tutaj - Starostwo Powiatowe w Nysie

Od początku biskupi prowadzili
na ziemi nyskiej intensywną działalność
osadniczą i gospodarczą, która
częstokroć doprowadzała do ostrych
sporów z władającymi Śląskiem
książętami wrocławskimi. Kres tym
sporom położył przywilej wydany
23 czerwca 1290 r. przez Henryka
IV Probusa. Henryk – ostatni wielki
władca dzielnicy śląskiej, leżąc
na łożu śmierci zrzekł się wszelkich
praw do ziemi otmuchowsko-nyskiej
na rzecz biskupów wrocławskich. Dało
to początek suwerennemu księstwu
kościelnemu biskupów wrocławskich.
W tym samym roku stolica księstwa
została przeniesiona do dynamicznie
rozwijającej się Nysy. Dzielnica śląska
jako dziedziczna, zaczęła po śmierci
Henryka IV podlegać dynastycznym
podziałom, co spowodowało jej rozdrobnienie
na wiele coraz słabszych
księstw. Sytuacja księstwa biskupiego
była zupełnie odwrotna, gdyż nie podlegało
ono żadnym podziałom i przez
to zyskiwało coraz bardziej na znaczeniu.
Pierwszym biskupem, który
tytułował się księciem nysko-otmuchowskim
był Henryk I z Wierzbna
(1302-19). Testament księcia Henryka
IV Probusa dał początek ponad pięćsetletniej
historii kościelnego księstwa
biskupów wrocławskich, wyjątkowego
w tej części Europy. W połowie XIV
w. Śląsk, a wraz z nim księstwo nyskie
przeszły pod panowanie czeskie,
co zostało potwierdzone hołdami lennymi
książąt śląskich. W 1342 (1351?)
r. hołd Janowi Luksemburskiemu złożył
biskup Przecław z Pogorzeli. Tym
samym Śląsk a wraz z nim księstwo
nyskie utraciło związek z Polską.
W 1526 r. w bitwie pod Mohaczem
zginął bezpotomnie dwudziestoletni
Ludwik, zasiadający na tronie czeskim
syn Władysława Jagiellończyka.
Wraz z jego śmiercią wygasła czesko
- węgierska linia Jagiellonów. Drogą
układów dynastycznych oba królestwa,
zatem i księstwo nyskie, przeszły
pod panowanie Habsburgów.
Biskupem wrocławskim i księciem
nyskim był wówczas Jakub Salza
4
Rys Historyczny
podářskou činnost, která častokrát vedla
k ostrým sporům s wroclawskými
knížaty vládnoucími ve Slezsku. Tyto
spory ukončilo privilegium vydané 23.
června 1290 Henrykem IV. Probusem.
Henryk – poslední velký slezský panovník,
upoután na smrtelném loži, se
zřekl veškerých práv k otmuchowskonyské
zemi ve prospěch wroclawských
biskupů. To umožnilo vznik svrchovaného
církevního knížectví wroclawských
biskupů. V témže roce bylo
hlavní město knížectví přeneseno do
dynamicky se rozvíjející Nysy. Slezsko
jako dědičné se po smrti Henryka IV.
začalo dynasticky dělit, což způsobilo
jeho rozdrobení na mnoho čím dál
slabších knížectví. Situace biskupského
knížectví byla úplně opačná, protože
knížectví nepodléhalo žádnému dělení
a tímto získávalo čím dál větší vliv. Prvním
biskupem, který se nechal oslovovat
jako kníže nysko-otmuchowský, byl
Henryk I. z Wierzbna (1302-19). Testament
knížete Henryka IV. Probusa
dal začátek více než pětisetleté historii
církevního knížectví wroclawských
biskupů, v této části Evropy výjimečného.
V polovině XIV. století se Slezsko
a společně s ním nyské knížectví stalo
součástí českého státu, čehož důkazem
bylo složení lenního slibu slezskými
knížaty. V roce 1342 (1351?) lenní
slib králi Janu Lucemburskému složil
biskup Przecław z Pogorzeli. Tímto
Slezsko a spolu s ním nyské knížectví
ztratilo spojitost s Polskem.
V roce 1526 v bitvě u Mohuče zahynul
bezdětný dvacetiletý Ludvík,
syn Vladislava Jagellonského, který byl
v té době na českém trůně. S jeho smrtí
zároveň vymřela česko- maďarská
linie Jagellonů. Na základě dynastických
dohod se obě království, a také
knížectví nyské, dostala pod nadvládu
Habsburků. Wroclawským biskupem a
nyským knížetem byl tehdy Jakub Salza
(1520-38). V polovině XVIII. století
se Slezsko stalo dějištěm rakousko
– pruských válek. Úspěšný vpád pruského
krále Fryderyka II. způsobil, že v
důsledku míru uzavřeného 22. června
1742 ve Wrocławi se Slezsko a společ-
mat und Kirchenreformer. Der Bischof
kam nach Płock – damals das führende
Regierungs- und Kulturzentrum, mit
dem Bruder Aleksander, der auf den
Bischofsthron berufen wurde. Dort
lernte er Polnisch, im Jahr 1149 wurde
er Breslauer Bischof.
Von Anfang an führten die Bischöfe
auf dem Neiße Land eine intensive
Besiedlungs- und Wirtschaftstätigkeit.
Diese Tätigkeit führte sehr oft zu
heftigen Streitigkeiten mit den, über
Schlesien regierenden Breslauer Fürsten.
Das Privileg, der am 23. Juni 1290
vom Henryk dem IV. Probus ausgegeben
wurde, führte zum Ende dieser
Streitigkeiten. Als Henryk – der letzte
große Herrscher des schlesischen Gebiets
auf dem Sterbebett lag, verzichtete
er auf alle Rechte auf das Gebiet
Ottmachau-Neisse zu Gunsten der
Breslauer Bischöfe. Das war der Anfang
des Kirchenfürstentums der Breslauer
Bischöfe. Im selben Jahr wurde
die Hauptstadt nach der sich dynamisch
entwickelnde Neiße übertragen.
Das schlesische, erbliche Gebiet unterlag
nach dem Tod Henryk des IV. den
dynastischen Teilungen. Hierdurch
wurde verursacht, dass das Gebiet in
viele kleine Fürstentürme zerfi el. Die
Situation des bischöfl ichen Fürstentums
war ganz anders geartet, es wurde
nicht geteilt und gewann immer mehr
an Bedeutung. Der erste Bischof, der
sich als Fürst des Neisse-Otttmachau
Gebiets nannte, war Henryk der I. aus
Wierzbno (auf deutsch Heinrich von
Würben) (1302-19). Das Testament
des Fürsten Henryk der IV. Probus
fuerhte zum Anfang der fast fünfhundert
Jahre langen Geschichte des,
seltenen in diesem Teil des Europas,
kirchlichen Fürstentums der Breslauer
Bischöfe. Um die Hälfte des XIV.
Jahrhunderts ging Schlesien zusammen
mit dem Neiße Fürstentum an
die tschechische Regierung ueber. Dies
wurde mit den Lehnseiden der schlesischen
Fürsten bestätigt. Im Jahr 1342
(1351?) legte der Bischof Przecław aus
Pogorzela den Hüldigungseid dem Jan
Luksemburski ab. In diesem Moment