stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
studie, komentá�e
novinky soudobé hudby ii.
ii. jan málek: sinfonia iii per b
� Miloš Haase
Jan Málek (*18. 5. 1938 v Praze) studoval v letech 1958–1961
na (tehdy) Státní konzervatoři v Praze skladbu u Miloslava
Kabeláče, u něhož absolvoval a v letech 1963–1974 pokračoval
ve studiu soukromými konzultacemi. Od roku 1963 působil
jako hudební režisér, později dramaturg rozhlasového
orchestru a elektroakustického studia Čs. rozhlasu v Plzni,
v letech 1976–2004 byl hudebním režisérem Českého rozhlasu
v Praze, nyní se věnuje skladatelské práci ve svobodném
povolání a s rozhlasem spolupracuje externě.
Ve skladatelském díle Jana Málka jsou zastoupeny kompozice
všech žánrů, jeho nejvlastnější doménou byla však dlouho
především vokální a vokálně instrumentální tvorba, pro niž
má mimořádný smysl a která má v celku jeho díla největší
podíl (od písní přes dětské sbory až po velká kantátová díla).
Souvisí to mj. se skladatelovým celoživotním zájmem o
etnickou hudbu, která mu vždy byla zdrojem inspirace, stejně
jako našel inspiraci v historických hudebních postupech
i v novodobých kompozičních technikách. Soubor instrumentálních
skladeb dokládá Málkův cit pro nástrojové barvy
v komorním i orchestrálním zvuku a dokládá jeho smysl
pro originální, místy až vokálně cítěnou melodiku.
Jan Málek je mj. autorem tří smyčcových kvartetů, čtyřdílného
cyklu dechových kvintetů Roční doby (1980–1985)
a řady komorních skladeb pro různá nástrojová obsazení,
z nichž vyniká mj. Sonáta pro housle a klavír Per la giovinezza,
která byla v roce 1975 oceněna v soutěži České hudební
společnosti. Z orchestrálních skladeb Jana Málka připomeňme
Sedm studií pro dechové a bicí nástroje (1964), Concerto
grosso pro velký orchestr (1970), Tři stadia (Deprese
– Imprese – Exprese) pro orchestr a dva stereofonní magnetofony
(1972), klavírní koncert Dva grafi cké znaky (1982)
či unikátní, hudebně originální Koncert pro dudy, smyčcový
orchestr a bicí nástroje (1976).
Mezinárodní pozornost získala Málkova skladba Pocta kladivu
Michelangelovu pro mužský sbor, žestě a bicí nástroje
na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži
v roce 1975, kdy v konkurenci osmdesáti přihlášených skladeb
z celého světa se umístila v nejvýše hodnocené pětici a
byla vysílána řadou rozhlasových stanic zúčastněných zemí.
Mezi kompozicemi z poslední doby zaujala premiéra Málkova
zatím nejrozměrnějšího vokálně instrumentálního díla
Requiem super L’homme armé pro sóla, sbor a velký orchestr
(1. 4. 2000) a koncertní árie pro baryton a orchestr na slova
Danta Alighieriho z Nového života Amore e’l cor gentil
(27. 2. 2006), z komorních skladeb Sedm preludií pro čtyřruční
klavír Konifery (2005).
Jan Málek je autorem dosud tří symfonií (1981 „su una cantilena“,
1987 a 2002). O své symfonii v pořadí třetí, jejíž premiéra
v nastudování Filharmonie Brno a dirigenta Leoše
Svárovského se uskutečnila v rámci mezinárodní přehlídky
Pražské premiéry 29. března 2007 ve Dvořákově síni Rudolfi
na, v tištěném programu premiéry uvedl: „Její přesný název
zní Sinfonia III per B, což jednak poukazuje na výchozí
modus, současně však je to narážka na můj zvyk podpisovat
se občas právě touto posuvkou; čili něco jako ‚pro domo
sua‘. Pro první a třetí větu jsem sáhl do velmi dávných náčrtů,
jež jsem zkonfrontoval s některými dnešními skladebnými
postupy. Během práce se mi překvapivě brzy potvrdilo tušení
z mých začátečnických let, že totiž neexistuje vhodný či nevhodný
tematický materiál ke komponování, nýbrž že záleží
v první řadě na míře fantazie, zkušeností a ovšem i na energii,
s jakou ten který materiál uchopíme a pojednáme. Tuto
pravdu krásně vystihl Ilja Hurník ve své geniální povídce
Jan Málek
‚Osudová noc skladatele Schmeidtka‘; neméně geniální pak
bylo Kabeláčovo přirovnání skladatele k ‚českému Honzovi,
který se jednou nutně musí vrátit ze světa ke svým buchtám,
jenže mezitím se změnil jak on, tak ty buchty‘ (volně citováno).
Symfonie je ostře rozdělena větičkou Intermedio, jež
zpracovává dva nápěvky, které mi původně sloužily k zapamatování
důležitých telefonních čísel. To je ovšem racionální
hříčka, jakýsi kontrastní středník ve skladbě, jejíž těžiště tvoří
dvě krajní věty.“
Zeffi roso 1 otevírá melodicky výrazné sólo anglického rohu
(zrcadlově symetrická stavba melodie rozdělená klesající sekundou
uprostřed) nad zvolna se připojující prodlevou vrstvených
souzvuků nízkých smyčcových nástrojů (kontrabasy,
violoncella, violy). Prodleva je oživena kánonicky nastupujícím
chvějivým tremolem (odtud zeffi roso) a po výrazném
melodickém gestu skupiny houslí v dynamickém vrcholu věty
dochází k celkovému vyplnění vertikály, přerušovanému
reprízami melodie anglického rohu doprovázené vrstvenými
akordy žesťů, klavíru a krátkými harfovými fi guracemi. Postupným
umlkáním prolnutých vrstev smyčcového klastru
sílí iluzívní pocit projasňovaného harmonického souzvuku,
do něhož zaznívají kánony anglického rohu a fl étny ve stále
se zvětšujících odstupech proposty a risposty. Oblouková dynamická
forma věty kontrastuje s úsporností exponovaného
hudebního materiálu a převážně statický charakter hudby
vyvolává napjaté očekávání.
Třídílné, ve výrazu neutrálně monotónní Intermedio v pravidelném
osminovém pohybu přináší pocit uvolnění: Obě jeho
zrcadlově symetrické krajní části, hrané dřevěnými dechovými
nástroji v nepravidelných imitačních nástupech, jsou
tvořeny kánonickým vrstvením sestav krátkých legatových
motivků o dvou až dvanácti tónech, oddělovaných osminovými
pauzami. Po dosažení reálného osmihlasu se zvuk dechové
harmonie prolne s pomalu vrstveným ostinatem pizzicata
nízkých smyčcových nástrojů. S umlkáním sól dechů pozvolna
narůstá reálný čtyřhlas staccat a dvoutónových legat dělených
primů a sekundů. Jakoby improvizačně stylizované sólo
altového saxofonu uprostřed věty připomene tušenou „červenou
nit“, vinoucí se celkovou formou symfonie. Intermedio
Foto archiv