první a třetí větu jsem sáhl do velmi dávných náčrtů,<br />
jež jsem zkonfrontoval s některými dnešními skladebnými<br />
postupy. Během práce se mi překvapivě brzy potvrdilo tušení<br />
z mých začátečnických let, že totiž neexistuje vhodný či nevhodný<br />
tematický materiál ke komponování, nýbrž že záleží<br />
v první řadě na míře fantazie, zkušeností a ovšem i na energii,<br />
s jakou ten který materiál uchopíme a pojednáme. Tuto<br />
pravdu krásně vystihl Ilja Hurník ve své geniální povídce<br />
Jan Málek<br />
‚Osudová noc skladatele Schmeidtka‘; neméně geniální pak<br />
bylo Kabeláčovo přirovnání skladatele k ‚českému Honzovi,<br />
který se jednou nutně musí vrátit ze světa ke svým buchtám,<br />
jenže mezitím se změnil jak on, tak ty buchty‘ (volně citováno).<br />
Symfonie je ostře rozdělena větičkou Intermedio, jež<br />
zpracovává dva nápěvky, které mi původně sloužily k zapamatování<br />
důležitých telefonních čísel. To je ovšem racionální<br />
hříčka, jakýsi kontrastní středník ve skladbě, jejíž těžiště tvoří<br />
dvě krajní věty.“<br />
Zeffi roso 1 otevírá melodicky výrazné sólo anglického rohu<br />
(zrcadlově symetrická stavba melodie rozdělená klesající sekundou<br />
uprostřed) nad zvolna se připojující prodlevou vrstvených<br />
souzvuků nízkých smyčcových nástrojů (kontrabasy,<br />
violoncella, violy). Prodleva je oživena kánonicky nastupujícím<br />
chvějivým tremolem (odtud zeffi roso) a po výrazném<br />
melodickém gestu skupiny houslí v dynamickém vrcholu věty<br />
dochází k celkovému vyplnění vertikály, přerušovanému<br />
reprízami melodie anglického rohu doprovázené vrstvenými<br />
akordy žesťů, klavíru a krátkými harfovými fi guracemi. Postupným<br />
umlkáním prolnutých vrstev smyčcového klastru<br />
sílí iluzívní pocit projasňovaného harmonického souzvuku,<br />
do něhož zaznívají kánony anglického rohu a fl étny ve stále<br />
se zvětšujících odstupech proposty a risposty. Oblouková dynamická<br />
forma věty kontrastuje s úsporností exponovaného<br />
hudebního materiálu a převážně statický charakter hudby<br />
vyvolává napjaté očekávání.<br />
Třídílné, ve výrazu neutrálně monotónní Intermedio v pravidelném<br />
osminovém pohybu přináší pocit uvolnění: Obě jeho<br />
zrcadlově symetrické krajní části, hrané dřevěnými dechovými<br />
nástroji v nepravidelných imitačních nástupech, jsou<br />
tvořeny kánonickým vrstvením sestav krátkých legatových<br />
motivků o dvou až dvanácti tónech, oddělovaných osminovými<br />
pauzami. Po dosažení reálného osmihlasu se zvuk dechové<br />
harmonie prolne s pomalu vrstveným ostinatem pizzicata<br />
nízkých smyčcových nástrojů. S umlkáním sól dechů pozvolna<br />
narůstá reálný čtyřhlas staccat a dvoutónových legat dělených<br />
primů a sekundů. Jakoby improvizačně stylizované sólo<br />
altového saxofonu uprostřed věty připomene tušenou „červenou<br />
nit“, vinoucí se celkovou formou symfonie. Intermedio<br />
Foto archiv
má v dramaturgii Málkovy symfonie zcela klíčovou funkci<br />
z hlediska poslechové psychologie: Obě krajní věty mají při<br />
své pregnantní a kontrastní tektonice víceméně společný základní<br />
materiál, aditivně řazený do rozměrných hudebních<br />
ploch. Navzájem přímo spojeny by vytvořily jednovětý, esteticky<br />
uspokojivý a hudebně logický celek. Rozdělení Intermediem<br />
bezprostředně, takřka automaticky vyvolává jiný,<br />
nutně odlišný způsob poslechu, skladatel tím vlastně komponuje<br />
pozornost koncertního publika. Je mnohem účinnější<br />
než tradiční pauza mezi větami, kde nelze vyloučit nežádoucí<br />
vyrušení, stejně jako přesně časově defi novaná, vlastně<br />
„dirigovaná“, generální pauza mezi větami, která naopak<br />
vyžaduje setrvání v napětí. Málkův středník je, metaforicky<br />
řečeno, jazýčkem vah, odměřujících hudební substanci vět,<br />
mezi nimiž stojí.<br />
Tematický materiál druhého zeffi rosa přímo souvisí s prvním:<br />
jako novum se však objevuje výrazný prvek v podobě<br />
nerozvíjeného, ostře polyrytmicky založeného tanečního<br />
šestitaktí, které v šesti variacích instrumentačních proměn<br />
člení na způsob ronda jeho hudební proud. Současně přináší<br />
novou zvukovou barvu (martellato klavíru s harfou) a<br />
především výrazným pohybovým impulsem mění dosavadní,<br />
převážně statický charakter hudby. Melodie rozvíjená na výrazné<br />
rytmické prodlevě tím dostává zřetelný kinetický charakter.<br />
V průběhu věty lze i poslechem vysledovat archetyp<br />
sonátového allegra: pomalý úvod se sólem anglického rohu<br />
nad prodlevou zeffi roso – třídílná expozice otevřená tanečním<br />
šestitaktím, které po třetím opakování ústí v prvním<br />
dynamickém vrcholu tutti, provedení ve formě variačního<br />
cyklu (téma a sedm variací) se ztišeným klamným závěrem<br />
– gradační repríza zakončená kánonickou imitací prvního a<br />
plénem smyčců druhého tanečního tématu s krátkou dvoudílnou<br />
Codou.<br />
Málkova Sinfonia III per B má jednotný tah a stavbu, která<br />
sleduje známé poslechové archetypy (oblouku a crescenda)<br />
a spojuje je silnou melodickou vazbou, sledující „červenou<br />
nit“ vnitřních souvislostí. Třídílná výstavba formy však nevychází<br />
z klasického rozvíjení témat prostřednictvím jejich<br />
přetváření, ale vzniká řazením ucelených, často opakovaných,<br />
i když vnitřně zpravidla homogenních úseků, kde výrazové<br />
těžiště hudby spočívá především v melodické složce a<br />
ve zvukové barvě. Tradiční parametr monumentality symfonického<br />
konceptu při užití velkého orchestrálního obsazení<br />
autor nahradil barevnou diferenciací zvuku souběžně odvíjených<br />
pásem a působivým zdůrazňováním hudebních point,<br />
jimiž je makroforma skladby členěna. Nevzdává se však ani<br />
tradičních instrumentačních postupů, jako mj. zdvojování<br />
nástrojů a nástrojových skupin, nebo vytváření akordických<br />
výplní, i když netradičních (např. v závěru fi nále kvintakordy<br />
B dur v oktávě trubek a trombonů propojené „vepsaným“<br />
kvartsextakordem lesnic). Uplatňuje přitom vytříbený cit<br />
pro výrazovou nosnost elementárních hudebních myšlenek,<br />
impulsů, nápadů i gest – v tom vliv svého učitele skladby<br />
nezapře – a při tom projevuje neselhávající cit pro jejich organické<br />
řazení do rozměrných, výrazově tvarovaných melodických<br />
linií i rozsáhlejších hudebních ploch. Také kontrast<br />
už nevzniká pouze konfl iktním zvratem, ale proměnou faktury<br />
a zejména důmyslnou tempovou dramaturgií. Aditivní<br />
způsob vytváření formy a užívání ve stavbě zrcadlově symetrické,<br />
archetypálně působivé melodiky je podobný etnické<br />
hudbě. Málkova melodická a souzvuková invence je v principu<br />
modální: základní modus symfonie 212 od tónu hes<br />
se objevuje i v symetrických variantních uspořádáních 221<br />
a 122. Vertikálním prolnutím navzájem posunutých sestav<br />
vzniká cluster, s nímž pracuje zejména první věta a expozice<br />
druhé věty. Pomocí repetitivní techniky v oblasti rytmu,<br />
jejíž výslednicí je při vertikálním vrstvení různě složité polyrytmické<br />
pásmo, funguje jako obdoba prodlevy. Řazení ucelených<br />
drobných částic do dynamické celkové formy účinně<br />
studie, komentá�e ��<br />
využívá napětí mezi setrvávajícím opakováním a stálým vývojem<br />
melodické linie. Kontrast uvnitř hudební struktury<br />
představuje superpozice metrorytmických pásem v poměru<br />
3 : 2 taneční plochy fi nále.<br />
Obsazení odpovídá středně velkému orchestru: Dřevěné dechové<br />
nástroje (fl étny, hoboje, klarinety a fagoty) jsou obsazeny<br />
po dvou hráčích, hobojista střídá anglický roh, avšak<br />
ke skupině fl éten je přiřazena samostatná pikola (ottavino).<br />
Dechovou harmonii doplňuje altový saxofon a žesťová skupina,<br />
obsazená po trojicích. Skupina bicích nástrojů (tympány,<br />
triangl a zvony) je obsazena třemi hráči, následuje velké<br />
obsazení smyčcového kvintetu s připojenou dvojicí harfy<br />
a klavíru, umístěnou z akustických i ryze hudebních důvodů<br />
uprostřed orchestru před dirigentem.<br />
Nelze než jen souhlasit s názorem recenzenta premiéry, která<br />
se setkala s příznivým přijetím: „Málkova symfonie zaujme<br />
invenční úsporností a soustředěností, působivostí vnitřní<br />
dramaturgie hudebních gest a po doznění až sugestivním<br />
pocitem naplnění.“ •<br />
Ukázka partitury ze Sinfonie III. per B<br />
Repro archiv
��<br />
studie, komentá�e<br />
tre boemi in italia<br />
ii. jan jakub komárek boemo<br />
(����–����)<br />
� Stanislav Bohadlo<br />
Z Hradce Králové do Říma (1648–1669/72)<br />
Zatímco na Opočensku shromážděné nekatolíky popravovali<br />
a uřezávali jim nosy a v Praze císařský dvůr bavili vedle<br />
mantovských Comici Fedeli pražští jezuité, angličtí herci<br />
s komickým Pickelheringem i „giocolieri che danzeranno<br />
e marionettisti“, potvrzoval Ferdinand II. městu Hradec<br />
Králové 28. června 1628 všechna dosavadní privilegia,<br />
svobody a práva, avšak staré výsady omezil pouze na měšťany<br />
římsko-katolického vyznání. Nástrojem protireformace,<br />
vzdělanosti i umění byl příchod jezuitů do města v roce<br />
1636.<br />
Patnáctisvazkové dějiny Hradce Králové z let 1799–1818<br />
i rekonstrukce knihovny jejich autora, královéhradeckého<br />
historika, jezuity P. Františka de Paula Schwendy (Švenda,<br />
1741–1822) ukazují, že tento historiograf o existenci rodáka<br />
Jana Jakuba Komárka nevěděl.<br />
Domácí i zahraniční badatelé (Noack 1927, Chyba 1956,<br />
Tinto 1973, Beránková 1995) vycházeli z určení národnosti<br />
podle přídomku „Boemo“ (Bohemis, Boëmi, Bohemus, Bohemio),<br />
které tiskl Komárek v impressu za svým příjmením<br />
téměř důsledně celých třicet let v období 1676 až 1706. Přesto<br />
ho Noack řadí mezi německou enklávu působící v Římě.<br />
Vyplývá to však i z dobového chápání Čech jako jedné<br />
z německých zemí. V římských matričních záznamech je<br />
Komárkova provenience uváděna také jako „Joan Jacobus<br />
Commarettich à Boemia“. V jiných římských matričních<br />
pramenech čteme ještě upřesnění města: „Komarek Reginogradecensis“,<br />
v roce 1684 např. v podobě „Dominus Joan-<br />
Nejstarší známý Komárkův tisk, Biblioteca Nazionale, Řím 1676<br />
Repro archiv<br />
nes Jacobus Komarek fi lio quando Nikolai a Boemia Regino<br />
Radicensis“. Ve spisech římského kapitolního notáře Antonia<br />
Cimarrona se objevuje v roce 1690 identifi kace jednoho<br />
z klientů jako „Sig[o]r Gio. Comerech fi gliolo del Q[quan]<br />
o Nicoló da Regia Radecensi in Bohemia Commorante in<br />
Roma“ nebo latinsky v podobě „D. Jac[ob]o Comerech fi lio<br />
q[uodda]m Nicolai de Regina Redecensis in Boemia Urbis<br />
Incole“. Tady se poprvé dovídáme, že Komárkův otec byl<br />
měšťanem – obyvatelem města Hradec Králové. Soupis poddaných<br />
podle víry z roku 1651 v Hradci Králové v „Klášterském<br />
domě“ na „Předměstí“ (Suburbium) zaznamenal vedle<br />
pekaře, mazače, tkalce a nádeníka i rodinu Komárkovu:<br />
Jméno Příjmení Profese Věk<br />
Mikuláš Komárek provazník, soused 28 k<br />
Magdaléna žena jeho 29 k<br />
Jan syn jejich 3 –<br />
Vzhledem k tomu, že Generální rejstřík k Berní rule z roku<br />
1654 i s rekonstrukcemi údajů podle Soupisu poddaných<br />
podle víry zná v Čechách pouze dva Komárky, a přitom je<br />
z Hradce Králové jen jediný jménem Mikuláš = Nikolaus<br />
(italsky Nicoló), považujeme za dostatečně prokázané, že<br />
Jan Jakub Komárek se narodil v Hradci Králové v deklarovaně<br />
katolické rodině provazníka v roce 1648. Zpřesňujeme<br />
tak dosavadní komárkovské bádání, které klade jeho narození<br />
do roku 1650 podle každoročních záznamů s uvedením<br />
věku v registrech Stato d’Anime z římských farních archivů.<br />
Oba rodiče zemřeli před rokem 1667, matka dříve než<br />
dosáhla 45 a otec 44 let.<br />
Pro období 1648–1669/1672 (od narození po Komárkův příchod<br />
do Říma) nejsou zatím známy žádné životopisné prameny,<br />
i když z průběhu jeho profesionální kariéry vyplývá,<br />
že někde získal dobré vzdělání (nebylo to však patrně v zahraničí),<br />
a že měl i jazykové dispozice..<br />
Komárek členem jezuitského řádu podle dochovaných katalogů<br />
zcela jistě nebyl. Studoval však patrně na některém<br />
jezuitském gymnáziu – v Hradci Králové nebo v jiných místech.<br />
Mohl by také prodělat učňovská léta např. v jezuitské<br />
(klementinské) tiskárně v Praze, která od roku 1648 mohla<br />
podle privilegia Ferdinanda III. přijímat učně (i nekatolické)<br />
a vydávat jim tovaryšské listy.<br />
V Congregatio de Propaganda Fide (1669/72 – 1691)<br />
Kniha a knižní produkce patřily k vyhledávaným římským<br />
kuriozitám. Těsné uličky římské čtvrti (Rione) Parione byly<br />
po staletí téměř výhradním střediskem typografi ckých dějin<br />
Říma s krámky knihkupců a patřila k nim i proslulá Piazza<br />
Navona. „V Collegio Urbano de propaganda Fide je vychováváno<br />
36 učenců určených na misie mimo Evropu; a aby<br />
mohly úspěšněji uplatnit své poslání v Asii, je zde zvláštní<br />
tiskárna pro orientální jazyky. Je to vzhledná budova navržená<br />
Berninim“, tak popisuje Kaysler centrum pro šíření<br />
katolické víry v roce 1757, které zakládal papež Řehoř XIII.<br />
(1572–85), do roku 1622 fungující jako kolegium tří kardinálů<br />
(Caraff a, Medici a Santorio), které mělo usilovat o jednotu<br />
Říma s východními křesťany – Slovany, Řeky, Syřany,<br />
Egypťany a Habešany. Tiskárna sídlila v 1. a 2. patře paláce.<br />
Prefektovi podléhal „direttore (ministro) della stamperia“,<br />
který řídil „i compositori“ – sazeče a „i torcolieri“ – tiskařské<br />
dělníky. Od roku 1639 vedl tiskárnu Giovanni Domenico<br />
Venesio di Vitulano, který poprvé vytiskl i seznam tisků<br />
Elenchus librorum.<br />
Zaccaria Domenico Aksamitek Bohemus (1611–1691)<br />
Prefekt tiskárny Leo Allacci v roce 1657 „svěřil péči“ o tiskárnu<br />
typografovi Kongregace „Zachariae Dominici Aksamítek<br />
de Kronenfeld, S. Cong[regatio]nis typographi, Bohemi“,<br />
tj. jmenoval dosavadního tiskaře ředitelem (minist-
em) tiskárny. Podle Moroniho byl tehdy „Zachariáš Dominik<br />
Aksamitek à Kronenfeld, Boemo nejproslulejším tiskařem,<br />
který se nacházel v Římě.“ Volkmannův cestopis z Říma<br />
zase zaznamenal, že Aksamitek uměl sázet „v různých<br />
jazycích“, a „od té hodiny začala tiskárna opět dosahovat<br />
svého někdejšího lesku a rozkvětu a sklízet pochvaly od zahraničních<br />
učenců“. V roce 1667 vychází Elenchus librorum<br />
… S. Congregationis de Fide Propaganda, kde se Aksamitek<br />
označuje jako Typographiae Minister, a kde je soupis všech<br />
tisků Kongregace, které vyšly pod Aksamitkovou správou.<br />
Od roku 1669 byl prezidentem Kongregace Francesco Nazario.<br />
Aksamitek, který se v roce 1669 v tiráži latinské disertace<br />
uváděl jako „Linguarum Orientalium Typographus“<br />
v přímém vedení tiskárny setrval až do své smrti 5. 7. 1691.<br />
Dosud neznámým a také nejstarším jeho tiskem je latinská<br />
právnická disertace G. G. Basuela z roku 1680. V letech 1664<br />
– 1679 se Aksamitek píše s přídomkem „Boëmo Pragensis“.<br />
Podle známých dochovaných tisků rekonstruuje Karel Chyba<br />
Aksamitkovu kariéru před příchodem do Říma tak, že<br />
se patrně vyučil v Praze, tam v roce 1642 vytiskl pro arcibiskupský<br />
seminář Rituale Pragense pro potřebu arcibiskupa<br />
Arnošta Vojtěcha Harracha.<br />
V seznamu duší farnosti S. Andrea delle Fratte v rione Monti<br />
je v ulici „Strada del cavalletto p[er] andare all’Angelo<br />
custode“ uveden v Palazzo del Collegio Nazareno následující<br />
seznam obyvatel před 20. březnem 1678:<br />
Jméno Příjmení Příbuzenský vztah, profese Věk<br />
Sig.<br />
Zacaria<br />
Karamitek [!]<br />
ex Coronifeld<br />
Sig.<br />
Gio Giacomo Comarech<br />
Faustina<br />
[Aksamitek]<br />
Finarnenda<br />
Lavinia<br />
Natalini<br />
Compositore d’stampa<br />
in propaganda fi de<br />
moglie di Zacaria, fi lia qm<br />
Francisci ac uxor Fabritii Leoni<br />
Prostým výpočtem z kalendářního roku a stáří získáme přibližné<br />
datum Aksamitkova narození – rok 1611. Collegio<br />
Nazareno, kde sídlili piaristé, přiléhalo k farnímu kostelu<br />
S. Andrea delle Fratte a jen ulice ho dělila od Collegio<br />
di Propaganda Fide. Kostel (kaple) SS. Angeli Custodi stál<br />
v místě, kde se ulice Stamperia vedoucí od Fontana di Trevi<br />
stýkala s ulicí Angelo Custode (po roce 1885 Via del Tritone).<br />
O rok později je matriční záznam obdobný s tím, že<br />
Aksamitek je uveden pouze jako Sig. Zaccharia Do[meni]<br />
co, jakoby bez příjmení. Základní otázkou je, odkdy „mu jeho<br />
synovec, Joannes Jacobus Komarek, typographus Bohemus,<br />
pomáhal“. Pokud bychom vzali v úvahu, že Komárek<br />
pracoval 12 let pod Aksamitkovým vedením do roku 1684<br />
(tj. než onemocněl Aksamitek a než Komárek převzal jeho<br />
povinnosti), vycházel by počátek jeho prací pro Kongregaci<br />
k roku 1672, resp. do období mezi léty 1669 a 1672, protože<br />
Pastriciova rukopisná poznámka je v tisku z roku 1669,<br />
avšak samostatně nedatovaná: „Giovanni Komarech Boemo<br />
tvrdí (předstírá), že je zběhlý ve všech jazycích, aby v nich<br />
mohl sázet pro tisk, a především se chlubí, že našel všechna<br />
rozházená a smíchaná písma a matrice pro všechny jazyky,<br />
které jsou v tiskárně. Myslím si však, že italština a latina jsou<br />
ze všech nejlehčí. Budeme-li tedy argumentovat těmito jazyky,<br />
každý uvidí, co se dá od něho očekávat v jiných jazycích,<br />
když dělá četné chyby v latině a v italštině. Domnívám se,<br />
že pokud zůstane ve společnosti pana Zaccarii [Aksamitka],<br />
kterého vydává za svého strýce, naučí se od něho to, co zatím<br />
neumí; a jestli se nebude vytahovat a pokud svou pílí nabyde<br />
vědomostí, nebojím se to opakovat ani v jeho přítomnosti.“<br />
Je zřejmé, že pro Komárka jako cizince v Římě byla situace<br />
dvojnásob obtížná.<br />
67<br />
28<br />
39<br />
[Comarech] moglie di Gio. Giacomo 22<br />
studie, komentá�e ��<br />
H. Beránková považuje právě Komárkovo sebevědomí za<br />
hlavní motivaci k jeho pozdější samostatné a úspěšné kariéře.<br />
Jeho jméno se však neobjevuje v ofi ciálních seznamech<br />
tiskařů Propagandy, někdy bývá navíc označován jako „compositore“<br />
a jindy pouze jako „lavorante“, z čehož badatelé<br />
odvozují jeho „přerušovaný“ vztah ke Kongregaci a opakují,<br />
že jeho práce v tiskárně od roku 1669 [do roku 1678] neměla<br />
„trvalý a pravidelný charakter“.<br />
Zcela nové světlo do tohoto období vnáší dosud neznámý,<br />
samostatný Komárkův tisk z římské Biblioteca Nazionale<br />
z roku 1676 ALEXANDRI / DE SCARLATTIS / ABBA-<br />
TIS S. MARIAE POLICASTRENSIS. / EPISTOLA /AD<br />
EMINENTISSIMUM PRINCIPEM / FRANCISCUM /<br />
BARBERINUM / S.R.E. CARDINALEM / VICECAN-<br />
CELLARIUM … ROMAE, Ex Typographia Io: Iacobi Komarek<br />
Bohemi. 1676.<br />
Nejstarší (dosud známý) Komárkův tisk ovšem Barberini<br />
nezadával – byl jeho adresátem. Toto datované impresum<br />
však posunuje dosud deklarovanou samostatnou činnost<br />
Komárka k roku 1676, tedy o deset let dříve, než uvádějí<br />
dosavadní badatelé.<br />
Je pochopitelné, že Komárek po smrti strýce Aksamitka<br />
v roce 1691 soupeřil s jeho zetěm Franceskem (de) Rossi<br />
a synem Franceskem Maria Acsamitkem o uprázdněné místo<br />
v tiskárně Kongregace. Už z dřívější žádosti kardinálům<br />
z Kongregace (1684) vyplývá, že nejméně pět let svého nemocného<br />
strýce zastupoval a převzal všechny jeho povinnosti,<br />
s velkým úsilím dal do pořádku formy a typy a věnoval tomu<br />
mnoho času. V žádosti uvádí, že by pracoval za poloviční<br />
cenu než jeho konkurenti, jak to bylo za časů jeho strýce,<br />
podle jehož instrukcí dvanáct let pracoval. Zároveň by odléval<br />
všechny druhy orientálních i západních písem za polovinu<br />
(i méně), než jsou jiné nabídky. •<br />
Antonio Luigi Baldassini da Fabriano: Triové sonáty op. 1, Gio Giacomo Komarek<br />
Boemo, Řím 1691<br />
Repro archiv
��<br />
studie, komentá�e<br />
��� let<br />
pražské konzervato�e<br />
ii. výzva ke zvelebení hudby<br />
v �echách z roku ����<br />
� Miloslav Richter<br />
Veškeré dění v Evropě na počátku 19. století bylo ovlivněno<br />
napoleonskými válkami. Tato situace se samozřejmě projevila<br />
i v kultuře. S tím souvisel též pokles úrovně pěstování hudby<br />
v Praze. Prvním krokem k podpoře pražského hudebního<br />
života bylo založení Jednoty umělců hudebních k podpoře<br />
vdov a sirotků (německy Tonkünstler-Societät). Činnost<br />
spolku byla povolena dvorským dekretem dne 1. března 1803.<br />
Protektorem Jednoty byl zvolen hrabě Jan Václav Špork,<br />
předsedou se stal ředitel kůru chrámu sv. Vojtěcha v Praze<br />
František Vojtěch Polák, ředitelem a kapelníkem Václav<br />
Praupner. Na prvním koncertě dne 25. prosince 1803 slyšela<br />
Praha Haydnovo oratorium Stvoření světa, v následujícím<br />
roce Händelova Mesiáše. Na programu dalších koncertů byla<br />
velká vokálně instrumentální díla (velikonoční a vánoční<br />
oratoria, requiem, apod.) Účinkovala většinou divadelní<br />
tělesa doplněná dalšími hudebníky a zpěváky. Při provádění<br />
takových závažných děl se ukázalo, že sestavit v Praze<br />
kvalitní a plně obsazený orchestr je obtížné. Zřejmě v této<br />
souvislosti vznikly první úvahy o nutnosti podpořit v Pra-<br />
Faksimile dokumentu Výzva ke zvelebení hudby v Čechách, 1808<br />
Repro archiv<br />
ze výuku orchestrálních hudebníků. Myšlenkou na zlepšení<br />
dosavadního neuspokojivého stavu se začala zabývat skupina<br />
hudbymilovných šlechticů. Výsledkem bylo provolání,<br />
v němž se praví:<br />
„Jelikož umění hudební v Čechách jindy květoucí nyní tak<br />
bylo pokleslo, že i v Praze jen s tíží lze jest sestaviti dobrý úplný<br />
orchestr a mimo to mnoho nástrojů buď jen nedostatečně<br />
aneb vůbec ani obsaditi se nedá, spojili se nížepsaní k tomu<br />
účelu a s tím úmyslem, aby umění hudební v Čechách opět<br />
povznesli a zvelebili.<br />
Prvním a nejpřiměřenějším k tomu prostředkem jest dle mínění<br />
jejich, aby pro každý jednotlivý nástroj nalezen a ustanoven<br />
byl výborný umělec, který by zvláštní smlouvou se zavázal<br />
k té povinnosti, že po několik roků bude nejenom na svůj<br />
nástroj v orchestru hráti, než i několik jemu přidělených žáků<br />
na nástroji tomto vyučovati a cvičiti.<br />
Pro ty nástroje, pro které by zde v Praze nebylo lze nalézti<br />
umělců vynikajících, povolati se mají umělci z ciziny a vyjednati<br />
se má s nimi totéž s týmiž podmínkami.<br />
Aby se výlohy k tomu potřebné uhradily, zavázali se nížepodepsaní<br />
k určitým ročním příspěvkům na 6 let po sobě jdoucích<br />
a zvou tímto i veškeré milovníky a přátele umění hudebního,<br />
aby se s nimi k témuž účelu spojili a upsáním příspěvků, nejméně<br />
100 zl. stříbra obnášejících, co zakladatelé k dosažení<br />
navrhovaného účelu, totiž ku zvelebení umění hudebního<br />
v Čechách napomáhali.“<br />
Dáno v Praze, 25. dubna 1808.<br />
František Josef hrabě z Wrtby, František hrabě Šternberg,<br />
Jan hrabě Nostitz, Christian hrabě Clam-Gallas, Bedřich<br />
hrabě Nostitz, Karel hrabě a pán z Firmian, Jan hrabě Pachta,<br />
František hrabě Klebelsberg.<br />
(Český překlad původně německého textu byl převzat z knihy<br />
Josefa Srba-Debrnova Stručné dějiny konservatoře pražské,<br />
Praha,1878)<br />
Provolání účinkovalo znamenitě. Ihned se připojilo 22 šlechticů<br />
a příspěvky dosáhly výše 6600 zlatých. Za krátkou dobu<br />
se počet přispívajících zvýšil na 55 a nakonec bylo vybráno<br />
celkem 12 000 zl. V roce 1810 tak mohl být založen Spolek<br />
pro zvelebení hudby v Čechách (Verein zur Beförderung<br />
der Tonkunst in Böhmen) a v roce 1811 pak započala svou<br />
činnost konzervatoř v Praze. Vyšlo odtud veliké množství<br />
hudebníků, pěvců, skladatelů, později i herců a tanečníků.<br />
Škola značnou měrou přispěla k věhlasu české hudební a divadelní<br />
kultury v Evropě i ve světě.<br />
Účast šlechty na podpoře hudebního života vychází z rodových<br />
tradic a potřeb. Pro mnohé šlechtické rody byla kultura<br />
a zvláště hudba příjemnou zábavou, někdy přímo nezbytnou<br />
životní aktivitou. V mnohých šlechtických palácích i měšťanských<br />
domech se scházela společnost při hudebních produkcích.<br />
Známé byly koncerty v salónech Nostitzů, Clam-<br />
-Gallase, Šternberka, Kinského, Buquoye.<br />
Během 19. století vznikly i další spolky zaměřené na podporu<br />
hudby, např.: Spolek pro pěstování hudby církevní v Čechách<br />
(r. 1826, zřizovatel varhanické školy založené r. 1830),<br />
Jednota Cecilská (r. 1840), Žofínská akademie (r. 1840),<br />
Jednota ke zvelebení hudby vojenské (r. 1850) aj.<br />
Popis dokumentu:<br />
V Knihovně Pražské konzervatoře je pod signaturou 2 C 626<br />
uložen dvojlist papíru o rozměrech 373 × 232 mm. Na přední<br />
straně je německy psán text výzvy. Následuje datum a podpisy<br />
osmi šlechticů (viz následující strana). Na vnitřních dvou<br />
stranách je zapsáno (většinou i vlastnoručně podepsáno) celkem<br />
46 šlechticů s uvedením fi nanční částky, kterou přispěli.<br />
Výše příspěvku se pohybuje v rozmezí 100 až 800 zl., celkem<br />
10 000 zl. Na zadní straně dvojlistu je dalších 9 podpisů<br />
s příspěvky celkem 2000 zl. Celková suma činí tedy 12 000<br />
zlatých ve střibře. (Papírové peníze platily po vyhlášení státního<br />
bankrotu r. 1811 jen pětinu původní hodnoty.) •
studie, komentá�e ��<br />
Repro archiv
��<br />
studie, komentá�e<br />
je prázdný sál<br />
konkuren�ní výhodou?<br />
� Jiří Štilec<br />
„ …My mu nerozumíme, ale My mu věříme …“<br />
Tento příspěvek se záměrně provokujícím titulem na rozhraní<br />
hudby a ekonomiky, nadsázky a tragikomické reality<br />
navazuje na dvě větší diskuse a polemiky, které začaly zcela<br />
nezávisle. Na počátku měly i úplně odlišná témata, ale v určitém<br />
okamžiku se jejich zájmová pole zcela nechtěně, ale o to<br />
zajímavěji a poučněji setkala v nečekaném průniku.<br />
Ta první debata začala někdy v únoru loňského roku. Vzbudila<br />
velký zájem veřejnosti a dostala široký publicistický<br />
prostor nejen faktem, že v ní šlo o systém fi nanční podpory<br />
a konkrétní grantová řízení na magistrátu hlavního města<br />
Prahy (tedy o peníze z veřejných zdrojů), ale i skutečností,<br />
že do polemické (o)pozice se dostaly známé a respektované<br />
osobnosti českého herectví a divadelnictví – mj. Jan Hrušínský<br />
nebo Radoslav Brzobohatý. Jeden z příspěvků zasahujících<br />
do této diskuse vyšel i v Divadelních novinách (Bohumil<br />
Nekolný, Občanská válka pražských divadel, DN č. 7,<br />
str. 7, 2007).<br />
Druhá debata začala o něco dříve jako soukromá diskuse<br />
dvou hudebníků na internetových stránkách Společnosti<br />
pro duchovní hudbu /http://blog.sdh.cz/a, v níž šlo původně<br />
o otázky spojené s duchovní tvorbou a dalšími problémy.<br />
Postupně se však stala debatou o soudobé hudbě, jejím obsahu,<br />
poslání, stylových problémech, publiku a podpoře – tedy<br />
o penězích především z veřejných zdrojů. Nakonec oznámil<br />
nečekaně jeden z hlavních aktérů celé debaty a zároveň<br />
provokativní zábavy, jak se nakonec ukázalo, že šlo o sázku<br />
a žert. Ať už tato debata byla skutečná, virtuální nebo jakákoliv<br />
jiná, i ona tematizovala problémy, které patří k současné,<br />
respektive soudobé hudbě a nutně se dotýká otázek<br />
jejího fi nancování.<br />
Rozdělování veřejných prostředků v grantovém nebo v jakémkoliv<br />
jiném řízení je obtížný úkol vždy a všude – domnívám<br />
se, že není a nebude nikdy možno uspokojit nároky<br />
těch, kteří se cítí oprávněni k tomu, tyto veřejné prostředky<br />
získat a vždy zůstane určitá část neuspokojených a nespokojených<br />
žadatelů.<br />
Na rozdíl od fi nancování ze soukromých nebo sponzorských<br />
zdrojů, které vytvářejí jiný typ kontrolních a opravných mechanismů,<br />
je debata o podpoře z veřejných zdrojů možná<br />
a nutná zejména proto, poněvadž jde právě o veřejné prostředky,<br />
tedy – a zde se omlouvám za tento dnes nadužívaný<br />
výraz – o peníze daňových poplatníků.<br />
V celé debatě se zejména poukazovalo na nutnost objektivních<br />
nebo transparentních kritérií. Několik termínů se pak<br />
během celé argumentace objevovalo zvláště často, zejména<br />
komerční, inovativní, experimentální a samozřejmě řada dalších.<br />
Během argumentace měly tendenci některé termíny<br />
a pojmy vytvářet spřízněné trsy s polárním hodnotovým zaměřením.<br />
A tak komerční často bylo spojováno s konzervativním,<br />
tradicionalistickým, zatímco experimentální s inovativním,<br />
nekomerčním. Protože každý rozbor jakékoliv<br />
komise, orgánu nebo hodnotitele rozhodujícího o fi nanční<br />
podpoře musí vyústit do jednoduchého soudu – „podpořit“<br />
nebo „nepodpořit“ a dokonce dojít až ke konkrétnímu fi -<br />
nančnímu vyjádření této případné podpory, dostalo se kladného<br />
znaménka spíše jen tzv. nekomerčnímu a inovativnímu<br />
umění a aktivitám. Opak sloužil jako argumentační opora<br />
pro neudělení grantu. V ohnisku diskuse se tak nakonec<br />
ocitlo označení „komerční“, které, jak několik umělců<br />
z divadelní oblasti uvedlo, bylo uplatňováno zcela libovolně<br />
a bez jakýchkoliv přesnějších kritérií.<br />
Přiznám se, že s výrazem „komerční“ bych při jakémkoliv<br />
posuzování nebo hodnocení hudby nebo umění zacházel velmi<br />
opatrně. Tohoto výrazu lze, bohužel, poměrně snadno<br />
zneužít jako pohodlné nálepky, kterou lze označit při troše<br />
dobré vůle nebo demagogie cokoliv. Ostatně již Norman<br />
Lebrecht ve své dnes již klasické práci „Who killed classical<br />
music“ ukazuje, jakým „komerčním“ způsobem lze využívat<br />
právě veřejných prostředků, o podivných aliancích veřejných<br />
institucí, peněz a vlastních soukromých zájmů a někdy<br />
i vlastních soukromých fi rem ani nemluvě.<br />
Každý projekt, každá hudební instituce, každý umělec, který<br />
je v dané oblasti profesionálem, musí být fi nančně zajištěn,<br />
buď ze státních (veřejných) peněz nebo ze soukromých zdrojů<br />
či dokonce z „vygenerovaných“ – tj. vydělaných fi nančních<br />
prostředků. O vlastní povaze, kvalitě a hodnotě projektu<br />
(divadelní hry, představení, interpretované hudby atd.)<br />
nebo produktu (uměleckého díla) jen málo vypovídá fakt,<br />
odkud byla tato aktivita fi nancována (mám na mysli samozřejmě<br />
pouze legální způsoby), nebo jaká je právní subjektivita<br />
a příslušnost subjektu této činnosti nebo autora díla<br />
v rámci tzv. státního, veřejného nebo soukromého sektoru.<br />
Jan Hrušínský zde velmi dobře uvedl předválečnou situaci<br />
a Osvobozené divadlo jako příklad značného kulturního přínosu<br />
a nesporné umělecké hodnoty soukromé umělecké instituce.<br />
A takových příkladů je samozřejmě daleko více.<br />
Rozrůzněnost subjektů v různých sektorech – státní, neziskový,<br />
ziskový – je velmi užitečná, nejen tím, že vytváří<br />
konkurenci, ale zároveň vede k efektivitě a šetří tak veřejné<br />
prostředky. Tuto diverzitu, vzájemné „soužití“ a konkurenci<br />
státního, veřejného a soukromého sektoru v kultuře<br />
a umění by bylo nutno spíše posilovat – užitek z toho budou<br />
mít všichni.<br />
Kritéria estetická, vkusová, ideová, stylová nebo hodnotová<br />
jsou při hodnocení v grantových komisích uplatňována<br />
víceméně přirozeně a organicky – každá komise složená<br />
z jednotlivých odborníků a osobností je varietou individuálních<br />
názorů a orientací a výsledek její práce je objektivizací<br />
(součtem) subjektivních soudů. Tak tomu je všude a nemá<br />
smyslu se tuto skutečnost snažit nějak eliminovat. Případné<br />
odchylky nebo jednostrannosti, které se zde zákonitě objevují,<br />
může v těchto hodnotících orgánech řešit periodická<br />
a raději častější obměna všech účastníků takových řízení. Je<br />
velmi obtížné hledat kritéria stoprocentně objektivní, pokud<br />
by se netýkala naprosto zřejmých kategorií jako je věk – podpora<br />
mladé generace – nebo druh či žánr aj.<br />
Daleko obtížnější jsou stylové a estetické kategorie, o nichž<br />
proběhla zmíněná internetová debata. Zde se musí uplatnit<br />
hodnotově neutrální rozrůzněnost – žádný styl, žádné užité<br />
výrazové prostředky a zaměření by nemělo tvořit při posuzování<br />
onu zmíněnou konkurenční výhodu. Nelze vůbec po-<br />
Foto archiv
pírat právo na jakoukoliv stylovou orientaci, na tvůrčí práci<br />
s libovolnými prostředky a postupy, ale samotné jejich užití<br />
nemůže implikovat „progresivnost“, „regresivnost“ a další<br />
hodnotící charakteristiky díla. Uplatnit by se jistě mohlo<br />
ještě více kritérium vysoké řemeslné či technické profesionality<br />
ve smyslu „techné“ jako zcela základní a do jisté míry<br />
ověřitelný předpoklad.<br />
Důležitým kritériem, jež bych chtěl zdůraznit, by mohl být<br />
při hodnocení požadavek společenské funkčnosti ve smyslu<br />
v anglosaské literatuře stále více uplatňovaného pojetí umění<br />
a kultury jako veřejné služby. Tady by bylo možno velmi<br />
pečlivě sledovat kritéria jako návštěvnost – i s tím rizikem,<br />
že by pořadatel byl povinen fi nanční prostředky vrátit, pokud<br />
by „veřejná služba neproběhla“ v případě onoho titulního<br />
prázdného sálu. Dále celkový ohlas a schopnost efektivně<br />
vynakládat veřejné fi nanční prostředky. V jednotlivých<br />
konkrétních projektech lze velmi snadno zkontrolovat požadované<br />
užití veřejných fi nančních prostředků nejen v neziskové,<br />
ale i v tzv. ziskové sféře formou transparentního účetnictví<br />
těchto jednotlivých projektů jako nezbytnou podmínku<br />
podpory.<br />
Pojmy experiment a inovace se rovněž velmi často objevovaly<br />
v průběhu debat o podpoře umění. Samozřejmě, že oblast<br />
umění musí hledat. I s rizikem, že nenalezne! Tvůrci a organizátoři<br />
mohou a někdy musí i experimentovat. Experiment<br />
jistě do umění patří, má však poněkud jiné postavení<br />
než experiment ve vědě. Rozhodně by to však nemělo znamenat,<br />
že fi nanční podporu budou získávat jen díla tzv. experimentující.<br />
Každý experiment je pouze experimentem a může<br />
také třeba jen potvrdit, že cesta, kterou se experimentátor<br />
vydal, nevede nikam. Ale rovněž ostatní díla, která již cestu<br />
„našla“, nebo která mají společenský ohlas, by neměla být<br />
znevýhodňována ve vztahu k veřejných prostředkům.<br />
Klíčovou otázkou pro oblast experimentu je jeho fi nancování<br />
a kontrola dosažených výsledků. Možná by bylo východiskem<br />
hledat pro tuto oblast a pro společensky problematické<br />
prázdné sály nebo tiché a nákladné laboratoře i jiné než<br />
veřejné zdroje. Pokud by takové experimenty mohly nebo<br />
měly sloužit veřejným zájmům, bylo by nutné pečlivě tyto<br />
veřejné zájmy defi novat a ještě pečlivěji kontrolovat. Mohli<br />
bychom se totiž obávat situace, kterou jeden z našich divadelníků<br />
naznačil otázkou, již zde volně parafrázuji: „Pokud<br />
bych měl v divadle prázdno a tři roky za sebou „zkrachoval“,<br />
pak bych tu podporu dostal?“<br />
V tomto smyslu bych chtěl tímto příspěvkem plně rehabilitovat<br />
i plný sál jako přípustnou podmínku vysoce profesionálního,<br />
kvalitního a společensky funkčního umění bez<br />
ohledu na to, jestli je provozováno veřejným nebo soukromým<br />
subjektem a bez ohledu na to, jestli je fi nancováno ze<br />
soukromých nebo veřejných zdrojů. Uvědomuji si, že samotný<br />
tento fakt nemusí vypovídat o kvalitě produkce uvnitř<br />
tohoto sálu, ale rovněž prázdný sál nemusí být případem<br />
„geniálního nepochopeného tvůrce, projektu nebo experimentu“<br />
a může být prostě svědectvím toho, že dílo nemá<br />
žádnou hodnotu a tudíž žádný společenský ohlas – není veřejnou<br />
službou.<br />
Stát – respektive veřejnost, občané by měli mít svoji veřejnou<br />
službu pod jistou kontrolou. Situace alchymistické dílny ze<br />
známého českého fi lmu, v níž alchymista s kladivem v ruce<br />
(těžko říci, zda chytrý podvodník, šílenec nebo geniální vědec,<br />
jenž předběhl svoji dobu) odpovídá na otázku Rudolfa<br />
II., v níž se ho imperátor ptá, co dělá, „Rozbíjím atom!“<br />
a císař blahosklonně odpovídá: „My mu nerozumíme, ale My<br />
mu věříme“, je stěží aplikovatelná na náš stát, v němž prostředků<br />
na neziskovou oblast, tedy i na oblast umění a hudby<br />
není dost. •<br />
studie, komentá�e ��<br />
Vydavatelství TOGGA<br />
prof. Dr. Miloš Hons, Ph.D.:<br />
HUDBA ZVANÁ SYMFONIE<br />
• publikace zkoumá vývoj formy, stavby a žánru<br />
symfonie přibližně od poloviny 18. století do<br />
konce 19. století a navazuje na hlavní hudebně -<br />
teoretická díla předních českých teoretiků<br />
20. století<br />
• příloha knihy: CD s nahrávkami<br />
– 392 stran, tvrdá vazba, 163 × 245 mm<br />
– ISBN 80-902912-6-0<br />
Mgr. Vlastislav Matoušek, Ph.D.:<br />
RYTMUS A ČAS<br />
V ETNICKÉ HUDBĚ<br />
• kniha je mezioborovou prací na rozmezí<br />
hudební teorie a etnomuzikologie a jde o první<br />
titul tohoto zaměření a rozsahu v české muzikologické<br />
literatuře<br />
• součástí knihy jsou dva zvukové kompaktní<br />
disky (CD) s celkem 64 nahrávkami v celkové<br />
délce 154 minut<br />
– 158 stran, měkká vazba, 170 × 240 mm<br />
– ISBN 80-902912-2-8<br />
TOGGA, spol. s r. o.<br />
vydavatelství a nakladatelství<br />
muzikologie, literární věda, historie, etnografi e a další humanitní obory<br />
Volutova 2524, 158 00 Praha 5<br />
e-mail: knihy@togga.cz www.togga .cz
��<br />
studie, komentá�e<br />
��� let budovy státní<br />
opery praha<br />
ii. nové n�mecké divadlo<br />
éra angelo neumanna<br />
� Jitka Slavíková<br />
Angelo Neumann<br />
Vedením Nového německého divadla (Neues deutsches � eater),<br />
jež zahájilo činnost 5. 1. 1888 Wagnerovou operou Mistři<br />
pěvci norimberští, byl pověřen Angelo Neumann (1838<br />
až 1910), dosavadní ředitel Královského zemského německého<br />
divadla (Königlisches deutsches Landestheater), jak<br />
zněl tehdy název Nosticova divadla na Ovocném trhu. Angelo<br />
Neumann vyměnil původní úspěšnou kariéru barytonisty<br />
ve vídeňské Dvorní opeře za neméně úspěšnou dráhu<br />
operního ředitele. Nejprve působil v Lipské opeře, poté založil<br />
vlastní divadlo Richarda Wagnera, jehož byl osobním<br />
přítelem, a nakonec zakotvil v roce 1885 v Praze. Přivedl sebou<br />
Gustava Mahlera, s nímž měl velké plány. Mahler však<br />
z osobních důvodů opustil Prahu již po první sezoně, ve které<br />
uvedl mj. pražskou premiéru Wagnerova Zlata Rýna a Valkýry<br />
(v prosinci 1885 v Královském německém zemském divadle).<br />
Nicméně se k Neumannovi ještě jednou vrátil: tentokrát<br />
už do Nového německého divadla, aby zde 18. 8. 1888<br />
dirigoval v pražské premiéře vlastní verzi nedokončené opery<br />
Tři Pintové Carla Marii von Webera. Pražská premiéra<br />
Mahlerovy první symfonie pak byla v březnu 1898 uvedena<br />
jako součást cyklu symfonických koncertů Nového německého<br />
divadla, který byl Neumannovou myšlenkou.<br />
Angelo Neumann byl po čtvrtstoletí autoritativní vůdčí<br />
osobností pražského německého divadelnictví. Měl výborný<br />
„čich“ na mladé talenty a věděl, jak je nejlépe využít. Řadě<br />
pozdějších světových hvězd poskytl v Praze odrazový můstek<br />
k jejich světové kariéře; patřil k nim mj. Alfred Piccaver,<br />
Foto archiv<br />
pozdější první tenorista Vídeňské státní opery. K ojedinělým<br />
hostováním se mu podařilo získat takové hvězdy, jako v roce<br />
1900 legendární australskou sopranistku Nellie Melbu nebo<br />
v roce 1904 italského tenoristu Enrika Carusa. Na začátku<br />
později hvězdné kariéry slyšela Praha v roce 1909 i španělskou<br />
sopranistku Elviru de Hidalgo, k jejímž žákům patřila<br />
mj. Maria Callas. Ke stálým členům souboru patřily takové<br />
osobnosti jako Leo Slezak, Margarethe Siems a Gertrude<br />
Foerster. Na seznamu významných dirigentů Neumannovy<br />
éry nalezneme jména jako Erich Kleiber, Otto Klemperer,<br />
Leo Blech, Arthur Nikisch, Felix Mottl, Felix von Weingartner,<br />
Edouard Colonne, Bruno Walter.<br />
Těžištěm repertoáru, který Neumann vybudoval, byl hudební<br />
odkaz Richarda Wagnera; za své éry uvedl více než 600<br />
představení Wagnerových oper. Pozornost věnoval i Richardu<br />
Straussovi, který zde sám několikrát dirigoval své opery<br />
Guntram, Salome, Elektru a Růžového kavalíra. Neumann<br />
nezanedbával ani italskou romantickou operu a zvláštní pozornost<br />
věnoval především soudobým veristickým skladatelům,<br />
zejména Puccinimu a Mascagnimu, který v Novém<br />
německém divadle několikrát dirigoval svou veleúspěšnou<br />
aktovkou Sedlák kavalír. Neúnavně vyhledával nové operní<br />
tituly. V pražské premiéře uvedl mj. Debussyho Péllea a Mélisandu,<br />
Saint-Saënsova Samsona a Dalilu, Straussovu Salome,<br />
díla Erkela a Paderewského, opery od Schuberta, Goldmarka,<br />
Brülla, Hugo Wolfa, Siegfrieda Wagnera a Hanse<br />
Pfi tznera, Spontiniho a Spohra, Aubera a Meyerbeera. Z celé<br />
řady dobových novinek, které Neumann uvedl ve světových<br />
premiérách a které většinou brzy zapadly, se sluší zmínit<br />
o jedné výjimce: opeře Nížina Eugena d´Alberta. V Novém<br />
německém divadle zazněla 15. 11. 1903 pod taktovkou Lea<br />
Blecha, v roce 1908 ji poznala i Amerika, respektive newyorská<br />
Metropolitní opera; roli Marty tehdy zpívala Ema<br />
Destinnová. Od té doby ožívá Nížina ve stále nových inscenacích,<br />
včetně slavnostního uvedení ve Státní opeře Praha<br />
po stu letech od premiéry.<br />
Neumann úspěšně spolupracoval s českým Národním divadlem<br />
a uzavřel s ním dohodu o premiérovém uvádění cizích<br />
oper. Od roku 1899 pořádal každoroční hudební festival<br />
s významnou zahraniční účastí, známý pod názvem Májové<br />
slavnostní hry, které lze pokládat za jakési předchůdce<br />
Pražského jara. Aby získal širší publikum, zahájil v roce<br />
1906 cyklus představení pro diváky z nižších sociálních vrstev<br />
s výrazně sníženým vstupným. Stálé místo v repertoáru<br />
divadla měla i činohra a opereta, baletní představení byla<br />
spíše výjimkou.<br />
Pod Neumannovým vedením se díky moderní dramaturgii,<br />
dokonalému provedení a skvělé interpretaci dostalo Nové<br />
německé divadlo na evropskou úroveň. Jeho smrt v prosinci<br />
1910 byla považována za celonárodní ztrátu. •<br />
OSLAVY 120 LET – ÚNOR 2008<br />
8. 2. 2008<br />
Giuseppe Verdi (1813–1901): Aida (200. repríza)<br />
Dirigent: Richard Hein, režie: Petar Selem<br />
13. 2. 2008<br />
Camille de Saint-Saëns (1835–1921):<br />
Nuit Persane & Hélène (novodobé premiéry)<br />
Dirigent: Guillaume Tourniaire
ichard wagner<br />
m�j život<br />
� Jaroslav Someš<br />
V edici Knihovna opery Národního divadla se objevilo už několik<br />
titulů, jejichž vydání souvisí s historicky prvním kompletním<br />
provedením Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův<br />
na scéně ND v Praze v roce 2005. Nejnovějšímu svazku<br />
z této řady patří rovněž primát – jde o první český překlad<br />
Wagnerovy autobiografi e Můj život.<br />
Vlastní životopisy jsou zvláštním druhem literatury. Na jedné<br />
straně dovolují vzácně nahlížet do soukromí svých pisatelů,<br />
na straně druhé se vydatně podílejí na vzniku mnoha klamných<br />
legend. Nejsou totiž psány pro privátní potřebu, „pro<br />
domo sua“, nýbrž s vědomím, že budou čteny širší veřejností.<br />
Málokdo je v takovém případě schopen dívat se sám sobě do<br />
tváře přímo, bez snahy se přikrašlovat a stavět si pomník pro<br />
budoucnost. Skutečný obraz autora pak můžeme hledat spíš<br />
mezi řádky, než v řádcích samotných. Také autobiografi e Richarda<br />
Wagnera nese tyto rysy. Byla psána v letech 1865 až<br />
1880 za spolupráce jeho druhé manželky Cosimy a líčí skladatelův<br />
život až k zásadnímu zlomu, jímž se stalo pozvání ke<br />
dvoru bavorského krále Ludvíka II. v roce 1864. Wagnerovi<br />
bylo v onom okamžiku 51 let a valná část jeho tvorby už byla<br />
hotova. Měl před sebou ještě téměř dvacet let života, zbývalo<br />
mu dokončit tetralogii a Mistry pěvce, složit Parsifala<br />
jako epilog svého díla a v Bayreuthu zrealizovat sen o obrodě<br />
operního divadla. A také zdárně pracovat na mytologizaci<br />
své vlastní velikosti. Autobiografi e, kterou sice závětí povolil<br />
zveřejnit až s odstupem let, ale zároveň ji jako soukromý tisk<br />
v omezeném počtu exemplářů vydal sám, je zjevnou součástí<br />
této sebeoslavy.<br />
Ačkoli je známo, že pro určitý úsek svého životopisu měl k dispozici<br />
některé starší zápisky, stejně je obdivuhodné, do jakých<br />
detailů si pamatoval události z let dávno uplynulých. Bohatý<br />
kaleidoskop tak tvoří už vzpomínky z dětství a mládí. Cenné<br />
je podrobné vylíčení průběhu revolučních bouří roku 1848<br />
v Drážďanech (včetně portrétu Michaila Bakunina) – skladatel<br />
ovšem z taktických důvodů bagatelizuje svou účast v těchto<br />
událostech a staví se do pozice spíše pozorovatele nežli aktéra.<br />
Obdobně „mlží“ jak při líčení problémů svého prvního<br />
manželství, tak v otázkách jiných citových vzplanutí (např.<br />
vztahu k Mathildě Wesendonckové). Naopak je zajímavé sledovat,<br />
jak nenápadně tu vplouvá do jeho života Cosima von<br />
Büllow a s jakou decentností je vylíčeno otevřené propuknutí<br />
jejich lásky.<br />
Jak se nám tedy Wagner podle vlastního životopisu jeví? Kdyby<br />
jeho život skončil v okamžiku, kdy končí autobiografi e, zdálo<br />
by se, že to byl téměř věčný štvanec a smolař, který si byl sice<br />
vědom svého velkého nadání, ale trvale trpěl nepochopením,<br />
dluhy a intrikami. Z podtextu však lze vyčíst, že si nejednu<br />
obtíž zavinil sám svou sebestředností, nedůtklivostí, ješitností,<br />
nespolehlivostí a sklonem ke stihomamu. V přístupu k řadě<br />
situací se projevuje jako syn své doby, málem jako spořádaný<br />
měšťák. O to větším zážitkem jsou však okamžiky, kdy se v jeho<br />
líčení probudí umělec (např. v rozboru provedení Beethovenovy<br />
9. symfonie). Samozřejmě k nejzajímavějším patří pa-<br />
knihy ��<br />
sáže vztahující se přímo či nepřímo k Wagnerově hudební<br />
tvorbě. Tak tu najdeme mj. líčení bouřlivé plavby z Královce<br />
do Londýna, která byla jednou z inspirací k Bludnému Holanďanovi,<br />
nebo obšírné popisy drážďanské i pařížské premiéry<br />
Tannhäusera, můžeme sledovat postupné zrání záměru vytvořit<br />
Ring, z různých praktických postřehů (týkajících se např.<br />
hereckého projevu pěvců nebo vlivu velikosti orchestřiště na<br />
zvuk orchestru) vyčteme zásady, které se později jistě odrazily<br />
v projektu bayreuthských Festspiele. Některé detaily překvapí<br />
– např. u Wagnera by patrně nikdo nečekal zálibu v italských<br />
veselohrách. Za povšimnutí také stojí, že mezi častými zmínkami<br />
o jeho slavných skladatelských souputnících, s nimiž měl<br />
– samozřejmě až na Liszta – vesměs komplikované vztahy (připomeňme<br />
Berlioze, Meyerbeera a další), nenajdeme v textu<br />
ani jedinou zmínku o Verdim! A pak je tu vzpomínka, z níž<br />
dnes téměř zamrazí, popis návštěvy Benátek v roce 1858 – pochmurný<br />
dojem, který město na lagunách tehdy ve Wagnerovi<br />
vyvolalo, jako by byl osudovou předzvěstí, že se tamní Palazzo<br />
Vendarmin jednou stane místem jeho úmrtí.<br />
Českého čtenáře jistě zaujmou zmínky o skladatelových pobytech<br />
v Čechách nebo o jeho pařížských stycích s malířem<br />
Jaroslavem Čermákem. V poznámkovém aparátu si všimneme,<br />
kolik významných umělců té doby se v Čechách narodilo<br />
nebo jimi prošlo či kolik hudebních událostí se najmě v Praze<br />
odehrálo. Právě bohaté, pečlivě připravené a mimořádně<br />
fundované poznámky a rejstříky, jimiž překladatelka Vlasta<br />
Reittererová knihu vybavila, zaslouží zvláštní uznání. Z prvního<br />
českého vydání Wagnerovy autobiografi e činí skutečný<br />
ediční počin.<br />
Richard Wagner: Můj život. Přeložila a poznámkami opatřila<br />
Vlasta Reittererová. Národní divadlo Praha 2007, 597<br />
stran, ISBN 978-80-7258-005-7 •<br />
PraÏská komorní filharmonie<br />
Prague Philharmonia<br />
OJEDINùL¯ CYKLUS HUDBY 20. STOLETÍ<br />
KRÁSA DNE·KA<br />
Budete se s námi bavit...<br />
PONDùLÍ 18. ÚNORA 2008<br />
V LESÍCH<br />
Hindemith, Henze, Guerinel,<br />
Birtwistle, Carter<br />
skladby pro dechov˘ kvintet<br />
·vandovo divadlo, 19.30 hodin<br />
Více na tel.: 224 322 488 nebo na www.pkf.cz<br />
...a my s Vámi!<br />
PONDùLÍ 10. B¤EZNA 2008<br />
AINSI LA NUIT<br />
Dutilleux, Scelsi, Ives<br />
skladby pro housle, violoncello<br />
a smyãcov˘ kvartet<br />
·vandovo divadlo, 19.30 hodin<br />
PONDùLÍ 7. DUBNA 2008<br />
DER WIND<br />
Schreker, Boulez, Berg, Crumb, Takemitsu<br />
skladby pro klarinet, lesní roh,<br />
housle a violoncello<br />
·vandovo divadlo, 19.30 hodin
��<br />
sv�t hudebních nástroj�<br />
sv�toví housla�i<br />
a �eská škola<br />
ii. simeone morassi: nevnímám<br />
rozdíl mezi studiem a profesí<br />
� Stanislav Bohadlo<br />
Simeone Morassi (* 13. 3. 1966, Cremona) v roce 1984 absolvoval<br />
cremonskou houslařskou školu a téhož roku také<br />
složil zkoušku ve hře na violu na udinské konzervatoři.<br />
Získal postupně první ceny a zlaté medaile na mezinárodních<br />
soutěžích v Mittenwaldu (1989), v Poznani, v Ostřihomi<br />
a v Náchodě (2004). Zde, na Metelkově soutěži, však<br />
získal již v roce 1997 3. a 4. cenu a pro pořadatele i soutěžící<br />
se stal důležitou spojnicí českého a italského houslařství.<br />
Mimoto mezinárodní poroty samostatně oceňují kvalitu<br />
Morassiho práce, jedinečný lak a tónové kvality jeho nástrojů.<br />
Od roku 2004 se jako porotce zúčastňuje houslařských<br />
soutěží v Poznani, Helsinkách, Lubech a hlavním<br />
městě Mexiku. Jeho nástroje se vyznačují pečlivě voleným,<br />
až dvacet let zrajícím materiálem. Jeho ateliér je místem,<br />
kde se neustále potkávají adepti houslařství a kolegové,<br />
aby získali nebo se podělili o zkušenosti. V dubnu letošního<br />
roku bude také členem poroty v Náchodě:<br />
Mé pocity ze soutěže (2004) jsou přirozeně velmi pozitivní<br />
– zaprvé mezi soutěžícími, porotci a návštěvníky festivalu<br />
vládla velmi přátelská atmosféra. Skutečnost, že soutěž<br />
nebyla anonymní, vytvořila podle mého názoru možnost reálného<br />
a konstruktivního porovnání, kdy každý konkurent<br />
mohl diskutovat názory jednotlivých porotců v klidné a nezaujaté<br />
atmosféře. Zkouška v řezbě houslové hlavičky byla<br />
skutečně vzrušujícím a vrcholně soutěžním zážitkem. Pracovat<br />
celý den ve stejném prostředí mezi ostatními konkurenty<br />
bylo zvláště příjemné a strhující. Mohli jsme pozorovat rozdíly<br />
v technice řezby jednotlivých kolegů. To vše považuji za<br />
nesmírně důležité v naší jinak poněkud samotářské práci.<br />
Jakou roli sehrála v houslařské profesi rodinná tradice?<br />
Profese houslaře byla v mém případě významně ovlivněna<br />
rodinnou tradicí. Od dětství jsem byl často v ateliéru, kde<br />
jsem si hrál s dřívky a s některými nástroji. Při vyrůstání v takovém<br />
prostředí sotva zůstanete nedotčeni, spíše vás očaruje,<br />
a tak jsem se moc chtěl stát houslařem. Přítomnost mého<br />
otce sehrála určující roli. Měl vždy velkou trpělivost a nadšení<br />
pro stavbu nástrojů a měl i schopnost je přenést na mě<br />
a na další žáky. V Itálii je také možné provozovat houslařinu<br />
bez rodinné tradice v zádech a stává se to velmi často (jen<br />
v Cremoně je 140 houslařských dílen, z nichž jen málokteré<br />
mají houslařství v rodině). Mladí, kteří se věnují studiu<br />
houslařství, vstupují po ukončení školy nutně na několik let<br />
do dílny k dobrému mistrovi, což považuji za jedinou cestu,<br />
jak se řemeslo naučit dobře.<br />
Zakladatelem houslařství v naší rodině je můj otec Giovanni<br />
Battista, který přišel do Cremony v roce 1950 z okolí Udine.<br />
Navštěvoval cremonskou houslařskou školu a začal houslařit.<br />
Z dob mých studií si dobře pamatuji, jak do dílny přicházeli<br />
nejrůznější houslaři, aby se přiučili, a moje zvídavost<br />
mě postrkovala, abych pozoroval, jak provádějí některé práce,<br />
a sledoval jejich žerty a rozhovory. Vždy mě vzrušovala<br />
příprava laku, zejména v počátcích studia. Řekl bych, že po<br />
skončení školy jsem nepocítil velkou změnu mezi studiem<br />
a profesí. Pravděpodobně proto, že v tomto řemesle trvá<br />
studium za účelem neustálého zdokonalování celý život. Věřím<br />
tomu, že jakmile houslař přestane hledat vylepšení práce<br />
a tónu, zcela jistě začíná jeho úpadek. Moc rád vzpomínám<br />
na nespočetné houslaře a přátele z naší dílny jako jsou<br />
Simeone Morassi<br />
Giorgio Scolari, Nicola Lazzari a mnozí další vedle hudebníků<br />
nejvyšší úrovně jako Mstislav Rostropovič nebo Mischa<br />
Maisky.<br />
Jak vznikl váš první nástroj?<br />
Postavil jsem své první housle ve čtrnácti letech pod dohledem<br />
mého otce, který mi radil a ukazoval, jak postupovat<br />
v jednotlivých pracích. A vzpomínám, že jsem na tomto nástroji<br />
provedl mnoho pokusů s lakem (dobře šestkrát jsem<br />
nanesl a sejmul lak). Tehdy se houslařské řemeslo vyučovalo<br />
ještě velmi tradicionalisticky, tj. trávením mnoha hodin<br />
v pracovně a velkou praxí, zatímco teoretické pojmy zůstávaly<br />
dosti omezené. Houslařská škola, která je profesionálním<br />
učilištěm, trvala v 80. a 90. letech čtyři roky, ale dnes<br />
je prodloužena na pět let, a tudíž ukončena maturitou. Jestliže<br />
dříve bylo možné být houslařem tradičním způsobem,<br />
je dnes nezbytná taková příprava, kterou si vyžaduje naše<br />
dnešní moderní společnost, tedy znalost jednoho nebo více<br />
cizích jazyků, informatiky, podnikatelské ekonomie atd. Na<br />
konec také myslím, že v dnešní době máme možnost hlouběji<br />
a s moderními technologiemi studovat staré nástroje, což<br />
nám dovoluje lépe poznat klasiky a uplatnit tyto poznatky na<br />
nástrojích, které stavíme. Musím však říci, že přes enormní<br />
dostupnost informací o houslařství, se možná dříve v ateliéru<br />
pracovalo se značnou předností v manuální zručnosti<br />
a ve spontaneitě.<br />
Proč zůstáváte právě v Cremoně?<br />
Cremona je starobylé město, kde můžeme těžit z mnoha stimulů.<br />
Když přijdeme do centra, nemůžeme zůstat neovlivněni<br />
památkami, kostely. Je tu mnoho houslařů, kteří vyrábějí<br />
prvotřídní nástroje a prakticky se téměř denně vídáme<br />
Foto archiv
a konfrontujeme se ve smyslu konstruktivní kritiky. Každý<br />
se snaží sportovně předstihnout druhého v jakési soutěži.<br />
Myslím, že těžko bychom někde jinde nalezli tento typ příhodných<br />
podmínek pro houslaře.<br />
Pracujete sám nebo manufakturním způsobem?<br />
Myslím, že housle coby hudební nástroj, musejí být vytvořeny<br />
jako umělecké dílo, tedy jako výtvor jediného umělce<br />
a jako produkt více rukou. V dílně nás je více houslařů, ale<br />
každý vyrábí vlastní nástroj.<br />
Jaké houslařské práce u tebe převažují?<br />
Vyrábím převážně nové nástroje. Zabývám se také jejich<br />
údržbou a v dílně děláme také restaurátorské práce na starých<br />
cenných nástrojích.<br />
Máte také vlastní sbírku nástrojů?<br />
Přirozeně, že máme některé staré cenné nástroje, které jsou<br />
nejlepším předmětem studia. Je nemyslitelné neznat klasiku,<br />
když se chcete stát dobrým houslařem. Velcí houslaři<br />
minulosti nám zanechali velmi důležité dědictví, které absolutně<br />
nesmíme nechat stranou. To nás právě stimuluje,<br />
abychom tvořili stále lépe.<br />
Kdo jsou vaši zákazníci, kteří přijíždějí do Cremony?<br />
Do Cremony přijíždějí klienti odevšad a všeho druhu. Jsou<br />
tu různí muzikanti, kteří si přicházejí nástroje vyzkoušet.<br />
Je snadné ihned nakoupit a získat tak nástroj střední kvality,<br />
prvotřídní nástroj ale musíte objednat a často na něj třeba<br />
i rok čekáte! Mnozí hudebníci z Dálného východu nebo<br />
z Ameriky dávají přednost nákupu od obchodníků, kteří pak<br />
také zaručují údržbu. Jsem s mnoha kolegy v kontaktu, a tak<br />
vím, že často máme klienty společné, protože mají rádi nástroje<br />
od různých houslařů.<br />
Jaké jsou vlastně české nástroje?<br />
České nástroje se v Itálii těší dobré reputaci. Nejznámější<br />
tu jsou dvě rodiny s dávnou tradicí, Špidlenové a Pilařové.<br />
Charakteristiky české školy jsou velmi blízké italské škole;<br />
také ona často kopírovala italské klasiky, zejména modely<br />
Stradivari a Quarneri, aniž by příliš skrývala vlastní českou<br />
identitu. Použitý materiál je obecně (pokud se týká spodní<br />
desky) velmi žíhaný, někdy až příliš jasný, a desky jsou dobré<br />
kvality. Lak je obecně až příliš pronikavý, často s velmi<br />
silným tónováním, podklad je také často charakteristický<br />
živým kolorováním dřeva.<br />
Jaký byl váš dojem z českých soutěžních nástrojů v Náchodě<br />
v roce 2004?<br />
Měl jsem z českých nástrojů velmi příjemný dojem. Jejich<br />
technická úroveň je nesporně dobrá a stylizace je oblast, na<br />
níž se ještě dá pracovat v tom smyslu, aby se uchovaly charakteristiky<br />
klasického italského houslařství, aniž by se však<br />
popřela vlastní česká identita.<br />
Co je nového v celosvětovém houslařství?<br />
Věřím, že bude globálně nezbytné vyrábět stále více nástrojů<br />
co nejvyšší kvality, čehož si už mnozí houslaři jsou jistě vědomi.<br />
Jako pomoc v jejich snažení vidím technologii, fotografi<br />
cké i písemné materiály a zejména četné výstavy nepochybné<br />
umělecké a didaktické hodnoty. Toto ohromné množství<br />
informací je pro houslaře velkou pomocí a vytvořilo určitý<br />
druh globalizace vkusu, který bude stále jednotnější. Myslím,<br />
že ale toto nebude příliš dobré. Je zapotřebí různé styly<br />
a identitu jednotlivých škol zachovat, i když zajisté vylepšovanou<br />
a rafi novanější…<br />
Čím by se měl řídit začínající houslař?<br />
Myslím, že mládež, která začíná s houslařinou, musí mít<br />
sv�t hudebních nástroj� ��<br />
velký entuziasmus, neztratit kuráž, když se první kusy dřeva<br />
zničí. Nekoukat příliš na hodiny, když se pracuje, ale snažit<br />
se vždy dokončit to, co dělám. Stálost a vytrvalost budou určitě<br />
společnice mnohých uspokojení. •<br />
Morassiho vigneta, vlepovaná do houslí<br />
velká soutěž<br />
hudebních rozhledů<br />
Vážení čtenáři,<br />
máme tady další kolo soutěže, v němž jste měli zodpovědět<br />
otázku, které tituly zahrnuje projekt Metropolitan<br />
Opera Live in HD, realizovaný od 15. 12. 2007 do<br />
26. 4. 2008 v šesti stech kinech po celém světě.<br />
Odpovědí přišlo hodně (jedná se o opery Romeo a Julie,<br />
Perníková chaloupka, Macbeth, Manon Lescaut, Peter<br />
Grimes, Tristan a Isolda, Bohéma a Dcera pluku), všechny<br />
správné a vyčerpávající a některé dokonce i doplněné daty<br />
jednotlivých představení. O prvních třech, Gounodově<br />
Romeovi a Julii, Humperdinckově Perníkové chaloupce<br />
a Verdiho Macbethovi se dočtete už v tomto čísle <strong>Hudební</strong>ch<br />
rozhledů. I tentokrát ale musí zvítězit pouze tři soutěžící,<br />
kteří byli vylosováni a jimž samozřejmě moc blahopřejeme:<br />
� Luboš Fošnám, Pardubice<br />
� Erika Šamořilová, Rájec-Jestřebí<br />
� Karel Veselý, Most<br />
otázka na únor:<br />
Které Saint-Saënsovy opery byly za éry Angelo<br />
Neumanna uvedeny v Novém německém divadle<br />
v české premiéře?<br />
Své písemné odpovědi zasílejte do 16. února 2008 na adresu<br />
redakce <strong>Hudební</strong> rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo<br />
na e-mailovou adresu rozhledy@volny.cz .<br />
Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových<br />
stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze<br />
každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji<br />
nebo ve vašich schránkách.<br />
Repro archiv
��<br />
revue hudebních nosi��<br />
Přátelé a ctitelé Jana Klusáka a jeho hudby se sešli ve středu 12. 12. v Brasserii ve Vladislavově ulici<br />
k velmi neformálnímu křtu Klusákova posledního CD, nazvaného Mýty a Mysteria. Kmotrem byl dávný<br />
autorův přítel Libor Pešek. CD obsahuje pouze 3 skladby: Malou ranní mši, kterou Jan Klusák napsal<br />
před padesáti lety a která se dočkala svého prvního provedení až v rámci Svatováclavských slavností<br />
na podzim roku 2007 (Kühnův dětský sbor – Jiří Chvála, Komorní orchestr Pražských symfoniků –<br />
Tomáš Hanus), Šest malých preludií pro orchestr na chorál J. S. Bacha „Vor deinen � ron tret´ich hiermit“,<br />
jež představují jakési variace v různých slohových podobách a byly napsány k bachovskému<br />
jubileu v roce 1985 (Filmový symfonický orchestr – Jan Maria Dobrodinský) a poslední skladbu, která<br />
je z roku 1988 – hudbu k baletu na scénář Hany Jamalíkové a Marty Drottnerové na námět antického<br />
mýtu Héró a Leandros (Dvořákův komorní orchestr –Vladimír Válek). CD ukazuje skladatelovu (podle<br />
jeho vlastních slov) hudebně srozumitelnější a pro posluchače přístupnější podobu jeho tvorby. Novinku<br />
vydala fi rma MAXIMUM HANNIG pod objednacím číslem HG 0045–2. Na fotografi i zleva Libor<br />
Pešek, Jan Klusák a Petr Hannig.<br />
Nový výběr fi rmy SUPRAPHON – Best<br />
of Smetana (SU 3939-2) – je v interpretaci<br />
špičkových sólistů a souborů (pěvci<br />
Gabriela Beňačková, Beno Blachut, Peter<br />
Dvorský, pianista Jan Novotný, Smetanovo<br />
trio, Panochovo kvarteto, Pražský fi lharmonický<br />
sbor se sbormistrem Josefem<br />
Veselkou, Česká fi lharmonie a Orchestr<br />
Národního divadla v Praze) takřka ideálním<br />
průvodcem tvorbou tohoto skladatele.<br />
S dirigenty Zdeňkem Košlerem, Jiřím<br />
Bělohlávkem a Jaroslavem Krombholcem<br />
nám nabízí ukázky z oper Prodaná nevěsta<br />
(Předehra, sbor Proč bychom se netěšili,<br />
duet Věrné milování) a Dalibor (árie Dalibora),<br />
ze smyčcového kvartetu „Z mého<br />
života“, z Tria g moll, z cyklu Z domoviny<br />
a z klavírních skladeb (koncertní etuda<br />
Na břehu mořském, Louisina a Jiřinková<br />
polka) a na závěr slavnou Vltavu z cyklu<br />
Má vlast.<br />
Série audiovizuálních koncertních průvodců<br />
fi rmy EUROARTS (CLASSIC) s názvem<br />
Discovering Masterpieces Of Classical<br />
Music představuje největší skladby<br />
hudební historie od baroka po současnost.<br />
Každý svazek obsahuje rozsáhlou dokumentaci<br />
(ve formě rozhovoru či dokumentárního<br />
fi lmu) a celé nezkrácené dílo ve<br />
špičkové interpretaci (Berlínská fi lharmonie,<br />
Vídeňská fi lharmonie, Gewandhaus<br />
Orchester aj.). První průvodce představuje<br />
Bartókův Koncert pro orchestr (1943),<br />
který vznikl na Kusevického objednávku<br />
a poprvé jej provedl Bostonský symfonický<br />
orchestr roku 1944 v New Yorku. Kon-<br />
cert si rychle získal popularitu a dodnes<br />
patří k vrcholům symfonického repertoáru<br />
20. století, především díky své brilantní<br />
orchestraci. Vychází v nastudování Berlínských<br />
fi lharmoniků řízených Pierrem Boulezem<br />
jako DVD NTSC pod objednacím<br />
číslem 2056098 v délce 29 minut (úvod)<br />
Foto Jiří Skupien<br />
a 40 minut (koncert). Nahráno živě v klášteře<br />
Jeronymitů v Lisabonu 1. 5. 2003.<br />
Nejslavnější a nejznámější části orchestrálních<br />
skladeb Antonína Dvořáka (Karneval,<br />
Slovanské tance č. 10 a 15, 1. větu Serenády<br />
pro smyčcový orchestr E dur op. 22, 3. větu<br />
Symfonie č. 8 G dur op. 88 a 2. a 4. větu<br />
Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ op.<br />
95) a jeho koncertů houslového a violoncellového<br />
v interpretaci špičkových sólistů<br />
a těles (houslisty Josefa Suka, violoncellistky<br />
Angeliky May, Pražské komorní fi lharmonie<br />
a České fi lharmonie s dirigenty Karlem<br />
Ančerlem, Jiřím Bělohlávkem a Václavem<br />
Neumannem) přináší další CD z řady<br />
Best of…, vycházející u fi rmy SUPRA-<br />
PHON (SU 3938-2). Každý z posluchačů si<br />
jistě v tomto výběru právě toho svého nejmilovanějšího<br />
Dvořáka najde, nenechte si<br />
proto tento výběr ujít. Uděláte jím radost<br />
nejen sobě, ale i svým přátelům.<br />
Geniální pianistickou legendu dvacátého<br />
století, Svjatoslava Richtera (1915–1997), si<br />
můžete poslechnout hned na dvou CD fi rmy<br />
SUPRAPHON se záznamy umělcových<br />
nezapomenutelných kreací z pražských pobytů<br />
v letech 1956, 1959 a 1960. Na prvním<br />
CD (SU 3795-2) jsou skladby Roberta<br />
Schumanna (Fantazie op. 17, Lesní scény,<br />
Fantazijní kusy – výběr a Pochod g moll),<br />
druhé (SU 3796-2) přináší výběr z 24 preludií<br />
a fug pro klavír Dmitrije Šostakoviče<br />
a výběr z Etud opp. 10 a 25 a Polonézu-fantazii<br />
op. 61 romantického básníka klavíru<br />
Fryderika Chopina. Tato výjimečná příležitost<br />
k setkání se Svjatoslavem Richterem<br />
by neměla uniknout žádnému obdivovateli<br />
tohoto geniálního umělce.<br />
Marin Alsop a Bournemouth Symphony<br />
Orchestra navazují na úspěchy předcházejících<br />
alb s hudbou Brahmse, Adamse<br />
a Barbera. Tentokráte pro fi rmu NAXOS<br />
OPERA (CLASSIC) nastudovali vynikajícím<br />
způsobem operu Hrad knížete Mod-<br />
Firma ARCODIVA, Jahoda Arts Management a fi rma Novera pokřtily 18. 12. 2007 v prostorách Michnova<br />
paláce nové CD klavírního tria AD Trio Prague, na němž jsou nahrány Dvořákovy Dumky op. 90,<br />
B 166, které na večeru rovněž zazněly v živém provedení, a dále skladatelovo slavné Klavírní trio<br />
g moll. Role kmotra se opět ujal dirigent Libor Pešek. Na snímku členové AD Tria Prague, zleva violoncellista<br />
Miloš Jahoda, klavírista Martin Kasík a houslista Jiří Hurník.<br />
Foto Jiří Skupien
ovouse maďarského skladatele Bély Bartóka,<br />
v níž vedle Andrey Meláth (mezzosoprán)<br />
můžeme slyšet i Gustáva Beláčka<br />
(bas). I když scénická hudba hraje v Bartókově<br />
životě sice poměrně krátkou, ale velice<br />
důležitou roli, na repertoáru dnes zůstává<br />
vlastně pouze tato jednoaktová opera,<br />
ačkoliv se Bartókův barvitý hudební jazyk<br />
dokonale na pódium hodil. Nahrávku, vydanou<br />
pod objednacím číslem 8.660928,<br />
označil britský deník � e Times za „spektakulární“.<br />
Doporučujeme!<br />
Nezávislé francouzské vydavatelství klasické<br />
hudby ALPHA PRODUCTIONS, další<br />
z fi rem, k jejichž produkci se můžeme dostat<br />
prostřednictvím distribuční sítě fi rmy<br />
CLASSIC, klade obrovský důraz na nejvyšší<br />
kvalitu, a to jak repertoáru, kde se dbá<br />
především na originalitu programu, interpretace,<br />
zvukové podoby nahrávek i muzikologického<br />
bádání, s nímž souvisí úroveň<br />
doprovodného textu v přiloženém bookletu,<br />
vybaveném pokud možno co nejoriginálnějšími<br />
fotografi emi. Výsledkem tohoto<br />
snažení jsou naprosto dokonalé snímky,<br />
po kterých dnešní zákazník, zklamaný<br />
z nabídky tvořené především levnými reedicemi,<br />
touží. Na trhu s nahrávkami patří<br />
Alpha, jež má zastoupení již v 18 zemích<br />
světa, bezesporu mezi „haute couture“. Již<br />
od samého začátku se všechny tituly Alphy,<br />
která na MIDEM přede dvěma lety získala<br />
cenu Midem – Cannes Classical Awards<br />
2005 jako Nejlepší vydavatelství roku 2005,<br />
setkaly s obrovským nadšením u odborné<br />
kritiky i spokojené veřejnosti. Každá novinka<br />
získává prestižní ceny – Diapason D´Or,<br />
Choc – Le Monde de la Musique, Télérama,<br />
10 Répertoire aj. Více informací se dozvíte<br />
na www.alpha-prod.com, v následujících<br />
řádcích vám však alespoň dvě její nahrávky<br />
představíme.<br />
V první nahrávce fi rmy ALPHA PRODU-<br />
CTIONS (CLASSIC), vydané pod objednacím<br />
číslem ALPHA 097, chtěl Olivier<br />
Schneebeli evokovat atmosféru nádhery<br />
ofi ciálních oslav v duchu „Deklarace francouzského<br />
krále Ludvíka XIII.“ z roku<br />
1638. Zvolil si k tomu Mši pro dva sbory<br />
Nicolase Formého, a to tak skvostnou, že<br />
si ji král natolik cenil, že si uložil rukopis<br />
do speciálního sekretáře, od kterého měl<br />
klíče pouze on. Tato skladba, spolu s dalšími<br />
kompozicemi Formého velkých současníků,<br />
jakými byli např. Guillaume Bouzignac,<br />
Ettiene Moulinié či Antoine Boesset<br />
tvoří velmi jiskřivý program (Assumpta<br />
est, Maria, Veni sponsa choris, Salve Regina,<br />
Litanies de la ierge, Ecce tu pulebra<br />
es), který nám ve skvělé interpretaci (Barbara<br />
Kusa, Damien Guillon, Robert Getchell,<br />
Aian Buet, Arnaud Richard – zpěv,<br />
Yuka Saito, Matthieu Lusson, Sylvia Abramowicz<br />
– violy da gamba, Jean-Paul Boury<br />
– kornet, Serge Guillol, Guy Duverget,<br />
Fredéric Lucchi – trombony, Les Pages et<br />
Les Chantres, Centre de Musique) přiblíží<br />
francouzské baroko první poloviny 17. století<br />
v plném lesku.<br />
Také druhá nahrávka fi rmy ALPHA PRO-<br />
DUCTIONS (CLASSIC), kterou vám<br />
chceme nabídnout, je nesmírně zajímavá<br />
a originální. Představuje totiž jakýsi in-<br />
Foto Jiří Skupien<br />
timní portrét ve své době slavné skladatelky<br />
Antonie Bembo (1640–1710). Antonia<br />
se narodila jako dcera benátského lékaře,<br />
které se dostalo velmi důkladného hudebního<br />
vzdělání. Jedním z jejích učitelů byl<br />
například i slavný benátský operní skladatel<br />
Francesco Cavalli. Své slibné hudební<br />
kariéry se však vzdala a vdala se za svou<br />
velkou lásku Lorenze Bemba. Manželství<br />
se ale nakonec nevydařilo, a tak v roce 1677<br />
Antonia utíká do Paříže, kde se díky svým<br />
stykům dostává k francouzskému dvoru<br />
a jeho hudebnímu dění. Zpívá pro Ludvíka<br />
XIV., líbí se a díky tomu získává doživotní<br />
rentu, která jí umožní život v Paříži.<br />
Produzioni armoniche představují první<br />
ze šesti knih hudebního manuskriptu,<br />
který Antonia sestavila jako dík za královskou<br />
ochranu. Kantáty a árie, které manuskript<br />
tvoří a jež nastudovali Maria Jonas<br />
(soprán), Bernhard Hentrich (violoncello),<br />
Stephan Rath (theorba, chitaronne)<br />
a Markus Märkl (cembalo), jsou jakýmsi<br />
intimním portrétem skladatelky. Pod objednacím<br />
číslem ALPHA 099 vydává fi rma<br />
ALPHA PRODUCTIONS (CLASSIC).<br />
Se svou třetí nahrávkou přichází na trh dirigent<br />
Jakub Hrůša, exkluzivní umělec fi rmy<br />
SUPRAPHON, a završuje tím svého<br />
druhu triptych věnovaný odkazu velkého<br />
Mistra světové hudby Antonína Dvořáka<br />
(SU 3932-2). Každá z Dvořákových serenád,<br />
zařazených na toto CD (Serenáda pro<br />
smyčce E dur, op. 22, Serenáda pro dechové<br />
nástroje, op. 44) je hudebně myšlenkovým<br />
a zákonitě i zvukovým světem svého<br />
druhu, světem, vypovídajícím o nevyčerpatelné<br />
Dvořákově invenci. Meditace na<br />
revue hudebních nosi�� ��<br />
Nový kompaktní disk společnosti ARCODIVA, který vyšel pod objednacím číslem UP 0104, a na němž<br />
jsou nahrány skladby francouzských autorů (Jean Françaix, Charles Bordes, Vincent d´Indy, Gabriel<br />
Pierné a André Jolivet), byl slavnostně představen v prostorách rezidence Lucemburského velkovévodství<br />
v Praze v pátek 7. 12. 2007. Kmotry produkce se stali velvyslanec Lucemburského velkovévodství<br />
Jean Faltz a podporovatel celého projektu a dlouholetý přítel české hudební kultury Geoff Piper<br />
z Lucemburska. V rámci prezentace zazněla malá hudební ukázka v podání fl étnisty Carlo Janse<br />
a harfi stky Kateřiny Englichové. Kromě těchto interpretů na kompaktním disku ještě účinkuje Kvarteto<br />
Martinů. Baskická suita Charlese Bordese je první nahrávkou tohoto díla na světě. Na fotografi i zleva<br />
Jean Faltz, velvyslanec Lucemburského velkovévodství, Kateřina Englichová, Carlo Jans, Geoff Piper<br />
a ředitel vydavatelské fi rmy, dr. Jiří Štilec.<br />
staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a<br />
zde není jen pouhým doplňkem, ale pohledem<br />
do myšlenkově bohatého světa hudby<br />
Dvořákova nejtalentovanějšího žáka Josefa<br />
Suka. Jakub Hrůša a Pražská komorní<br />
fi lharmonie dávají své špičkové interpretační<br />
umění plně do služeb děl těchto Mistrů.<br />
Zaposlouchejte se a nechte se unášet<br />
tokem jejich půvabné hudby.<br />
Legato je nová série fi rmy EUROARTS<br />
(CLASSIC), věnovaná klavíru. New York<br />
Times napsal v létě 2007, že žijeme v době<br />
„klavírní renesance“. Objevila se nová generace<br />
mladých klavíristů i nová generace<br />
posluchačů, která si tento nástroj oblíbila.<br />
Legato je řada, která postupně představí<br />
přední současné klavíristy mladé generace<br />
i jejich individuální přístupy a myšlenky.<br />
A jako první to bude ruský pianista<br />
Boris Berezovskij (nar. 1969), který studoval<br />
na konzervatoři v Moskvě. V roce 1988<br />
debutoval v londýnské Wigmore Hall, � e<br />
Times ho tehdy označily za „velmi slibného<br />
umělce, hráče s úžasnou virtuozitou<br />
a neobvyklou silou“. Pravidelně koncertuje<br />
v nejlepších světových koncertních sálech<br />
a spolupracuje s renomovanými dirigenty.<br />
Je laureátem mnoha klavírních<br />
soutěží a držitelem několika prestižních<br />
hudebních cen. Portrét jej představuje ve<br />
skladbách Beethovena, Medtnera, Dafydda<br />
Llywelyna, Godowského a Ljadova. Živá<br />
nahrávka, pořízená 14. 7. 2006 v Essenu,<br />
vychází jako DVD NTSC pod objednacím<br />
číslem 2055758 v délce 103 minut<br />
– koncert, 33 minut – dokument a 56 minut<br />
bonus.<br />
Zpracovala Hana Jarolímková
��<br />
revue hudebních nosi��<br />
ARCODIVA UP 0099-2 131<br />
Gustav Mahler: Symfonie č. 4<br />
G dur se sopránovým sólem na<br />
slova lidové poezie ze sbírky Des<br />
Knaben Wunderhorn<br />
Karolina Berková (mezzosoprán),<br />
Symfonický orchestr Českého<br />
rozhlasu, dirigent Vladimír<br />
Válek.<br />
Živá nahrávka Českého rozhlasu<br />
Praha v kostele sv. Ignáce, Jihlava<br />
10. 9. 2004, hudební režie Milan<br />
Puklický, zvuková režie Otto<br />
Haas a Martin Kubišta.<br />
Celkový čas 53:37<br />
� Rafael Brom<br />
Nahrávka živého koncertu Symfonického<br />
orchestru Českého rozhlasu,<br />
založeného roku 1926, budí<br />
oprávněnou naději, že uslyšíme<br />
prvotřídní provedení, zvláště, když<br />
u dirigentského pultu stojí šéfdirigent<br />
tělesa Vladimír Válek. Máme<br />
před sebou čtvrtou Mahlerovou<br />
symfonií, kterou orchestr zahajoval<br />
loňský <strong>Hudební</strong> festival Gustava<br />
Mahlera – Jihlava 2004 v kostele<br />
sv. Ignáce v Jihlavě. Koncert byl<br />
tehdy přenášen přímým přenosem<br />
na stanici Český rozhlas 3 – Vltava.<br />
Záznam, který je dílem posádky<br />
rozhlasového přenosového vozu,<br />
má dokonalou technickou kvalitu<br />
s výstižnou úpravou poněkud<br />
předimenzovaného koncertního<br />
prostoru. Obecenstvo naplněného<br />
kostela sice příznivě ovlivnilo odraz<br />
zvuku od jeho kamenného obložení,<br />
ale dokončení výsledného přirozeně<br />
se nesoucího dozvuku musela<br />
podpořit technika. Je to zřejmé<br />
již od prvních tónů symfonie, v níž<br />
jsou všechny nástrojové skupiny<br />
nádherně vykresleny. Po smyčcovém<br />
plénu přímo lahodí přiznávky<br />
a sólové vstupy lesních rohů, hoboje<br />
či klarinetů. Výraznější domodelování<br />
působivého dozvuku pak samozřejmě<br />
doprovází závěr každé<br />
věty symfonie. Vladimír Válek obohacuje<br />
předepsaná tempa, povětšinou<br />
pomalejší – podle pořadí vět<br />
– rozvážně, pohodlným pohybem,<br />
klidně a nakonec bezstarostně –<br />
citlivě doprovázenou dynamikou,<br />
která oživuje poměrně dlouhé plochy<br />
hudby a činí je přitažlivými. Zřetelně<br />
kontrastní třetí věta má, kromě<br />
jiného, zvláštní kouzlo linoucích<br />
se horních poloh vysokých smyčců,<br />
lesních rohů, hoboje, jakož i dlouze<br />
držených tónů. Snivá nálada má<br />
ovšem i své vzrušující momenty<br />
navozené změnou tempa a opět<br />
dynamikou a patří sem i pizzicato<br />
a houslové sólo. Finální věta završuje<br />
celkově okouzlující provedení.<br />
Karolína Berková je očekávanou<br />
ozdobou nahrávky, její mezzosoprán<br />
vystupuje z orchestrálního zvuku<br />
v naprosto přesně dynamicky<br />
souznějící hlasové mocnosti, bez<br />
potíží prochází všemi předepsanými<br />
polohami a navíc je ve svých<br />
hloubkách uklidňující a důvěryhodný<br />
s poutavým chvějivým vibratem<br />
ve vybraných pasážích upozaděným<br />
ve prospěch hudební výpovědi.<br />
Buklet kompaktního disku společnosti<br />
ArcoDiva je přitažlivý jak<br />
barvou (střídavě tmavší a světlejší<br />
zeleň), tak cyklem obrazů a konečně<br />
i zasvěceným textem s anglickou<br />
a německou verzí a s přidanou<br />
pasáží o Vysočině. Kraj Vysočina je<br />
totiž také vydavatelem titulu.<br />
MAXIMUM HANNIG 2007 HG<br />
0045-2<br />
Jan Klusák: Mýty a mysteria – Malá<br />
ranní mše pro děský sbor a komorní<br />
orchestr (1–5), Šest malých<br />
preludií pro orchestr na chorál<br />
Johanna Sebastiana Bacha<br />
(6–11), Héró a Leandros, baletní<br />
suita (12–22), Kühnův dětský<br />
sbor, sbormistr Jiří Chvála, Komorní<br />
orchestr Pražských symfoniků,<br />
řídí Tomáš Hanus (1–5),<br />
Filmový symfonický orchestr, řídí<br />
Jan Maria Dobrodinský (6–11),<br />
Dvořákův komorní orchestr, řídí<br />
Vladimír Válek (12–22)<br />
Nahráno ve studiu Českého rozhlasu<br />
2007(1–5), nahrávka studia<br />
Čs. fi lmu z roku 1986 byla<br />
rekonstruována ve studiu Českého<br />
rozhlasu 2007 (6–11), nahrávka<br />
z roku 1988 pro Českou<br />
televizi (12–22), hudební režie<br />
Milan Puklický (1–5), Igor Tausinger<br />
(6–11), Petr Kaňka (12–22),<br />
zvuková režie Jiří Vašíček (1–5),<br />
Juraj Ďurovič (6–11), neuvedeno<br />
(12–22).<br />
Celkový čas neuveden, podle<br />
součtu trvání jednolivých skladeb<br />
asi 70 minut.<br />
� Jaroslav Smolka<br />
Další autorské CD, které Janu Klusákovi<br />
vydala fi rma Maximum Hannig,<br />
je zvláštní. Po předchozích discích<br />
s převahou skladatelových<br />
známých, prosazených a veskrze<br />
úspěšných děl, které vyšly u tohoto<br />
vydavatele i jinde, vycházejí tu<br />
na trvalém nosiči zvuku tři rozsáhlé<br />
partitury veřejně málo známé, dosud<br />
ne plně prosazené a jedna z nich<br />
dokonce k této nahrávce premiérově<br />
nastudovaná a předtím nehraná.<br />
Tímto dílem je Malá ranní mše pro<br />
dětský sbor a orchestr z roku 1957.<br />
V bukletu o ní skladatel napsal, že<br />
jí uzavřel své učňovské neoklasické<br />
období a že poskytuje jakousi přehlídku<br />
jeho tehdejších skladatelských<br />
vzorů a lásek. Vedle ostatní<br />
dosud známé Klusákovy rané tvorby<br />
je to dílo překvapivé: už zmíněnými<br />
vzory, které v té hudbě vyposloucháme.<br />
Více než vlivy Stravinského<br />
či Iši Krejčího tu navazuje na Janáčka,<br />
Honeggera a další velikány, které<br />
jsme koncem 50. let obdivovali<br />
i se od nich učili. Možná to souvisí<br />
s tím, jak se žánr mše liší od ostatních,<br />
jakým se skladatel tehdy věnoval.<br />
Chybí tady tak základní atribut<br />
neoklasicistické hudby, jakým<br />
je humor. Je to mešní hudba světlá<br />
a jasná, dětsky naivní a důvěřivá nejen<br />
tím, že mešní ordinarium zpívají<br />
děti. V tomto rámci hudba přesně<br />
sleduje a dotváří význam textu jednotlivých<br />
mešních částí – je třeba<br />
bolestně vypjatá při větách o Kristově<br />
utrpení před koncem Creda,<br />
fanfárově slavnostní v Sanctus;<br />
zvláštním skvostem je přímo mahlerovsky<br />
klidné, do šíře rozmáchlé<br />
a při tom opravdu dětsky cítěné<br />
Agnus Dei. Dovolím si nesouhlasit<br />
s tím, jak skladatel dílo charakterizoval<br />
v bookletu: „…tento neposedně<br />
skotačivý plod mé dětinské<br />
koketérie s Pánem Bohem by se<br />
snad mohl líbit svatému Filipu Neri<br />
či svatému Františkovi, to byli také<br />
šprýmaři.“ Kdepak, to není do té míry<br />
humor, ale mše úsměvná a vlídně<br />
přívětivá – i když opravdu spíš koncertní,<br />
než obřadní. I když na shromáždění<br />
moudrých, citlivých a životem<br />
poučených věřících by jistě zapůsobila<br />
i k obřadu mnohem hlouběji,<br />
než dnes se rozmáhající nábožný<br />
rock. O svých Šesti malých preludiích<br />
pro orchestr na chorál Johanna<br />
Sebastiana Bacha s větami Dodecafonico,<br />
Timbri, Punteggiato, Ritmico,<br />
Invenzione a Aleatorico Jan<br />
Klusák napsal, že měly být jakousi<br />
instruktáží v technikách 20. století<br />
pro méně zkušené orchestry. Tento<br />
záměr je zřetelný a je tu uloženo<br />
mnoho krásné „novohudbařské“ invence<br />
i dokonalé kompoziční techniky.<br />
Vzhledem k tomu, že „přiznání<br />
se“ k J. S. Bachovi je v prvních pěti<br />
větách naznačeno spíš vzdáleně<br />
a plně se rozprostře až ve fi nálním<br />
Aleatorico, nevřadilo se dílo mezi<br />
častěji hrané a obecenstvem oblíbené<br />
„mosty“ mezi hudbou baroka<br />
a dneška. Škoda: věru se tu nabízí<br />
mnoho jemných „bachismů“, originálních<br />
překlenutí hudebních nápadů<br />
přes 3 a půl století, víc jak devítiminutové<br />
fi nále je velkolepá stavba,<br />
vycházející z Bachovy kantilény, ale<br />
dorůstající mohutné sošnosti neváhám<br />
říci mahlerovské. Baletní hudba<br />
Héró a Leandros je v nejušlechtilejším<br />
toho slova smyslu hudbou<br />
užitou, vázanou na taneční pohyb<br />
a dějové akce, k nimž byla psána<br />
roku 1988 pro choreogra� u a baletní<br />
sólistku Martu Drottnerovou.<br />
Nemanifestuje se tu zvlášť nápadně<br />
kompoziční technika Nové hudby,<br />
dominuje milostná a toužebná<br />
lyrika, odvíjená v souladu s příběhem.<br />
Vedle mše odpovídá toto dílo<br />
nejvíc charakteristice, jakou uvedl<br />
toto CD při jeho křtu vydavatel Petr<br />
Hannig – jako Klusákovu hudbu populárnější<br />
a posluchačsky přístup-<br />
nější. Dodejme, že přitom jsou to<br />
všechno kompoziční projevy osobité<br />
a umělecky hluboké.<br />
AMOS 0003 AAD<br />
JEŽKOVY VWOČI – Jaroslav Ježek,<br />
Svět naruby, Tři strážníci,<br />
Zakázané ovoce, Stonožka, Šaty<br />
dělaj´ člověka, Klobouk ve křoví,<br />
Ezop a brabenec, Ze dne na den,<br />
Život je jen náhoda, Strejček<br />
hlad, Nashledanou v lepších časech,<br />
Tmavomodrý svět, Bugatti-step,<br />
Svítá, pro sólovou kytaru<br />
(s epizodickou účastí dalších nástrojů)<br />
transkriboval a na kytaru<br />
a balalajku hraje Jan Matěj Rak,<br />
hosté Martin Zpěvák – kontrabas,<br />
Michal Zpěvák – klarinet<br />
Nahráno ve studiu AV-SERVIS<br />
ve Vyšším Brodě v roce 2007<br />
na kytaru José-Maria Vilaplana,<br />
struny Savarez a balalajku od<br />
sovětských turistů z roku 1967,<br />
hudební a zvuková režie Vladislav<br />
Čížek.<br />
Celkový čas 42:54<br />
� Jaroslav Smolka<br />
Oblíbená hudba vokální i pro různá<br />
nástrojová obsazení vždy lákala<br />
instrumentalisty k tomu, aby<br />
ji přizpůsobili možnostem svého<br />
nástroje a s náležitým virtuosním<br />
efektem ji na něj sólově hráli. Loutnové<br />
transkripce dobově oblíbených<br />
písní a madrigalů máme dochované<br />
ve velké míře už z 15. a 16.<br />
století, takové úpravy praktikovali<br />
i improvizovali barokní virtuosové,<br />
klasicismus jich byl plný a Mozart<br />
slyšel melodii ze své Figarovy svatby<br />
i od pražského pouličního harfi<br />
sty, v romantismu přivedl Franz<br />
Liszt i další klavíristé transkribování<br />
slavných písní, operních árií, ale<br />
i předeher a jiných skladeb k vrcholu<br />
virtuosní náročnosti. A Segoviovy<br />
kytarové úpravy děl Debussyho,<br />
Ravela i dalších impresionistů patří<br />
dodnes k vrcholnému virtuosnímu<br />
repertoáru toho oboru. Objevily<br />
se dokonce jedno- i vícekytarové<br />
úpravy Obrázků z výstavy M. P. Musorgského<br />
a dalších velkých děl. Ve<br />
smyslu takové tradice jsou sólové<br />
kytarové úpravy písniček Jaroslava<br />
Ježka z Osvobozeného divadla<br />
i další spolupráce s Voskovcem<br />
a Werichem zcela pochopitelné.<br />
Když jsem je vyslechl, napadla mne<br />
otázka, proč něco takového při obrovské<br />
popularitě tohoto repertoáru<br />
i kytary už někoho nenapadlo.<br />
Že geniální český kytarista Štěpán<br />
Rak takové věci umí, jsem už dávno<br />
věděl. Donedávna jsem však nevěděl,<br />
že založil dynastii kompozič-
ně-stylisticky schopných kytaristů.<br />
Na zadní straně recenzovaného CD<br />
jeho syn Jan-Matěj Rak, protagonista<br />
tohoto CD, děkuje svému otci<br />
profesoru Štěpánovi Rakovi za velkorysou<br />
pomoc, odborné rady a důvěru.<br />
Nedalo mi to a zeptal jsem se<br />
kolegy Štěpána Raka, jakou měrou<br />
se na pozoruhodné kytarové stylistice<br />
čísel této desky podílel. Ujistil<br />
mne, že vůbec ne: jeho pomoc prý<br />
byla hlavně fi nanční, aby syn toto<br />
CD mohl vydat, všechno prý vymyslel<br />
Jan-Matěj. Před takovým výkonem<br />
mladého instrumentalisty<br />
dávám klobouk dolů: je to skutečně<br />
skvělý výkon kytaristický i stylizátorský.<br />
Asi tři drobné námitky,<br />
které bych mohl mít, by mělo smysl<br />
uplatnit jen při nahrávání, v proudu<br />
celku hrají malou roli. Uplatňuje<br />
se tu nápadité a barvité odlišení<br />
jednotlivých vrstev Ježkovy kompoziční<br />
faktury, dost prostoru zbývá<br />
na krásný zpěv kantilén nejen na<br />
nejvyšších strunách, ale prakticky<br />
ve všech polohách nástroje. Obdiv<br />
si zaslouží virtuozita rychlých a dokonce<br />
i v tištěných klavírních verzích<br />
velmi obtížných skladeb vysokého<br />
tempa, jako jsou Tři strážníci<br />
a zejména Bugatti step. Tady se<br />
Jan-Matěj Rak ukázal i jako technicky<br />
hotový kytarový virtuos. Velmi<br />
sympatická je jeho snaha hrát<br />
i na kytaru pokud možno původní<br />
hudební tvar Ježkových písniček,<br />
nic k nim nepřidávat ani je neaktualizovat.<br />
Naproti tomu nepůsobí nijak<br />
originálně nápad nahrát všechno<br />
s pomocí půl století starého mikrofonu<br />
analogově a teprve hotový<br />
výsledek digitalizovat. To se dnes<br />
velmi dobře daří i se starými snímky<br />
a žádná patina „zvuku Ježkovy<br />
doby“ tak nevzniká. K tomu by bylo<br />
třeba zvuku gramofonových desek<br />
– a ty už jsou pro dnešní běžný<br />
poslech minulostí. Kvalitní kytara<br />
Jana-Matěje zní i takhle dobře,<br />
ale zajímavěji a lépe by zněla jedině<br />
nahrána moderní profesionální<br />
digitální technikou. Milovníci sólové<br />
kytary, jichž je dnes mnoho, mají<br />
příležitost získat tady i tak něco<br />
mimořádně krásného a neobvyklého.<br />
A toto CD vzbuzuje zájem, jakým<br />
směrem se dál pustí Jan-Matěj<br />
Rak, vynikající kytarista i specialista<br />
na kompoziční stylistiku svého<br />
nástroje, který tady zazářil na<br />
rozhraní hudby dnes už historické,<br />
ale přece dosud živé, populární, ale<br />
přece vrcholně umělecké.<br />
SUPRAPHON SU3903-2<br />
Anton Bruckner: Symfonie č. 5<br />
B dur<br />
Česká fi lharmonie,<br />
řídí Lovro von Matačić<br />
<strong>Hudební</strong> režie Eduard Herzog,<br />
zvuková režie Miloslav Kulhan,<br />
nahráno v Rudolfi nu, Praha v roce<br />
1970<br />
Celkový čas 70:32<br />
� Ivan Žáček<br />
Původem chorvatský dirigent Lovro<br />
von Matačić, jedna z nejvýraznějších<br />
osobností mezi dirigenty<br />
20. století, stanul u pultu České<br />
fi lharmonie poprvé v roce 1958,<br />
poté zde několikrát hostoval. Na-<br />
hrávka Brucknerovy 5. symfonie,<br />
kterou Matačić provedl pro fi rmu<br />
Supraphon, pochází z roku 1970.<br />
Ve své době zaznamenala velký<br />
ohlas, především díky působivé<br />
koncepci, která snesla srovnání<br />
s ambiciózními nahrávacími projekty<br />
významných gramofonových<br />
fi rem. Pátá Brucknerova patří mezi<br />
nejnahrávanější symfonie velkých<br />
romantiků. Od té doby nahrávek<br />
značně přibylo, počty jdou do mnoha<br />
desítek. Karajan, Kempe, Klemperer,<br />
Abbado, Maazel, Jochum,<br />
Wand, Celibidache, Inbal, Harnoncourt,<br />
Barenboim, Chailly, Dohnanyi,<br />
Sawallisch, Solti – to je imponující<br />
sled alespoň několika nejvýznamnějších<br />
jmen dirigentů, kteří<br />
se o Pátou v posledních padesáti<br />
letech pokusili. Je typické, že každý<br />
se svým domovským orchestrem,<br />
se kterým byl právě sžitý. Naprostou<br />
převahu mají live snímky, Matačićova<br />
supraphonská nahrávka patří<br />
tedy mezi několik významných<br />
studiových projektů. Z předchozího<br />
možno tušit, v čem jsou její slabiny.<br />
Především v nedostatečně, do<br />
detailu zažité koncepci, kterou cestující<br />
maestro, host u pultu České<br />
fi lharmonie, nestačil orchestru podrobně<br />
sdělit a předat. Vymyká se<br />
ovšem možnostem této recenze<br />
provést podrobnější srovnání alespoň<br />
nejvýznamnějších nahrávek,<br />
i když by to bylo velmi zajímavé.<br />
Alespoň tedy několik postřehů. Co<br />
znamená dirigentská koncepce, byť<br />
i jen letmo nahozená, si dobře uvědomíme,<br />
zaposloucháme-li se do<br />
nahrávky České fi lharmonie s Gerdem<br />
Albrechtem z roku 1995, vydanou<br />
fi rmou Exton. Náš prvořadý<br />
orchestr byl na tom možná v roce<br />
1995 v mnohém ohledu technicky<br />
lépe než před čtvrtstoletím, přesto<br />
Albrechtovo pojetí naprosto neobstojí<br />
ve srovnání s velkolepým romantickým<br />
gestem Matačićovým.<br />
Velkoryse pojaté širokodeché linie,<br />
symfonický tah, účinné gradace<br />
rozlehlých bloků, citlivá tempová<br />
dramaturgie, to jsou kvality, které<br />
zdobí Matačićovu kreaci. Dal bych<br />
jí přednost i před výkonem orchestru<br />
Concertgebouw, který předvedl<br />
pod taktovkou uznávaného brucknerovského<br />
specialisty Eugena Jochuma<br />
v live snímku z roku 1964 vydaném<br />
fi rmou Belart. Jochumovo<br />
pojetí je korektnější, ne tak rozevláté,<br />
opřené o fi lologicky přesné čtení<br />
partitury, avšak poněkud suché.<br />
Dlužno ovšem říci, že svou vrcholnou<br />
představu tento německý dirigent<br />
zrealizoval až ve studiových<br />
nahrávkách. Matačićovo pojetí je<br />
o poznání dramatičtější, kontrast-<br />
nější, nese až jakési rysy operního<br />
patosu. Předěly mezi jednotlivými<br />
bloky a jejich výrazová individualizace<br />
je vypracována velmi pečlivě<br />
a s imponujícím smyslem pro celkovou<br />
tektoniku. Bohužel orchestrální<br />
detail není vždy perfektní,<br />
smyčcová sekce neoplývá takovou<br />
vyrovnaností, jakou můžeme slyšet<br />
u Karajanovy Berlínské fi lharmonie,<br />
ale, abych nemířil tak vysoko,<br />
ani třeba u Jochumovy Dresdner<br />
Staatskapelle. Tento Brucknerův<br />
„kontrapunktisches Meisterwerk“<br />
vrcholí u Matačiće logicky čtvrtou<br />
větou, uvádějící dvojitou fugu. Ta je<br />
však, bohužel, citelně prokrácena<br />
několika rozsáhlými škrty převzatými<br />
z revize oddaného Brucknerova<br />
ctitele, Franze Schalka, který<br />
Symfonii premiéroval v roce 1894.<br />
Tato velmi svévolná úprava a reorchestrace,<br />
snažící se dodat Brucknerově<br />
partituře více wagnerovský<br />
zvuk, je dnes všeobecně odmítána<br />
a dává se přednost verzi Nowaka<br />
či Haase (obě se liší jen minimálně).<br />
Matačićova nahrávka je tedy nepříliš<br />
šťastnou kompilací obou verzí.<br />
Brucknerovy symfonie představují<br />
edičně značný problém, díky mistrově<br />
toleranci různých více či méně<br />
vydařených pokusů o revize z pera<br />
jeho přátel dirigentů, a proto je údaj<br />
o použité verzi velmi důležitý. Tato<br />
informace však ve vydaném titulu<br />
chybí, jen v textu bookletu (Jindřich<br />
Bálek) je stručná a velmi nepřesná<br />
zmínka. Supraphonský Archiv se tedy<br />
rozrostl o další podstatný titul,<br />
byť byl již před časem vydán (Supraphon<br />
CD 7418), tentokrát jde o remastering<br />
Stanislava Sýkory. Kromě<br />
toho vyšla nahrávka již dávno na<br />
labelu Denon.<br />
TELARC DIGITAL CD-80142<br />
Felix Mendelssohn-Bartholdy:<br />
Smyčcový kvartet a moll op. 13,<br />
Oktet Es dur op. 20<br />
Hrají Cleveland Quartet a Meliora<br />
Quartet<br />
<strong>Hudební</strong> režie Elizabeth Ostrow,<br />
zvuková režie Jack Renner. Nahráno<br />
23.–26. listopadu 1986<br />
v Houghton Capel, Wellesley College,<br />
Massachusetts<br />
Celkový čas 60:45<br />
� Miloš Pokora<br />
Felix Mendelssohn-Bartholdy nám<br />
odkázal tři smyčcové kvartety,<br />
z nichž dva komponoval jako sotva<br />
dvacetiletý mladík a třetí v posledním<br />
roce svého tak krutě krátkého<br />
života. Smyčcový kvartet a moll,<br />
op. 13, s nímž se setkáváme na<br />
tomto CD, je z nich vůbec nejmlad-<br />
revue hudebních nosi�� ��<br />
ší. Když ho Mendelssohn vytvářel<br />
(mj. po prvních dvou velkých symfoniích<br />
a dvou klavírních koncertech),<br />
bylo mu teprve 18 let. Přesto<br />
ten, kdo by očekával, že půjde<br />
o hudbu spíš bezstarostně mladou,<br />
a jak bylo pro autora mozartovského<br />
talentu typické, hravě elegantní,<br />
bude zaskočen jejím zatěžkaným<br />
výrazovým záběrem i „rozkročenou“<br />
formou, podepřenou poměrně<br />
širokou škálou tempových i dynamických<br />
kontrastů – jako by tu<br />
autor vstřebal něco z vrcholných<br />
kvartetů Beethovenových. I slavné<br />
Cleveland kvarteto, proslavené<br />
hlavně v 80. letech 20. století, tedy<br />
v době, z níž pochází tato nahrávka,<br />
hraje Kvartet a moll Mendelssohna-<br />
Bartholdyho tak, jako by šlo o kompozici<br />
nejzralejších let – s mocným<br />
dynamickým tlakem a fantazijní<br />
proměnlivostí temp, což prospívá<br />
zejména Adagiu 2. věty a závěrečnému<br />
Prestu, ústícímu do adagiové<br />
citace jedné z autorových písní.<br />
Velmi působivě, zejména nádherně<br />
měkce, vychází Cleveland kvartetu<br />
(mimochodem vybavenému čtveřicí<br />
unikátních stradivárek, které měl<br />
ve své době údajně v držení sám<br />
Paganini) písňově okouzlený blok<br />
vstupního Adagia 1. věty a lehounce<br />
hrané allegrettové intermezzo<br />
3. věty, zato trochu přehnaně „virtuóznicky“<br />
s důrazem na vnější<br />
efekt, který se neobejde bez zvukové<br />
forze, ale kvartetu zní allegrová<br />
část první věty, shodou okolností<br />
nejmechaničtěji působící partie i po<br />
kompoziční stránce. V oblíbeném<br />
skladatelově smyčcovém Oktetu<br />
Es dur, op. 20 spolupracuje Cleveland<br />
kvarteto na tomto CD se svými<br />
odchovanci sdruženými v tzv. Meliora<br />
kvartetu, ověnčeném prestižní<br />
evropskou cenou v roce 1985. Oba<br />
soubory se skladby zmocňují s podstatně<br />
mocnějším romantickým<br />
gestem, než býváme zvyklí, což<br />
ovšem neznamená, že by neprožívaly<br />
ony subtilnější části – jemný pianissimový<br />
díl v 3. fázi vstupní věty<br />
jim zní příkladně. V Andante 2. věty<br />
obdivujeme, jak plasticky zacházejí<br />
se středními zpěvnými hlasy,<br />
ve „vánkovém“ Scherzu kouzelnou<br />
lehkost a do detailu přesně vyhrávané<br />
fi gurace. Jen k brilantní fi nální<br />
větě, hrané s mocným důrazem<br />
na vnější efekt, bych si neodpustil<br />
poznamenat totéž, co k allegrové<br />
části 1. věty Kvarteu a moll. Přiložený<br />
buklet je cenný jak svými informacemi<br />
o nahraných skladbách,<br />
tak velmi podrobnými medailonky<br />
interpretů.<br />
SUPRAPHON SU 3835-2<br />
Václav Talich Special Edition 15<br />
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert<br />
pro housle a orchestr č. 4<br />
D dur, K. 218, Koncert pro klarinet<br />
a orchestr A dur, K. 622, Serenáda<br />
pro dechové nástroje B dur<br />
„Gran partita“, K 361/370a<br />
Jiří Novák – housle, Vladimír Říha<br />
– klarinet, Česká fi lharmonie,<br />
řídí Václav Talich.<br />
Nahráno ve studiu Domovina<br />
v Praze 29.–31. 3. 1955 a ve<br />
Dvořákově síni Rudolfi na 17. a<br />
19. 11. 1954, hudební režie Ladislav<br />
Šíp, zvuková režie Franti-
��<br />
revue hudebních nosi��<br />
šek Burda, digitální remastering<br />
Stanislav Sýkora a Jaroslav Rybář,<br />
SR Studio, Praha 2007<br />
Celkový čas 79:18<br />
� Miloš Pokora<br />
Tento kompaktní disk, vydaný jako<br />
15. část talichovského archivu, je<br />
zajímavý nejen tím, že nám podává<br />
další svědectví o Talichově přístupu<br />
k Mozartově hudbě, ale také<br />
tím, že představuje v sólových výstupech<br />
dva legendární české instrumentalisty<br />
– houslistu Jiřího<br />
Nováka, který v době této nahrávky<br />
působil už sedmým rokem jako<br />
primárius Smetanova kvarteta,<br />
a Vladimíra Říhu, který byl téměř<br />
čtvrtstoletím klarinetistou České<br />
fi lharmonie. Skutečnost, že Václav<br />
Talich Mozarta miloval, je z nahrávky<br />
znát především na detailní<br />
práci s jednotlivými nástrojovými<br />
linkami, které se odvíjejí ve vzájemně<br />
precizním souladu. Určitým handicapem<br />
je však celkový zvuk, který<br />
je občas až příliš vyostřený a oproti<br />
převažujícímu současnému názoru<br />
na mozartovskou interpretaci drobet<br />
zkreslený přeexponovanou zvukovostí<br />
smyčců vůči dechové harmonii,<br />
jejíž duchaplné předivo nelze<br />
dokonale vychutnat. Na Novákově<br />
podání sólového partu Mozartova<br />
Koncertu pro housle a orchestr<br />
D dur, KV 218 obdivujeme vzácně<br />
čistý a ve všech polohách nosný tón<br />
(i když nevíme, do jaké míry je to<br />
zásluha postavení mikrofonů) a naprosto<br />
bezchybnou intonační jistotu.<br />
Pozoruhodný je i způsob, jakým<br />
se sólista ve všech větách zmocňuje<br />
náročných kadencí (jejich původ<br />
nám, bohužel, buklet neprozrazuje),<br />
jež na sebe v této nahrávce strhávají<br />
daleko větší pozornost než<br />
při většině jiných podáních tohoto<br />
koncertu. Co se detailů týče, nejvíc<br />
jsem ocenil v Novákově podání fi -<br />
nálního Andante grazioso, zemitě<br />
prožívaného a současně roztomile<br />
pointovaného – také Talich s fi lharmoniky<br />
tuto větu náležitě vychutnává.<br />
V sólovém partu Mozartova Klarinetového<br />
koncertu A dur, KV 622<br />
je ve spolupráci s přesně spolupracujícími<br />
fi lharmoniky zajímavé sledovat<br />
hned 1. větu, která k nám promlouvá<br />
oproti dnes převažujícím<br />
pojetím v podstatně velkorysejším<br />
a typicky „říhovsky“ kulatém tónu<br />
a zároveň se všemi nadsázkou vystiženými<br />
tempovými změnami (ritardando<br />
v 1. větě) a epičteji rozrytou<br />
prováděcí partií. Pro tematický<br />
vstup i tematickou odpověď Adagia<br />
volí interpreti krajně klidný pohyb,<br />
což se dokonale odráží od hravého<br />
fi nálního Ronda. Jednu drobnou výtku<br />
kromě poukazu na výše zmíněnou<br />
zkreslenou zvukovou výslednici<br />
bych si však přesto neodpustil:<br />
opakovaná zrychlení před návraty<br />
hlavního tématu působila násilně.<br />
Bonbónek, osvětlující, kde byly<br />
kořeny současné dechovky, přináší<br />
na tomto CD rozpustile spontánní<br />
nahrávka Mozartovy Serenády pro<br />
dechové nástroje B dur „Gran partita“,<br />
K 361/370a.<br />
Buklet je vybaven vyčerpávajícím<br />
způsobem, důstojným významu této<br />
edice. V závěru poslední, živě snímané<br />
nahrávky, věnované kratičkému<br />
proslovu naslouchající mládeži,<br />
dokonce slyšíme Talichův vlastní<br />
hlas.<br />
SUPRAPHON SU3837-2 (2CD)<br />
Václav Talich Special Edition 17<br />
CD I – Bedřich Smetana: Vyšehrad,<br />
Vltava, Šárka; Vilém Blodek:<br />
V studni (předehra); Karel<br />
Kovařovic: Havířská polka; Bedřich<br />
Smetana: Našim děvám, Libuše<br />
(předehra), Dvě vdovy (recitativ<br />
a árie Anežky, 2. dějství),<br />
Pražský karneval (introdukce<br />
a polonéza)<br />
CD II – Leoš Janáček: Příhody lišky<br />
Bystroušky (svita z opery); Josef<br />
Suk: Pohádka, op. 16 (II. Hra<br />
na labutě a pávy); Antonín Dvořák:<br />
Polednice, op. 108; Václav<br />
Talich hovoří – bonus<br />
Česká fi lharmonie a Symfonický<br />
orchestr Českého rozhlasu, řídí<br />
Václav Talich<br />
Nahráno v Odborovém domě<br />
na Perštýně, v Národním divadle,<br />
ve studiích Českého rozhlasu,<br />
ve Dvořákově síni Rudolfi na<br />
a v Divadle hudby v letech 1929<br />
až 1956. <strong>Hudební</strong> režie Ladislav<br />
Šíp a není známo, zvuková režie<br />
František Burda a není známo, digitální<br />
remastering z originálních<br />
pásů Stanislav Sýkora a Jaroslav<br />
Rybář<br />
Celkový čas 77:38 a 55:10<br />
� Ivan Žáček<br />
Sedmnáctým titulem se uzavírá dirigentský<br />
portrét Václava Talicha,<br />
kterým Supraphon splatil svůj ediční<br />
dluh velkému českému dirigentovi<br />
a který v tomto rozsahu nebyl<br />
dosud vydán. Je proto logické<br />
a odráží to i stav zvukového archivu,<br />
že v projektu naprosto převažují<br />
snímky s Českou fi lharmonií. Pilíři<br />
celého projektu jsou Dvořák, Janáček,<br />
Suk, což opět odráží Talichovu<br />
celoživotní koncentraci. Stěžejní<br />
díla české symfoniky jsou doplněna<br />
výběry z Mozarta, Händela, Čajkovského,<br />
Wagnera. Nechybí ani<br />
význační instrumentalisté a pěvci,<br />
s nimiž Talich ve své době spolupracoval.<br />
Závěrečný titul Talich Special Edition<br />
otevírá trojice symfonických<br />
básní (Vyšehrad, Vltava, Šárka)<br />
z roku 1929, kdy Talich poprvé nahrál,<br />
pro společnost His Master´s<br />
Voice, Mou vlast, ke které se pak<br />
vrátil ještě dvakrát, v roce 1940<br />
a 1953 (obě nahrávky jsou v projektu<br />
rovněž obsaženy). Nahrávka<br />
představuje Talicha ve vrcholném<br />
období, kdy působení u pultu jemu<br />
zcela oddaných fi lharmoniků začínalo<br />
přinášet prvé plody. Dnes stěží<br />
něco více, než opět historický dokument,<br />
mimo jiné dokládající, jak<br />
nesmírně šla technická úroveň orchestrální<br />
hry od té doby nahoru.<br />
Zatím posledním článkem vývoje<br />
je výkon orchestru Berlínské fi lharmonie,<br />
který dokázal pod vedením<br />
Jiřího Bělohlávka nastudovat pro<br />
něj takřka (až na „Moldau“ a Šárku)<br />
neznámou partituru na úrovni,<br />
která by měla jako zlá noční můra<br />
připravovat o spánek každého objektivně<br />
slyšícího a předsudky nezatíženého<br />
člena našeho vrcholového<br />
orchestrálního tělesa. Z počátku<br />
40. let pak pochází snímek<br />
předehry ke Smetanově Libuši a<br />
polek Našim děvám, doplněný spíše<br />
dobovými kuriozitami, Předehrou<br />
ke Blodkově opeře V studni<br />
a Havířskou polkou Karla Kovařovice.<br />
Z poválečných nahrávek titul<br />
přináší kromě Talichovy orchestrální<br />
Svity z Janáčkovy opery Příhody<br />
Lišky Bystroušky, Sukovy Pohádky,<br />
další verze Dvořákovy Polednice<br />
i vzácné zvukové unikáty, na<br />
nichž Václav Talich hovoří: zkoušku<br />
na Dvořákovu Novosvětskou<br />
symfonii a Violoncellový koncert<br />
(se sólistou Mstislavem Rostropovičem),<br />
proslov po gratulaci fi lharmoniků<br />
k Talichovým jmeninám<br />
a vůbec poslední záznam dirigentova<br />
hlasu z besedy v Divadle hudby<br />
na podzim 1956. Vrcholem celého<br />
dvojdisku, ale i projektu je bezpochyby<br />
záznam fragmentu Smetanova<br />
Pražského karnevalu, pořízený<br />
v roce 1953. Talich se tu zmocnil<br />
dirigentsky velmi obtížného úkolu<br />
na úrovni, která přesvědčivě dokládá<br />
jeho místo mezi velkými zjevy<br />
evropské taktovky 20. století.<br />
ARTA F10140<br />
Felix Kadlinský: Zdoro-slavíček<br />
Ritornello/Fraucimor – Hana<br />
Blažíková, Kateřina Doležalová,<br />
Hana Fleková, Simona Holubcová,<br />
Jana Lewitová, Lenka Mitášová,<br />
Tereza Pavelková, Blažena<br />
Pecháčková, Michael Pospíšil<br />
Nahráno v kostele U Jákobova<br />
žebříku v pražských Kobylisích,<br />
v březnu 2005, zvuk Aleš Dvořák,<br />
produkce Vítězslav Janda<br />
Celkový čas 66:10<br />
� Jan Baťa<br />
S každou novou nahrávkou z hudební<br />
dílny Michaela Pospíšila<br />
mají posluchači šanci vstoupit do<br />
světa barokních zvuků, tónů, ale<br />
i mentality. A protože nelze dvakrát<br />
vstoupit do jedné řeky, je každá<br />
deska osobitou a nezaměnitelnou<br />
výpovědí člověka, který znovuobjevování<br />
zejména českého<br />
hudebního baroka bez nadsázky<br />
obětuje celý život. Všechna alba<br />
jakoby krouží kolem téhož, nicméně<br />
pokaždé představují téma z odlišné<br />
perpektivy. Není samozřejmě<br />
náhoda, že mezi projekty převažují<br />
ty spíše duchovního rázu.<br />
Nejinak je tomu i v případě nahrávky<br />
Zdoro-slavíčka, sbírky písní německého<br />
jezuity Friedricha Spee<br />
von Langenfeld (vydána 1649), jíž<br />
do češtiny přeložil rovněž jezuita<br />
Felix Kadlinský (1665). Jak trefně<br />
poznamenává Michael Pospíšil<br />
v průvodním slovu, jedná se o hudbu<br />
určenou k privátní modlitbě<br />
a rozjímání. Proto nahrávce sluší<br />
výhradně dámská sestava ansámblu<br />
– Fraucimor, kterou nicméně<br />
vede Pospíšil a rovněž se na celkovém<br />
výsledku nového snímku významně<br />
podílí jako interpret.<br />
Promyšlený výběr dává poznat<br />
to podstatné z písňové sbírky. Že<br />
však nešlo jen o písně, ale že texty<br />
samy o sobě jsou krásnými básněmi,<br />
interpreti naznačují občasnými<br />
recitovanými pasážemi, vloženými<br />
mezi zpívané sloky. Dodávají tak<br />
celkovému vyznění na působivosti.<br />
Vynikajícím nápadem je přidání<br />
zpěvníčku, který umožňuje provést<br />
si písně pro vlastní potěchu<br />
a kontemplaci ve svém soukromí,<br />
podobně jako to činili naši předkové.<br />
Ritornellovské nahrávky vynikají<br />
především bezprostředností<br />
a schopností „vtáhnout“ posluchače<br />
do děje. Jejich spontaneita<br />
je dána Pospíšilovým výběrem interpretů,<br />
který nad technickou (ale<br />
mnohdy bezduchou a studenou)<br />
dokonalost staví čistou a přirozenou<br />
muzikalitu. To s sebou samozřejmě<br />
nese i jistá rizika, jako je<br />
v našem případě nevyrovnanost<br />
mezi kvalitou hlasu jednotlivých<br />
dam Fraucimoru. Nejmarkantněji<br />
se to jeví u Jany Lewitové, jejíž<br />
výrazový projev má sice své kvality,<br />
ale po stránce intonace a frázování<br />
jsou patrné mnohé rezervy.<br />
Dramaturgii tohoto typu však nelze<br />
hodnotit jinak než jako celek<br />
a ten má svůj vývoj, atmosféru<br />
a napětí. Stává se tak další úspěšnou<br />
ritornellovskou sondou do duchovního<br />
a hudebního světa barokního<br />
člověka.
vybrané koncerty, divadelní představení<br />
a další akce v období únor – červen 2008<br />
ÚNOR 2008<br />
4. 4 22. Witold Go Gombrowi<br />
Gombrowicz: wi wicz cz cz: Yvon Yvonna, onna princezna<br />
burgundánská<br />
2. premiéra Divadla konzervatoře, Žižkovské divadlo, 19:00<br />
6. 2. Koncert studentů klavírního oddělení PK<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:30<br />
11. 2. Hobojový recitál – J.� uri a jeho žáci<br />
v rámci cyklu „Profesoři Pražské konzervatoře“<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:00<br />
13. 2. Reprezentační ples PK<br />
Národní dům na Smíchově, 19:00<br />
29. 2. Absolventský koncert s doprovodem<br />
Symfonického orchestru PK<br />
Sólisté: M. Kapustová (mezzosoprán), V. Likérová (soprán),<br />
M. Chmelař (trombón) a J. Fila (skladba), diriguje M. Němcová<br />
Kostel sv. Šimona a Judy, 19:30<br />
BŘEZEN 2008<br />
3. 3 33. Duo Du Duo Bene Be B ne – recitál rec ec ecit it itál ál J. J Ne Neub Neubauerové-Boško-<br />
ub ubau au auer er erov ov ovéé<br />
Bo B šk škoo-vé<br />
(fl étna) a E. Benešové (klavír)<br />
V rámci cyklu „Profesoři Pražské konzervatoře“<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:00<br />
6. 3. Koncert komorního orchestru dřevěných<br />
dechových nástrojů a žesťového souboru<br />
PK. Dirigují – J. Kučera a B. Tylšar<br />
Sál Martinů HAMU, 19:30<br />
11. 3. Koncert studentů varhanního oddělení<br />
Sál Martinů HAMU, 19:30<br />
18. 3. Koncert studentů oddělení bicích<br />
nástrojů, akordeonu a kytary PK<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:30<br />
DUBEN 2008<br />
8. 8 44. Ko KKoncert nc ncer er ert st stud studentů ud uden en entů tů smy smyčcového my m čc č ov o éh é o od oddě oddělení děle lení ní PK<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:30<br />
14. 4. Koncert smyčcového orchestru PK<br />
V rámci cyklu „Profesoři Pražské konzervatoře“<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:00<br />
Podrobný přehled koncertů a představení<br />
Pražské konzervatoře naleznete na<br />
www.prgcons.cz<br />
14. 1 4. Jean Anouilh: Eurydika<br />
Pražská konzervatoř<br />
Na Rejdišti 1, 110 00 Praha 1<br />
Telefon: 222 327 206, 222 321 833<br />
Fax: 222 326 406<br />
e-mail: conserv@prgcons.cz<br />
Premiéra Divadla konzervatoře, Žižkovské divadlo, 19:00<br />
15. 1 4. Koncert studentů varhanního oddělení<br />
Sál Martinů HAMU, 19:30<br />
21. 4. Koncert studentů žesťového oddělení PK<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:30<br />
29. 4. Koncert symfonického orchestru PK ke<br />
200. výročí založení konzervatoře<br />
Sólisté: I. Vokáč (violoncello), V. Likérová (soprán),<br />
M. Kapustová (mezzosoprán), O. Socha (tenor), J. Hora<br />
(varhany), Kühnův smíšený sbor, dirigent M. Němcová<br />
Program: A. Dvořák – Violoncellový koncert h moll, P. Trojan<br />
– Missa solemnis (premiéra)<br />
Dvořákova síň Rudolfi na, 19:30<br />
KVĚTEN 2008<br />
6. 6 55. Ko Konc Koncert nc ncer er ert stud studentů ud udentů tů odd oddělení dd d ěl ě en e í dřev dřevěných ev evěn ěnýc ýc ých<br />
dechových nástrojů PK<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:30<br />
27. 2 5. Koncert komorních souborů PK<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:30<br />
29. 5. Koncert studentů varhanního oddělení PK<br />
Sál Martinů HAMU, 19:30<br />
ČERVEN 2008<br />
5. 6. Absolventský b l k kkoncert s ddoprovodem d<br />
Filharmonie Hradec Králové<br />
Sólisté: J. Genrt (tuba), J. Fišer (housle), J. Rossa (skladba),<br />
dirigent M. Němcová<br />
Sál Martinů HAMU, 19:30<br />
6.+7. Š. Voseček – Žižkovské dvojzpěvy,<br />
P. Hindemith – Tam a zpět<br />
Operní představení studentů pěveckého oddělení<br />
Divadlo Talent - Ilusion, 19:00<br />
9. 9 6. Koncert studentů skladatelského<br />
oddělení PK<br />
Sukova síň Rudolfi na, 18:30<br />
Hlavní město Praha,<br />
zřizovatel<br />
Pražské konzervatoře
Generální partner Ofi ciální partner<br />
60. ročník mezinárodní<br />
hudební soutěže<br />
8. - 15. května 2008<br />
Zveme Vás na fi nálové<br />
koncerty v Rudolfi nu:<br />
13. května<br />
v 16 a ve 20 hodin<br />
Obor hoboj<br />
14. května<br />
v 16 a ve 20 hodin<br />
Obor klarinet<br />
Průběžné výsledky na<br />
www.festival.cz<br />
Hlavní mediální partner<br />
12. 5. - 4. 6. 2008<br />
Síť Ticketpro<br />
tel: +420 296 333 333<br />
fax: +420 234 704 204<br />
e-mail: ticket@ticketpro.cz<br />
Pokladna Pražského jara<br />
Rudolfi num<br />
nám. Jana Palacha, Praha 1<br />
tel: +420 227 059 234