stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
Palais Garnier
zahrani�í
sv�tová operní divadla iii.
ii. pa�ížská opera
� Pavel Horník
Historie provozování operních představení v Paříži sahá do
druhé půle 17. století, kdy Robert Cambert a Pierre Perrain
obdrželi od krále Ludvíka XIV. povolení k provozování
operních a hudebních produkcí. Byla uvedena jejich opera
Pomone. Roku 1672 získal od nich licenci skladatel italského
původu Jean-Baptiste Lully. Tento všestranný hudebník,
zpěvák a tanečník založil s dalšími dvěma společníky, libretistou
Quinaultem a jevištním mistrem Vigaranim Královskou
hudební akademii, která v témže roce uvedla operu
Svátek Amora a Bakcha v divadla Salle du Jeu de Paume.
O dva roky později se Lullyho ansámbl přestěhoval do divadla
Palais Royal, kde se uvedl operou Cadmus et Hermione.
Následovalo uvádění asi dvaceti dalších děl a Lully stanul
na výsluní slávy. Král Ludvík roku 1713 zakládá francouzský
národní balet, což je později nedílná část souboru Pařížské
opery. V 18. století začíná určovat směřování opery skladatel
Jean-Philippe Rameau. Průlomem do tehdejšího hudebního
stylu bylo jeho dílo Hippolite et Aricie uvedené v roce
1733. Tehdy se hrálo v divadle Tuillerie a od roku 1770
opět ve zrenovovaném Palais Royal s kapacitou 2500 diváků.
Když toto divadlo po jedenácti letech opět vyhořelo, stěhovaly
se operní produkce postupně do různých divadelních sálů.
Po Rameauově smrti v roce 1774 se dostává opera v Paříži
pod silný vliv tvorby Christopha Wilibalda Glucka. Italský
operní styl přivádí do francouzských divadel Niccolo Piccinni,
jehož opera Adéle de Ponthieu měla premiéru v divadle
Salle de la porte Saint-Martin založeném roku 1781 královnou
Marií Antoinettou. Po Velké francouzské revoluci se
stal oblíbeným skladatelem císaře Napoleona Ital Gaspare
Spontini. Jeho opera Vestfálka měla r. 1807 v Paříži veliký
úspěch. Spolu s Luigim Cherubinim dává základy k velké
opeře, jejímiž velkými pokračovateli jsou později například
Meyerbeer, Halévy, Saint-Säens, Gounod…
Palais Garnier
Provozování velkolepých děl vyžaduje velký sál, a tak je po
vyhoření Pařížské opery dán v roce 1861 císařem Napoleonem
III. podnět na vypsání konkursu na stavbu nového divadla.
Vyhrává jej šestatřicetiletý architekt Charles Garnier,
nositel architektonické ceny v Římě, pozdější autor projektu
divadla a kasina v jedné budově v Monte Carlu a samozřejmě
dalších významných staveb. Garniérův návrh vyhrál ze
171 podaných projektů. Ve stejném roce je položen základní
kámen ke stavbě divadla. 5. ledna 1875 je slavnostně otevřena
velkolepá budova inauguračním představením třetího
dějství Halévyho Židovky, částmi z Meyerbeerových Hugenotů
a slavnostní scénou z baletu Korzár skladatele Leo
Delibese. Paříž se tak stává díky tomuto slavnému divadlu
jedním z nejrespektovanějších center hudebního a operního
života v Evropě.
Neobarokní budova na Place de la Madelaine v samém centru
města se stává jednou z jeho dominant. Svojí velikostí,
plocha stavby je 11 000 čtverečních metrů, je ve své době největší
na světě. Pro srovnání, později postavené legendární
Teatro Colón v Buenos Aires leží na 8.000 metrech čtverečních
a v současné době oslavovaná budova Státní opery Praha
je na ploše šestkrát menší. Tehdejší stavební náklady na
divadlo 172m dlouhé a 70m široké dosáhly výše 49 milionů
franků. Ale výsledek stál jistě zato. Obrovský vstupní vestibul,
centrální foyer o 700 metrech čtverečních táhnoucí se
přes celou šíři budovy, bohatě zdobené rozměrné hlediště
o pěti pořadích pro 2200 diváků obdivují návštěvníci z celého
světa. V roce 1961 byla postavena deset centimetrů pod
původní stropní kopulí nová, vyzdobená malbou od Marka
Chagalla. Na této monumentální fresce jsou výjevy z oper
Romeo a Julie, Kouzelná fl étna, Boris Godunov a baletu
Dafnis a Chloe. Šíře jeviště s šestnáctimetrovým proscéniem
je 50 metrů a jeho šestadvacetimetrová hloubka se dá zvětšit
Foto Pavel Horník